FOTOBLOG - Přes Čertův vršek na Střížkov

Po včerejším bujarém zavírání divadelního baru Na zábradlí jsem přehodnotil záměr podniknout sobotní průzkumnou výpravu do Strašnic, mrknout se na krematorium, ať vím, do čeho jdu, a přes Vinohrady, Žižkov a Karlín se vrátit zpět. Zvolil jsem kratší, zato náročnější traverz proseckými skalami Elkapitáno na Čertův vršek. Zde jsem podle očekávání nenašel ani stopu po zbořeném zámečku, jehož majitel v něm počátkem devatenáctého století předváděl návštěvám první vánoční stromeček v Čechách. Spustil jsem se do Horní Libně na místo odpradávna zvané Na (ztracené) vartě. Tak to pradávno sahá "jenom" do doby Sedmileté války, kdy při obléhání Prahy na přístupech k městu vartovali pruské hlídky. No, a tady na kraji Libně pruští kaprálové jednoho vojáčka zapomněli. Ten tu ještě nějaký čas postával, aby se po čase v Libni oženil a usadil. Chtěl jsem se zastavit u pomníku českým odbojářům v zatáčce u Vychovatelny, ale prostě jsem to po chvíli rozmýšlení před dopravním uzlem vzdal, aniž bych se odvážil jej prokličkovat. Vydal jsem se na opačnou stranu starým Střížkovem do kopce. Střížkov je doslova zaříznut dálnicí z Holešoviček, přesto jsem narazil na hospodářství jakéhosi zaťatého sedláka, který se asi rozhodl držet hospodářská zvířata a pár koní i v těchto postmoderních podmínkách. Střížkovská náves se školou, kapličkou a pomníkem padlým ve Světové válce je doslova obkroužená panelovými věžáky. Nejspíše nějaký Buchvaldek na radnici rozhodl, že lidem tak bude líp. Možná je, co je mi nakonec do toho...

 Vystoupal jsem k proseckým neprůchodným skalním stěnám.

 Domovní znamení na Čertově vršku.

 Pradávný pamětník na Ztracené vartě v obklíčení dopravního uzlu.



 Dolní střížkovský rybníček. Na Střížkově byly ještě minimálně dva další. Jeden v zahradě bývalé hospody, druhý v horním Střížkově, dnes polovyschlá nádrž uprostřed paneláků.

Nahoře dostává beton nové barvy, tady propadání do nicoty...

 Střížkovská náves s kapličkou, školou a památníkem padlým ve světových válkách je obklíčena ze tří stran betonovou hradbou.

Cestou zpátky jsem to vzal přes starý Prosek. A zastavil se u repliky viničního sloupu na staré prosecké návsi. Dříve stával na hranici Proseku a Libně u vinice Máchalka. V pozadí hostinec U Zlatého selete - zde před dávnými lety učila K. Pumpída posuzovat víno... Po dvou hodinách bychom vypili i koze chcaní!! Bohatýrské doby....

 Starý Prosek stojí na pískovcovém podloží. Proto vždy trpěl nedostatkem čeho, děti? No přece vody!! A tak po těchto stezkách putovali oslíci s džbery vody z rybníčku vedle usedlosti Jetelka.

 Kolem Flajšnerky dolů do Vysočan! Ten vysoký dům je naší Elišky!!

Praha, 28.11.2015

Vánoční stromek

Na počátku sedmdesátých let byly krušnohorské svahy bývalých pastvin a chudých políček po vyhnaných sedlácích nevhodné národnosti ještě stále pokryty houštím mladých smrčků ze samovýsevu. Stromky se mezi sebou praly o životní prostor a přístup k slunečnímu svitu. Pamatuji neprostupná místa dole nad Skalkou či nahoře nad potokem. Tehdy divokou bystřinu jsem, čtenář mayovek, pojmenoval Bílá voda. Uběhlo deset let, a místo zeleného jehličnatého pekla tu stály lány holé tyčoviny. Jako by tu šílený vůdce zapomněl nevyužitou vlajkoslávu.

