Opravdu mne nijak neznepokojuje, pokud narazím na fanouška,
jenž je ochoten nařídit si budíka na půl třetí ráno, jen aby stihl jakýsi
semifinálový závod ve sportu, o němž měl doposud jen matné tušení, že vůbec
existuje. Ani mne nenapadne vyčítat takovému fandovi, že nerozezná kajak od
kánoe či veslo od pádla. Nechápu sice, jak někdo může za hluboké noci křepčit
před obrazovkou jen proto, že vítězem v judu se stal sportovec, o jehož
existenci před pěti dny neměl vůbec tušení, ale kdybych tou dobou nespal, rád
vysvětlím, co to je ipon…
Proč takové emoce nad podivnými sporty, které mohl běžný
divák spatřit na obrazovce naposledy přes osmadvaceti lety v rámci
tehdejšího nedělního Sportovního odpoledne, popřípadě v té době nikdo
neměl ani zdání, že takový sport jednou vznikne? Opravdu jenom proto, že se
nějakými spletitými cestičkami dostaly na pořad letní olympiády? Popřípadě jsou
na programu her z jakési nostalgie stále drženy, jako například drezura
koní? Nebo co všechny ty synchronizované blbiny, kdy vyhraje ten, co nejlépe
dělá všechno stejně? Nikomu ten zážitek z obří marketingové akce neberu,
prostě tomu jen nerozumím.
Vemte si takový tenis – od dob Kodešových, Hřebcových,
Šmídových, Nastaseho či Borga a McEnroea jej nesleduji, ale chápu, že někoho
baví sledovat vývoj a výsledky jednotlivých turnajů. Rozumím, že jsou mu
někteří účastníci toho kočovného cirkusu peněz a novodobých cirkusáků (ovšem
specializovaných pouze na pět šest úderů raketou do balónku, zkuste je vysadit
na létající hrazdu!) sympatičtí více, jiní méně, že mají své oblíbence a
vyslovené zlouny, jejichž porážka pak těší dvojnásobně. Proč ale potom sledovat
olympijský turnaj, kde se zdaleka neutkají nejlepší z nejlepších, ale
jakýsi výběr ze zúčastněných národů, přesněji řečeno států – nezaregistroval
jsem třeba kurdskou výpravu… A tak vyjeveně sleduji ve sportovních zprávách
nadšení českého tenisty, jemuž k zisku bronzové medaile stačilo dvakrát
vyhrát. Ještě vyjevenější jsem byl z pinčesu, mrkám na drát, jak to ty Čínanky zase mrskaj, že nikdo jinej nemá šanci, abych vzápětí zjistil, že to hraje "Francouzka" proti "Němce"..?
Jasně, že byly doby, kdy jsem olympijské hry sledoval, a to i
na černobílé obrazovce, děti! Už tehdy jsem ale měl své šampióny oblečené do
nejrůznějších dresů – kubánského Juantorenu, britského půlkaře Sebastiana Coea,
mílaře Owetta. Amerického sprintera Lewise, i Itala Meneu či Rusa Borzova. Byly
to doby bez každého půlroku se opakujících mistrovství světa a kontinentů či
různých zlatých cihel, diamantových lig a co čtrnáct dnů probíhajících
městských běhů. Ještě více dnes, než tehdy, za tragédie v Mnichově, či
bojkotech v Moskvě a Los Angeles, mi to divadlo v jásavých barvách
nadšeně nastupujících výprav jednotlivých více méně národních států připadá
totálně ulítlé a mimo. Ještě více dnes, než za skromné olympiády
v Montrealu či ještě uměřeného Soulu, mi připadá ulítlý ten kolotoč peněz
v Aténách, Soči, Pekingu a Riu. A k čemu to všechno? Aby dostali nerušený prostor extrémní rasisté, kteří odmítnou cestovat s jinou
výpravou v jednom autobusu, nastoupit k zápasu či po něm podat
druhému sportovci ruku? Co je proti tomu nahatej Mongol na žíněnce, jehož
s celou výpravou, dětmi, manželkou i tchyní vyloučili doživotně ze všech
tělocvičen!? Vyloučil někdo ta nacistická předpotopní hovada?
Je zvláštní, že já, jemuž to fangličkářství tak leze na nervy, jsem čas od času těmi nadšenými "kdoneskáčeneníčech" označován div ne za českého šovinistu. Tak až na mne příště zase vystartujete, že vy se tedy cítíte
být především Evropany, chci slyšet aspoň výčet zlatých medailí!! Evropských.
Tak šup, hezky nazpaměť (všech bylo 325)!
Praha 23.8.2016
Žádné komentáře:
Okomentovat