sobota 12. října 2013

Nejkrásnější zatáčka

    Přijíždíte-li k Nezabudicím  po silnici od Všetat, musíte nad Malou Bukovou sundat nohu z plynu, jinak byste to nemuseli před křižovatkou U kříže ubrzdit. Kolmá silnička vede lesem sice přímo, ale jízda na ní připomíná pouťovou lochnesku zakončenou  před výjezdem z lesa krkolomnou serpentinou. Kdysi jsem hned po odbočení U kříže každý pátek při příjezdu na chatu rozjel naši dýchavičnou škodovku stovku, zvanou zcela případně Sršáň, na dvojku na plnej ceres. A sázeli jsme se, jestli dojedeme až dolů k řece. Nebylo to tak jisté, ale při správně synchronizovaných kývavých pohybech našich těl uvnitř auta Sršáň vyjel i to poslední esíčko, a pak už opravdu následovala jízda na brzdy až dolů k Anamu.
    Už jako mrňavej kluk jsem tu odbočku u Kříže chápal jako bránu či vstup na domácí území. Časně jarní příjezdy ještě s babičkou Jarmilou byly nadupané netrpělivým očekáváním. Les vypadal jako by se už nikdy nechtěl zazelenat, takže jsem jej z okna našeho moskviče 407 kropil zelenou barvou z imaginární stříkačky. Ty první jarní cesty na chatu pro mne byly zcela zásadní změnou a přelomem, jímž jsem se odstřihával od nekonečné krušnohorské zimy, kterou jsem od časného podzimu do pozdního jara víkend co víkend zažíval na naší chalupě schované pod Horní Halží.
    Kousek po výjezdu z lesa, kdy je ještě neznalý pocestný ukolébán nevzrušivým pohledem na celkem nudné okolí, přijde prudká levotočivá zatáčka. Dodnes se těším na ten pohled, který se za zatáčkou otevře, jako by kdosi trhnul oponou. Dole  je hluboký zářez údolí Berounky. Z úžlabiny mezi ovocnými sady se k autu blíží domky Nezabudic. Stojí většinou tak, jak stály před dvěma či třemi sty lety, parcelace vesnice se od té doby nijak zásadně nezměnila. Nahoře na druhé straně údolí svítí pod kopcem Mokřinka branovské domky, dole pod nimi lze tušit prudkou cestu úvozem dolů do Luhu pod Branovem s domkem převozníka na břehu řeky. Vpravo na hřebenu nad řekou jako nenápadný svědek byvších geologických revolucí trčí skála Propadeného zámku. V okolí jsou k vidění zbytky jakéhosi pravěkého hradiště. Ale když jsem tu někdy v polovině devadesátých let byl naposledy, sesbíral jsem po návratu z Terezky 27 klíšťat, pak už mě to sem tolik nelákalo - a to je odtud nejhezčí výhled na naše údolí se Skřivaňským potokem.
    Ještě než zatočíte k Panence Marii, mihnou se po levé ruce Nezabudické skály, odkud jsou krásné výhledy až k Čertově skále proti proudu řeky. Nezabudický mlýn s vilou mlynáře Čecha ze silnice vidět nemůžete, ale stačilo by pod lesem s lavičkou pro unavené houbaře zatočit na polňačku, a kolem hřbitova by to údolím Mloků bylo k mlejnu jen kousek. Berounka tu trpělivě kopíruje oblouk Nezabudických skal, aby ji těsně před Klucnou vrátily do směru skály U Eremita. Tudy chodíváme se synkem Kozí stezkou ve skále vysoko nad řekou, já vystrašený, Matěj naštvaný, že o něj mám zbytečný strach. Odměna pro oba je v Jimově hospodě U Jezzu "přesladká" - Matěj svůj jindy nepovolený smažený sýr, já uzené s bramborákem a vychlazený bernard. A když to sedne, tak si z radosti ze života dám i sklenku guatemalského rumu, co tu Jim má za hubičku.
    Sošku rozevláté Panenky Marie pamatuji jen s uraženou hlavou. Byl to vždy smutný pohled. Takže když jsem někdy počátkem devadesátých let spatřil na místě zničeného originálu novou kopii, málem jsem tu zatáčku samým překvapením nevytočil! Jo, a ten komín, co se brutálně tyčí v dálce, tak ten patří k továrně Permon, která byla v osmdesátých letech přestěhována na kopec nad Roztoky kvůli plánované stavbě přehrady. Třeba ten komín zase jednou zmizí.
    Když jsem přestal k Berounce přijíždět sjezdem od Kříže, bylo mi to moc líto. Možná je to nepochopitelné, protože líto by mi mělo být v té době jiných věcí. Neříkám, že nebylo. Možná se ale ta levotočivá zatáčka stala jakýmsi závěrečným podtržením čehosi, co se již nikdy nevrátí...
Praha, 12.10.2013

