Tři divadelní zážitky v jednom

Vprostřed letošní divadelní sezony se mi přinatrefilo, že se mi za sebe poskládala tři představení, ke kterým se v myšlenkách stále vracím. Před závorku důrazně vytýkám, to není kvůli roli nahoty na jevišti, přestože jak často opakuji, s nahotou na divadle mám veeelký problém. Na druhou stranu pravdou je, že nahotou, sexem či explicitním násilím jsou všechny tři performance naplněny po okraj. Tak není divu - pokud dočtete, zjistíte proč. Možná bych mohl tvrdit, že společným jmenovatelem je dramaturgyně Dagmar Radová, ale to bych lhal – na to jsem přišel až dodatečně.

Lonely Horny Only, A Studio Rubín

Dagmar Radová – Ondřej Štefaňák, domnívám se, že se jedná o první představení autorské a režijně dramaturgické dvojice v A Studiu Rubín, shlédnuta repríza dne 8.2.2019.

„Když mi bylo dvanáct, představovala jsem si, co budu dělat v sedmnácti. Že budu mít kluka a budu s ním spát. Poprvé, samozřejmě, na kožešině před krbem..! Pak k tomu došlo, nebylo to na kožešině před krbem,… a bylo to takové normální… Pak jsem spala s jinými, a bylo to takové… normální…“

Lonely Horny Only  (Jen tak osaměle nadržený-á?) je holčičí hra… Jasně, nevnucuji svůj názor, chci tím jen hned na začátku vyplýtvat jeden z hlavních důvodů, proč se mi hra tak líbila. Odvážím-li se nekorektně rozdělit náš svět na ženský a mužský, pak ten ženský je zajímavější, napínavější, ale také dramatičtější i krutější. Nezdá se, že by prvotním záměrem autorů a zároveň inscenátorů bylo postavit představení na odvěkém střetu pohlaví. Stejně se však na pozadí zjednodušené, nebo přesněji řečeno – tinderově na dřeň zjednodušené komunikace osamělých bytostí z obou břehů odehraje již tisíckráte odehrané. A je to stále, stále napínavé!

Nesymetrické postavy „Ženy“ a „Kluka“ (zdráhám se použít označení „Muže“) se se svou osamělou nadržeností vypořádávají po svém. Zatímco ale u Ženy se nám dostává nějakého zdůvodnění, návodu či příčinných souvislostí, postava Kluka je plochá, jednoduchá, až to bolí (a nakonec ten rozdíl hodně zvýrazní i odlišné herectví obou představitelů – skvělé Anity Krausové a Vojtěcha Hrabáka). Ale není to obecně odraz skutečnosti? Nejen když zůstaneme u jednoduchého pudu? Třeba - znáte nějakého heterosexuálního kluka puberťáka, který by si první sex představoval na kožešině u krbu? Zpravidla je nám úplně jedno, kde a jak k tomu dojde, hlavně ať k tomu dojde!

A tak všemožné válení se v kýblech ejakulátu, stříkající krev, klukovské naparování až k nesnesení… to vše stejně končí motáním se Kluka kolem bojující Ženy. O všechno! Kluka zamrzlého v šesté třídě a dále se vyvíjejícího v jednoduchých schématech, vzorcích násilí, sobectví, ješitnosti a nekonečně sebestřednosti. Pak přijde závěrečný monolog Ženy, ale to už se Kluk choulí v jejím klíně, vděčně a v bezpečí…

Pokud vydrží (a nevidím důvod, proč by neměli), je Lonely Horny Only divadlo, na které se v příští sezoně chystám znovu!

Teritorium, Divadlo X10

Ondřej Novotný s tímto textem zvítězil v  soutěži Aura-Pontu o nejlepší původní hru roku 2018, režie Jan Frič, dramaturgie opět Dagmar Radová.

Shlédnuta repríza dávaná dne 13.3.2019 v DUP39.

Krásné představení v postapokalyptickém prostoru DUP39, skvělí herci (pro kamarády – Honza Grundman je fakt dobrej!). Dočetl jsem se ve více než  jedné recenzi, že Frič se urval a zkouší, co divák ještě snese. No, jak jsem již předeslal, nejsem natěšen na každou nahou jevištní scénu, a to už jsem zažil leccos – od Bílého divadla přes Vyorálkovo moudí po náchodský Dred. Kassandřina nahota od samého začátku opravdu hraje, tu bych do toho „zkoušel“ ani nepočítal.  A že nejmladší Agamemnonovu dceru hraje starej chlap (Hynek Chmelař)? I pro to mám vysvětlení…

Novotného remake Aischylova Agamemnóna (první části Orestei, aspoň postavy si vybavíte – Kassandra, Klytaimnéstra, Élektra, Ifigenie, Orestes… já vím, je to daleko od maturity, i já si po letech musel poskládat bájné děje a postavy z gymplácké čítanky dohromady, když jsem si užíval mysteriózního uvedení Orestei na Antické Štvanici), tedy Novotného text prý posouvá děj do destruované dystopické budoucnosti. Aktualizace jsou celkem zřejmé – Ifigenie zahyne při bombovém útoku, o vetřelcích se mluví jako o imigrantech, i ten název – Teritorium – se jaksi odmítá hlásit k Mykénám. No řeknu vám, zcela deprimující beznadějná situace, k moci se královraždou dostává svině Aigisthos, za pomoci totálně vytroubené Klytaimnéstry, co zanedbává psychoterapii… A nakonec mu potřebnou stafáž před veřejností poskytne nejmladší čisťounká Chrýsothemis (tedy fousatej Chmelař!)… No to by člověk blil, z té nekonečné beznaděje.

Opravdu? Já naopak po představení postával na ochozu pln naděje a důvěry v naší lidskost. Proč? Pokusím se… Když zazní jména Aischylos, Euripidés, Sofoklés… vidíme bílé řecké chitóny, ušlechtilé držení těla...  Jenže jaké asi tak mělo „držení těla“ vojsko v předhomérovském období, tedy třeba baj voko ve 12. století před Kristem? Po desetiletém obléhání Tróje? Po deseti letech dobývání, vraždění, drancování, znásilňování… Co za zvěř se vracelo do Mykén? A co vše s sebou zdivočelí vojáci přivlekli!! Unesené a zneuctěné ženy z cizích kmenů, oblečené neoblečené; otroky, zmrzačené páchnoucí lidské trosky, co roztáhly své plachty ve slumech těsně za hradbami! A vojáci? Vraceli se k ženám o deset let starším, jejich děti jim byly cizí, mnohé doslova. Do svých bělounkých domů a bílých postelí přivedli ženy divně (ne)oděné a divných mravů, a také houfy (najednou taky cizích) dětí. Jediné, co je zajímalo, bylo lemtání neředěného vína a vyžírání spíží, v horším případě dospívající dívky ze sousedství.