V dobách, kdy nestál tušimický komín, se kolem Halže daly v létě nasbírat kýble malin a borůvek,  ve svazích naší rokle bylo nespočet studánek a přes mokřad u Bláhů se nedalo přebrodit. V těch letech jsme o Štědrý den vyráželi s tátou přes Bílou vodu naproti na lány mladých smrčků pro vánoční stromek. Máma s bráchou tou dobou ještě spali, jako ostatně každé sváteční i nesváteční ráno na chalupě. Dodnes si pamatuji ten ranní klid a první ranní teplo z právě v kamnech založeného ohně. Místo snídaně proběhla ochutnávka včera vyrobeného salátu. Jen jsem jej tehdy spolu s tátou ještě nesplachoval prvním ranním lahváčem.

Po přebrodění potoka jsme vystoupali k parcele sousední usedlosti. Po odstřelu lidovou armádou tu zbyl sklep a pár zčernalých ovocných stromů, zanedbaných a pokroucených stářím. Pláň směrem ke Skalce byla prostupná jen nám, zkušeným traperům. Táta nikdy nechtěl řezat ty nejkrásnější stromky vyrostlé mimo houštinu. Tehdy jsem nechápal, že mu je těch stromků líto. Nejspíš by je neuřízl, ani kdyby nějakým zázrakem prohlédl do budoucnosti a spatřil jejich kyselý tušimický konec. Takže po dlouhém rozvažování byl vybrán nějaký nesouměrný chudáček trpící zpravidla jednostranným vývojem.

Naše mlčenlivé štědroranní výpravy za vánočním stromkem skončily poměrně brzy. Tátovi bylo čím dál víc těch chcípajících smrčků líto. Proto jsme začali vozit koupené stromky z údolí. I tak patřím k těm šťastným, kteří si mohli s tátou zajít pro strom do lesa. Zážitek, který nám dnes může zprostředkovat leda tak reklama! A tak i když letos už druhým rokem synek v Hornbachu vybral kavkazskou jedli, bude mít pro mne do smrti smrťoucí vánoční strom podobu krušnohorského smrčku. Někdy trochu křivého, někdy měl větve jen na jedné straně... Ale žádný vánoční strom už nikdy tak nevoněl!

Praha, 24.12.2015

FOTOBLOG - Znovu pražskou periférií

Periférie každého města má zvláštní atmosféru. Do letité zanedbanosti sem tam město zasahuje, většinou nepříliš úspěšně, dílčími kultivačními pokusy. Z absolutní divočiny lze vyjít na městskou třídu plnou života. Pražská periférie je samozřejmě ještě specifická věncem panelových suburbálních sídlišť, světem specifickým a vlastně zvláštně uzavřeným. Nezřetelná hranice intravilánu a extravilánu způsobuje nečekané zážitky i pohledy.

Když jsem se včera rozhodoval, odkud vyrazím na cestu východní městskou divočinou, původně jsem hledal směr, který by mě odklonil mimo děsivé sídliště na Černém mostě. Je to území, které ještě moje generace mohla zažít jako typickou opuštěnou zemědělskou krajinu polí a polních cest. Během jednoho lidského života zde vyrostlo nové město - lidské odkladiště a často i odpadliště, jehož pověst nezměnily ani odvážné ateliérové byty na střechách mnohapatrových věžáků. Ale jaký by to byl průzkum, pokud bych se takovým místům vyhýbal?!

Nakonec jsem byl velmi rád, že jsem to nevzdal a vyrazil ze stanice metra Černý most přímo napříč nepřátelským sídlištěm. Přiznávám, že jsem hned po chvíli lehce zabloudil, ale jsem přece vystudovaný geograf, takže jsem se v té změti budov snažil držet směr podle osvědčeného pomocníka - podzimního slunce. Ale chtěl jsem utrousit pár slov o sídlišti, které se stalo symbolem bydlení "za trest". Než od metra dorazíte do původního sídliště, musíte projít částí, která byla dostavěna koncem devadesátých let. A hned musím říct, že mě hrozně překvapilo, jak nešťastně špatná tato dostavba je. Člověk by řekl, že urbanista a architekt se poučí z největších chyb, třeba v zahraničí, když už ne doma. Nepoučil!! V dostavěné části sídliště by mělo všechno fungovat podle základních urbanistických pouček - zástavba ctí uliční čáru, bloky domů mají uměřenou výšku pěti nadzemních podlaží, uliční parter je plný obchodů... A přesto to nefunguje. Obchody bez auslágů a vývěsních tabulí vypadají pořád jako přestavěné kočárkárny, pokusy o podloubí jsou prostě děsivé a chodec se jim instinktivně vyhýbá. Předzahrádky do ulic působí jak z jiného světa postkatastrofických filmů.

