Nazí Hamleti na Zábradlí, aneb moudí kam se podíváš!

Můj dobrý kamarád, intelektuál Josef, si čas od času neodpustí připomenout mi svůj lehce odtažitý postoj k divadlu. To se ví, že mi tím dává sežrat, že nečtu ty správné knihy a že kladný vztah k divadlu mě řadí hodně blízko k intelektuálnímu dnu, někam do sousedství nováckých diváků či čtenářů Blesku. To připomenutí je vždy stejné – Josef suchým hlasem ocituje Ladislava Klímu, který v kategorizaci umění ocenil divadlo touto větou: „Divadlo je pak ze všech druhů umění to nejhorší – lidé se tu pitvoří jako opice!“

Při sledování úžasného představení osvědčeného tria Mikulášek – Viceníková – Cpin „Hamleti“ v divadle Na zábradlí mě tato věta několikrát napadla. To „pitvoření“ bylo sežvýkáno ironicky, láskyplně, sarkasticky, odtažitě, ponořeně i s odstupem… Hlavně však napínavě a v dech beroucím podání! Možná by mé povídání o tomto představení mohlo Klímovou větou začít i skončit! Jen bych ještě vyjmenoval všechny herce. Jako se integrální přilba dotažením výplně stane součástí hlavy, tak Jana Plodková, Petr Čtvrtníček, Jiří Vyorálek, Jan Hájek, Jakub Žáček, Ivan Lupták a Václav Vašák pevně obalili Mikuláškův záměr předvést to opičí pitvoření se vším všudy – s odkazem na nuly a jedničky, ve které se promění novácké herectví, až po vysvléknutí herce ve smyslu obrazném i fyzickém. A pak bych ještě několikrát napsal – Jana Plodková! Jana Plodková! …. Její herectví, ale nepřehrávání, její výkon, ale podřízení se záměru, její krása, ale i sesutí se v sebeironickou stařeckou ošklivost, to vše je velkolepým zážitkem!

Co víc psát o Hamletech? Zábradlí drží nasazené tempo i laťku. Kdo máte rádi herectví na dřeň bez pomrkávání do publika, kdo si chcete užít divadlo, ve kterém jeden slyší na druhého, kdo se chcete potkat s úžasným světem za zrcadlem, ale přitom reálném a na dosah ruky, pospíchejte na Zábradlí! Jak dlouho tenhle zázrak může trvat?

Praha, 1.12.2015

P.S. Užil jsem si nahého Vyorálka posledně v Buržoazii ze dvou tří metrů. Tentokrát těch nahých herců bylo k vidění více, včetně Vyorálka. Trochu se bojím, kde tohle může skončit.... :-)

Mikuláš

První mikulášská nadílka, kterou si vybavím i s barvami a zvuky, je z počátku zimy roku 1968. Vidím rozsvícený pokoj, stojím zády k oknu a vnímám vzrušenou atmosféru. V rámu dveří se pohybuje obrovitý bílý svatý Mikuláš. Je zvláštní, že já, věčný posera, necítím žádný velký strach. Jsem spíš zvědavý! Taky nevidím čerta, ale tuším, že tam někde v chodbě řinčí řetězem. Moje maminka měla rozum, a nedovolila, abych byl vyděšen ke koktání. Což si s vděčností pamatuji, a také dodnes aplikuji na všechny mé děti. Pravděpodobně je u nás nějaká návštěva, protože mám pocit přeplněného bytu. Nebojím se nejspíš také proto, že přítomní dospělí se vesele smějí. Mikuláš pořád něco povídá povědomým hlubokým hlasem. Slyším mámu, jak mě povzbuzuje, abych něco zarecitoval či zazpíval. Byl jsem poslušný chlapec, takže nejspíše nějakou říkanku dám dohromady. Pozoruji neustále se pohybujícího Mikuláše a očima sjíždím po jeho sutaně. Můj pohled se zastaví u bot. Jsou to mně tak dobře známé polobotky mého otce. Myslím, že dnes bychom je řadili mezi mokasíny. Byly to světle hnědé měkké boty, možná semišové. Chvíli mi to šrotuje v dětské hlavě – kde přišel Mikuláš k tátovým botám? Zdvihnu oči a konečně se pořádně zaposlouchám, co to ten svatý muž vlastně říká!

