Pelíšky

Znáte ten dobrej, normalizační? Jak jde Maruška pro jahody, dojde až k měsíčkům, obchází oheň, a oni se jí představují. Sympatičtí stařečci Leden, Únor, Březen… Až dojde k takovýmu dědkovi odpornýmu, zavšivenýmu, smradlavýmu, a ptá se: „A kterej jsi ty?“…. „Já jsem Měsíc československo-sovětského přátelství!“…

Stejně hnusně, jako ten zavšivený MČSP, se do mé dětské hlavy zapsal jinak celkem nevinný Srpen. Když celé dětství slyšíte věty jako „Oni pak po srpnu zdrhli“… „To se posralo po srpnu!“ … „Srpnová okupace…“ … „Po srpnu ho vyhodili“ …, tak se vám ten hnus prostě obtiskne do podvědomí. Samozřejmě, že pro mne Srpen 1968 nemůže být životním přelomem, na to jsem byl příliš malý. A samozřejmě, že na rozdíl od nostalgických pamětníků jsem celkem brzy, jako kritický adolescent, pochopil, že „Ten“ Srpen nebyl žádný zázračný a světoborný pokus o socialismus s lidskou tváří, kterémuž termínu tehdy uvěřil nejeden budoucí prezident či moudrý klaun (aby o to drsněji byli ze svého omylu vyvedeni!). A Dubček? Když o dvacet let později vylezl v Melantrichu na balkon, trochu se mi navalilo…

Jenže když teď, při příležitosti kulatého výročí, koukám na všechny ty dokumenty, poslouchám vzpomínky, vžívám se do pocitů pamětníků, jako by přes propasti času až do dnešních dnů ke mně doléhalo to praskání páteří, bouchání dvířek od embéček směřujících k Rozvadovu, to hmatatelně narůstající zoufalství, dusná atmosféra v kuchyni naší chalupy, kterou s mými rodiči napůl vlastnili emigranti… Protože jedna věc jsou velké dějiny s tanky a chrčícím rozhlasovým vysíláním, zrnící televizí či vzdycháním zlomeného soudruha v projevu k národu. Druhá pak jejich tíha dopadající na jedince, jak perlík drtící jeho plány, přátelství, rodinné vztahy. Hrnoucí před sebou beznaděj, bezčasí, tupost a hloupost omezenců majících najednou navrch.

A tak se omlouvám, ale vždy když končí Hřebejkovsky sladkobolně nostalgické Pelíšky, prostě se neudržím a pustím při závěrečných titulcích slzu. Víte, jak jede Sluneční hrob a vy čtete o těch lidech, kteří si navzájem zmizeli, aniž by měli šanci se ještě kdy potkat... Tak jen doufám, že tahle spirála dějin mne mine.

Praha, 19.8.2018 (ale vlastně každého jednadvacátého srpna)