Jak jinak ovšem působilo původní sídliště, dnes většinou revitalizovaných domů, více či méně úspěšně výtvarně dotvořených. Ano, ještě lze narazit na hrůzné karlovaráky z osmdesátých let, za ty měl ten člověk, který vymyslel ochranu betonových panelů pomocí "rozsypaných" oblázků, dostat tři roky v Solovkách! I ten architekt, který přetvořil ploché střechy do "moderního" stylu alpských velepenzionů, by neměl vyváznout bez tělesného trestu. Přesto je volný mezipanelákový prostor, dnes porostlý udržovanou zelení a padesátiletými stromy, vlastně sympatický. Druhá, západní strana sídliště je tak dnes dobudovávaná podle klasického modelu - bytové domy si nehrají na nadbytečný parter (stejně všichni nakupují ve vedlejším mocném obchodním mallströmu, a kdo dnes chodí na nákup pěšky?) a celkem nepokrytecky rozdělují plochu těmi přiblblými zelenými plůtky.

Pohled od stanice metra Černý most ke kolejovému tubusu.

Sakurový háj uprostřed sídliště musí na jaře působit impozantně!





Klidná vodní plocha v nejstarší části sídliště. 

Nebýt sídliště Černý most, devadesát procent mého dnešního putování by vedlo městskou přírodní divočinou. Prošel jsem dva přírodní parky - Čihadla a Smetanku. Nemohl jsem minout přírodní památku Pražský zlom. No, nevím, nepřišel jsem na to, proč jsou některá území přírodním parkem - vystoupal jsem na Horku nad Čihadly mezi Hostavicemi a Kyjemi a prošel se po náhorní planině tohoto kopce. Je to typické městské území nikoho. Ano, má svou ponurou atmosféru, ovšem přírodní park bych tomu neříkal.

Pohled z Horky směrem k Lehovci.

Kavylová (?) step nad Čihadly.

V Kyjích jsem chtěl vidět především místní románský kostel sv. Bartoloměje vystavěný již v první třetině 13. století. Jedná se o jeden z mála tribunových románských kostelů zachovaných v tak původní podobě. Potkal jsem se s místním knězem, bohužel pospíchal a tvrdil, že nemá čas mne pustit dovnitř. Tohle je ta "jejich" láska k bližnímu Burmovi svému :-) ?? Je to škoda, protože původně kostel sloužil místním sedlákům i jako útočiště v případě napadení obce. Jeho širokými zdmi proto vedou chodby a schodiště, a kostelní věž měla původně nejspíše i dřevěné podsebití. Na zdech věže je dodnes patrný posléze odsekaný opěrný systém, na němž nejspíše spočívaly krakorce podsebití. Opěrný systém klenby je tak, jak je pro románský styl typické, zapuštěn do obvodových zdí.

Sv. Bartoloměj v Kyjích.

Opěrný systém klenby.

Stopy po odsekaném opěrném systému obranného podsebití.

Obloukem kolem Kyjského rybníka jsem zamířil k kopci Aloisov, který odděluje kyjské údolí od Lehovce. Přes lehovecký les, který byl ovšem vysázen až v padesátých letech minulého století, jsem se přehoupl do Hloubětína. Sídlišti na Lehovci jsem se záměrně vyhnul, sídlišť toho dne už bylo dost.

Kyjský vítězný oblouk na břehu Kyjského rybníka a detail jeho konstrukce z náletových dřevin.

Kyjské Benátky.