Události roku 1968 nemohly nepoznamenat ani tak malého kluka, tedy mě, předškoláka a od září 1968 prvňáka na žatecké třetí zetdéeš! Pamatuji si ten srpen na Berounce a vojenská letadla nalétávající na přistání na Ruzyň. Celá chatová osada natlačená v hospodě U rozvědčíka u puštěného rádia a naléhavý hlas popisující hořící auta u Rozhlasu. Nikdy nezapomenu, jak jsme se se Zuzkou schovávali u Vtípilů za záclonou v okně nad ulicí Volyňských Čechů, odkud jsme hrdinně cvrnkali třešňové pecky na od pošty sjíždějící tanky T-52 s bílým pruhem. Myslím, že v tu počínající zimu jsme si na krušnohorské chalupě se Zuzkou ještě hráli na starých saních po Němcích. Příští zimu už byla v Kanadě.

Svatý Mikuláš pokračoval ve svém projevu. Ano, byl to spíš projev, než kázání k hodným či zlobivým dětem. Tedy jak se to vezme. Hluboký hlas motal dobré skutky s uhlím pro okupanty, hrozbu pekelníkem prokládal vyjádřením naděje, že program lednového pléna bude nakonec naplněn. Okolostojící se vesele smáli, rok nato už nebylo čemu. Už v tomto věku jsem měl radost, pokud jsem mohl být uprostřed veselé společnosti. Jenže tehdy se v mé hlavě mlelo všechno dohromady. Vždyť v tu chvíli se mi spojily ty světlehnědé boty s  Mikulášovými řečmi!! Ne, žádný Mikuláš si nepůjčil tatínkovu obuv, tím Mikulášem totiž JE můj tatínek! Začal jsem se taky smát. Ale jak se znám, byl to ten smích, kterým se leckdy snažíme leccos zamaskovat. Mikuláš se mi najednou nezdál tak obrovský, hlomoz řetězu z chodby už nezněl tak strašlivě, a já si prožíval jedno z prvních životních prozření.

Až po letech jsem také pochopil, že podivný neklid a hluboký hlas nebyl Mikulášovi dán svatým zaujetím a důstojností. Můj tatínek totiž nejdříve poctivě obešel všechny partaje, protože v té době v těch malých paneláčcích na Ostrově v žateckém Podměstí byly malé děti snad za každým oknem. A protože jsme bydleli v armádním domě, jediní civilové široko daleko, v každém bytě měli páni oficíři solidní zásobu nezbytného chlastu. Táta byl u všech těch marxistů v křížem označeném rouchu a biskupské mitře vítán velice srdečně. A taky byl srdečně odměněn. Takže domů doputoval s vypětím všech sil. Je třeba ovšem konstatovat, že se to už nikdy neopakovalo. Rok nato už nebylo vhodné, aby po našem domě chodil svatý Mikuláš, a už vůbec ne, aby pod jeho maskou byl schován nějaký takový element.Ta zima z devětašedesátého se sakra protáhla.

29.11.2015, Praha

Buržoazie na Zábradlí

Nepravidelná dramaturgie Divadla Na zábradlí mě prostě baví. A to i s výhradou, že mustr tandemu Viceníková – Mikulášek vyjde jednou výborně, podruhé jenom dobře. Ale i to „podruhé“ je pořád zcela výjimečné divadlo. Je příjemné nechat se strhnout hereckým divadlem. Na malém jevišti Zábradlí pozorovat herce ve druhém plánu, jak jsou stále součástí HRY. Užívat si to, že herci si to užívají.

Představení Buržoazie nejspíše vznikalo opět stejnou metodou skládání střípků do tvaru společného a milého všem zúčastněným. Na Zábradlí s touhle partou mám někdy pocit, že i já jsem součástí takové skládačky, že i po mně Viceníková s Mikuláškem chtějí nějakou formu spoluúčasti, ale tohle chtění netrčí z pódia jak Donutilovo pomrkávání sloužící jen jednomu pánovi.

Ovšem – zatímco u korelujících Požitkářů mi běžely myšlenky kolem tématu smrti jak veverka v kruhové kleci a mohl jsem se chytat jednotlivých výstupů, které byly skeletem pro maso ostatního dění, Buržoazie už byla jenom to maso. A to semleté do kaše provokativních či provokujících výstupů. Nejsem úzkoprsý měšťák a vidět bimbající se Vyorálkovo moudí mě nerozhodí, a to i když tento detail ze dvou metrů sledovaly dvě něžné ženy, které mě tentokrát doprovázely! Kdybych musel, přiznám, že větším atakem bylo simulované polykání tekutých i pevných exkrementů, a to především atakem na věkem zjemnělý žaludek.

Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie, přiznaná a přiznávaná inspirace po celé představení, měl dobový i ten pověstný společenský přesah. Pamatujete závěrečnou scénu filmu? Ten směšnotragický bezcílný pochod buržoustů? Nepředpokládám, že tandem V+M toužil dosáhnout nějakého „přesahu“. Spíše bych si tipnul, že výsledný tvar představení je dán kroužením kolem nějakého tématu, opakovaným modelováním situací načrtnutých V+M, nakonec fixováním jednotlivých výjevů ilustrujících bezbřehost chování, konání, komunikování, zvracení, souložení, sraní... Čí je to ale exhibice? Jako třeba Kellnera nebo Babiše? Béma či Krndy? Nějaké pražské zlaté mládeže? Všudypřítomná smrt v Požitkářích je jednoznačným matrixem pro chování postav, rámcem, nabízejícím berličky porozumění. Samoúčelné konání postav v Buržoazii je možná nejenom formou, ale i obsahem v souladu se záměrem inscenátorů. Ovšem ta prvoplánovost a doslovnost je najednou až protivná.

Přes vše výše napsané jsem si představení užil. Pro ty, kteří sledují cestu nedávno etablovaného souboru Zábradlí, je tato inscenace možná spíše odbočkou. Což potvrdí či vyvrátí další kus z volné dramaturgicky nepravidelné série představení. Co není třeba potvrzovat, to je neochvějné postavení Divadla Na zábradlí. „Brněnský“ triumvirát a nový herecký soubor hrající až na dřeň, svou i divákovu, už určitě nemusí dokazovat, že tohle divadlo má prostě koule… No, možná kvůli tomu nebylo třeba ukazovat ty Vyorálkovy!!

Praha, 19.11.2015

P.S. Holky, díky, byl to nebývale příjemný večer!

FOTOBLOG - Po březích Vltavy

Po sobotním probuzení jsem potřeboval nějak rozdýchat ten pátek třináctého, a protože mi koleno stále nedovolí běhat, vydal jsem se pumpovat endorfiny pěšky na dvanáctikilometrový okruh podél Rokytky k Vltavě, abych se prošel po Rohanském ostrově bez nervozity z blízkosti své kanceláře, a pak se vrátil po holešovickém břehu zpět. Moje putování vedené rázným krokem splnilo svůj účel, protože v potící se hlavě myšlenky utíkaly daleko od nočních záběrů z pařížských ulic.

Udělal jsem si pár fotek. Nejde o umění (ono taky s hátécéčkem těžko dosíci uměleckého zážitku, ale služebnímu koni na zuby nekoukej!), spíš o několik fotoglos, z nichž za pár let budou připomínky časů zasutých.

Na Palmovce jsem narazil na jednu ze slepých uliček samosprávných investic. Zatímco dole v bývalém libeňském židovském ghetu či kolem přístavu před očima opět rostou domy soukromých investorů, tady stojí hrubá stavba nového administrativního centra Nová Palmovka již rok vydaná napospas větru, dešti. Proč? No protože ódées!! Zkrátka, vyměnila se radniční garnitura, a tak je třeba popřít vše, co předchozí radní učinili. Proti té stavbě mám hromadu výhrad - už teď tu stojí jak obří hranatý bobek, tedy spíše BOB, zcela netečný ke svému okolí. Viděl jsem studie, které respektovaly svažitý terén, budovu Dolního libeňského nádraží, a hlavně okolní zástavbu. Holt tu ale stojí tohle, a tak by mě zajímalo, na co asi tak čekají radní vynesení do svých seslí na čtyři roky náhodnou voličskou přízní...