pátek 11. října 2013

Markéta

Motto:
"Zatímco se koupeš, umýváš si záda, na největší loupež ve mně se střádá..." J.N.   
    Markétu jsem nemohl minout! Všimli jsme si sebe navzájem hned v prvních dnech prvního semestru našeho studia matematiky na ústeckém pajďáku. Markéta rozhodně nebyla můj typ - ne nadarmo ji Jindřich říkával Broskvičko. V každém případě mě ani nenapadlo, že Markéta bude mou první opravdovou holčičí kamarádkou.
    V prvním semestru jsem se snažil ještě napasovat svou představu studentského života na stále nepoznanou realitu - koncerty vážné hudby, alternativní hudební scéna, v tehdejší době přeslavné Rajmontovo Činoherní studio s Leošem Suchařípou, Bartoškou, Zedníčkem, Heřmánkem, Töpferem... Podobně na tom byla Markéta, takže nebylo divu, že jsme hned koncem  října na sebe narazili na koncertu varhanní hudby v komunisty přestavěném kostele na Smetanovu hudební síň. Už od raného mládí potřebuji, aby ve mně kulturní zážitek měl čas doznít. Nesnáším fronty u šaten, úprky na autobus a podobně. Takže jsem se přitočil k Markétě a pozval ji na kávu do nedaleké kavárny obskurního hotelu nedaleko nádraží. Byl to trochu risk, do té doby jsme spolu o samotě nemluvili. Ale stačilo pár minut, abychom zjistili, že jsme "jedné krve". Prokecali jsme zbytek večera a pak ještě spoustu dalších nocí na koleji, nakonec i v panelákových bytech v Žatci či na Kladně, kam jsme za Markétou čas od času jezdili s Janou.
    Markéta mne seznámila s Jarkem Nohavicou v době, kdy začal objíždět malé kluby a do jeho prvního zákazu na Portě bylo celkem daleko. Díky Markétě jsem sám či s Janou mohl pobývat v jeho intimní blízkosti a nosit mu kytaru, když jsme jej po Krvavé Fortně strkali v Kladně do autobusu a báli se, aby nás cestou na Kročehlavy z toho busu nevyhodili. Byly to bohatýrské mejdany.
    Takže v našem kamarádství bylo namícháno vše vrchovatou měrou - vzájemné sympatie, stejné názory na okolní svět, mládí, sdílené objevování všeho nového, šílené tahy, ranní návraty na kolej, celonoční diskuse, odlesk Jarkova protestu... Pak se mi podařilo udělat zkoušku z matematické analýzy na děkanský termín, leč Markéta neprošla. Ještě jsme šli vedle sebe další rok, kdy opakovala ročník. Jenže v té době jsem už chlastal první ligu, a Markéta tak nějak do té vypité party z Hnáty nepasovala. Ani jsem si v tom opileckém rauši nevšiml, že po vylití z fakulty zmizela z města.
     Na všem zlém je něco dobrého, říká se, takže když mi bylo blbě, vzpomněl jsem si na Markétu a znovu ji našel. Nějak se protloukala v nekvalifikované pedagogické pozici, a když konečně přijela k nám do Žatce, skoro se podařilo navázat tam, kde jsme skončili. Skoro. Tou dobou jsme se všemi silami snažili zabránit, aby nás semlely šutráky zuřivého reálného socialismu, a každý se o to pokoušel po svém. Ještě jsme se párkrát viděli a pak si totálně zmizeli.
    Na Markétu jsem vzpomínal samozřejmě často, ale odvahu ozvat se jí jsem dostal až opravdu po dlouhých letech, tentokrát v době, kdy jsem  byl šťastný a snažil se vrátit k těm pár kdysi blízkým lidem, abych jim mohl říct, že ... abych jim toho ještě hodně řekl. Mluvili jsme spolu krátce telefonem. Markéta byla nejspíše ráda, že mě slyší, já ze sebe nervózně chrlil svá složitá souvětí. Ale z plánované akce se omluvila, neměla by hlídání ke svým snad třem dětem... Už jsem nezavolal. A tak mi zůstalo staré telefonní číslo. Krátce poté navíc došlo k přečíslování všech pevných linek. Vyzkoušel jsem ještě všemožné internetové stránky, leč nové číslo už nenašel. Po letech jsem Markétu ještě hledal za pomoci spolužáků.cz, ale ani naši společní spolužáci o ní nic nevěděli. Jen Pepa mi poslal letitou fotku z nějaké akce jejich kruhu, co byl o rok níž.
    Má tahle historka nějaké Burmovo závěrečné ponaučení? Možná jo - máš-li někoho rád, drž se ho jako hovno košile!!
Praha, 12.10.2013

