89. Jiráskův Hronov 2019

Letos jsem se rozhodl, že si po letech užiji divadel bez toho, abych v podvědomí pořád myslel na věčná srovnávání, hodnocení a rozbory. A tak jsem si jen vkládal na fejsbůk pár okomentovaných fotografií. A teď je mi líto, že to vše zmizí v propasti sociální sítě mezi fotkami lahváčů a západů slunce. Aby nezmizelo, odložím si to vše sem.

Den prvý, pátek 2.8.2019

.... vlastně spíš minus první. Vyrážíme ze Stolice s obvyklým zpožděním obvyklé hodiny. K mému nekonečnému překvapení K. nezabalila výbavu odpovídající opuštění Evropy na několik měsíců. Kufr naší Černé Mamby mi tak připadá až zkroušeně poloprázdný. Dobrodiní hradecké dálnice (kdeže jsou čtyřhodinová putování po poděbradské státovce!) neohrozí ani stavba mostu před Jaroměří, takže za dvě hodiny a něco K. může přihlásit Adélku do jejího semináře. Už i u té osmileté princezny se projevuje hronovský seminaristický syndrom. Nejraději by do puntíku zopakovala loňský seminář tak, jak jsme léta a roky pozorovali u našich žateckých kluků. Ovšem i to zjištění o řece, do které dvakrát nevstoupíš, nejspíše patří k výchově. Ještě rychle pro vstupenky do ÍCéčka. Když jedna z dobrovolných pokladních pronese: „Petr Dvořák, pět tisíc osmdesát korun“, druhá vyprskne smíchy... No, mně spíše vstoupily slzy do očí. Ale co naplat, jsme čtyři, a to vydá na téměř šedesát vstupenek na téměř třicet představení (ne na všechny performance bereme obě děti)...  Ještě na večeři na Baštu (myslel jsem, že se najíme v Poříčí, ale Klára má někdy rozum!!, jak zjistíte dále), pak se ještě zastavit u paní domácí doplatit ubytování, kam se nastěhujeme v sobotu (už aby dorazil Jarda s Jitkou se svou hotovostí, by se stali spolupodílníky nákladů!). A už zpátky do Velkého Poříčí do zájezdního hostince U Hanušů... Jak jsem předeslal, naštěstí je smečka syta, protože do lokálu hostince by moje princezny Claire von HornoPorno a Adelaide von Unterbanhof nevkročily za nic. Inu, já povečeřel dva Krakonoše a spokojeně vplul do vlastního pokoje. Ubytování za ty prachy, a pro mne, člena trampské osady Anamští skřivani, zcela OK... Těšíme se k naší paní domácí. Jak to dopadlo, bude alergik na prach vyprávět v dílu Den druhý. Samozřejmě dojde už na divadlo a jiné obskurní zážitky. 

Jo, na snímku hronovský kostel a renesanční zvonice z roku 1610. Její 400 let starý zvon mi právě připomněl, že otvírají v Čapkárně!

Den druhý, sobota 3.8.2019

Trpíc stařeckou nespavostí, nechal jsem smečku spát v zájezdním hostinci U Hanušů, a vyrazil nakoupit do hronovského supermaketu snídani a svačinu pro seminaristku Adélku. Myslím, že sobotní nástup do dětského semináře byl nejdůležitějším okamžikem dne. Již jsem v "Dni prvém" naznačil, že Adel byla rozhozená zjištěním (přestože jsme ji včas připravovali), že nový seminář = noví lidé okolo... (ale vyčkejme Dne třetího, vše se v dobré obrátí!). Druhým kruciálním okamžikem byl dotaz směrovaný novému provozovateli baru v Čapkárně - zda vede sekt. Ubezpečil mne, že nějaká "demíčka" tam budou... Bohužel, i záložní řešení Pumpídova tradičního přípitku, nový Coctail bar u bývalé jídelny, skončilo sice vstřícně nadějným, leč též "demíčkovým" ubezpečením. Zde by sice kvůli naší minigrupě objednali i brut, ale to už bych se cítil zavázán, a tím omezen ve volném pohybu po hronovských nálevnách. Inu, uvidíme v úterý, až dorazí ostatní přípitkáři! Pak už byl čas zajet se ubytovat. Vyslechli jsme si tradiční poučení, při kterém nikdy netuším, jestli si paní domácí z nás dělá či nedělá prdel. No, spíš to všechno myslí vážně. Složil jsem kauci, kdybychom prej něco pokecali... Klára pak štítivě povlékla ten humus, ve kterém budeme týden spát, já utřel prach a dodusil se. A šup šup na první divadlo, které nás hned rozdělilo. Klára s Matějem na studentské představení, které prý bylo jemu šité přímo na tělo (kafkovské ztrácení se uprostřed davu). My s Adélkou jsme spěchali na pohádku do Stanu. Místo pohádky jsme ovšem shlédli jakési pásmo místních kulturních světlonošů. Nebudu to komentovat, ony ty koncerty v DDM na Proseku taky bývají slušná prdel! ... Pak ještě nádherné krátké představení v Myšárně – myšlenky se stáčely ke svitavskému Céčku. Děti se v ději dost ztrácely, ale o to zajímavější byla následná diskuse o nevratném odcházení blízkých a prázdných místech, která po nich zůstávají. ... Naše zlaté děti jsme pak uložili (a vysvětlili, že paní domácí opravdu nestoupá po schodech nahoru, a že se jejímu domu nepřezdívá Batesův motel!). V pohodě jsme s K. seběhli dolů do Čapkárny na první zadostiučinění tohoto festivalového ročníku - inspirativního představení Buranteatru Brno. Jak nemám tyhlety řachandy rád, tak musím uznat, že měl pravdu Honza Švácha, který mne přesvědčoval, že nás představení strhne. Stalo se. V půl dvanácté jsem pak nesměle navrhoval K. zastávku v Tritonu. Jak bych to... No, prostě, naštěstí mi vysvětlila, že je unavená, a že by si šla lehnout!

A na fotografii je lípa, kterou prý vysadil u hronovské hřbitovní zdi páter Legner. To by jí bylo více než 170 let!

Zmínku o Dni třetím, tedy hronovské neděli 4.8.2019, musím začít informací nejpodstatnější – Adélka na dotaz - jak bylo v semináři? - odpověděla s rozzářenýma očima: „Skvěle!!“. Naše smečka je totiž tak v pohodě, jak je v pohodě její nejslabší a nejmilejší článek. Takže jupííí!

Ráno jsem Áďu odvedl do semináře a zamířil k hronovskému kostelu, abych zde pod hronovskou zvonicí naťukal do mobilu zprávu o našem pátečním příjezdu. Když kolem mne prošla Alena Zemančíková poprvé, zaregistroval jsem ji pozdě. Když prošla o půlhodinu později, už jsem slušně pozdravil a ťukal dál… Naštěstí se paní Zemančíková zastavila, takže když mi to došlo, mohl jsem k ní přistoupit s vysvětlením, že nejsem magor s magorským telefonem, ale že píšu o hronovském svatostánku. To, že na fejsbuk, jsem si nechal pro sebe… Paní Alena se usmívala a nejspíš si myslela něco o magorech…

Denní příděl trapnosti jsem si následně dovybral při návratu přes Jiráskův park, kdy jsem část kladenských Vaďáků přes celou louku zdravil replikou z Kuhlovy Harily – „Mně se líbí, jak ty vlny dělaj’ fuck, fuck, fuck….!“ No, pak že má Lupincova parta smysl pro humor…

Na neděli naplánována čtyři představení. Začali jsme třicetiminutovou politickou agitkou mladých ze Svitav (soubor JAMka-drumka). Až v Sokolovně jsme zjistili, že představení je přístupné až od patnácti. Ta nepřístupnost se ovšem projevila jen v nepříliš ústrojně užitých slovech jako prdel, píča a hovno. To naše děti nemůže nijak vyděsit (a fakt nevím, jestli naštěstí či naneštěstí). Já performancí zcela disgustován, drže se páně profesorova tvrzení: „Chci-li si udělat politický názor, přečtu si novinový úvodník“. Taky nesnáším Zemana a jeho přiblblou suitu, ale použité umělecké prostředky považuji za trapné a blbé. K mému překvapení se Klára souboru a představení zastala. K ještě většímu překvapení její argumenty měly hlavu a patu (doposud jsem si myslel, že na agitky jsem v naší smečce specialista já!). Závěr pro mne – možná dorůstá generace, se kterou už budu mít stále větší problém najít prostor souznění…