Mykény byly po deseti letech prostě hospodářsky, politicky i lidsky úplně jinde. A do toho se vrací Agamemnón, co nasliboval svým vojákům bohatství a slávu. A co z toho? Velký hovno! Zbývají jen nekonečné rvačky, vraždění v ulicích, znásilňování, násilí, zmatek a zmar. Klytaimnéstra, která tuší, co se po návratu armády bude dít, jen přihlíží, jak se Aigisthos snaží zabránit nejhoršímu. Agamemnón místo zajištění pořádku jen opakovaně znásilňuje nezletilou Kassandru, je mu úplně jedno, s kým stará Klytaimnéstra spí či nespí. Všechny hádky končí předhozením Ifigeniny smrti. Pošahaná Élektra se motá po ulicích a blábolí ideologické nesmysly, Orestes radši zbaběle zahnul kramle. Mykény jsou před totálním zhroucením. A tak Aigisthos volí radikální řešení – pro zpacifikování zdivočelých hord je třeba odstranit jejich vykloubeného vůdce, leč zároveň se hodí z něj udělat hrdinu (kolikrát to v historii znovu a znovu vyšlo?! Svatý Václav, Johanka z Arku, Napoleon, Uljanov…). Takže katafalk, zlatá maska, čestná stráž a všechny tyhle sračky pro udržení pořádku. A kdo to vše posvětí? Ke komu se přikloní veřejné mínění? No přece k nevinné čisťounké Chrýsothemis. Ta holčička s věčným cigárem a s povahou i chováním pragmatického chlapa, co na závěr představení zapálí svého medvídka, aby jej vzápětí pochcal…

V čem je ta nadějeplnost a důvěra v člověka? No přece v tom, že se z takových sraček vždycky nakonec nějak vyhrabeme! Že z toho hnoje vyroste další civilizace rozumu a víry. Že Aischylova hra, prvně provedená v roce 458 p.K., se hraje dodnes, a po Átrejovcích není vidu ani slechu. A tak máme naději, že takhle to bude fungovat i dopředu. A s mnohem pozdějším klasikem si můžeme říct: „A budeme žít, strýčku!“

Novotného a Fričovo Teritorium je představení, na které se chci vrátit i s přáteli! (Ale tu scénu s pomočeným medvídkem Fričovi neodpustím, to byla ta chvíle, kdy jsem byl testován, co ještě snesu já..!)

BurnOut aneb Vyhoř!, A Studio Rubín

A zase Dagmar Radová, tentokrát ve dvojici s Janem Fričem, který hru také režíroval. Ale s ohledem na formát jistého docudramatu předpokládám, že výrazněji než jindy se na inscenaci podílela i scénografka Jana Hauskrechtová a herci Natálie Řehořová (skvělá!) a Jiří Panzner, kteří spolu s Fričem představení odehráli.

Shlédnuta druhá repríza 15.3.2019.

Když jsem na jaře loňského roku na útulném petrském dvorku s národním režisérem diskutoval o vyhoření, věděl jsem samozřejmě, že tohle téma je věc kurva citlivá, a že je třeba si k irské i  zapálit… Jak jinak se má kancelářská myš vypořádat s vyhořením někoho, kdo právě stvořil monumentálního Fausta? Teritorium v DUPu jsem pak odkládal, protože jsem se bál, že to bude „na sílu“, že to anoncované „co divák vydrží“ mne nevydýchatelně zavalí. Naštěstí se nic takového nepřihodilo a mne, alternativce, rozhodilo (trochu) až to závěrečné chcaní. Možná s o to větším očekáváním jsem pak zamířil do Rubínu na BurnOut.

Tak začněme tím, že očekávání naplněno nebylo. Rozuměl jsem každému slovu, myslím, že i každému pohybu, přehození nohou, pozdvihnutému obočí, skládání Rubikovy kostky… Výčet inscenací běžící za herci mi vyrazil dech... A zase předběhnu – jestli otevřenost až k nahotě těm čtyřem (pěti) pomohla, jsem rád za sebe i za ně. Ale já zůstal jen pozorovatelem, jako by mezi hledištěm a jevištěm bylo sklo.

Klára to představení shrnula do čtyř vět. Bohužel si ty věty nepamatuji, a neumím takhle zamířit přímo na komoru! Ale určitě jsme se shodli v tom, že míjení vyhořené jednotky, prezentující svou smutnou radost až na kost, s vnímáním hlediště bylo někdy až útrpné. Nejhorší je smích na místech, kde smutkem měla praskat hlava. Jestli to byl smích zasvěcenců, tím hůře. Vše fungovalo, i otrávené rozpaky tvůrců nad začátkem představení - vždyť těmi dveřmi přišel Pavelka od sedmdesátých let už tolikrát, jak se tedy neopakovat?! Nebo jaký je to pocit ve čtyři ráno zjistit, že hotová scénografie je sice nádherná, ale pro jiné představení?! Že nejpřirozenější je herec v okamžiku, kdy už je nepoužitelný, a pak ještě pes, který nic nehraje (takže proto je Pechlátův Pudl prostě dobrej!). Jasně, rozumím té Natálčině honičce po známých i neznámých prostorách pražských divadel, až do padnutí, ale … no a co? Úryvky monologů známých postav ze známých her (a mně i neznámých) byly přesné, a seděly jak pověstný hrnec. Ale toho patosu bylo asi moc málo. Klidně bych jej „v zájmu věci“ snesl mnohem víc. Což mi připomíná slavnou inscenaci Zbavme se svých patosů a hymen, která mě dostala, a chtěl jsem ty herce chytit za ruku, a říct jim, že jim rozumím, …a to se nikdo nesvlékl :-). No jo, teď jsem si připravil můstek k nahému Fričovi. Nejde o to, že jeho vysvléknutí bylo vlastně reakcí na hereččin povzdech na adresu režisérů řešících inscenační rozpaky nahotou.  Já ten akt vysvlékání pochopil především tak, že víc už udělat nelze. Není co dodat, proč mluvit, když už toho tolik bylo řečeno, zahráno, předvedeno. Vyhořelec nahý až na kůži sedí v křesle a je vymalováno. Jen Rubikova kostka v dlaních.