Zlatá Juráčkova šedesátá, aneb Brňáci na Zábradlí

    K divadlu Na Zábradlí máme s Klárou vztah až intimní. Když jsem konečně ve vrcholící dospělosti opustil Hometown a přišel do Prahy, jedna z prvních cest za divadlem samozřejmě vedla sem. Měli jsme štěstí, ještě jsme stihli poslední dvě Léblovské sezony s Rackem, Ivanovem a Strýčkem Váňou. V ten podvečer, možná ve stejné chvíli, kdy Petr Lébl připínal na dveře své kanceláře uměleckého šéfa cedulku se vzkazem "Jsem v provazišti", jsme s Klárou procházeli uličkou Na Zábradlí, netušíce, že jsme vzdálenými svědky konce jedné velké divadelní jízdy. V těch dvou letech jsme potkávali Petra Lébla v divadelním baru, sedával jsem tu utajeně po pracovních schůzkách v centru Prahy v poledních pauzách divadelních zkoušek, pozoroval milovaného Leoše Suchařípu usrkávajícího svou vodku, tajně odposlouchával dětsky přímočarý rozhovor sochaře a scénografa Jaroslava Róny s režisérem Pitínským...
    Zde pro mne mezi vánočními svátky v roce 2000 vrcholila televizní krize, kdy jsem se jediný z hlediště ozval proti manifestu předneseném Karlem Dobrým, a pak trpěl, když se na mě všichni herci chodili koukat, co jsem zač, a nakonec mě v šatně hlídali, abych neodnesl podpisový arch "Voldánová na Hrad!". Dodnes mne mrzí, že jsem se v baru vedle zaraženě sedícího Ladislava Smoljaka nezeptal, v čem že se to veze...
    Pak přišlo pár houpavých let, a když jsme nakonec přetrpěli představení, které nebylo vyprodáno i přes účast autobusovémho zájezdu, i náš zájem uvadal. Po letech jsme se sem loni vrátili na představení Ambrózie - desetiminutové sólo Igora Chmely, jehož jsem viděl na jevišti poprvé, bylo prostě famózní. Ovšem ze všech koutů, i z poza baru od neochotných barmanek, bylo cítit, že to nějak není ono...
    A pak tím osud zakvrdlal, Doubravka Svobodová chytila životní šanci na fakultě, a město vypsalo výběrové řízení na obsazení pozic ředitele i uměleckého šéfa. Výběrko vyhrálo trio Štědroň, Viceníková a Mikulášek z brněnské Reduty. Nečekal jsem, co to udělá s Pražskou kavárnou! Už změna tradičního a věkovitého loga byla přijata se značnou nevolí. Ano, vydrželo od roku 1958, ale jak to komentovala K. - aby se z toho nepos.ali! Brňáci přenesli na Zábradlí několik svých představení z Reduty ve formě obnovených premiér. A tak když Klára sehnala lístky na jedno z prvních představení "Zlatých šedesátých" (1. pražská repríza), udělala mi tím velkou radost. Věděl jsem, že přenesení deníkových záznamů Pavla Juráčka na jeviště mělo velký úspěch už v Brně. Dokonce jsem viděl ukázku v Divadlo žije, ale představit jsem si to opravdu nedovedl. Protože jak se tak přibližně vyjadřuje profesor Císař - poezie a literatura bez divadelní akce na jeviště nepatří...
    A tak jsem byl u toho, jak brňáci převálcovali Prahu. To představení je úžasné. Trochu to trvá, než se rozeběhne, ale druhá polovina je esencí marnosti a zoufalosti žití jedince v prostředí obecné zbabělosti a zoufalé malosti. S Juráčkem v pěti samojediných podobách jsem prožíval bezvýchodnost žití až k pláči. Takže hlavně jsem se na konci snažil nevzlykat nahlas! Reakce pražského publika byla bezprostředně úžasná - patnáctiminutový neutuchající potlesk, herečky dojaté k pláči. Že by se rodila další výrazná a nezapomenutelná éra v dějinách divadla Na Zábradlí?? Už se těšíme!
A pak jsme nechali divadelní zážitek doznít u Růžiček při podzimním ležáku dochmelovaném za studena a syrovém hovězím. No není na světě krásně?
Praha, 9.10.2013