Ostře sledované vlaky Divadla Radar jsme si s Matejem vysloveně užili! V jeho věku jsem Hrabalovo zásadní dílo četl poprvé, a nejen proto jsem rámcově tušil, co Matějovi především vrtá hlavou. Takže radu výpravčího Hubičky, představovat si při TOM vaření guláše, jsem z vlastní zkušenosti modifikoval radou z útlého spisku Dospíváš v muže – myslet při TOM na fotbal… (až teď mi došlo, že v jeho případě jsem měl spíše doporučit počítačovou hru!). A jen na okraj – přetěžké je inscenovat takovou předlohu. Třeba v mém případě bylo skoro nemožné očekávání překonat. Matěj ale prohlásil, že to bylo zatím jeho nejlepší představení (škoda, že nemohl vidět Buran teatr, to by byl nadšen!).

A taky už tu máme první odchod!! Klára s Matějem nedokoukaly Zborníkovu Legendu o lesích a lidech Jirásků z České Lípy, soubor doplněný hosty z Klapého a možná i odjinud. Zkuste před Klárou začít deklamovat a dramaticky mávat rukama, to je prostě konečná. Možná ta snaha udělat Zborníkův text co nejpietněji nebyla tou nejsprávnější cestou.

No, a pak jsem se vydal k autu, abych se na skok vrátil do metropole. V úterý se pokusím o rekord – stihnout představení se začátkem v 18:15, to tu ještě nebylo! Poslední představení boleslavského Divadýlka na dlani glosovala Klára ve svém statusu, najděte si to, stojí to za to.

Nedělní fotku netřeba komentovat.

Den čtvrtý, pondělí 5.8.2019,

trávím u své korporátní PC stanice v karlínské kanceláři. Zbytek smečky má (mnou) docela slušně zkombinovaná představení. Tak věřím, že budou spokojeni! Já proto nebudu psát o pondělních představeních, věřím, že něco na svůj profil naťuká Klára! Ale mám tak příležitost vrátit se k nedělnímu potkání se s Alenou Zemančíkovou. Před lety jsem s ní vedl spor o směřování města Hronova. Tedy přesněji řečeno - reagoval jsem na její článek zveřejněný, tuším, v Referendu. Má odpověď, o které se paní Alena nejspíše ani nedozvěděla, je dodnes někde na Burmově blogu. Vzpomínám si, že Jan Šotkovský zveřejnil odkaz na mou polemiku v tehdy ještě papírové Amatérské scéně. V důsledku toho se tento příspěvek stal na docela dlouhý čas mým nejčtenějším blogem. Do doby, než autor jednoaktovky Spílání prdelí k publiku, René Levínský, nasdílel mou povrchní dojmologii ze scénické montáže brněnského Národního divadla „Hoří v sadě rodném květ“, jejíž součástí jednoaktovka byla. Tehdy jsem získal řadu nových přátel jak zde na fcb, tak ve skutečnosti. Ale také několik… řekněme nesympatizantů. Nu což, je to řehole, tydlencty sítě!

Jo, ještě k té polemice s paní Alenou – myslím, že i ona by nejspíš uznala, možná i v Referendu, že za to spící město už ódéeska nemůže.

Logicky nemám aktuální hronovskou fotku, tak jednu vzpomínku na rok 2002 - sedíme ve Stovce s Pumpídem. Musel tam být i Jarda, protože zády sedí Jitka!

Den pátý, úterý 6.8.2019

Zběsile úspěšný den! Po konstruktivně rychlém mítinku k novému procesu nastavování tiketů k výmazu osobních údajů dle GDPR jsem opustil korporátní chodby, takže do Hronova jsem dorazil skoro o dvě hodiny před plánovaným časem. V Sokolovně se přivítám s Wagnerojc a usedám na kraj hlediště. Od pardubického Exilu nečekám zázrak, takže je třeba sedět blízko dveřím. Jenže zázrak se dostavuje. Výborný Kolečkův apokryf na Euripideovu Medeu, přesná režie jdoucí textu naproti, a hlavně ohromující herecké výkony. A zasloužený sukces!! Ano, zakřičel jsem si, radostí i na pochvalu! Strašně mě mrzí, že K. tohle představení zasklila.

Večerní Vizváryho sólové Sólo nemá cenu popisovat. Jak pantomimicky vyjádřil Tajča - dole nad stolem osciluje kvalita jiných performancí, ruka nad hlavou předvádí neměnnou úroveň Sóla. Standing ovation, a Burma zase křičel, Klára taky, ostatně ostatní též. Čirá radost!

Aby nebylo vše do růžova - po Vizvárym naložit usínající děti, přemluvit K., aby se vrátila do Čapkárny. A v tom kalupu jsem úplně zapomněl na Blondýnin koncert ve stanu!! Nic by se nedělo, můžu na Evu zajít v Praze, koncertuje tam docela často. Ale byl jsem zvědav, co letos předvedou předskokani Kroul a Lechnýř!! Protože ty jsem prostě prosral a jinde je neuslyším! ...

Dnešní fotka? Momentka ze včerejšího Tritonu. Pozdravit Davida. Šedá rulanda, eidam, a ve dvě ráno šup šup do pelechu!

Den šestý, středa 7.8.2019

Zběsile neúspěšný den... Ba ne, kecám, to jen abych navázal na včerejší text... Ale únava z pendlingu Praha - Hronov zpáteční (modří pochopí decentní upozornění na páteční Ojebad), a ne zrovna smysluplného pondělního vysedávání u Pecků ve Vysočanech, si dnes vybrala Burmí daň. Prospal jsem dvě ze tří představení! No, taky započítejme včerejší Triton a brzký ranní doprovod naší blonďaté seminaristky... Ale den přinesl také příjemné posezení s přáteli u přesnídávkového stolu (světák by řekl brunch v řeznictví Na Baště!), kdy se semele vše možné, od sociologické pitvy změn hronovské atmosféry, přes vzpomínky a vzpomínky a vzpomínky, po útoky Burmích gramer-nazi jednotek... To vše doprovozené výbuchy bezuzdného smíchu! ... Divadla? Podruhé Radar s drsnou inscenací Zlatý drak, prolínání podobenství s docudramatem. Kruté, vlastně politické divadlo o utrpení asijských přistěhovalců pod slupkou naleštěné západní duševní bídy. Podle mne perfektně zvládnuté, ovšem geopoliticky dost neústrojně předložené diváctvu české kotlinky. Se Zlatým drakem souvisí drobné, ale důležité zjištění: dohadujeme se s K. o režijním záměru genderového promíchání herců v ženských a mužských rolích. Snažím se vysvětlit, že cílem je oprostit se od nepodstatného a k postavám přistupovat jako k univerzálním bytostem. Naši diskusi pozorně poslouchá Matěj, aby se mne najednou zastal a pronesl: "Obsazení žen a mužů bylo pro ten příběh nepodstatné!" Docela mi spadla brada…

Nic zaznamenáníhodného už den nepřinesl. Snad jen, že po večerním představení jsme s Máťou zmokli, a tak jsem se už do víru festivalového maloměsta nevracel. Sbírám síly na blížící se finiš!!

Na snímku hronovský Mariánský sloup. Sem anarchistické pařáty Franty Sauera nedosáhly!!