Pak už jen (samozřejmě nahá) Hauskrechtová, diskokoule - symbol zmaru? nebo jen byla po ruce?,  a závěrečná deklamace, při níž se kralevic českého divadla tyčí nad diváctvem zahalen v hermelínu  divadelní opony! A mně se tak chtělo radostně zvolat větu mého odvěkého přítele Josefa: „O tebe, Peťko Alexejeviči, o tebe já strach nemám!!“. Tohle není vyhořenost, to je fascinující svět hledačů, a to hledání bude hodně napínavé, tohle bude ještě jízda!!

Napsáno a poskládáno v Praze, 26.3.2019

 V Rubínu, jeden z vylitých kýblů...

Já a kadibudky

Já vím, je to trochu úchylné, až koprofilní téma. Ale nemohu si pomoci, protože sucháče, nebo-li suché záchody, mne provázely, a vlastně stále provází, mým celým životem. Jako jeho takřka stylotvorná součást.

Sucháč krušnohorský

Krušnohorské chalupy mají k úhledným hrázděnkám severních Sudet, či úpravným krkonošským boudám hodně daleko. Bytelné domy do bytelného Erzgebirge se na první pohled tváří jako kamenné pevnůstky mající blíže k betonovým řopíkům, než k útulným člověčím domům. Zdi seskládané z místních blýskavých ortorul se svou strukturou a tloušťkou také moc neliší od zřícenin středověkých strážných hrádků v údolí pradávné Ohře prodírající se mezi prahorní krušnohorskou krou a kalderou Doupova.

Zima trvající od října do dubna donutila místní kovkopy vytvořit první model ekologického domu, dnes bychom řekli - s integrovanými životními funkcemi. A tak v přízemí kamenných pevnůstek žily jak jejich rodiny, tak i sporý dobytek ve stáji generující teplo. Nejen teplo, ale i něco hnoje, který se vyhazoval ven nevelkým oknem - každý větší otvor by teplo zbytečně odebíral! A nad tímto hnojištěm také stála věžovitá toaleta. Proč "věžovitá"? Zatímco dole v údolí bylo lze vyvážet hnůj na pole i v zimě, nebo tedy po většinu roku, v drsných krušnohorských podmínkách to dost dobře nebylo možné (nejen že by to znamenalo celkem nesmyslně se prodírat navátými závějemi sněhu, ale cenný hnůj by také sebrala jarní obleva!). Tomu se muselo přizpůsobit i řešení běžných lidských potřeb. Na záchod se tedy chodilo do patra, kde v ne tak bytelné části domu, která sloužila především jako seník či skladiště, byl ve zdi úzký průchod na venkovní záchod. Na rozdíl od středověkých prévertů, jejichž hradní majitelé si moc nelámali hlavu s padajícím tím... exkrementem, byla dráha pádu u krušnohorských chalup řešena jakýmsi prkenným krytem vedoucím až k hnojišti. 

Tento tubus vedle svého hlavního účelu, jenž není třeba dopodrobna osvětlovat, měl i zajímavou vlastnost příznačnou spíše komínům. Ano, i v tomto případě můžeme hovořit v jistém smyslu o obráceném tahu... A tak když k nám na chalupu v prvních letech (než otec přestěhoval onu místnost do česky standardní přízemní polohy, posléze i s luxusním water-closetovým řešením) přijela návštěva, musela se vypořádat nejen s ledovými západními větry (myšleno těmi opravdovými, mrazivými, po nichž si člověk opravdu rád natahoval kalhoty!), ale čas od času také s po místnůstce poletujícím toaletním papírem, jemuž se prostě nechtělo spořádané přistát na místě určení. 

Sucháč křivoklátský

První chaty v údolí Skřivánčího potoka, levostranného přítoku Berounky, určené k rekreaci rakovnických měšťanů, byly také přísně účelové. Nezdržujme se popisem, protože na rozdíl od krušnohorských chalup jsem se historii rozvědčických chat již zběžně věnoval v příspěvku Letní chatování. Jen zmiňme, že tyto prkenné boudy naopak nemusely odolávat zimnímu nečasu a přistupme rovnou k tématu fekálnímu!

Chaty tehdy sloužily k jednoduchému přespání ze soboty na neděli. Po dospání večerního flámu, rychlém obědě a nedělním odpoledním koupání v řece se spěchalo zpět do městečka na dlani. Samozřejmě, že i v těch několika víkendových hodinách došlo ke konání obvyklých potřeb. V letních dnech byla tato nutnost vymezena  parametry zcela odlišnými od těch krušnohorských. Vykopání potřebné jámy nebránilo nerozbitné kamenité podloží, o hrozbě zavezení hnojem nemluvě. Důležité naopak bylo, aby byl suchý záchod umístěn z letně pochopitelných důvodů co nejdále od chat. A tak se za potřebou putovalo vysoko do strání okolních borových lesů. Zde byly ladně rozmístěny prkenné budky známého univerzálního tvaru. Tato ladnost ovšem v mých dětských očích nenacházela pochopení. Celé léto bylo třeba na toto stoupání do lesů myslet! Protože kdo zapomněl, a toto opomenutí se mu připomnělo uprostřed noci, musel vystoupat do tmavého lesa s baterkou. A kdo zažil noční táborové hry, moc dobře ví, jak snadno dovede mihotavé světlo slabé baterky udělat z ladného českého boru děsivý Blair Witch... A tak když jsem vrzajícím a kvílejícím temným lesem stoupal k oné budce, býval jsem posrán až za ušima, ještě než jsem tam došel!

Sucháč ročovský

Před mnoha a mnoha lety jsem se ve svých osmnácti letech ze dne na den octl v jednom z pididomků chmelařské obce Ročov. Učil jsem zde na vesnické škole vše, od matematiky po chemii, vedl střelecký i pingpongový kroužek, skicoval ročovský klášter... Leč zpátky k exkrementům!