Rohanský ostrov byl až do dvacátých let minulého století opravdovým ostrovem, obdobně jako ostrov Libeňský. Dnes o tom svědčí jen názvy karlínských ulic - U železniční lávky či Pobřežní. Cestou po liduprázdném prostoru bývalého říčního koryta jsem přemýšlel, jak to zde bude vypadat za pět deset let, kdy už tu bude stát aspoň část nové čtvrti. A možná i obnovené rameno Vltavy a suchý polder schopný absorbovat menší vltavské povodně. Tedy pokud to mladej Stropnický nezatrhne třeba kvůli kavylové stepi, která v posledních letech nahradila skládky zeminy vytěžené při stavbě metra:

Takhle by to tu jednou mohlo vypadat - jedna z několik let starých studií (záchytný bod - budova hotelu Olympic vpravo nahoře):

Myslím, že mocné úsilí většinou mimokarlínských aktivistů zachovat tuto plochu jako "rekreační", je stejně mocně mimo mísu. Dnes se jedná o širší centrum metropole, a je nepředstavitelné, že by zde zůstalo golfové hřiště a lidovou tvořivostí vybudované crossové tratě. Na druhou stranu zcela souhlasím především s výhradami urbanistů, že vznikem rohanského bulváru došlo k trestuhodnému znehodnocení zásadního městotvorného prvku - karlínského nábřeží. Karlínští sami si to moc neuvědomují, protože vlastně nikdy neměli šanci se normální cestou k řece dostat, natož se kolem ní pohybovat. Bohužel, betonová hradba sice architektonicky vydařených budov odřízla od města řeku možná na dalších padesát, sto let. Tady pobřežní bulvár již nevznikne (řeka je vpravo, vlevo souvislá nová zástavba a teprve za ní Karlín):

Z blízkého parkoviště autobusů se čas od času snaží němečtí turisté přivítat s Vltavou:



Alternativcům však patří velká poklona za snahu oživit karlínský břeh - tady třeba vzniklo útulné, neprofláklé a za letních večerů extrémně romantické místo Přístav 186 00. Solidní výběr pití, unikátní nábytek vzniklý litím betonu do vykopaných děr, přírodní podium i ohniště. Teď už zazimované, ale na jaře se stavte, stojí to za to (a není to profláklá hipsterská náplavka, to fakt ne!):

Z Karlínského náměstí se držte šipek s logem Přístavu 186 00:

Jinak je tu o víkendu až mrtvolno... Tři restaurace, thajská nudlárna, tři kavárny, dvě drtičky ovoce, bagetérie.... vše zavřeno, není komu prodávat. Ne že bych srovnával, ale takhle pusto bylo v neděli v londýnském City...

Na místě dnešních kancelářských budov stávalo kdysi karlínské nákladní nádraží přecházející do seřaďovacího předpolí Těšnovského nádraží. To bylo stejně jako Masarykovo nádraží neprůjezdné (jeden z důvodů, proč Masaryčka nemá moc šancí v budoucnu v dnešní podobě přežít...). Všechny vzpomínky na živý denní i noční provoz už zmizely v nenávratnu. Jen když podcházíte či podjíždíte slavný Negrelliho viadukt, všimněte si od lokomotiv očazených oblouků - ale rychle! Viadukt se bude opravovat, takže nejspíše zmizí i tato poslední stopa:

Na stejném místě o více než čtyřicet let dříve:



A to je už holešovický břeh! Slavná funkcionalistická budova Elektrických podniků (klub Belmondo jsem už nestihl), svatý Antoníček na náměstí doktora Štrosmajera z kraje města, a nově nastěhovaná Galileo Space Agency (zprava doleva):

Holešovický břeh se může pochlubit zatím nedokončenou pobřežní promenádou. Někde do těchto míst má ústit pěší most z Karlína. Zatím tu v sezoně jezdí přívoz (který se na karlínské straně fakt blbě hledá! - orientačním bodem budiž vinárna Na břehu Rhony):

V holešovickém oblouku jsem se najednou propadl do šedých sedmdesátých:

Holešovické mrakodrapy vedle Lighthouse stát nebudou. Prý by kazily pražské panorama.... No, nevím. Víc mě vadí, a to jsem zavilý tečrista!, zprivatizované břehy řeky. Až se za padesát let bude nějaký budoucí kavárník Kobza snažit oživit nábřeží, v bývalém holešovickém přístavu, ale i naproti v přístavu libeňském, bude mít ušetřenou práci - žádné nábřeží tu totiž nebude...