Den sedmý, tedy čtvrtek 8.8.2019,

vrcholil nočním hájdpárkem na téma dalšího směřování hronovského divadelního festivalu... Když už mě plácání po ramenou sralo, přihlásil jsem se do diskuse, načež jsem už žádné další slovo nedostal. Protože vše je OK, zabrání parku pro pouťový hudební festival si přejí hronováci, přes což vlak nejede, stánky jsou fajn, protože se přece dávno známe s obsluhou, a že se zvažovalo přestěhování mezidruhové přehlídky do Litomyšle či Pardubic, to přece nemohl nikdo myslet vážně!! A tak i nový pan starosta bude za Jiráskův Hronov bojovat třeba v Praze!! Chtěl jsem podotknout, že by bylo fajn, kdyby za něj bojoval nejdřív v Hronově, ale už jsem řekl, Hnilička dělal, že jsem neviditelný... Nu, což... Takže divadla: Napravil jsem chybu a dokoupil Matějovi vstupenky na Dürrenmatovu Návštěvu staré dámy (slovenským hostům to vůbec neodsýpalo, ale Máťa bude mít slušný zářez do seznamu povinné četby, kam letos pančitelka přidala divadlo), a taky na inscenaci Adama Doležala Grönholmova metoda. Text žádný zazrak, ale herecká příležitost, kterou čtveřice z brněnského Véčka vysosala do mrtě. Pro mne i Matěje velký zážitek!

V noci Triton a mladež Ojebadská. Prostě hukot. Vstával jsem před chvílí a jdu si užít pécéčka.

Na fotce včasný návrat naší skvělé dvojky... S přibývajícími léty se i jejich návraty budou prodlužovat...

Den osmý, tedy pátek 9.8.2019

Pro nás vyvrcholení letošního Hronova - dvoják Odborné poroty nám milého Ojebadu. Blasfemické balábile o všech těch porotách amatérských přehlídek mělo zaslouženou odezvu. Princip zacyklení děje Ojebadi na Hronově dotáhl k dokonalosti. Představení totiž nekončí, v jistém okamžiku samo na sebe naváže novým začátkem a rozjede se znovu. Porotu jsem předtím viděl dvakrát, publikum fór vždy pochopilo, a v jistém okamžiku představení ukončilo potleskem. V Čapkárně se ovšem děvčata a chlapci rozhodli hrát furt pryč, potlesky nepotlesky. Dvakrát jsem se vrátil, a pořád se hrálo! Konec jsem neviděl, pospíchal jsem na další představení. Ale prý, když po třech hodinách začínal kus po třetí, technici zhasli světla... Večer v Tritonu se ke mně radostně naklonila Yvona (skvělá v roli teatroložky docentky Kowalské), aby mi sdělila, že odehrála na letošním Hronově přes pět hodin čistého jevištního času (spolu s Ottou Linhartem, oba ještě hostovali v představení náchodského Dredu).

Odpoledne jsem strávil v Pécéčku, letos poprvé a naposledy, a moc mě mrzelo, že tam se mnou nebyla K. Ne kvůli diskusi o hostující Staré dámě (přes nesporné klady představení slovenských hostů to bylo typické "ochotničení", tedy touha předvést divadlo "jako" profesionálně, přitom na Slováky "se chodí", protože vozí pecky, na které si právě profíci zhusta netroufnou). Ale kvůli opravdu inspirativní diskusi o Dredovské totální alterně, představení Figura cum figuris. Já to viděl na Modrém kocouru, a v sobotu nám s K. toto téma vydrželo celou hradeckou dálnici. Protože Pumr Nepumr, kvůli takovým věcem na Hronov jezdíme! Přesně kvůli takovým…

Večer mne potěšila K. převyprávěním odposlechnuté hádky šéfa festivalu Julínka s jakýmsi stánkařem, kdy se Julínek rozčileně snažil vysvětlit, že celý ten jarmark na náměstí je jen doprovodným programem k divadelnímu festivalu... Skeptická Burma tvrdí, že mez pružnosti je překonána, a divadelní festival se již stal doplňkovým programem jakési letní hronovské dočesné, na které chybí jen ty kolotoče... A tak si hronovští sami řežou tu pověstnou větev, a jdou si pro porážku, ve smyslu spíše jatečním, než bitevním. Burma věští, že tenhle diamant z české kulturní koruny záhy vypadne. Nebo si někdo dovede představit dřívější hosty z celého světa, jak se prodírají ožralým davem mezi řvoucími stánky na náměstí cestou z Jiráskova divadla do postelí na Radnici?? Já tedy ne!

Fotografií se vracím k tradičnímu Pumpídovskému přípitku, bez něj by nebylo Hronova!

Den devátý, tedy poslední, sobota 10.8.2019

Usnul jsem málem v Tritonu, tedy v předchozí, páteční večer. Ale nebyl jsem kolektivem propuštěn, protože nikdo nechtěl převzít odpovědnost za našeho nočního hosta. Jsou to srabi. Když jsme se tedy konečně rozhoupali k odchodu, chytil jsem druhý dech a najednou se mi kurevsky nechtělo. Protože jsem sentimentální, nostalgický a taky trochu alkoholik. A jestli něco nesnáším, tak je to co...?? No přeci Loučení!!

Jenže sobotní ráno bývá hektické, a především je třeba stihnout nejenom uklidit u paní domácí, ale hlavně odvést Adélku do semináře. Protože tu partičku malých hereček a jejich náčelnici Evu čekalo závěrečné vystoupení před celým Hronovem (tedy tím divadelním, ne pouťovým!). Adel nafasovala hlavní roli! Bylo to vydařené, s ohledem na potlesky na otevřené scéně a závěrečný aplaus příjemné nejen pro nás, pyšné rodiče. Taky kdo z naší party může říct, že si v Čapkárně zahrál dva roky po sobě!! (Ojebad se nepočítá, ten hrál dvakrát po sobě, ale v rámci jednoho vystoupení... René taky ne, ten je s Medvídky na indexu, a ani mluvit se o nich v hronovských šálách nesmí!!)...

Slunečnice pro Evu Blondýnu, která se osm dní o smečku holčiček starala, a vtipné, něžné a dojemné (určitě pro otce hlavní postavy!!) představení nazkoušela. ... Pak už jen naposledy na Baštu, kde se milé dívky s úsměvem až do konce o nás perfektně staraly (bylo by lze říci, že za úplatu, ale to by bylo hloupé, a ve srovnání s jinými provozovnami zcela nespravedlivé!). Naposledy napsat Tajčovi esemesku o jednom slovu: "Slivovice?", přečíst si odpověď: "Už jdu!", dojíst můj první segedín po patnácti letech (výborný!!), dopít nealkoholického primátora, tvářit se před ostatními, že nejsem ani sentimentální, ani nostalgický, zběžně se rozloučit, jako by se nic nedělo. Samozřejmě všem slíbit, že vyberu a zorganizuji nějakého Frikiho, Kačenu či kýho čerta (protože slibem nezarmoutíš!), nasednout do Černé Mamby a posledním obeplutím náměstíčka se fakt nevratně rozloučit. ... Matěji, jak se ti na Jiráskově Hronově líbilo? "Bylo to skvělý!! Na Hronov mám vždycky krásné vzpomínky!!" ... a to neví, co všechno má před sebou!!!

Na rozloučenou připojím jedinou použitelnou momentku ze sobotního představení dětského semináře s naší hvězdou.