V té době vrcholícího reálného socialismu (Biľakův vědecký objev, gůglujte, děti!) se v řadě načančaných domků významné chmelařské obce střediskové, se dvěma hospodami, státním statkem, školou, benzinkou i národním výborem, chodilo opravdu kadit na dvorek. I v mém pronajatém domku o dvou místnostech sice tekla voda (z kohoutku na chodbě), ale zároveň se uprostřed dvora na mírném návrší, pozůstatku to bývalého hnojiště, tyčila známá budka, na první pohled určená k tomu jedinému účelu. Tento účel jsem v budce provozoval po celých deset měsíců toho podivného školního roku 1980/81. Budka oproti všem budkám předchozím měla ovšem vlastní a zcela unikátní specifikum. Asi jako Sněmovna národů koncem roku 1992. Zatímco hnojiště se v průběhu předchozích let zrevitalizovalo vlastními silami a vlastně zaniklo pod bujným porostem, u budky probíhal vývoj k jejímu, či spíše mému, neprospěchu. Opěrné sloupky uhnily, a tak budka stála na kopečku jako nestabilní krabička od sirek... Při účelovém dosednutí došlo ke zhoupnutí, takže jsem se nemohl plně věnovat... no prostě tomu účelu! Zároveň jsem totiž musel permanentním lehkým pohybem hýždí či ramen vyvažoval statiku této dřevěné budovy tak, aby se i se mnou nezřítila! Ó, jak se mi ulevilo, když přišly první mrazy!! Chápete?! Podloží zmrzlo a tím zajistilo statiku budky celkem spolehlivě. Jenže... Kdo se směje naposled... atd. V mrazech nedošlo jen ke zpevnění podloží! Mráz svou silou jaksi stejně působil i na obsah budky... Dále čtou jen silné povahy!! ... Po dobu zimních měsíců jsem vycházel na dvorek za daným účelem nejen teple oblečen, ale před vstupem do objektu jsem musel nejprve uchopit lopatu a s její pomocí vytvořit prostor pro nový obsah... Pořád nerozumíte? No prostě mé exkrementy se chovaly jako narůstající velehorský ledovec. Špičatý ledovec!

Tak až se stavíte u nás ve Skřivánčím údolí, nestěžujte si na spartánské podmínky, prosím! Buďte rádi, že před akcí nedostanete do ruky lopatu a že vám nelítá použitý toaleťák kolem hlavy!


Praha, 29.12.2018

Vpravo na zdi ten svislý pruh je pozůstatek krušnohorského prevértu. Modelka vpředu je moje maminka na lyžích neznámé značky se spolehlivým vázáním kandahár... O pár let později si na těch samých ošklivě zrasovala nohu...

Nástupce původního sucháče přestěhovaný do přízemí.

Ročovský kostelík z východu, autor neznámý

Cesta k Ročovskému klášteru, autor opět neznámý... Tedy toho kláštera ano - Dientzenhofer!

V té stráni nad chatou by bylo lze dohledat ještě tří kadibudek patřících sousedům. Již nepoužívaných, nejspíše čekají na prohlášení kulturní památkou.

Hledání Kačeny

Nejspíš i vás zasáhlo video, které v posledních týdnech kolovalo fejsbůkem. Bylo sestaveno z téměř stejných situací – barvoslepý člověk je obdarován speciálními brýlemi, které mu umožní uzřít svět v barvách. Reakce těchto lidí je, bez ohledu na věk, pohlaví či sociální postavení, velice podobná. Výkřiky překvapení následované dojetím a slzami radosti… Náhlé překlopení černobílého světa do světa barevného prostě musí být neskutečný zážitek. Jenže takový zážitek je nám, nebarvoslepým, prostě odepřen (naštěstí!).

Tušíte, že touto analogií směřuji k jinému vidění. A to k vnímání světa prostřednictvím brýlí, jimiž se v jistém šťastném okamžiku stává hudba, obraz, báseň, a pro mne samozřejmě také divadlo. Ne že bych v průběhu představení a divadelních performancí vydával výkřiky překvapení! To ne, ale už jsem se v hledišti přistihl s otevřenou pusou, či jsem se dusil vzlyky, aby se za mne K. nestyděla.

Mimo všechny myslitelné emočně zprostředkované situace je pak setkání s viděním cezeným přes brýle, které realitu zderivují tak, že si s ní najednou musíte nějak poradit. Cosi nutí zírat přes brýle dál. Nelze uhnout očima, nelze mávnout rukou a vykašlat se na to. Nelze rozumět či jen nerozumět. Chápat, nechápat. Takové kategorie najednou neplatí. A tím jiným světem jsou mi obrazy režiséra Jana Kačeny.

Těžko najít něco tak odlišného, jako je mé a Kačenovo vnímání reality, světa, či jak „To“ kolem sebe nazvat. A přes Kačenovy brýle se skly vysoustruženými ze dna těžkých lahví těžko kdy s porozuměním pohlédnu. Nad Kačenou nelze zívnout ani po nepovedeném představení – čímž nemyslím představení nepochopené. A tak si jdu pro nový náklad, a znovu jsem polapen.

Před časem, po našem prvním setkání s Kačenou, v Autobufu, bylo to Unhappy Happy, jsme se s K. shodli, že něco tak úžasného jsme dlouho neviděli. V mém (nekačenovsky zasraně racionálním) žebříčku bylo tohle zběsilé představení v první trojce roku 2017! Díky Renému jsme se s režisérem Kačenou potkali u jednoho stolu, i to byl zážitek (včetně jeho tehdy zeleně sešitého obličeje - důsledku střetu lunetika s realitou). Zíral jsem na tu jednotu formy a obsahu, a jsem od té doby Kačenou fascinován.

Sháněl jsem potom všemožné dostupné informace. Ne, že bych očekával, že prozřu a z ničeho nic uvidím Kačenovitě! Jen se prostě v tom svém světě neobejdu bez berliček výkladů a pochopení, recenzí, hodnocení a kritik… Přišla útrpná Miriam podle Demla, míjení k nepřečkání, pak Stepní vlk, úžasné nepřekvapení. A teď mám před sebou premiéru s návratem do Autobufu. Je to opakované kroužení kolem stínítka lampy, při každém nárazu větší či menší spálenina, pokaždé si jen potvrdím, že ten svět plný barevného světla je mi odepřen. Že Demla budu číst jako Demla, a Hesse jako Hesse, a nikdy ne jako Kačenu (a jako Kačena). Dál tedy hledám a čekám na každou skulinu, kterou šťasten na chvíli zahlédnu Kačenův barevný svět, který je nám, barvoslepým, prostě odepřen (naneštěstí?).

