Děda Franta

Zima se ještě zdaleka nepřeklopila do posledního válečného jara, když si Františka gestapo sundalo přímo z hradla kolínského nádraží. Odtud již válečného sabotéra odvezli rovnou na kolínskou služebnu. Nevím, jestli ho bili už po cestě. Jisté je, že o zatčení svého muže se babička Růžena dozvěděla až po šichtě, kdy jí to do velimského nádražáckého domu přišel říct jeden ze svědků kolínského zátahu. Nejspíše jen stáhla z kamen připravenou večeři a navyklými pohyby nandala jídlo dvěma malým dcerám. Třetí,  nejmladší, bylo pár měsíců. A ta nejstarší byla moje máma.

Když se děda nevracel druhého ani třetího dne, vydala se babička ty dvě stanice do Kolína na služebnu gestapa. Lze celkem zřejmě předpokládat, že od mužů v černých uniformách se nic nedozvěděla. Stejně dobře si lze představit, co se Růženě honilo hlavou. V šestém roce války a německé protektorské správy si těžko kdokoliv dělal iluze a zbytečné naděje. Několikaměsíční Jitku proto svěřila sousedce a s pětiletou Libuškou a dvanáctiletou Jiřinou odjela do Prahy. Petschkův palác. I dnes mi stačí kolem něj jen projít, a je mi až fyzicky zle. Babička se i s dětmi propracovala do jedné z mnoha služeben. Těžko si můžeme představit tu hrůzu, která jí svírala. Ani zde se, celkem dle očekávání, nic nedozvěděla. Ovšem při odchodu se otevřely vedlejší dveře, vyšel Němec v civilu, a když míjel tu sklíčenou trojici, zašeptal: "Je živý. Terezín."

Podrobnostmi z těch několika měsíců strávených v Malé pevnosti Terezín se děda nikdy nechlubil. A že to byl vypravěč od pánaboha! Několik zmínek o tyfu či o mrtvých a živých na společné pryčně jsem jako malý kluk vnímal snad jako cosi dobrodružného. Děda Malou pevnost přežil a když vyhladovělý vtrhl do velimského přízemního bytu se vchodem metr od frekventované kolínské trati, v trestaneckých hadrech a s vyholeným pruhem uprostřed hlavy, dostala Libuška hysterický záchvat.

Před časem náš Matěj, Františkův pravnuk, dostal ve škole úkol vytvořit rodokmen a k němu odvyprávět něco z rodinné historie. Rozhodli jsme se společně pro koncentráčnický příběh pradědečka Františka. Věděl jsem, že šesťáky zaujme, přesto jsem přemýšlel nad výraznější pointou, něčím, co by trochu smázlo ten dobrodružný trestanecký nádech. Máma mi tehdy nadčasovou pointu neplánovaně dodala. Příběh mi dopověděla po telefonu cestou na metro. Pár týdnů po návratu z pekla a nedávném konci války přišli za dědou jeho soudruzi s tím, že chytli toho udavače. A že si to s ním má jít Franta vyřídit. Děda vyrůstal v Sudetech, a jeho historky z dětství, kdy se na cestu z Čeradic do Žatce vyzbrojoval provazem s navázanými maticemi, aby měl šanci se ubránit sudetoněmecké přesile, mi dodnes bourají barvotiskové představy o klidu a míru v pohraničních oblastech První republiky. Hlavně ale dokazují, že Franta se ubránit dovedl, a příběhy o tom, kolikrát vymlátil hospodu s jeho oblíbeným rčením: "tak jsem ho chytil pod krkem a jednu jsem mu cvak, že se mu hlava otočila tím kousavým dozadu", zase svědčí o tom, že žádná holubičí povaha rozhodně nebyl. Přesto když došel na místo a měl příležitost si  to s udavačem vyřídit, otočil se na podpatku s tím, že je po válce a on už nikoho tlouct nebude. Nevím, jestli tato pointa dolehla až k duším třináctiletých dětí, ale doufat můžu.

Po pár dnech jsem zase mluvil s maminkou. A přišla ještě jedna pointa. Nevím, jestli silnější, ale pro mne vlastně důležitější. Díky nespavosti se mámě začaly vybavovat dávno zasuté podrobnosti. Detaily, které asi paměť milosrdně zastrčila do nejspodnějších zásuvek. 

Vzápětí po dědově zatčení dorazili gestapáci i do toho miniaturního bytu na velimském nádraží. Nastala situace, kterou jsme tolikrát viděli ve všech těch válečných filmech - babička s Jitkou v náručí a schoulenými dcerami vyděšeně stojí u chladnoucích kamen, zatímco pánové v kožených kabátech vyhazují věci z poliček i skříněk na jednu hromadu. Nikdo se nesmí ani pohnout, zatímco na zemi se v jednom chumlu vrší peřiny, nádobí, vysypané zásoby skromného jídla... A taky maminčiny knihy! Její celoživotní láska. Nemůže zůstat stát, odlepí se od sestry i své maminky Růženy a přes tvrdý zákaz se sklání, sbírá knížky, očistí je a pečlivě skládá na sebe. Je to tak jednoznačné gesto, že zaskočí i gestapáky. Když prohlídka skončí a skupinka mužů v kožených kabátech opouští byt, poslední prochází kolem malé Jiřiny, pohladí jí po vlasech a pochválí její knihovnu...

Myslím, že tahle druhá pointa vypovídá o mé mamince víc, než cokoliv jiného. A pak taky o všudypřítomném zlu, které jenom spí a stačí mu jen zafoukat do peříček... Ale to do maminčina příběhu už nepatří.

Praha, 4.4.2018