Pěna dní v půlce června 2019

Tři veteráni

Poslanec ruské Dumy odůvodnil návrh zahrnout okupanty ze srpna 68 mezi zasloužilé veterány úsměvným argumentem. Ano, je to trochu přes čáru, hovořit v souvislosti s okupací o úsměvných argumentech! Ale zdůvodnit okupaci jiné země (tak „jiné“, spíše satelitního podruha) tím, že ze střechy pražského Národního muzea kdosi střílel po vojácích Varšavské smlouvy z kulometu, to už jen při představě Václaváku zcela zaplněného demonstranty působí úsměvně. Nemluvě o tom, že ten s tím kulometem musel být strašnej matlák, když v tom davu „hlava na hlavě“ nikoho netrefil…

Bostonští medvědi na pohár nedosáhli

Je o mně celkem známo, že se sportem moc nezabývám. Tedy v posledních letech, kdy se řídím heslem „sport je slepá ulička“! Leč to není až tak docela pravda. Od dob končícího chlapectví, knížek Dukla mezi mrakodrapy či Pohár od pánaboha, mě vždy zajímaly velké sportovní příběhy. No, když jsem vzpomněl zrovna povídek Oty Pavla, tak i ty malé! A tak, i když jsem letos v poslední bitvě o Stanley Cup fandil týmu Boston Bruins (ne kvůli české ekipě, v tomto smyslu jsem velkým nenárodovcem, ale kvůli modrému nápisu na „mé“ půlce šprtce, který mně a bráchovi kdysi k vánocům vyrobil táta! Brácha tam měl Winnipeg Jets), nakonec mě vítězství Saint Louis Blues potěšilo. Vždyť je to tým, na který by si ještě v lednu nikdo nevsadil ani tu pověstnou zlámanou minci. Možná ani v únoru. Nevím, jestli byli nejhorší jen ve své divizi, nebo nejhorší na celé zeměkouli. To je jedno. Hlavní je, že outsider zase jednou slavně zvítězil!

Šaty z krepdešínu

Letošní kulturní sezona byla opravdu náročná. V posledních dnech už jsem zcela vyčerpán vypouštěl i vyslovené lahůdky – vzpomínku na Filipa Topola v Akropoli, milovanou Plácačku v Činoheráku, Mlčení bobříků na Palmovce, CampQ na Štvanici, koncerty v Paměti… Ale ty dva Frigy na mašině z Ateliéru Lefeuvre & André jsme si ujít nenechali. Večer na smíchovské náplavce i se synkem, v místě, kde rozbili stany a stánky a uvázali loď Tajemství bratři Formani, považuji za skvělé zahájení letošního léta. Ale ta pointa je zcela jinde. Hele, všimli jste si, jaký pozitivní vliv má svobodný kapitalismus na krásu českých žen? Plná náplavka krásných holek!! O vyhřátých karlínských ulicích nemluvě!

Ještě Polsko nezhynulo

Polská historická zkušenost a paměť nemůže být jediným důvodem pro tak konzistentní úsilí všech vlád odleva doprava dosáhnout jakékoli americké vojenské přítomnosti na polském území. Když to díky české předposranosti nevyšlo s evropským systémem radarové ochrany, Poláci si utáhli opasky a zabojovali třeba o vlastní protiletecké raketové systémy. Hele, myslím, že ve Washingtonu i v Kremlu ví, že několik superdrahých sestav štíhlých raket by stejně obra na hliněných nohou umaštěných od nafty nezastavilo. Ale o to přece nejde! Jde o to ukázat tu vnitřní sílu se bránit! Takže nejen paměť a historie, ale především hrdost. Českými švejky samozřejmě vysmívaná… A tak v Polsku záhy bude americká vojenská základna s tisícovkou vojáků. Ani ti by nezabrzdili rudou či třeba modrou armádu. Ale chápete jako já, že o to tu vůbec nejde? O to fakt vůbec nejde!!

Měkota nebo Blekota?

Nekulturní ministr Staněk poslal svou unikátní rezignaci nerezignaci na Hrad už před několika týdny. Dnes ráno na mne ve zprávách vykoukl, an rozumně rozpráví o příspěvku státu na rekonstrukci Invalidovny. Hele, lidsky chápu, že tenhle nejtypičtější z typických českých úředníků (bez ohledu na éru, státní zřízení či pozici) se snaží vymáčknout z té sesle co se ještě dá. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ve své kanceláři v krásném Nostickém paláci na jednom z nejhezčích míst Prahy sedí mezi sbalenými krabicemi a točí mlýnek… Asi ne, on pan premiér nebude moc s tím premiérským odvoláváním pospíchat. Zaprvé by nasral Prasidenta, zadruhé na to zrovna teď v době koncertů na Václaváku a Letné nemá moc čas, a zatřetí – proč by v tom Hamáčka a Dlabáčka nevymáchal. Ale zpátky k tomu Nounejmovi – jak se do tak vysoké pozice dostane chlap s tak nechlapskou povahou a nulovou mírou sebereflexe a povahou igelitového pytle?? To mu fakt nevadí, že je za blbce před národem, před rodným Zlínem, před přáteli a přítelkyněmi z rodné strany? Že kdykoliv vejde do sněmovny, ozve se tlumený smích? Jak říkám - leccos jsem schopen pochopit, tohle ne. A ani odpustit.

Hnus opoziční smlouvy na druhou

Ze Zlína mám ještě jednu historku, která mi v hlavě bobtná a převaluje se nepříjemně. Na protibabišovské demonstraci v Baťově městě vystoupil v mé ochotnické bublině známý a oprávněně oblíbený chlapík. Jeho jméno je pro mou pointu zcela nepodstatné. Jeho projev byl úderný, ale také poetický. Inu, jak už to moji divadelníci umí. Řečník se moudře vrátil do historie, zmínil pozitiva (prezident Havel), negativa (prezident Klaus), historické události, nad kterými se každý slušný Čech s odporem otřese (amnestie… tedy ta Klausova!), či dobu opoziční smlouvy coby prazdroje současného řepkovského a dotačního hnusu a logického vyústění v Babišovo lživládnutí. Člověk by to krví podepsal, kdyby bylo kde. Upřímně, bez sarkasmu a ironie! Řečník svůj projev zveřejnil na fesjbůku, a tak pod svým příspěvkem posbíral řadu sdílení i nadšených pochvalných komentů. Ovšem nějak v tom adoračním ryku zaniklo, že řečník sedí v koaliční radě s Babišovým sprostonárodním hnutím. Chucpe? Jo, chucpe!!

Nouze naučila leckoho housti

Praha 6 po Sedmičce také vyhlásila stav klimatické nouze. Návrh prošel velkou většinou. Návrh předložil zastupitelský klub ODS. .... Doba post post postmoderní....?!

V Praze 14.6.2019

Karlínské déjà vu

Po rozfoukané noci

závěje akátových květů

se na rozpálené dlažbě suší.

Vůni rozvířila ranní tramvaj.

Marně lovím v hlavě tu vzpomínku,

co akátově se ke mně nevtíravě tulí.

Vždyť Tvoje dlaně, milá, přece voní levandulí!

Karlín, 15. května 2018

Tři divadelní zážitky v jednom

Vprostřed letošní divadelní sezony se mi přinatrefilo, že se mi za sebe poskládala tři představení, ke kterým se v myšlenkách stále vracím. Před závorku důrazně vytýkám, to není kvůli roli nahoty na jevišti, přestože jak často opakuji, s nahotou na divadle mám veeelký problém. Na druhou stranu pravdou je, že nahotou, sexem či explicitním násilím jsou všechny tři performance naplněny po okraj. Tak není divu - pokud dočtete, zjistíte proč. Možná bych mohl tvrdit, že společným jmenovatelem je dramaturgyně Dagmar Radová, ale to bych lhal – na to jsem přišel až dodatečně.

Lonely Horny Only, A Studio Rubín

Dagmar Radová – Ondřej Štefaňák, domnívám se, že se jedná o první představení autorské a režijně dramaturgické dvojice v A Studiu Rubín, shlédnuta repríza dne 8.2.2019.

„Když mi bylo dvanáct, představovala jsem si, co budu dělat v sedmnácti. Že budu mít kluka a budu s ním spát. Poprvé, samozřejmě, na kožešině před krbem..! Pak k tomu došlo, nebylo to na kožešině před krbem,… a bylo to takové normální… Pak jsem spala s jinými, a bylo to takové… normální…“

Lonely Horny Only  (Jen tak osaměle nadržený-á?) je holčičí hra… Jasně, nevnucuji svůj názor, chci tím jen hned na začátku vyplýtvat jeden z hlavních důvodů, proč se mi hra tak líbila. Odvážím-li se nekorektně rozdělit náš svět na ženský a mužský, pak ten ženský je zajímavější, napínavější, ale také dramatičtější i krutější. Nezdá se, že by prvotním záměrem autorů a zároveň inscenátorů bylo postavit představení na odvěkém střetu pohlaví. Stejně se však na pozadí zjednodušené, nebo přesněji řečeno – tinderově na dřeň zjednodušené komunikace osamělých bytostí z obou břehů odehraje již tisíckráte odehrané. A je to stále, stále napínavé!