Praha, 12.12.2018, psáno po představení Traktát o stepním vlku v Rubínu, před představením Jacek staví dům v Autobufu.

Pěna dní na konci října 2018

100 let

Básník Ivan Diviš prý pravil, že nejhorším slovem na světe není "nikdy", ale slovo "pozdě". Když Karel I., poslední rakouský císař, prošvihl separátní mír (ne vlastní vinou, ale na jedné straně tupostí českého válečného štváče ve funkci říšského ministra zahraniční hraběte Černína, na straně protivné hloupou ješitností socialisty Clemenceaua), pokusil se ještě na poslední chvíli zachránit podunajskou monarchii dekretem o federalizaci Předlitavska (dekret šel údajně daleko za moderní chápaní federativního uspořádání - spíše se jednalo o volnou personální unii autonomních států). To, co by ještě půl roku předtím udělalo z Masaryka doživotního vlastizrádce a emigranta, bylo v půlce října 1918 už jen zoufalým výkřikem "po sezóně". A tak se z hrobařů celkem moderní, a určitě nad okolní poměry demokratické monarchie stali hrdinové a otcové zakladatelé.

Slovensko

Zatímco se rozpadaly říše a končily dynastie, statisíce doposud císaři loajálních občanů v sobě hledalo novou identitu, a dokonce si zvykalo, že nejsou nejenom Rakušany nebo Maďary, ale ani Čechy, Slováky, Moravany, ale jakýmisi Čechoslováky. Tak jasně, Slováků bylo v novém státě o skoro půldruhého milionu méně než Němců, tak co měli kluci z Maffie i zahraničního odboje dělat, že?! Můžeme si my, občané bývalého Předlitavska, stokrát myslet, že bez Masarykovy zběsilé národnostní konstrukce by dnes možná nebylo slovenského národa (tedy byl by asi takovou kuriozitkou, jako pár set tisíc Lužických Srbů kolem Zittau), ale že je pro Slováky 28. říjen jen všedním dnem, to by nás mělo nechat klidnými... Dobrá, aspoň bychom se tak měli tvářit.

1993

Upřímně, z mého pohledu by si neporovnatelně větší pozornost zasloužilo pětadvacetileté výročí rozpadu společného státu. Protože když slovenský premiér při návštěvě vyšňořené Prahy prohlásí, že naše vzájemné vztahy jsou excelentní, není to kafrání do větru, jako z úst toho maličkého Francouze, co ví všechno nejlíp. Jestli na něco můžeme být se Slováky pyšní rovnou měrou, tak je to právě ten vlastně již dávný rozchod. Této unikátní mírové akci chyběla jen ta Nobelova cena míru... Však až se našim potomkům dostane dostatečného odstupu, dojde i na tu oprávněnou hrdost! A že nedošlo na tu nobelovku neberu zase tak úkorně, vždyť Rašín byl dokonce zastřelen... Přece jen jsme se civilizačně posunuli!

Národ

To je oříšek! Několikrát jsem se v posledních dnech setkal se zajímavým tvrzením, že nic jako národ neexistuje. Jasně, ta definice, co jsme probírali na přednáškách fakultního Ústavu marxismu - leninismu, by určitě byla k diskusi, o tom žádná. Ale upřímně řečeno, tvrdit, že nic jako národ neexistuje, je podle mne stejné, jako vysmívat se existenci elektronů... Takže teď už jen chybí, abych byl v diskusi označen za neomarxistu.

It's morning in America/Czechia again

Odbočme - dnes na mne vykoukl několik let starý příspěvek Tomáše Klvani. Týkal se přívětivé tváře ODS, ale to je teď jedno, jde vlastně o jakoukoliv přívětivou tvář! Myslím, že po pěti letech neporovnatelně více pro naši politickou scénu platí toto doporučení: "Podívejte se na staré  klipy Ronalda Reagana, usměvavého, vtipného muže, který hledal v lidech to dobré a dokázal je proto motivovat, dokázal po "blbé náladě" Jimmyho Cartera nastolit v Americe nové ráno. Reagan nebyl žádný rozplizlý centrista, byl to muž silných názorů, byl však životní optimista a jeho optimismus nakazil celou zemi". Co by Burma, sakra, ještě podotýkala...?!

Hřib

Tak dost snění a zpátky na zem... Metropole má nového primátora. Možná jste se taky těšili na Hanu Marvanovou, ženu, která by dala této funkci přívětivě liberální tvář. Nu, věřil jsem tomu, a byl jsem přesvědčen, že to bude pro Čižinského i Pospíšila optimální řešení, o kterém přesvědčí i lido-bio Piráty. Pan Hřib ovšem pohrozil ukončením rozhovorů, aby vzápětí své koaliční partnery pochválil za konstruktivní přístup. Hele, že se taky těšíte, až mu to vrátí!! Přiznejte se, škodolibí hnusáci! Já se tedy těším, protože jestli mi něco leze krkem, tak pohled na tyhlety mačistický ješity. A pište si, že v Čižinským a Pospíšilovi, kteří jsou úúúplně stejný, ten "konstruktivní přístup" zůstal jako v koze!

BRRD

Na náš firemní intranet jsem už před lety umístil takový slovníček zkratek. On totiž finanční svět je tak zahnojen regulací, že už ani specialisté na dílčí regulatoriky se neorientují v té záplavě zkratek... Pamatujete si?: ... v OÚNZ na WC mistr chytil TBC, musí na RTG, EKG a EEG, spojení ČSAO - ČVUT - OPBH - ČSAD - FOK přerušilo se... To BRRD v mezititulku znamená Bank Resolution and Recovery Directive. Jedná se o směrnici, samozřejmě několikrát novelizovanou, která se zkušeností poslední bankovní krize stanovuje všemožné i nemožné postupy pro sanaci (či nesanaci) finančních institucí. Jedním z hlavních zákazů, ale ZÁKAZŮ!!!, ne doporučení, je zákaz státní pomoci bankám, s výjimkou předem nadefinovaných systémově významných domů. Věřte mi, fakt si nedovedete představit, co se kolem resolučních či ozdravných plánů děje, kolik triggerů je nastavených, kolik nesmyslných schůzek každoročně proběhne na půdě... no, my nesmíme ani naznačovat! A to vše se děje i ve slunné Itálii!! A jak znám Italy (a znám, pracoval jsem pro ně tři roky!), toho času na jednáních je tak osmkrát víc. No, a co že to prohlásil pan ministr financí Tria? Poté, co byl vyzván, aby upravil deficitní rozpočet vlády, který rozhoupal italský finanční trh? Že Italové si s nějakým BRRD vytřou zadel a banky v případě problémů okamžitě rekapitalizují (tu zadel jsem si přidal já)! Čtyři nohy dobré, dvě špatné..!!