Z holešovického přístavu už zbyl jen kousek vlečky, za Libeňským mostem v přístavu rostou nové domy, které možná neovlivní pražské panorama, ale přivlastní si řeku:

V dolní Libni s těžko definovatelným pocitem sleduji, jak radikálně se mění město. Kolem přístavu vzniká celá nová čtvrť. Rozpadající se sklady, polorozbořené ohrady a zdevastované pavlačáky nahrazují moderní administrativní budovy. Optimista ve mně jásá, zapšklý staromilec pláče nad mizejícím Hrabalovým světem. Ale ani pověstná hospoda U Horkých, jako poslední připomínka časů minulých, už zdaleka nevypadá jako proletářský pajzl:

A na závěr historka - u libeňských zdymadel jsem potkal pankáče s čoklem. On barevné vlasy pod kapucí, pes klasický podvraťák. Psí hovno miniaturní velikosti se ztrácí v trávníku v místech, kde by si ho nikdo ani nevšiml. Ale pankáč se vrací, vytahuje igeliťák a ten bobek sbírá. Což mě překvapilo tak, že jsem pankáčovi poděkoval. Což zase překvapilo jeho, takže jsme prohodili pár slov a rozcházeli se s fajn pocitem. Možná bych to nezmiňoval, ale když mě se to stalo už podruhé! S těmi "slušnými" lidmi mám z naší nejdražší cyklostezky v Evropě přesně opačné zkušenosti...

Libeň, Karlín, Holešovice, 15.11.2015

 P.S. Kluby poezie!!

Jiráskův Hronov 2015, část třetí - Jiráskův Hronov nevzkvétá

Krize. Slovo, které už mnohokrát v Hronově zaznělo. Leč bylo to v souvislosti s domnělou krizí amatérského divadla či činohry či diváckého zájmu... Před třemi lety došlo k lehkému rozkolísání hladiny rybníčku v souvislosti s generační výměnou programového ředitele a jeho týmu. Zčeřená hladina vyplavila pár věcí, o kterých se doposud mlčelo. A tak se znovu objevilo slovo krize. Tentokrát ovšem už v souvislosti s organizací festivalu.

Není třeba chodit kolem horké kaše. Jak by řekl Václav I. – nebudu vám lhát, Jiráskův Hronov nevzkvétá!  V letošním Zpravodaji se objevil zatím nejtrefnější popis aktuálního stavu sepsaný Petrem Christovem „Last Call, Hronov!“ (plus tradiční zpráva Jana Šotkovského v nadivadle.cz ). Na rozdíl od staršího článku Aleny Zemančíkové (moje reakce i s odkazem na původní článek zde) nehledal Christov příčiny v krizi kapitalismu, ale v nechuti regionálních organizátorů festivalu přijímat změny a hledat řešení.

85. Jiráskův Hronov byl prostě nasycen pocitem zmaru. Zase o chlup více, než v minulých letech. Háklivá reakce místních organizátorů na kritická slova jako by potvrzovala obavu z jistého zamrznutí a možná i upadání organizace festivalu. Známý je problém s ubytováním účastníků nebo zřejmě pod hladinou probíhající souboj uvnitř organizačního výboru mezi reformátory a tradicionalisty. Příznačně úzkostlivé je přešlapování sympatické a akční programové ředitelky festivalu ve smyslu „hlavně je nenasrat“ prosakující z každé psané i šeptané informace.

Paní starostka Nedvědová sice už není členkou nenáviděné ODS, ovšem je otázkou, zda se tím jen nevymanila z nějaké základní kontroly. Kultík osobnosti vznikne rychleji, než nový status amatérské přehlídky. Na rozdíl od předchozích let jsem letos nenarazil na paní starostku sedící u vína s organizátory, hosty, s divadelníky, s místňáky! Kampak se ztratil dřívější bohatý společenský život? Letos však naopak víc než kdy jindy z jejích rozhovorů čišelo „já a můj Jiráskův Hronov“, „já jsem zařídila“, „my jsme vybrali inscenace“… Tak trochu jsem měl dojem, jakoby se české amatérské divadlo bez paní Nedvědové ani neuprdlo. Je pravda, či jen slizká pomluva, že uzavřený hronovský internát stačilo vysmejčit a povléct deky? Že tedy po dobu JH mohl perfektně posloužit jako v letech předchozích? Nebo se nenašel žádný (partajní) korektor, který by paní starostku přesvědčil, že místní osobní animozity jsou jen a jen kontraproduktivní a vysloveně festivalu a jeho budoucnosti škodící?