Sešel jsem do starého Hloubětína. Podívat se na kostelík sv. Jiří. Ten byl založen ještě dříve, než sv. Bartoloměj v Kyjích. Jenže Hloubětín byla přece jen bohatší obec, takže došlo i na přestavbu kostela a dnes tu stojí gotický jednolodní svatostánek v podobě tak běžné pro český venkov. Jestli ze starých Kyjí nezbylo téměř nic, a v těsné blízkosti sv. Bartoloměje vede frekventovaná silniční spojnice, a stojí zde jakýsi výrobní areál, tak ze starého Hloubětína zbyl alespoň slušně zachovaný slavný zájezdní hostinec (dočetl jsem se, že zde přespal i císař Josef II. - ono to odsud do Prahy bylo před staletími ještě pěkný kus cesty!). Jinak slavná je ještě starší minulost Hloubětína - patřil například řádu německých rytířů nebo Anežce Přemyslovně, která z místních desátků dotovala provoz pražského špitálu. Ještě jsem se zastavil u Hloubětínského zámečku, což je spíše novogotická vila stojící na místě pradávné tvrze. Dnes zde působí gynekologická klinika a do provozu tady byl uveden první baby box v republice.

 

Hloubětínský kostel sv. Jiří.

 Zámeček, dnes klinika.

Když jsem sešel kolem zámečku do terénního zářezu, stál jsem nejspíše na nejzajímavějším místě dnešního putování. Nenápadná nevysoká skála je svědkem pukliny v zemské kůře, tzv. Pražského zlomu,  podél kterého se pohybovaly zemské kry až o stovky metrů. Tady se tedy vytvářela podoba pražské kotliny a nejen jí. Jenže kde sehnat geologa, který by si ten úžasný pocit užil se mnou!!

 

 Pražský zlom.

Podél frekventované Průmyslové ulice jsem se opět přehoupl přes terénní vlnu oddělující kyjské údolů od Hloubětína. Při stoupání jsem přemýšlel o záměru pražských zelených nahradit zahloubený vnitřní pražský okruh z Pelc Tyrolky tunelem na Balabenku a dál opět tunelem k Jižní spojce. Já vím, že cyklostezky spolknou hrozný balíky peněz, a že taková stavba vždycky hrozí novou kauzou Blanka. Ovšem vést vnitřní okruh po povrchu zastavěnými částmi Prahy, to je hodně blbej nápad!

Dálnice vede zářezem Pražského zlomu v těsném sousedství starého Hloubětína. Původní název obce Hlúpětín by si mohli pražští zelení dát na dveře.

Do Vysočan jsem se vrátil nevzrušivou cestou kolem Rokytky přes Hrdlořezy. Poslední dva tři kilometry jsem přemýšlel, kam vyrazím příště, dovolí-li prosincové počasí. Asi to vezmu k tomu malešickýmu krematoriu. Ať nejsem překvapenej!

Praha, 5.12.2015

Nazí Hamleti na Zábradlí, aneb moudí kam se podíváš!

Můj dobrý kamarád, intelektuál Josef, si čas od času neodpustí připomenout mi svůj lehce odtažitý postoj k divadlu. To se ví, že mi tím dává sežrat, že nečtu ty správné knihy a že kladný vztah k divadlu mě řadí hodně blízko k intelektuálnímu dnu, někam do sousedství nováckých diváků či čtenářů Blesku. To připomenutí je vždy stejné – Josef suchým hlasem ocituje Ladislava Klímu, který v kategorizaci umění ocenil divadlo touto větou: „Divadlo je pak ze všech druhů umění to nejhorší – lidé se tu pitvoří jako opice!“

Při sledování úžasného představení osvědčeného tria Mikulášek – Viceníková – Cpin „Hamleti“ v divadle Na zábradlí mě tato věta několikrát napadla. To „pitvoření“ bylo sežvýkáno ironicky, láskyplně, sarkasticky, odtažitě, ponořeně i s odstupem… Hlavně však napínavě a v dech beroucím podání! Možná by mé povídání o tomto představení mohlo Klímovou větou začít i skončit! Jen bych ještě vyjmenoval všechny herce. Jako se integrální přilba dotažením výplně stane součástí hlavy, tak Jana Plodková, Petr Čtvrtníček, Jiří Vyorálek, Jan Hájek, Jakub Žáček, Ivan Lupták a Václav Vašák pevně obalili Mikuláškův záměr předvést to opičí pitvoření se vším všudy – s odkazem na nuly a jedničky, ve které se promění novácké herectví, až po vysvléknutí herce ve smyslu obrazném i fyzickém. A pak bych ještě několikrát napsal – Jana Plodková! Jana Plodková! …. Její herectví, ale nepřehrávání, její výkon, ale podřízení se záměru, její krása, ale i sesutí se v sebeironickou stařeckou ošklivost, to vše je velkolepým zážitkem!

