Přijíždíte-li k Nezabudicím po silnici od Všetat, musíte nad Malou Bukovou sundat nohu z plynu, jinak byste to nemuseli před křižovatkou U kříže ubrzdit. Kolmá silnička vede lesem sice přímo, ale jízda na ní připomíná pouťovou lochnesku zakončenou před výjezdem z lesa krkolomnou serpentinou. Kdysi jsem hned po odbočení U kříže každý pátek při příjezdu na chatu rozjel naši dýchavičnou škodovku stovku, zvanou zcela případně Sršáň, na dvojku na plnej ceres. A sázeli jsme se, jestli dojedeme až dolů k řece. Nebylo to tak jisté, ale při správně synchronizovaných kývavých pohybech našich těl uvnitř auta Sršáň vyjel i to poslední esíčko, a pak už opravdu následovala jízda na brzdy až dolů k Anamu.
Už jako mrňavej kluk jsem tu odbočku u Kříže chápal jako bránu či vstup na domácí území. Časně jarní příjezdy ještě s babičkou Jarmilou byly nadupané netrpělivým očekáváním. Les vypadal jako by se už nikdy nechtěl zazelenat, takže jsem jej z okna našeho moskviče 407 kropil zelenou barvou z imaginární stříkačky. Ty první jarní cesty na chatu pro mne byly zcela zásadní změnou a přelomem, jímž jsem se odstřihával od nekonečné krušnohorské zimy, kterou jsem od časného podzimu do pozdního jara víkend co víkend zažíval na naší chalupě schované pod Horní Halží.
Kousek po výjezdu z lesa, kdy je ještě neznalý pocestný ukolébán nevzrušivým pohledem na celkem nudné okolí, přijde prudká levotočivá zatáčka. Dodnes se těším na ten pohled, který se za zatáčkou otevře, jako by kdosi trhnul oponou. Dole je hluboký zářez údolí Berounky. Z úžlabiny mezi ovocnými sady se k autu blíží domky Nezabudic. Stojí většinou tak, jak stály před dvěma či třemi sty lety, parcelace vesnice se od té doby nijak zásadně nezměnila. Nahoře na druhé straně údolí svítí pod kopcem Mokřinka branovské domky, dole pod nimi lze tušit prudkou cestu úvozem dolů do Luhu pod Branovem s domkem převozníka na břehu řeky. Vpravo na hřebenu nad řekou jako nenápadný svědek byvších geologických revolucí trčí skála Propadeného zámku. V okolí jsou k vidění zbytky jakéhosi pravěkého hradiště. Ale když jsem tu někdy v polovině devadesátých let byl naposledy, sesbíral jsem po návratu z Terezky 27 klíšťat, pak už mě to sem tolik nelákalo - a to je odtud nejhezčí výhled na naše údolí se Skřivaňským potokem.
Ještě než zatočíte k Panence Marii, mihnou se po levé ruce Nezabudické skály, odkud jsou krásné výhledy až k Čertově skále proti proudu řeky. Nezabudický mlýn s vilou mlynáře Čecha ze silnice vidět nemůžete, ale stačilo by pod lesem s lavičkou pro unavené houbaře zatočit na polňačku, a kolem hřbitova by to údolím Mloků bylo k mlejnu jen kousek. Berounka tu trpělivě kopíruje oblouk Nezabudických skal, aby ji těsně před Klucnou vrátily do směru skály U Eremita. Tudy chodíváme se synkem Kozí stezkou ve skále vysoko nad řekou, já vystrašený, Matěj naštvaný, že o něj mám zbytečný strach. Odměna pro oba je v Jimově hospodě U Jezzu "přesladká" - Matěj svůj jindy nepovolený smažený sýr, já uzené s bramborákem a vychlazený bernard. A když to sedne, tak si z radosti ze života dám i sklenku guatemalského rumu, co tu Jim má za hubičku.
Sošku rozevláté Panenky Marie pamatuji jen s uraženou hlavou. Byl to vždy smutný pohled. Takže když jsem někdy počátkem devadesátých let spatřil na místě zničeného originálu novou kopii, málem jsem tu zatáčku samým překvapením nevytočil! Jo, a ten komín, co se brutálně tyčí v dálce, tak ten patří k továrně Permon, která byla v osmdesátých letech přestěhována na kopec nad Roztoky kvůli plánované stavbě přehrady. Třeba ten komín zase jednou zmizí.
Když jsem přestal k Berounce přijíždět sjezdem od Kříže, bylo mi to moc líto. Možná je to nepochopitelné, protože líto by mi mělo být v té době jiných věcí. Neříkám, že nebylo. Možná se ale ta levotočivá zatáčka stala jakýmsi závěrečným podtržením čehosi, co se již nikdy nevrátí...
Praha, 12.10.2013