Veřejné zakázky, odbornictví, euro a co k tomu dodat

    Tak včera Senát odsouhlasil vládní opatření, jímž se zvyšuje limit pro povinné zadání veřejné zakázky dle příslušného zákona. Tuším, že doposud byl tento limit nastaven na jednom mega. Leč i tato hranice připadala stádu voličskému obecnému tupému příliš nízká. Proč by si měl starosta kupovat tužku tvrdosti HB na náměstí u známého v papírnictví, když ve velkoobchodě ji dostane o 18 haléřů levněji!! Akorát si těch tužek musí koupit deset kilo. Na druhé straně stejná volební obec usilovně touží po tom, aby ve veřejných funkcích zasedli odborníci. Tedy odborníci na všechno, jakési renesanční bytosti osvíceneckého ducha. Na co ale potom potřebujeme zákon o veřejných zakázkách, když budeme mít takové odborníky??
    Zvýšení limitu na tři mega nepovažuji za tak zásadní. Pořád se jedná o limit velice nízký, nejspíše se pod něj nevejde ani rekonstrukce chodníků v kterémkoliv maloměstě. Důsledek, tedy že se i nadále bude hodnotit jen a pouze podle vysoutěžené ceny, bez ohledu na kvalitu, reference a podobná kritéria, tak nadále děsí volené reprezentanty. Nemluvě o zásazích různých složek čacké policie, co pomáhá a chrání, a prokurátorů "nového" střihu s přísným šilhavým pohledem odkudsi z Holomóca, co jsou schopni zabásnout starostu jen proto, že dle jejich názoru předražil zakázku (co na tom, že ta levnější, vítězná, byla od firmy no name o dvou zaměstnancích a jedné služební oktávce). Možná by bylo nejjednodušší, abychom přehodnotili tři nohy demokratického systému, a o veřejných zakázkách rozhodovali rovnou prokurátoři.
A ještě jednu informaci jsem zachytil v tomto předvolebním čase. Velice mne zaujal výsledek jakéhosi průzkumu, podle nějž si 75 % občanů nepřeje zavedení eura!! Jak je potom možné, že volební průzkumy dávají tak zdrcující většinu socialistickým eurofederalistům, co chtějí zavést euro již zítra, bruselským rudozeleným, co chtějí mimo eura také zákaz vstupu do pohraničních hor a zákaz pojídání přeštického prasete či říšským Evropanům habsburského střihu?
   No možné to je.....
Praha 11.10.2013

Předvolební kalkulačka

Mám angínu, tak jsem si udělal test svých volebních preferencí. Procentní výsledek se zohledněním váhy odpovědí jsem našel na kalkulačce kohovolit.cz. Pak jsem si ještě zopakoval starší test na kalkulačce aktuálně.cz. Zde se hledají shody odpovědí s programy některých stran. Tady jsou mé výsledky:
kohovolit.cz :
Koruna česká 86%
ODS               74%
Svobodní       70%
Úsvit              70%
KAN              68%
TOP09           68%
Hlavu vzhůru 64%
KDU              60%
Piráti              52%
ANO              48%
Zelení            36%
Lev21            30%
SPOZ            30%
ČSSD            26%
KSČM           25%
aktualne.cz - počet shod:
ODS               12
TOP09            12
Svobodní        11
Hlavu vzhůru 10
ANO              10
Zelení              9
Piráti               8
Úsvit               8
KDU               6
LEV21            5
ČSSD              5
SPOZ              5
KSČM             4
Takže vlastně žádné překvapení :-)
Praha 11.10.2013