Jako letitý pamětník dobře pamatuji poklid hronovského parku či náměstí, jež se zaplňovalo až v pozdním odpoledni. Stejně tak si pamatuji, jakou jsme měli radost, když sluchu organizátorů došlo Hulcovo volání po paralelním programu Hron-Off. Prostor městečka pomalu začal ožívat i mimo tradiční Vavřineckou pouť. Bohužel, rychle vzal za své původní záměr rozšířit nabídku performancí a nechat prostor i souborům, které si chtějí zahrát z prosté radosti a vypořádají se s plenérem (pamětníci vzpomenou třeba na tehdejší mladíky z VOSTO5 s představením Vajce, na kolotoč ostravského Bílého divadla, ale i na venkovní produkce Geisslers Hoffkomedianten, divadla Continuo apod.).  Jenže během pár let se z Hron-Off stala jakási pouť doplněná přehlídkami místní kapel. Dobrá, proč ne. Jenže tím opravdu nedošlo k prolnutí divadelního a místního živlu. Spíše naopak. Maximálně se na chvíli prolnuli místní řvoucí pubescenti nacucaní po mez dávivého reflexu s namyšlenými hipstery z alternativních seminářů směřujících s kytarou k Tritonu.

Na adresu druhé strany, té „naší“, jediné správné(!), strany srpnově se slétajících intelektuálů, je ovšem nutné podotknout, že představa jakési hladové kulturní masy seminaristů, která ponese prapor nezpochybnitelné kvality, je jiným historickým omylem. Obávám se, že Hulcovsky alternativní a nezávislý program by se v posledních letech těžko dočkal nadšeného přijetí divadelním mládím. A pro těch pár nadšenců, co se těší, že na vrcholné přehlídce amatérského divadla uvidí i nějaký ten umělecký výboj, je to aktivita nepříliš efektivní. Smiřme se s tím, že hlavní masu seminaristů tvoří divadelníci spíše nepoučení, často sebejistí svou zkušeností sousedského divadla, zájezdových představení pražských umělců a klipovitých seriálů v originále. Smiřme se s tím, že přichází další, určitě dočasná vlna jistého intelektuálního buranství, odmítání a ohrnování nosu nad vším, co se vymyká úzkému záběru a mizivé zkušenosti. Vrcholnou žatvu amatérských divadelních počinů čekají nejspíše další diskuse na téma „kdo sem tu sračku poslal“… A mizivá je šance, že by kdy nějaký dr. Krása v Jiráskově divadle ještě zasvinil oponu.

Tak jo, letos poprvé nemáme zabukované ubytování na příští rok. Zatím netuším, jak se s tím vypořádáme a jen cynicky doufám, že pobyt v Hronově vzdá další skupina pravidelných návštěvníků. Čímž by se uvolnil tlak na ubytovací prostory.  A pak je tu ještě jedna možnost – že bychom si na příští vrcholnou přehlídku zajišťovali ubytování v jiném městě. Tedy v takovém, kam se přehlídka přestěhuje…

Praha, Hronov, 4.9.2015

Zkurvený právní rámce

Motto:
„Doktrína právní kontinuity exkomunistů Rychetského a Jičínského a shovívavost Václava Havla vůči komunistickým kamarádům z disentu zabránily tomu, co bylo nabíledni a čekal to každý, včetně komunistů samých. Jelikož slušnost je pojem pro tyhle lidi neznámý, pochopili to jako slabost a dnes jejich drzost přesahuje všechny meze.“
Astonův úvodník, Neviditelný pes ze dne 26.8.2015

Kovaná komunistka Semelová (mimo jiné důkaz pro mé tvrzení, že některým učitelkám by měl být zcela natvrdo zakázán přístup do škol!), takže tahleta rudá kráva Semelová bude pohnána před soud. Čeká nás období komentářů, které opět vytáhnou Havlovu nechuť či neschopnost razantně se vypořádat s komunistickou stranou hned po Listopadu. Opět se dočteme o neschopnosti tehdejších právníků vypořádat se se změnou systému, o zoufalém trvání na zachování právní kontinuity, o neschopnosti připravit nedokonalý lustrační zákon, o tichém vyhnití komunistických zločinů atd. atd.