Co víc psát o Hamletech? Zábradlí drží nasazené tempo i laťku. Kdo máte rádi herectví na dřeň bez pomrkávání do publika, kdo si chcete užít divadlo, ve kterém jeden slyší na druhého, kdo se chcete potkat s úžasným světem za zrcadlem, ale přitom reálném a na dosah ruky, pospíchejte na Zábradlí! Jak dlouho tenhle zázrak může trvat?

Praha, 1.12.2015

P.S. Užil jsem si nahého Vyorálka posledně v Buržoazii ze dvou tří metrů. Tentokrát těch nahých herců bylo k vidění více, včetně Vyorálka. Trochu se bojím, kde tohle může skončit.... :-)

Mikuláš

První mikulášská nadílka, kterou si vybavím i s barvami a zvuky, je z počátku zimy roku 1968. Vidím rozsvícený pokoj, stojím zády k oknu a vnímám vzrušenou atmosféru. V rámu dveří se pohybuje obrovitý bílý svatý Mikuláš. Je zvláštní, že já, věčný posera, necítím žádný velký strach. Jsem spíš zvědavý! Taky nevidím čerta, ale tuším, že tam někde v chodbě řinčí řetězem. Moje maminka měla rozum, a nedovolila, abych byl vyděšen ke koktání. Což si s vděčností pamatuji, a také dodnes aplikuji na všechny mé děti. Pravděpodobně je u nás nějaká návštěva, protože mám pocit přeplněného bytu. Nebojím se nejspíš také proto, že přítomní dospělí se vesele smějí. Mikuláš pořád něco povídá povědomým hlubokým hlasem. Slyším mámu, jak mě povzbuzuje, abych něco zarecitoval či zazpíval. Byl jsem poslušný chlapec, takže nejspíše nějakou říkanku dám dohromady. Pozoruji neustále se pohybujícího Mikuláše a očima sjíždím po jeho sutaně. Můj pohled se zastaví u bot. Jsou to mně tak dobře známé polobotky mého otce. Myslím, že dnes bychom je řadili mezi mokasíny. Byly to světle hnědé měkké boty, možná semišové. Chvíli mi to šrotuje v dětské hlavě – kde přišel Mikuláš k tátovým botám? Zdvihnu oči a konečně se pořádně zaposlouchám, co to ten svatý muž vlastně říká!

Události roku 1968 nemohly nepoznamenat ani tak malého kluka, tedy mě, předškoláka a od září 1968 prvňáka na žatecké třetí zetdéeš! Pamatuji si ten srpen na Berounce a vojenská letadla nalétávající na přistání na Ruzyň. Celá chatová osada natlačená v hospodě U rozvědčíka u puštěného rádia a naléhavý hlas popisující hořící auta u Rozhlasu. Nikdy nezapomenu, jak jsme se se Zuzkou schovávali u Vtípilů za záclonou v okně nad ulicí Volyňských Čechů, odkud jsme hrdinně cvrnkali třešňové pecky na od pošty sjíždějící tanky T-52 s bílým pruhem. Myslím, že v tu počínající zimu jsme si na krušnohorské chalupě se Zuzkou ještě hráli na starých saních po Němcích. Příští zimu už byla v Kanadě.