středa 9. října 2013

Krátce ještě ke travičům studní

    Přečetl jsem si onehdá názor na přiznávání se k politické orientaci. že se prý pravicově smýšlející občané stydí či bojí ke svým názorům přihlásit. Následoval rozbor a zdůvodnění. nemá cestu se v tom nimrat, podle mne prostě jen došlo k dalšímu zhoupnutí společenského povědomí o prioritách. A při té nalévárně od Bruselu na Malou Stranu o tom, že stát je tu od toho, aby se STARAL (!!!), se vůbec není co divit! Prostě v devadesátých letech většina tvrdila, že je bytostným pravičákem, tak teď zase nějaký čas budou všichni leví jak šavle.
    V této souvislosti mě však mnohem důležitější připadá, že tuto zákonitou změnu provází cosi nového, cosi, co má kořeny v Havlově blbé náladě, leč s krizí posledních let to prostě nesmyslně hypertrofovalo. Myslím obecné nadávání na vše a všechny, které se stalo především mediální normou. Kauzy se nehledají proto, aby se řešily, nýbrž proto, aby se dohledal důvod pro sžíravou a neúprosnou kritiku. Již jsem tu před časem srovnával přístup k věcem veřejným na jedné straně novináře Poláčka, a na straně druhé baviče Krause. Kraus prostě svůj pořad zahájí sžíravou kritikou, i kdyby si měl na internetu najít sebevětší blbost. A lidé plácají, hovadsky se chechtají a cítí tu lechtivou sounáležitost s Honzou, který má přece stejné názory jako oni, takže jako by na to dostali razítko! Od Krause, který tak sžíravě nahlíží na debilní bulvár, ale sám jej pomáhá vytvářet svými sexistickými narážkami a nepodloženými urážkami. Kraus tehdy v rozhovoru nařkl Poláčka, že jeho pozastavení se nad věčně nespokojeným Krausem je Poláčkovou zbabělostí. A to je to, co jsem chtěl říci - mám intenzivní pocit, že už žijeme v době, kdy je odvážné nenadávat, kdy je odvážné hájit nějaký či něčí názor bez ohledu na autorovo jméno, kde je odvážné se něčeho či někoho zastat. Minimálně se do vás v hospodě pustí celá společnost a nenechá na vás nit suchou. V tom horším případě se dočkáte ostrakizace ústící (zatím jen) do ztráty místa (Bátora byl odejit proto, že mu bylo vyčítáno, že jako státní úředník se nemá co vyjadřovat k politickým otázkám - a uteče doslova pár měsíců, a státnímu úředníkovi Mynářovi dělá předvolební kampaň rovnou prezident, a ještě za státní peníze!!).
    Takže i když jsem pod rozlišovací schopností mediální hvězdy Krause, dovolím si jej opravit - jeho odvaha je velice zpozdilá, on se jen veze na všeobecném veřejném mínění, díky pevnému posezu na této vlně vydělává peníze a systematicky buduje svou nezaslouženou pověst břitkého moderátora (už dávno ne, pane Krausi). Třeba si toho všimnete, že odvaha ve veřejném prostoru je dnes už zcela o něčem jiném!
Praha, 9.10.2013 