мне в моем метро никогда не тесно

Počátkem osmdesátých let vyšlo v Supraphonu pár elpíček ruských folkařů. Koupil jsem si tehdy Okudžavu, Vysockého a všechny tři desky Žanny Bičevské (to třetí album už byla sračka). A kdo včas nezmizel, pouštěl jsem mu je furt dokola. Ve stejné době také vyšel sborník Vysockého a Okudžavových písňových textů, myslím, že v překladu Milana Dvořáka.  Pár písní jsem se pak snažil ne příliš dokonale předvést na nočních mejdanech. I v ruštině. V době, kdy se na koleji či v sídlištním paneláku hrál hlavně Anděl, Zmrzlinář, V devět hodin dvacet pět či Plíhalovy Akordy, jsem byl s Vysockého Přítelem minimálně zajímavý. Když jsem pak krátce nato slyšel Nohavicovy slovanské moláky, které se tak lišily od Mertových, Janotových či Lutkových bítnických písní, byl jsem nadšen. A díky jeho koncertům v těch létech i lépe dýchal. Sípavě, ale dýchal. Setkání s Puškinem považuji dodnes za jednu z nejlepších písní, která v té době u nás vznikla. Nechce se mi rozebírat, jestli mě Jarek zklamal nebo nezklamal, po těch šílených flámech v Ústí či na Kladně, kdy kupoval dvě litrovky vodky, jednu pro nás, jednu pro něj, mi v době všeobecného odhalování leccos docvaklo. To už byl Nohavica národním vlastnictvím a já dávno přešel na přímočařejší rockové duráky. A tak mám dvojitou pointu - mně nikdo k výslechům nezval, proto mám neodbytný pocit, že mnozí Darmodějové k nim chodili i za mě. A zadruhé - tu ruskou medaili si zaslouží jako málokdo jinej. Já bych si ji nepřevzal, jenže mně ji nikdo nenabízí...

Praha, 28.10.2018

Zabili jste Gonzaga, soudruzi

Vražda krále Gonzaga, Dejvické divadlo, Jiří Havelka a kolektiv herců, režie Jiří Havelka, představení odehráno dne 27.9.2018

Vytýkání před závorku:

Snad v roce 2007 vznikl doslova přes noc „plzeňský“ soubor L.S.Věk, aby přes stejnou noc připravil představení, které zachránilo tehdejší krajskou nepočetnou postupovou přehlídku. V tu noc se sešli herci i tvůrci z dnes mýtických souborů Pachýř Pačejoff, DNO, Jesličky, Láhor Soundsystem, Střípek, snad i Nejhodnější medvídci, určitě z KALD DAMU… Vzniklo divadlo „na dřeň“, představení „Fucking Generation“, ze kterého mi rok na to, v sálku hronovského hotelu Slávie, spadla brada. Celé představení bylo postaveno na osobních zpovědích herců těsně za hranicí dospělosti (ať to znamená cokoliv!), a opakovat takové zpovědi několikrát denně, to muselo hraničit s psychickým terorem… (taky poslední představení Věkovci zrušili, i když v tom rozhodnutí spíše než vyčerpání psychické hrálo roli vyčerpání návykově relaxační).

Vsadil bych se, že režisér Havelka tehdejší představení viděl a byl rozervanou výpovědí - vzniklou vlastně mimoděk - stejně, ne-li více, zasažen. Údajně po letech inscenoval podobné otevírání třináctých komnat se svými studenty z DAMU. Tohle představení jsem neviděl, na rozdíl od podobně niterné inscenace „Teď tu tvou slabomyslnou“ (Hronov, 2014, soubor Jednabáseň a mrazivý výkon české Vietnamky – či vietnamské Češky Huyen Vi Tran – v hustě osobní zpovědi dívky zažívající svou vztahovou džungli před tabuli i divoké hledání vlastní identity).

A teď co patří do závorky:

Jiří Havelka použil stejný princip i na představení určené k čtvrtstoletému výročí Dejvického divadla. A tak po upřímné zpovědi adolescentů či právě dospělých, jsem se stal svědkem otevřeného svěřování „hotových“ tvůrců v tom věku uprostřed běhu. Šest herců po čtyřicítce jde stejně, jako smečka L.S.Věka, s kůží a svým osudem na trh. Myšička, Melíšková, Žádníková, Babčáková, Trojan a Tomina Jeřábek vystupují v této části hry za sebe, spíše bych ovšem řekl – „hrají“ sebe, a tuto hru něžně prolínají s hrou na Hamleta, aby se vždy na záblesk, na moment stali herci předvádějícími dánskému dvoru upravenou verzi Vraždy krále Gonzaga… Tedy hrají divadlo na divadle, ale vlastně hrají divadlo na divadle o divadle…

Sem patří malá vsuvka… Všechna ta hra na pravdu a vysvlékání duše by byla na nic, kdyby nebyla uvěřitelná. Měl jsem dokonce pocit, že publiku, přestože to dejvické je jistě poučené, první vystoupení Martina Myšičky vyrazilo dech, a chvilku pak trvalo, než se diváci zase nadechli. Herci DD jsou mi samozřejmě věkově bližší, a čím je mi bližší i jejich zpověď, tím více jsem ji prožíval. Na pódiu dochází k interakci, přestože se jedná o sólové výstupy, herci improvizují a hlavně na sebe „slyší“… A pak? Pak promluví Ivan Trojan! Myslel jsem, že tento herec mne už nemůže ničím překvapit. Vždyť jsem viděl Oblomova, viděl jsem jeho Trigorina… Jenže při Trojanově sólovém vystoupení v první části Gonzaga jsem najednou měl pocit, že mě z mé židle v desáté řadě vytahuje dopředu. V sále je přítmí, vsadil bych se, že se mi v jedné dlouhé chvíli díval přímo do očí! Při jeho monologu zkamení i jeho herečtí partneři. Fascinovaně jej pozorují, aniž by se pohnuli, ustane i pohrávání si s černou látkou, která je jim nenápadným, ale podstatným nástrojem při zběžném, až  jakoby mimoděčném dotváření postav… Jsem člověk veskrze racionální, ovšem v tom tichu divadelního sálku se mi opět potvrdilo… Co vlastně? Možná že to jsou ty chvíle, kdy se dynamo našich duší rozjede na plný kule, aby nabilo skryté baterky po okraj, a my můžeme stejně jako Soňa Serebrjaková žít a pracovat.