Dlouhá, opravdu dlouhá léta kroutím hlavou nad tím, že stejná, spíše tedy násobně větší kritika, jen s opačným znaménkem, je vytrvale spojována se starou polistopadovou bájí o nepřipuštění právníků a nepřipravenosti právního rámce pro polistopadové ekonomické změny – tedy odstrčení těch samých právníků, kteří nezvládli ani sobě vlastní parketu transformace právního řádu.

Představa, že parta právníku se zkušeností buď odstavených osmašedesátníků či podnikových právníků všech těch n.p., s.p. či o.p. vytvoří během několika měsíců právní rámec transformace národního hospodářství, mně přijde hodně úsměvná! Jásněěě! Už slyším ty argumenty, jak by se zabránilo rozkradení majetků, tunelování fondů a nevím čemu ještě. Nejsem obecní prosťáček, abych si myslel, že nikdo neukrad ani sušickou sirku, Poldinu sponku či nějakej ten slezskej ingotek! Ovšem také jsem si jist, že by ten vzývaný právní rámec nezabránil vůbec ničemu. Leda tak by se prohodily gangy, a to nejspíše z mladých harvardů na staré soudruhy ředitele. Agónie socialismu by trvala dalších deset patnáct let, a nakonec by se stejně privatizovalo hlava nehlava – třeba po řeckém způsobu, řekněme uboze pokrachovém.

Apropó – není sympatičtější upřímný tunelář podvádějící tak nějak postaru tisícikorunové podílníky, než pokrytecká ždímačka státních a evropských dotací? Než všechny ty počestné koncerny, klastry,  průmyslové zóny, aquaparky, betonáři a asfaltéři….? Tedy než ti nepostižitelní machři přisátí na cecek veřejných prostředků od měst až po ministerstva? Přičemž vrcholným extrabuřtem je usednutí takového šíbra do ministerského křesla!

Ale zpátky k právním rámcům. Jeden z nich mne živí, a tak jsem v posledních letech přímým svědkem vytváření právního rámce pro jednu z důležitých noh světové ekonomiky, pro bankovní industrii. No, řekněme si hned na začátku, že představa, že banky řídí ekonomové, je dávno zoufalou iluzí. Desetitisíce stran regulací, nařízení, směrnic, guidelines, best practise, zpráv a doporučení Basilejského výboru pro bankovní dohled, zpráv bruselského Finepu, Cepsu, EBA, EBF, EBIC, ECB, ECONu, ESMA, ESRB, FSB a nevím čeho ještě, to vše je vytvářeno právníky tak důkladně, že řada regulací jde už teď proti sobě, a co požaduje jedna směrnice zcela zásadně, jiné nařízení zakazuje. A teď do toho nastoupí právníci z našich národních institucí a usilovně transponují vyšší regulatorní povinnosti na národní úroveň, a modifikují, a přidávají si, a pořizují vlastní výklady…. A tak čas od času narazím na skvosty, kdy je na první pohled zřejmé, že dokument je sice právně dokonalý, ale fakticky se jedná o blábol. Příklady? Mám, to se ví, že mám! Pro zájemce uspořádám seminář. Ale za sazbu, kterou si účtují právníci, aby vysvětlili to, co předešlí právníci vymysleli na základě regulatoriky zpracované předchozími právníky.

A tak mě prostě doslova děsí představa, že by se ekonomické transformace po Velkém kapitalistickém polistopadovém skoku ujali právníci. Dopadlo by to jako s  fanatickou Semelovou, která si i po těch letech může pouštět hubu na špacír, a nikdo nevěří, že by ji za to kdo odsoudil – právní rámec, neprávní rámec. Takže naposledy a důrazně prosím, nechoďte na mne s právními rámci. Nebo vám omlátím o hlavu tisícistránkové nařízení Evropské unie číslo 275/2013!!!

V Praze, 26.8.2015

Jaro na Rohanu

V hnízdech se vrtí karlínské holubice

Na platanech s větvemi do ulice

A sakury už odkvétají

Když jdeš pro víno na břeh Rhony

Měly by dunět zvony

Co touhle dobou odlétají

Těšnovské vlaky už nepřijedou

A holky z Hamburku mě těžko svedou

Když čekají na přechodu

Na vejcích holubice v Karlíně

Tak jako moje srdce nevinné

Čekají na další velkou vodu.

 

 

Karlín , 10.4.2015