Svatý Mikuláš pokračoval ve svém projevu. Ano, byl to spíš projev, než kázání k hodným či zlobivým dětem. Tedy jak se to vezme. Hluboký hlas motal dobré skutky s uhlím pro okupanty, hrozbu pekelníkem prokládal vyjádřením naděje, že program lednového pléna bude nakonec naplněn. Okolostojící se vesele smáli, rok nato už nebylo čemu. Už v tomto věku jsem měl radost, pokud jsem mohl být uprostřed veselé společnosti. Jenže tehdy se v mé hlavě mlelo všechno dohromady. Vždyť v tu chvíli se mi spojily ty světlehnědé boty s  Mikulášovými řečmi!! Ne, žádný Mikuláš si nepůjčil tatínkovu obuv, tím Mikulášem totiž JE můj tatínek! Začal jsem se taky smát. Ale jak se znám, byl to ten smích, kterým se leckdy snažíme leccos zamaskovat. Mikuláš se mi najednou nezdál tak obrovský, hlomoz řetězu z chodby už nezněl tak strašlivě, a já si prožíval jedno z prvních životních prozření.

Až po letech jsem také pochopil, že podivný neklid a hluboký hlas nebyl Mikulášovi dán svatým zaujetím a důstojností. Můj tatínek totiž nejdříve poctivě obešel všechny partaje, protože v té době v těch malých paneláčcích na Ostrově v žateckém Podměstí byly malé děti snad za každým oknem. A protože jsme bydleli v armádním domě, jediní civilové široko daleko, v každém bytě měli páni oficíři solidní zásobu nezbytného chlastu. Táta byl u všech těch marxistů v křížem označeném rouchu a biskupské mitře vítán velice srdečně. A taky byl srdečně odměněn. Takže domů doputoval s vypětím všech sil. Je třeba ovšem konstatovat, že se to už nikdy neopakovalo. Rok nato už nebylo vhodné, aby po našem domě chodil svatý Mikuláš, a už vůbec ne, aby pod jeho maskou byl schován nějaký takový element.Ta zima z devětašedesátého se sakra protáhla.

29.11.2015, Praha

Buržoazie na Zábradlí

Nepravidelná dramaturgie Divadla Na zábradlí mě prostě baví. A to i s výhradou, že mustr tandemu Viceníková – Mikulášek vyjde jednou výborně, podruhé jenom dobře. Ale i to „podruhé“ je pořád zcela výjimečné divadlo. Je příjemné nechat se strhnout hereckým divadlem. Na malém jevišti Zábradlí pozorovat herce ve druhém plánu, jak jsou stále součástí HRY. Užívat si to, že herci si to užívají.

Představení Buržoazie nejspíše vznikalo opět stejnou metodou skládání střípků do tvaru společného a milého všem zúčastněným. Na Zábradlí s touhle partou mám někdy pocit, že i já jsem součástí takové skládačky, že i po mně Viceníková s Mikuláškem chtějí nějakou formu spoluúčasti, ale tohle chtění netrčí z pódia jak Donutilovo pomrkávání sloužící jen jednomu pánovi.

Ovšem – zatímco u korelujících Požitkářů mi běžely myšlenky kolem tématu smrti jak veverka v kruhové kleci a mohl jsem se chytat jednotlivých výstupů, které byly skeletem pro maso ostatního dění, Buržoazie už byla jenom to maso. A to semleté do kaše provokativních či provokujících výstupů. Nejsem úzkoprsý měšťák a vidět bimbající se Vyorálkovo moudí mě nerozhodí, a to i když tento detail ze dvou metrů sledovaly dvě něžné ženy, které mě tentokrát doprovázely! Kdybych musel, přiznám, že větším atakem bylo simulované polykání tekutých i pevných exkrementů, a to především atakem na věkem zjemnělý žaludek.

Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie, přiznaná a přiznávaná inspirace po celé představení, měl dobový i ten pověstný společenský přesah. Pamatujete závěrečnou scénu filmu? Ten směšnotragický bezcílný pochod buržoustů? Nepředpokládám, že tandem V+M toužil dosáhnout nějakého „přesahu“. Spíše bych si tipnul, že výsledný tvar představení je dán kroužením kolem nějakého tématu, opakovaným modelováním situací načrtnutých V+M, nakonec fixováním jednotlivých výjevů ilustrujících bezbřehost chování, konání, komunikování, zvracení, souložení, sraní... Čí je to ale exhibice? Jako třeba Kellnera nebo Babiše? Béma či Krndy? Nějaké pražské zlaté mládeže? Všudypřítomná smrt v Požitkářích je jednoznačným matrixem pro chování postav, rámcem, nabízejícím berličky porozumění. Samoúčelné konání postav v Buržoazii je možná nejenom formou, ale i obsahem v souladu se záměrem inscenátorů. Ovšem ta prvoplánovost a doslovnost je najednou až protivná.