Otevírání utajených sklípků v duších herců, to je pro Havelku určitě málo, jakkoli by to celou hru uneslo. Havelka šel ovšem dál – celá hra na divadle a na divadlo má jeden zásadní smysl: ve druhé části představení se propojí osobní, reálné osudy a obavy i můry šestice bytostí na jevišti, s můrami kralevice dánského a jeho snahou skrze divadlo usvědčit vládce, jenž je vrahem. A divák, před nímž se doposud proplétaly osobní osudy s fikcí, je náhle vržen do reality současnosti. Té současnosti, ve které se nevraždí Gonzagové, ale reální Litviněnkové. Ne jako Polonius za závěsem Hamletovým mečem v náhlém hnutí mysli zasmušilého melancholika potulujícího se po hradě s lebkou v ruce. Ale poloniem v množství násobně přesahujícím celosvětovou roční produkci.

Dokudrama o Litviněnkově vraždě je v celkem zběsilém tempu odehráno za použití minimálních prostředků. Texty hercům do úst nevkládá dramatik, ale sám život – jedná se o policejní záznamy a protokoly. Přestože se postavy i herci střídají, divák je pořád ve hře. Všichni se mohou stát všemi. Až na jednoho. Martin Myšička se v roli Alexandra Litviněnka mění ze zdravého optimisty v zoufalý stín. Dejvické představení se tak stává přímočarou obžalobou vraždícího Vládce… Přičemž srovnání jedu Claudiova a jedu Putinova kulhá snad jen v obludnosti konání toho druhého. 

A tak jsem, jako tehdy mladí ze souboru L.S.Věk, potřeboval po představení náhražkovou oporu. Protože i s nabitými baterkami se můžeme cítit bezmocní až k pláči.

Praha, Dejvické divadlo 27.9.2018

P.S. Hansi, máš to u mě!!

Pérák... aneb Co by kdyby

Pérák, VOSTO5, představení v Arše 17.9.2018

Zmínil jsem se před kýmsi, že jsem byl se synkem na vostpěťáckém Pérákovi. Dotyčný odvětil – to je ale blbina, co? Přiznám se, že jsem se zarazil – divadlo VOSTO5 je na vrcholu popularity a zdá se mi, jako by pro mé mladé přátele a známé bylo jakýmsi malým Semaforem dneška. Se vším všudy, tedy i s jistou mírou nekritické adorace. Ovšem ta odmítavá reakce musela být něčím vyfutrovaná – buď osobní, nebo sdělenou zkušeností.

Pérák byl v Arše derniérován již na jaře letošního roku. Možná jsem svým mávnutím motýlích křídel také přispěl k tomu, že představení se velice rychle do Archy vrátilo v zářijové a prosincové sérii. Totiž, nebyl jsem jistě sám, kdo po vyprodání „poslední“ jarní série v pokladně Divadla Archa fňukal a domáhal se dalších představení. 

Vedle nás, fňukajících, se ale očividně objevili diváci, které Pérák neoslovil. Čím to? Myslím, že VOSTO5 se podstatně liší od divadel, která se drží své poetiky, jako hovno košile (jak by řekl můj otec) – a můžeme si vzít do úst třeba znovu Semafor (aniž by nás byť jen napadlo připomenout slavnou Varyšovu kritiku Divotvorného hrnce), nebo intelektuálně i stylem době bližší Sklep, tedy příklady nekonečného odcházení za tvrdohlavého lpění na svém. Očekávat od Vostopětky, že bude stále tím studentským divadlem Vajcete a Sniežky je – naštěstí – zcestné! Ten soubor je sám o sobě postaven na principu pestré různorodosti. Je sice skvělé zablbnout si s hochy při Titáncích, či sledovat „moderátorskou“ souhru Petara a Ondara při Košičanu. Samozřejmě, že léty sbíraná zkušenost improvizační či moderátorská i jiná čas od času někde vyhřezne (třeba v úspěšné inscenaci Proton, která mne osobně fakt nenadchla). Ale asi nejen Havelka vyrostl a chtěl zkusit něco jiného, než osvědčené postupy Špialové ruky. A to je, podle mého názoru, první příčina odpoutání se od části vostopěťáckého publika…

Proč ten důraz na Havelku? Inu, on je autorem (či spoluautorem) a režisérem těch, řekněme, velkých, jiných produkcí. Kdy se k širšímu souboru VOSTO5 přidávají další profesionálové, nejen herci, aby vytvořili unikátní představení. Někdy na hraně site specific – v Dechovce spolu hraje sál, původně Baráčnická rychta. Bez technického zázemí a vybavení Archy by nebylo Kolonizace. Těším se na Společenstvo vlastníků, ve kterém si zahraje společenský sál Masarykova nádraží. Pravda, u Péráka asi není prostor Archy zásadní, ale do spřízněné skupiny Havelkových her patří. Když připomeneme ještě Operaci Levý hák, mystifikaci o nekapitulaci ČSR před Hitlerem, složí se skládačka dramat silně inspirovaných a především chytrých. Inspirovaných dějinami, o nichž má Havelka zjevně dost načteno. A to bude tou druhou příčinou – Pérák, vnímán jako bohapustá sranda, prostě musí být zklamáním. On totiž od dospělého diváka očekává nějakou základní dějepisnou obratnost. Prosťáček je prostě v zatáčkách děje a množství postav totálně ztracen a po deseti minutách se musí těžce nudit.