Nesymetrické postavy „Ženy“ a „Kluka“ (zdráhám se použít označení „Muže“) se se svou osamělou nadržeností vypořádávají po svém. Zatímco ale u Ženy se nám dostává nějakého zdůvodnění, návodu či příčinných souvislostí, postava Kluka je plochá, jednoduchá, až to bolí (a nakonec ten rozdíl hodně zvýrazní i odlišné herectví obou představitelů – skvělé Anity Krausové a Vojtěcha Hrabáka). Ale není to obecně odraz skutečnosti? Nejen když zůstaneme u jednoduchého pudu? Třeba - znáte nějakého heterosexuálního kluka puberťáka, který by si první sex představoval na kožešině u krbu? Zpravidla je nám úplně jedno, kde a jak k tomu dojde, hlavně ať k tomu dojde!

A tak všemožné válení se v kýblech ejakulátu, stříkající krev, klukovské naparování až k nesnesení… to vše stejně končí motáním se Kluka kolem bojující Ženy. O všechno! Kluka zamrzlého v šesté třídě a dále se vyvíjejícího v jednoduchých schématech, vzorcích násilí, sobectví, ješitnosti a nekonečně sebestřednosti. Pak přijde závěrečný monolog Ženy, ale to už se Kluk choulí v jejím klíně, vděčně a v bezpečí…

Pokud vydrží (a nevidím důvod, proč by neměli), je Lonely Horny Only divadlo, na které se v příští sezoně chystám znovu!

Teritorium, Divadlo X10

Ondřej Novotný s tímto textem zvítězil v  soutěži Aura-Pontu o nejlepší původní hru roku 2018, režie Jan Frič, dramaturgie opět Dagmar Radová.

Shlédnuta repríza dávaná dne 13.3.2019 v DUP39.

Krásné představení v postapokalyptickém prostoru DUP39, skvělí herci (pro kamarády – Honza Grundman je fakt dobrej!). Dočetl jsem se ve více než  jedné recenzi, že Frič se urval a zkouší, co divák ještě snese. No, jak jsem již předeslal, nejsem natěšen na každou nahou jevištní scénu, a to už jsem zažil leccos – od Bílého divadla přes Vyorálkovo moudí po náchodský Dred. Kassandřina nahota od samého začátku opravdu hraje, tu bych do toho „zkoušel“ ani nepočítal.  A že nejmladší Agamemnonovu dceru hraje starej chlap (Hynek Chmelař)? I pro to mám vysvětlení…

Novotného remake Aischylova Agamemnóna (první části Orestei, aspoň postavy si vybavíte – Kassandra, Klytaimnéstra, Élektra, Ifigenie, Orestes… já vím, je to daleko od maturity, i já si po letech musel poskládat bájné děje a postavy z gymplácké čítanky dohromady, když jsem si užíval mysteriózního uvedení Orestei na Antické Štvanici), tedy Novotného text prý posouvá děj do destruované dystopické budoucnosti. Aktualizace jsou celkem zřejmé – Ifigenie zahyne při bombovém útoku, o vetřelcích se mluví jako o imigrantech, i ten název – Teritorium – se jaksi odmítá hlásit k Mykénám. No řeknu vám, zcela deprimující beznadějná situace, k moci se královraždou dostává svině Aigisthos, za pomoci totálně vytroubené Klytaimnéstry, co zanedbává psychoterapii… A nakonec mu potřebnou stafáž před veřejností poskytne nejmladší čisťounká Chrýsothemis (tedy fousatej Chmelař!)… No to by člověk blil, z té nekonečné beznaděje.

Opravdu? Já naopak po představení postával na ochozu pln naděje a důvěry v naší lidskost. Proč? Pokusím se… Když zazní jména Aischylos, Euripidés, Sofoklés… vidíme bílé řecké chitóny, ušlechtilé držení těla...  Jenže jaké asi tak mělo „držení těla“ vojsko v předhomérovském období, tedy třeba baj voko ve 12. století před Kristem? Po desetiletém obléhání Tróje? Po deseti letech dobývání, vraždění, drancování, znásilňování… Co za zvěř se vracelo do Mykén? A co vše s sebou zdivočelí vojáci přivlekli!! Unesené a zneuctěné ženy z cizích kmenů, oblečené neoblečené; otroky, zmrzačené páchnoucí lidské trosky, co roztáhly své plachty ve slumech těsně za hradbami! A vojáci? Vraceli se k ženám o deset let starším, jejich děti jim byly cizí, mnohé doslova. Do svých bělounkých domů a bílých postelí přivedli ženy divně (ne)oděné a divných mravů, a také houfy (najednou taky cizích) dětí. Jediné, co je zajímalo, bylo lemtání neředěného vína a vyžírání spíží, v horším případě dospívající dívky ze sousedství.

Mykény byly po deseti letech prostě hospodářsky, politicky i lidsky úplně jinde. A do toho se vrací Agamemnón, co nasliboval svým vojákům bohatství a slávu. A co z toho? Velký hovno! Zbývají jen nekonečné rvačky, vraždění v ulicích, znásilňování, násilí, zmatek a zmar. Klytaimnéstra, která tuší, co se po návratu armády bude dít, jen přihlíží, jak se Aigisthos snaží zabránit nejhoršímu. Agamemnón místo zajištění pořádku jen opakovaně znásilňuje nezletilou Kassandru, je mu úplně jedno, s kým stará Klytaimnéstra spí či nespí. Všechny hádky končí předhozením Ifigeniny smrti. Pošahaná Élektra se motá po ulicích a blábolí ideologické nesmysly, Orestes radši zbaběle zahnul kramle. Mykény jsou před totálním zhroucením. A tak Aigisthos volí radikální řešení – pro zpacifikování zdivočelých hord je třeba odstranit jejich vykloubeného vůdce, leč zároveň se hodí z něj udělat hrdinu (kolikrát to v historii znovu a znovu vyšlo?! Svatý Václav, Johanka z Arku, Napoleon, Uljanov…). Takže katafalk, zlatá maska, čestná stráž a všechny tyhle sračky pro udržení pořádku. A kdo to vše posvětí? Ke komu se přikloní veřejné mínění? No přece k nevinné čisťounké Chrýsothemis. Ta holčička s věčným cigárem a s povahou i chováním pragmatického chlapa, co na závěr představení zapálí svého medvídka, aby jej vzápětí pochcal…

V čem je ta nadějeplnost a důvěra v člověka? No přece v tom, že se z takových sraček vždycky nakonec nějak vyhrabeme! Že z toho hnoje vyroste další civilizace rozumu a víry. Že Aischylova hra, prvně provedená v roce 458 p.K., se hraje dodnes, a po Átrejovcích není vidu ani slechu. A tak máme naději, že takhle to bude fungovat i dopředu. A s mnohem pozdějším klasikem si můžeme říct: „A budeme žít, strýčku!“

Novotného a Fričovo Teritorium je představení, na které se chci vrátit i s přáteli! (Ale tu scénu s pomočeným medvídkem Fričovi neodpustím, to byla ta chvíle, kdy jsem byl testován, co ještě snesu já..!)

BurnOut aneb Vyhoř!, A Studio Rubín

A zase Dagmar Radová, tentokrát ve dvojici s Janem Fričem, který hru také režíroval. Ale s ohledem na formát jistého docudramatu předpokládám, že výrazněji než jindy se na inscenaci podílela i scénografka Jana Hauskrechtová a herci Natálie Řehořová (skvělá!) a Jiří Panzner, kteří spolu s Fričem představení odehráli.

Shlédnuta druhá repríza 15.3.2019.