Přes vše výše napsané jsem si představení užil. Pro ty, kteří sledují cestu nedávno etablovaného souboru Zábradlí, je tato inscenace možná spíše odbočkou. Což potvrdí či vyvrátí další kus z volné dramaturgicky nepravidelné série představení. Co není třeba potvrzovat, to je neochvějné postavení Divadla Na zábradlí. „Brněnský“ triumvirát a nový herecký soubor hrající až na dřeň, svou i divákovu, už určitě nemusí dokazovat, že tohle divadlo má prostě koule… No, možná kvůli tomu nebylo třeba ukazovat ty Vyorálkovy!!

Praha, 19.11.2015

P.S. Holky, díky, byl to nebývale příjemný večer!

FOTOBLOG - Po březích Vltavy

Po sobotním probuzení jsem potřeboval nějak rozdýchat ten pátek třináctého, a protože mi koleno stále nedovolí běhat, vydal jsem se pumpovat endorfiny pěšky na dvanáctikilometrový okruh podél Rokytky k Vltavě, abych se prošel po Rohanském ostrově bez nervozity z blízkosti své kanceláře, a pak se vrátil po holešovickém břehu zpět. Moje putování vedené rázným krokem splnilo svůj účel, protože v potící se hlavě myšlenky utíkaly daleko od nočních záběrů z pařížských ulic.

Udělal jsem si pár fotek. Nejde o umění (ono taky s hátécéčkem těžko dosíci uměleckého zážitku, ale služebnímu koni na zuby nekoukej!), spíš o několik fotoglos, z nichž za pár let budou připomínky časů zasutých.

Na Palmovce jsem narazil na jednu ze slepých uliček samosprávných investic. Zatímco dole v bývalém libeňském židovském ghetu či kolem přístavu před očima opět rostou domy soukromých investorů, tady stojí hrubá stavba nového administrativního centra Nová Palmovka již rok vydaná napospas větru, dešti. Proč? No protože ódées!! Zkrátka, vyměnila se radniční garnitura, a tak je třeba popřít vše, co předchozí radní učinili. Proti té stavbě mám hromadu výhrad - už teď tu stojí jak obří hranatý bobek, tedy spíše BOB, zcela netečný ke svému okolí. Viděl jsem studie, které respektovaly svažitý terén, budovu Dolního libeňského nádraží, a hlavně okolní zástavbu. Holt tu ale stojí tohle, a tak by mě zajímalo, na co asi tak čekají radní vynesení do svých seslí na čtyři roky náhodnou voličskou přízní...

Rohanský ostrov byl až do dvacátých let minulého století opravdovým ostrovem, obdobně jako ostrov Libeňský. Dnes o tom svědčí jen názvy karlínských ulic - U železniční lávky či Pobřežní. Cestou po liduprázdném prostoru bývalého říčního koryta jsem přemýšlel, jak to zde bude vypadat za pět deset let, kdy už tu bude stát aspoň část nové čtvrti. A možná i obnovené rameno Vltavy a suchý polder schopný absorbovat menší vltavské povodně. Tedy pokud to mladej Stropnický nezatrhne třeba kvůli kavylové stepi, která v posledních letech nahradila skládky zeminy vytěžené při stavbě metra:

Takhle by to tu jednou mohlo vypadat - jedna z několik let starých studií (záchytný bod - budova hotelu Olympic vpravo nahoře):