Havelka je navíc očividným fandou komiksů. A tak komiksově fabuluje – zatímco Kolonizace je zřejmou reflexí ábíčkových příběhů (na těch jsem vyrostl!!), do Péráka Havelka přimíchá holywoodský příběh superhrdinů náhodně spojených společnou touhou zničit okupanty. Ta malá česká Liga spravedlnosti se poskládá v podzemní odbojovou buňku složenou z Casanovy, Divy, Kazatele a Jestřába. Každý má nějakou dovednost – Casanova vést a ukecat dav, nu vždyť je to krycí jméno komunistického agitátora Fučíka. Divou je herečka Adina Mandlová, neohrožená agentka s dokonalým výcvikem. Kazatelem je štábní kapitán Morávek, hluboce věřící odbojář a skvělý střelec z obou svých pistolí. A Jestřáb? To je přece Jaroslav Foglar se svým létajícím kolem!

Havelka zručně a vtipně kombinuje děje, postavy, co by kdyby… Synek sledoval promyšlené a efektní bojové scény, poslední boj parašutistů, kteří se nemohli vzdát, protože bránili své spolubojovníky v kryptě, kam jsme spolu na jaře přinesli růže. Já se bavil alternativní historií a mnoha odkazy a náznaky… Cestou domů bylo o čem mluvit.

Čím skončit? Ano, lístky pro můj šálek čaje už dávno sklízejí v jiných zahradách. Ale hoši z Vosto5 jsou jistotou! I díky svému neustrnutí.

Praha, 21.9.2018

Deadtown, aneb utopen očekáváním

Deadtown, Divadlo bratří Formanů, 16.9.2018, Smíchovská náplavka

Cestou ze Smíchovské náplavky, tedy z obří boudy Forman Brother’s Theatre, se mi motala v hlavě jedna překvapivá otázka – kde je to očekávané nadšení z dalšího Formanovského spektáklu Deadtown? Proč se netěším, až budu Kláře vyprávět, o co přišla? Má pravdu Er, který na mé pochyby odvětil – už’s toho viděl prostě moc…!? A tak někde mezi Florencí a Křižíkovou se mi začaly vybavovat moje iniciační divadelní zážitky. Když je hodně a pečlivě proseju, které nejzásadnější zůstanou?

Nastřádaly se tehdy… no vlastně během několika zásadních let. Samozřejmě Léblův Racek. To byla iniciace jak prase, tehdy jsem se stal hledačem! Zborníkova Druhá strana řeky, po které už nejezdím na Hronov jen pařit. Bez nich by nebyl Oblomov a Ucpanej systém, sametovej Havel či Zlatá šedesátá, nebyl by dr. Krása ani Fričův Faust, nebylo by Planoucího srdce ani Kuhlovy vaďácké Gorily… Ale ani Fucking Generation či Rytířů nízkého stolu.  Vzpomínám na iniciační zážitek za letohrádkem královny Aninky, v šapitó Que-cir-que, s dvojicí André-Lefeuvre, na sáňkování ve vostpěťáckých Hrusicích tehdy na Stodůleckém písečku, na defragmentovanou realitu v Příběhu opravdového člověka Buchet a Loutek před hospodou U rozvědčíka…

I v tomto srovnání se objevilo mimořádné zjevení – La Baraque, nebo-li slavná (nejen Formanovic) Bouda, balábile dějů a konání, i zeleninová polévka s nastrouhaným plísňovým sýrem. Když Boudou majestátně proletěl marabu, málem jsem si ucvrnknul.

Pak už jsem chtěl vidět vše. Nachové plachty na lodi Tajemství, kde vyjížděla slivovice sama uprostřed stolu. Krásku a zvíře v Národním. Klabzubovu jedenáctku v Minoru. Samozřejmě i Dobře placenou procházku, jak by ne, když tehdy nedostupný televizní film jsem toužil vidět už jako puberťák v šedých sedmdesátých… Po Krásce jsem vzal synka i na  Čarokraj, a byla to pecka! A protože mi nenávratně uteklo Obludárium, nemohl jsem si nechat ujít Deadtown…!!

Objektivně skvělé představení mělo vše, co od Formanů očekáváte. Vtip, nadsázku (už ve dveřích principál hlásí, že uvidíte horší představení, než minule), dech beroucí čísla (tři chlapi na kolečkových bruslích, to se musí vidět!!), bohapustou srandu (v úvodní části ve stylu wild west kabaretní férie jsem se několikrát přistihl při úlevném řehotu). Samozřejmostí je skvělá scéna, vše promyšlené do nejmenšího detailu. Pak přijde střih, na rovinu oznámený: „Opravdu jste si mysleli, že tohle je všechno? Opravdu byste se na to vydrželi dívat další hodinu? …“ A divák se už řítí snovou krajinou. Nám starším výtvarné pojetí připomene dětský údiv nad Zemanovými filmy, stylizace do filmových grotesek zase okouzlení 52 komiky a spol. a věčnými honičkami keystonských strážníků. Zřejmá je i inspirace zvěčnělým Limonádovým Joem. To vše je kulisou pro řiďounký (jistě záměrně) příběh kouzelníka, jeho partnerky předvádějící robotickou ženu, zamilovaného padoucha, sličné dcery majitelky saloonu, potulného kazatele…

Zatímco divák nestíhá domyslet některé dílčí dějové zvraty, řinou se na něj všechny ty efekty, kouzelníkovy čáry máry, přesná hudba, prolínání reality, nadreality a suprareality… Vše promyšleně pasuje, herci jsou skvělí, Petr Forman k sežrání!, nádherný horizont jde kouzelníkovi naproti, snoví bicykloví koně projíždějí westernovou krajinou a zastřeleni zase ožívají… a pak jsem se začal nudit. Zcela upřímně přiznávám, že je to jen a jen mým zmlsaným očekáváním. Můj (kvantitou nezkažený) syn byl nadšen. 

Představení má vše, co od Formanů očekávám. Krása střídá nádheru. Ke konci jsem se ovšem toho střídání už nějak neúčastnil. Samozřejmě, že očekávatelné závěrečné prolnutí jeviště i hlediště u kolalokového baru je hrozně fajn, a i když mi ta dvanáctka nepasovala do denního stravovacího plánu, nenechal jsem si ji ujít (a taky to, že mě obsloužil sám principál). A tak i dál budu nadšeným příznivcem... ne, fanouškem! této skvělé company. Protože Divadlo bratří Formanů a jeho produkce lze poměřovat jen jím samým. Je to nespravedlivé, ale dokonalí putují vždy osamoceně.

Praha, 16.9.2018