Když jsem na jaře loňského roku na útulném petrském dvorku s národním režisérem diskutoval o vyhoření, věděl jsem samozřejmě, že tohle téma je věc kurva citlivá, a že je třeba si k irské i  zapálit… Jak jinak se má kancelářská myš vypořádat s vyhořením někoho, kdo právě stvořil monumentálního Fausta? Teritorium v DUPu jsem pak odkládal, protože jsem se bál, že to bude „na sílu“, že to anoncované „co divák vydrží“ mne nevydýchatelně zavalí. Naštěstí se nic takového nepřihodilo a mne, alternativce, rozhodilo (trochu) až to závěrečné chcaní. Možná s o to větším očekáváním jsem pak zamířil do Rubínu na BurnOut.

Tak začněme tím, že očekávání naplněno nebylo. Rozuměl jsem každému slovu, myslím, že i každému pohybu, přehození nohou, pozdvihnutému obočí, skládání Rubikovy kostky… Výčet inscenací běžící za herci mi vyrazil dech... A zase předběhnu – jestli otevřenost až k nahotě těm čtyřem (pěti) pomohla, jsem rád za sebe i za ně. Ale já zůstal jen pozorovatelem, jako by mezi hledištěm a jevištěm bylo sklo.

Klára to představení shrnula do čtyř vět. Bohužel si ty věty nepamatuji, a neumím takhle zamířit přímo na komoru! Ale určitě jsme se shodli v tom, že míjení vyhořené jednotky, prezentující svou smutnou radost až na kost, s vnímáním hlediště bylo někdy až útrpné. Nejhorší je smích na místech, kde smutkem měla praskat hlava. Jestli to byl smích zasvěcenců, tím hůře. Vše fungovalo, i otrávené rozpaky tvůrců nad začátkem představení - vždyť těmi dveřmi přišel Pavelka od sedmdesátých let už tolikrát, jak se tedy neopakovat?! Nebo jaký je to pocit ve čtyři ráno zjistit, že hotová scénografie je sice nádherná, ale pro jiné představení?! Že nejpřirozenější je herec v okamžiku, kdy už je nepoužitelný, a pak ještě pes, který nic nehraje (takže proto je Pechlátův Pudl prostě dobrej!). Jasně, rozumím té Natálčině honičce po známých i neznámých prostorách pražských divadel, až do padnutí, ale … no a co? Úryvky monologů známých postav ze známých her (a mně i neznámých) byly přesné, a seděly jak pověstný hrnec. Ale toho patosu bylo asi moc málo. Klidně bych jej „v zájmu věci“ snesl mnohem víc. Což mi připomíná slavnou inscenaci Zbavme se svých patosů a hymen, která mě dostala, a chtěl jsem ty herce chytit za ruku, a říct jim, že jim rozumím, …a to se nikdo nesvlékl :-). No jo, teď jsem si připravil můstek k nahému Fričovi. Nejde o to, že jeho vysvléknutí bylo vlastně reakcí na hereččin povzdech na adresu režisérů řešících inscenační rozpaky nahotou.  Já ten akt vysvlékání pochopil především tak, že víc už udělat nelze. Není co dodat, proč mluvit, když už toho tolik bylo řečeno, zahráno, předvedeno. Vyhořelec nahý až na kůži sedí v křesle a je vymalováno. Jen Rubikova kostka v dlaních.

Pak už jen (samozřejmě nahá) Hauskrechtová, diskokoule - symbol zmaru? nebo jen byla po ruce?,  a závěrečná deklamace, při níž se kralevic českého divadla tyčí nad diváctvem zahalen v hermelínu  divadelní opony! A mně se tak chtělo radostně zvolat větu mého odvěkého přítele Josefa: „O tebe, Peťko Alexejeviči, o tebe já strach nemám!!“. Tohle není vyhořenost, to je fascinující svět hledačů, a to hledání bude hodně napínavé, tohle bude ještě jízda!!

Napsáno a poskládáno v Praze, 26.3.2019

 V Rubínu, jeden z vylitých kýblů...

Já a kadibudky

Já vím, je to trochu úchylné, až koprofilní téma. Ale nemohu si pomoci, protože sucháče, nebo-li suché záchody, mne provázely, a vlastně stále provází, mým celým životem. Jako jeho takřka stylotvorná součást.

Sucháč krušnohorský

Krušnohorské chalupy mají k úhledným hrázděnkám severních Sudet, či úpravným krkonošským boudám hodně daleko. Bytelné domy do bytelného Erzgebirge se na první pohled tváří jako kamenné pevnůstky mající blíže k betonovým řopíkům, než k útulným člověčím domům. Zdi seskládané z místních blýskavých ortorul se svou strukturou a tloušťkou také moc neliší od zřícenin středověkých strážných hrádků v údolí pradávné Ohře prodírající se mezi prahorní krušnohorskou krou a kalderou Doupova.

Zima trvající od října do dubna donutila místní kovkopy vytvořit první model ekologického domu, dnes bychom řekli - s integrovanými životními funkcemi. A tak v přízemí kamenných pevnůstek žily jak jejich rodiny, tak i sporý dobytek ve stáji generující teplo. Nejen teplo, ale i něco hnoje, který se vyhazoval ven nevelkým oknem - každý větší otvor by teplo zbytečně odebíral! A nad tímto hnojištěm také stála věžovitá toaleta. Proč "věžovitá"? Zatímco dole v údolí bylo lze vyvážet hnůj na pole i v zimě, nebo tedy po většinu roku, v drsných krušnohorských podmínkách to dost dobře nebylo možné (nejen že by to znamenalo celkem nesmyslně se prodírat navátými závějemi sněhu, ale cenný hnůj by také sebrala jarní obleva!). Tomu se muselo přizpůsobit i řešení běžných lidských potřeb. Na záchod se tedy chodilo do patra, kde v ne tak bytelné části domu, která sloužila především jako seník či skladiště, byl ve zdi úzký průchod na venkovní záchod. Na rozdíl od středověkých prévertů, jejichž hradní majitelé si moc nelámali hlavu s padajícím tím... exkrementem, byla dráha pádu u krušnohorských chalup řešena jakýmsi prkenným krytem vedoucím až k hnojišti. 

Tento tubus vedle svého hlavního účelu, jenž není třeba dopodrobna osvětlovat, měl i zajímavou vlastnost příznačnou spíše komínům. Ano, i v tomto případě můžeme hovořit v jistém smyslu o obráceném tahu... A tak když k nám na chalupu v prvních letech (než otec přestěhoval onu místnost do česky standardní přízemní polohy, posléze i s luxusním water-closetovým řešením) přijela návštěva, musela se vypořádat nejen s ledovými západními větry (myšleno těmi opravdovými, mrazivými, po nichž si člověk opravdu rád natahoval kalhoty!), ale čas od času také s po místnůstce poletujícím toaletním papírem, jemuž se prostě nechtělo spořádané přistát na místě určení. 

Sucháč křivoklátský

První chaty v údolí Skřivánčího potoka, levostranného přítoku Berounky, určené k rekreaci rakovnických měšťanů, byly také přísně účelové. Nezdržujme se popisem, protože na rozdíl od krušnohorských chalup jsem se historii rozvědčických chat již zběžně věnoval v příspěvku Letní chatování. Jen zmiňme, že tyto prkenné boudy naopak nemusely odolávat zimnímu nečasu a přistupme rovnou k tématu fekálnímu!

Chaty tehdy sloužily k jednoduchému přespání ze soboty na neděli. Po dospání večerního flámu, rychlém obědě a nedělním odpoledním koupání v řece se spěchalo zpět do městečka na dlani. Samozřejmě, že i v těch několika víkendových hodinách došlo ke konání obvyklých potřeb. V letních dnech byla tato nutnost vymezena  parametry zcela odlišnými od těch krušnohorských. Vykopání potřebné jámy nebránilo nerozbitné kamenité podloží, o hrozbě zavezení hnojem nemluvě. Důležité naopak bylo, aby byl suchý záchod umístěn z letně pochopitelných důvodů co nejdále od chat. A tak se za potřebou putovalo vysoko do strání okolních borových lesů. Zde byly ladně rozmístěny prkenné budky známého univerzálního tvaru. Tato ladnost ovšem v mých dětských očích nenacházela pochopení. Celé léto bylo třeba na toto stoupání do lesů myslet! Protože kdo zapomněl, a toto opomenutí se mu připomnělo uprostřed noci, musel vystoupat do tmavého lesa s baterkou. A kdo zažil noční táborové hry, moc dobře ví, jak snadno dovede mihotavé světlo slabé baterky udělat z ladného českého boru děsivý Blair Witch... A tak když jsem vrzajícím a kvílejícím temným lesem stoupal k oné budce, býval jsem posrán až za ušima, ještě než jsem tam došel!