Ideologie odborníků

Motto:
"Smyslem politiky není vybírat odborně to nejlepší, protože nikdo neví, co to je, nýbrž starat se o svobodu lidí, aby sami v milionech praktických pokusů mohli to nejlepší hledat"
Karel Steigerwald
    Konečně někdo jasně a pregnantně vystihl to, co se mi v mnohem komplikovanější podobě honí hlavou. Zatímco v minulých volbách bylo "nezapomenutelným" heslem "Skoncujeme s dinosaury" a boj proti korupci, letos se stalo cílem většinové společnosti vymést politiky a na jejich místa dosadit jakési odborníky. Je to opět a znovu se opakující intelektuální nedomrlost a absence kritického myšlení napříč českou společností - proto s obdobným názorem, tedy že českou politiku zachrání odborníci, se lze setkat u lopat ve čtvrté cenové skupině, u majitelů fabrik, ale i mezi intelektuální "elitou" pražské kavárny. Ta touha svěřit svůj život do rukou odborníka, který škrtem pera rozhodne o našem obecném blahu, je pro mne zcela, zcela nepochopitelná. Jak tupé většinové společnosti vysvětlit, že každé rozhodnutí parlamentu, vlády, ministerstva je v prvé řadě rozhodnutím politickým, vzniklým diskusí o prvotních návrzích, jejichž výsledkem je vždy nějaký politický kompromis - pokud ovšem nebudeme odbornická rozhodnutí přijímat zcela slepě a bez jakékoliv pochyby. Tedy nějak tak, jak přijímali chlapi z chemičky rozhodnutí soudruha Pláteníka z okresu na severu... Pak ať rozhoduje o všem rovnou prezident Becherovka, protože ten aspoň zcela zastiňuje své patolízaly Žáky, Mynáře, Rusnoky a podobné politické prostituty.
    A ještě jedna opakovaná lež mě vytáčí - ty kecy o přežilosti pravolevého rozdělení politického spektra. Kdysi mě stejně vytáčelo hraní si na středové strany. Co to, probůh, je - středová strana. A tak když dnes slyším, že někdo není ani pravičák, ani levičák, představuji si levou a pravou půlku zadele - protože mezi je jen ta pověstná díra. Na jedné straně je to knížepán, který nedávno prohlásil, že TOP 09 se záměrně nevymezuje pravolevě... Bože, vždyť Karel je typický příklad venkovského konzervativce lidoveckého, až rakouského střihu - konzervativní katolík, vyznavač říšského výkladu evropské integrace, bodrý lidový šlechtic, lesník, obyvatel zámečku u nás na Berounce... Vzpomínám si, jak mě rozesmál obrovitý transparent "Volím Karla" na domě mého kamaráda v mém rodném městě. Ve stejném dni jsem si přečetl článek místní hvězdy STAN adorující téhož Karla. Přitom ale tahle dvojka se nemůže ani vystát, a není divu - můj kamarád Martin je typický městský liberál, přemýšlivý idealista. Ta druhá osoba je nafrněný levičácký pragmatik, který shodou okolností zabloudil do TOP09/STAN - protože to tak nějak patřilo k jeho úporně budovanému profilu... Hlavně ale, že oba masturbovali nad pankáčem Karlem.
    Druhým příkladem jsou jinak celkem sympatičtí dredaři Piráti. Protože se stále snažím udržovat si jakýs takýs přehled o politické scéně, tak jsem tuto zajímavou partaj nemohl vynechat (zajímavou stranou jsou Piráti na rozdíl od různých podnikatelských záměrů požíračů evropských dotací a zachránců světa vlastním rozhodnutím - přiznávám, že ty zcela vynechávám, obávám se však, že jednou si mě oni stejně najdou...). A tak když jsem slyšel vrchního dredaře mluvit v TV, zase jsem se musel smát. Na jedné straně zcela liberální, až kradácký přístup k datům na světové síti či sympatické a vyargumentované cílevědomé úsilí o legalizaci stimulantů a jejich léčivých derivátů, na druhé straně drsná regulace soukromého podnikání, vykazování majetku, zpřísnění veřejných zakázek (které dusí právě ty investice, které by mohly být hybatelem růstu) a podobné zhovadilosti. Ano, taková strana o sobě opravdu nemůže říct, jestli je napravo, či nalevo politického spektra. Ona je totiž právě jen v té díře...
Na závěr by mělo přijít nějaké Burmovo ponaučení :-). Tak třeba vzkaz všem těm mladým rozhořčeným a užitečným idiotům: Svoboda a Kapitalismus jsou dvě strany téže mince! Jedno bez druhého prostě nefunguje. Stejně tak nemůžou fungovat ta stupidní hesla typu "Volnost, Rovnost, Bratrství". Volnost, čili Svoboda se prostě nesnáší s Rovností. A naopak. Jako voda a oheň!!
Praha, 9.10.2013