Sucháč ročovský

Před mnoha a mnoha lety jsem se ve svých osmnácti letech ze dne na den octl v jednom z pididomků chmelařské obce Ročov. Učil jsem zde na vesnické škole vše, od matematiky po chemii, vedl střelecký i pingpongový kroužek, skicoval ročovský klášter... Leč zpátky k exkrementům!

V té době vrcholícího reálného socialismu (Biľakův vědecký objev, gůglujte, děti!) se v řadě načančaných domků významné chmelařské obce střediskové, se dvěma hospodami, státním statkem, školou, benzinkou i národním výborem, chodilo opravdu kadit na dvorek. I v mém pronajatém domku o dvou místnostech sice tekla voda (z kohoutku na chodbě), ale zároveň se uprostřed dvora na mírném návrší, pozůstatku to bývalého hnojiště, tyčila známá budka, na první pohled určená k tomu jedinému účelu. Tento účel jsem v budce provozoval po celých deset měsíců toho podivného školního roku 1980/81. Budka oproti všem budkám předchozím měla ovšem vlastní a zcela unikátní specifikum. Asi jako Sněmovna národů koncem roku 1992. Zatímco hnojiště se v průběhu předchozích let zrevitalizovalo vlastními silami a vlastně zaniklo pod bujným porostem, u budky probíhal vývoj k jejímu, či spíše mému, neprospěchu. Opěrné sloupky uhnily, a tak budka stála na kopečku jako nestabilní krabička od sirek... Při účelovém dosednutí došlo ke zhoupnutí, takže jsem se nemohl plně věnovat... no prostě tomu účelu! Zároveň jsem totiž musel permanentním lehkým pohybem hýždí či ramen vyvažoval statiku této dřevěné budovy tak, aby se i se mnou nezřítila! Ó, jak se mi ulevilo, když přišly první mrazy!! Chápete?! Podloží zmrzlo a tím zajistilo statiku budky celkem spolehlivě. Jenže... Kdo se směje naposled... atd. V mrazech nedošlo jen ke zpevnění podloží! Mráz svou silou jaksi stejně působil i na obsah budky... Dále čtou jen silné povahy!! ... Po dobu zimních měsíců jsem vycházel na dvorek za daným účelem nejen teple oblečen, ale před vstupem do objektu jsem musel nejprve uchopit lopatu a s její pomocí vytvořit prostor pro nový obsah... Pořád nerozumíte? No prostě mé exkrementy se chovaly jako narůstající velehorský ledovec. Špičatý ledovec!

Tak až se stavíte u nás ve Skřivánčím údolí, nestěžujte si na spartánské podmínky, prosím! Buďte rádi, že před akcí nedostanete do ruky lopatu a že vám nelítá použitý toaleťák kolem hlavy!


Praha, 29.12.2018

Vpravo na zdi ten svislý pruh je pozůstatek krušnohorského prevértu. Modelka vpředu je moje maminka na lyžích neznámé značky se spolehlivým vázáním kandahár... O pár let později si na těch samých ošklivě zrasovala nohu...

Nástupce původního sucháče přestěhovaný do přízemí.

Ročovský kostelík z východu, autor neznámý

Cesta k Ročovskému klášteru, autor opět neznámý... Tedy toho kláštera ano - Dientzenhofer!

V té stráni nad chatou by bylo lze dohledat ještě tří kadibudek patřících sousedům. Již nepoužívaných, nejspíše čekají na prohlášení kulturní památkou.

Hledání Kačeny

Nejspíš i vás zasáhlo video, které v posledních týdnech kolovalo fejsbůkem. Bylo sestaveno z téměř stejných situací – barvoslepý člověk je obdarován speciálními brýlemi, které mu umožní uzřít svět v barvách. Reakce těchto lidí je, bez ohledu na věk, pohlaví či sociální postavení, velice podobná. Výkřiky překvapení následované dojetím a slzami radosti… Náhlé překlopení černobílého světa do světa barevného prostě musí být neskutečný zážitek. Jenže takový zážitek je nám, nebarvoslepým, prostě odepřen (naštěstí!).

Tušíte, že touto analogií směřuji k jinému vidění. A to k vnímání světa prostřednictvím brýlí, jimiž se v jistém šťastném okamžiku stává hudba, obraz, báseň, a pro mne samozřejmě také divadlo. Ne že bych v průběhu představení a divadelních performancí vydával výkřiky překvapení! To ne, ale už jsem se v hledišti přistihl s otevřenou pusou, či jsem se dusil vzlyky, aby se za mne K. nestyděla.

Mimo všechny myslitelné emočně zprostředkované situace je pak setkání s viděním cezeným přes brýle, které realitu zderivují tak, že si s ní najednou musíte nějak poradit. Cosi nutí zírat přes brýle dál. Nelze uhnout očima, nelze mávnout rukou a vykašlat se na to. Nelze rozumět či jen nerozumět. Chápat, nechápat. Takové kategorie najednou neplatí. A tím jiným světem jsou mi obrazy režiséra Jana Kačeny.

Těžko najít něco tak odlišného, jako je mé a Kačenovo vnímání reality, světa, či jak „To“ kolem sebe nazvat. A přes Kačenovy brýle se skly vysoustruženými ze dna těžkých lahví těžko kdy s porozuměním pohlédnu. Nad Kačenou nelze zívnout ani po nepovedeném představení – čímž nemyslím představení nepochopené. A tak si jdu pro nový náklad, a znovu jsem polapen.

Před časem, po našem prvním setkání s Kačenou, v Autobufu, bylo to Unhappy Happy, jsme se s K. shodli, že něco tak úžasného jsme dlouho neviděli. V mém (nekačenovsky zasraně racionálním) žebříčku bylo tohle zběsilé představení v první trojce roku 2017! Díky Renému jsme se s režisérem Kačenou potkali u jednoho stolu, i to byl zážitek (včetně jeho tehdy zeleně sešitého obličeje - důsledku střetu lunetika s realitou). Zíral jsem na tu jednotu formy a obsahu, a jsem od té doby Kačenou fascinován.

Sháněl jsem potom všemožné dostupné informace. Ne, že bych očekával, že prozřu a z ničeho nic uvidím Kačenovitě! Jen se prostě v tom svém světě neobejdu bez berliček výkladů a pochopení, recenzí, hodnocení a kritik… Přišla útrpná Miriam podle Demla, míjení k nepřečkání, pak Stepní vlk, úžasné nepřekvapení. A teď mám před sebou premiéru s návratem do Autobufu. Je to opakované kroužení kolem stínítka lampy, při každém nárazu větší či menší spálenina, pokaždé si jen potvrdím, že ten svět plný barevného světla je mi odepřen. Že Demla budu číst jako Demla, a Hesse jako Hesse, a nikdy ne jako Kačenu (a jako Kačena). Dál tedy hledám a čekám na každou skulinu, kterou šťasten na chvíli zahlédnu Kačenův barevný svět, který je nám, barvoslepým, prostě odepřen (naneštěstí?).

Praha, 12.12.2018, psáno po představení Traktát o stepním vlku v Rubínu, před představením Jacek staví dům v Autobufu.

Pěna dní na konci října 2018

100 let

Básník Ivan Diviš prý pravil, že nejhorším slovem na světe není "nikdy", ale slovo "pozdě". Když Karel I., poslední rakouský císař, prošvihl separátní mír (ne vlastní vinou, ale na jedné straně tupostí českého válečného štváče ve funkci říšského ministra zahraniční hraběte Černína, na straně protivné hloupou ješitností socialisty Clemenceaua), pokusil se ještě na poslední chvíli zachránit podunajskou monarchii dekretem o federalizaci Předlitavska (dekret šel údajně daleko za moderní chápaní federativního uspořádání - spíše se jednalo o volnou personální unii autonomních států). To, co by ještě půl roku předtím udělalo z Masaryka doživotního vlastizrádce a emigranta, bylo v půlce října 1918 už jen zoufalým výkřikem "po sezóně". A tak se z hrobařů celkem moderní, a určitě nad okolní poměry demokratické monarchie stali hrdinové a otcové zakladatelé.

Slovensko

Zatímco se rozpadaly říše a končily dynastie, statisíce doposud císaři loajálních občanů v sobě hledalo novou identitu, a dokonce si zvykalo, že nejsou nejenom Rakušany nebo Maďary, ale ani Čechy, Slováky, Moravany, ale jakýmisi Čechoslováky. Tak jasně, Slováků bylo v novém státě o skoro půldruhého milionu méně než Němců, tak co měli kluci z Maffie i zahraničního odboje dělat, že?! Můžeme si my, občané bývalého Předlitavska, stokrát myslet, že bez Masarykovy zběsilé národnostní konstrukce by dnes možná nebylo slovenského národa (tedy byl by asi takovou kuriozitkou, jako pár set tisíc Lužických Srbů kolem Zittau), ale že je pro Slováky 28. říjen jen všedním dnem, to by nás mělo nechat klidnými... Dobrá, aspoň bychom se tak měli tvářit.

1993

Upřímně, z mého pohledu by si neporovnatelně větší pozornost zasloužilo pětadvacetileté výročí rozpadu společného státu. Protože když slovenský premiér při návštěvě vyšňořené Prahy prohlásí, že naše vzájemné vztahy jsou excelentní, není to kafrání do větru, jako z úst toho maličkého Francouze, co ví všechno nejlíp. Jestli na něco můžeme být se Slováky pyšní rovnou měrou, tak je to právě ten vlastně již dávný rozchod. Této unikátní mírové akci chyběla jen ta Nobelova cena míru... Však až se našim potomkům dostane dostatečného odstupu, dojde i na tu oprávněnou hrdost! A že nedošlo na tu nobelovku neberu zase tak úkorně, vždyť Rašín byl dokonce zastřelen... Přece jen jsme se civilizačně posunuli!

Národ

To je oříšek! Několikrát jsem se v posledních dnech setkal se zajímavým tvrzením, že nic jako národ neexistuje. Jasně, ta definice, co jsme probírali na přednáškách fakultního Ústavu marxismu - leninismu, by určitě byla k diskusi, o tom žádná. Ale upřímně řečeno, tvrdit, že nic jako národ neexistuje, je podle mne stejné, jako vysmívat se existenci elektronů... Takže teď už jen chybí, abych byl v diskusi označen za neomarxistu.

It's morning in America/Czechia again

Odbočme - dnes na mne vykoukl několik let starý příspěvek Tomáše Klvani. Týkal se přívětivé tváře ODS, ale to je teď jedno, jde vlastně o jakoukoliv přívětivou tvář! Myslím, že po pěti letech neporovnatelně více pro naši politickou scénu platí toto doporučení: "Podívejte se na staré  klipy Ronalda Reagana, usměvavého, vtipného muže, který hledal v lidech to dobré a dokázal je proto motivovat, dokázal po "blbé náladě" Jimmyho Cartera nastolit v Americe nové ráno. Reagan nebyl žádný rozplizlý centrista, byl to muž silných názorů, byl však životní optimista a jeho optimismus nakazil celou zemi". Co by Burma, sakra, ještě podotýkala...?!

Hřib

Tak dost snění a zpátky na zem... Metropole má nového primátora. Možná jste se taky těšili na Hanu Marvanovou, ženu, která by dala této funkci přívětivě liberální tvář. Nu, věřil jsem tomu, a byl jsem přesvědčen, že to bude pro Čižinského i Pospíšila optimální řešení, o kterém přesvědčí i lido-bio Piráty. Pan Hřib ovšem pohrozil ukončením rozhovorů, aby vzápětí své koaliční partnery pochválil za konstruktivní přístup. Hele, že se taky těšíte, až mu to vrátí!! Přiznejte se, škodolibí hnusáci! Já se tedy těším, protože jestli mi něco leze krkem, tak pohled na tyhlety mačistický ješity. A pište si, že v Čižinským a Pospíšilovi, kteří jsou úúúplně stejný, ten "konstruktivní přístup" zůstal jako v koze!

BRRD

Na náš firemní intranet jsem už před lety umístil takový slovníček zkratek. On totiž finanční svět je tak zahnojen regulací, že už ani specialisté na dílčí regulatoriky se neorientují v té záplavě zkratek... Pamatujete si?: ... v OÚNZ na WC mistr chytil TBC, musí na RTG, EKG a EEG, spojení ČSAO - ČVUT - OPBH - ČSAD - FOK přerušilo se... To BRRD v mezititulku znamená Bank Resolution and Recovery Directive. Jedná se o směrnici, samozřejmě několikrát novelizovanou, která se zkušeností poslední bankovní krize stanovuje všemožné i nemožné postupy pro sanaci (či nesanaci) finančních institucí. Jedním z hlavních zákazů, ale ZÁKAZŮ!!!, ne doporučení, je zákaz státní pomoci bankám, s výjimkou předem nadefinovaných systémově významných domů. Věřte mi, fakt si nedovedete představit, co se kolem resolučních či ozdravných plánů děje, kolik triggerů je nastavených, kolik nesmyslných schůzek každoročně proběhne na půdě... no, my nesmíme ani naznačovat! A to vše se děje i ve slunné Itálii!! A jak znám Italy (a znám, pracoval jsem pro ně tři roky!), toho času na jednáních je tak osmkrát víc. No, a co že to prohlásil pan ministr financí Tria? Poté, co byl vyzván, aby upravil deficitní rozpočet vlády, který rozhoupal italský finanční trh? Že Italové si s nějakým BRRD vytřou zadel a banky v případě problémů okamžitě rekapitalizují (tu zadel jsem si přidal já)! Čtyři nohy dobré, dvě špatné..!!

мне в моем метро никогда не тесно

Počátkem osmdesátých let vyšlo v Supraphonu pár elpíček ruských folkařů. Koupil jsem si tehdy Okudžavu, Vysockého a všechny tři desky Žanny Bičevské (to třetí album už byla sračka). A kdo včas nezmizel, pouštěl jsem mu je furt dokola. Ve stejné době také vyšel sborník Vysockého a Okudžavových písňových textů, myslím, že v překladu Milana Dvořáka.  Pár písní jsem se pak snažil ne příliš dokonale předvést na nočních mejdanech. I v ruštině. V době, kdy se na koleji či v sídlištním paneláku hrál hlavně Anděl, Zmrzlinář, V devět hodin dvacet pět či Plíhalovy Akordy, jsem byl s Vysockého Přítelem minimálně zajímavý. Když jsem pak krátce nato slyšel Nohavicovy slovanské moláky, které se tak lišily od Mertových, Janotových či Lutkových bítnických písní, byl jsem nadšen. A díky jeho koncertům v těch létech i lépe dýchal. Sípavě, ale dýchal. Setkání s Puškinem považuji dodnes za jednu z nejlepších písní, která v té době u nás vznikla. Nechce se mi rozebírat, jestli mě Jarek zklamal nebo nezklamal, po těch šílených flámech v Ústí či na Kladně, kdy kupoval dvě litrovky vodky, jednu pro nás, jednu pro něj, mi v době všeobecného odhalování leccos docvaklo. To už byl Nohavica národním vlastnictvím a já dávno přešel na přímočařejší rockové duráky. A tak mám dvojitou pointu - mně nikdo k výslechům nezval, proto mám neodbytný pocit, že mnozí Darmodějové k nim chodili i za mě. A zadruhé - tu ruskou medaili si zaslouží jako málokdo jinej. Já bych si ji nepřevzal, jenže mně ji nikdo nenabízí...

Praha, 28.10.2018