Myslím, že mocné úsilí většinou mimokarlínských aktivistů zachovat tuto plochu jako "rekreační", je stejně mocně mimo mísu. Dnes se jedná o širší centrum metropole, a je nepředstavitelné, že by zde zůstalo golfové hřiště a lidovou tvořivostí vybudované crossové tratě. Na druhou stranu zcela souhlasím především s výhradami urbanistů, že vznikem rohanského bulváru došlo k trestuhodnému znehodnocení zásadního městotvorného prvku - karlínského nábřeží. Karlínští sami si to moc neuvědomují, protože vlastně nikdy neměli šanci se normální cestou k řece dostat, natož se kolem ní pohybovat. Bohužel, betonová hradba sice architektonicky vydařených budov odřízla od města řeku možná na dalších padesát, sto let. Tady pobřežní bulvár již nevznikne (řeka je vpravo, vlevo souvislá nová zástavba a teprve za ní Karlín):

Z blízkého parkoviště autobusů se čas od času snaží němečtí turisté přivítat s Vltavou:



Alternativcům však patří velká poklona za snahu oživit karlínský břeh - tady třeba vzniklo útulné, neprofláklé a za letních večerů extrémně romantické místo Přístav 186 00. Solidní výběr pití, unikátní nábytek vzniklý litím betonu do vykopaných děr, přírodní podium i ohniště. Teď už zazimované, ale na jaře se stavte, stojí to za to (a není to profláklá hipsterská náplavka, to fakt ne!):

Z Karlínského náměstí se držte šipek s logem Přístavu 186 00:

Jinak je tu o víkendu až mrtvolno... Tři restaurace, thajská nudlárna, tři kavárny, dvě drtičky ovoce, bagetérie.... vše zavřeno, není komu prodávat. Ne že bych srovnával, ale takhle pusto bylo v neděli v londýnském City...

Na místě dnešních kancelářských budov stávalo kdysi karlínské nákladní nádraží přecházející do seřaďovacího předpolí Těšnovského nádraží. To bylo stejně jako Masarykovo nádraží neprůjezdné (jeden z důvodů, proč Masaryčka nemá moc šancí v budoucnu v dnešní podobě přežít...). Všechny vzpomínky na živý denní i noční provoz už zmizely v nenávratnu. Jen když podcházíte či podjíždíte slavný Negrelliho viadukt, všimněte si od lokomotiv očazených oblouků - ale rychle! Viadukt se bude opravovat, takže nejspíše zmizí i tato poslední stopa:

Na stejném místě o více než čtyřicet let dříve:



A to je už holešovický břeh! Slavná funkcionalistická budova Elektrických podniků (klub Belmondo jsem už nestihl), svatý Antoníček na náměstí doktora Štrosmajera z kraje města, a nově nastěhovaná Galileo Space Agency (zprava doleva):

Holešovický břeh se může pochlubit zatím nedokončenou pobřežní promenádou. Někde do těchto míst má ústit pěší most z Karlína. Zatím tu v sezoně jezdí přívoz (který se na karlínské straně fakt blbě hledá! - orientačním bodem budiž vinárna Na břehu Rhony):

V holešovickém oblouku jsem se najednou propadl do šedých sedmdesátých:

Holešovické mrakodrapy vedle Lighthouse stát nebudou. Prý by kazily pražské panorama.... No, nevím. Víc mě vadí, a to jsem zavilý tečrista!, zprivatizované břehy řeky. Až se za padesát let bude nějaký budoucí kavárník Kobza snažit oživit nábřeží, v bývalém holešovickém přístavu, ale i naproti v přístavu libeňském, bude mít ušetřenou práci - žádné nábřeží tu totiž nebude...

Z holešovického přístavu už zbyl jen kousek vlečky, za Libeňským mostem v přístavu rostou nové domy, které možná neovlivní pražské panorama, ale přivlastní si řeku:

V dolní Libni s těžko definovatelným pocitem sleduji, jak radikálně se mění město. Kolem přístavu vzniká celá nová čtvrť. Rozpadající se sklady, polorozbořené ohrady a zdevastované pavlačáky nahrazují moderní administrativní budovy. Optimista ve mně jásá, zapšklý staromilec pláče nad mizejícím Hrabalovým světem. Ale ani pověstná hospoda U Horkých, jako poslední připomínka časů minulých, už zdaleka nevypadá jako proletářský pajzl:

A na závěr historka - u libeňských zdymadel jsem potkal pankáče s čoklem. On barevné vlasy pod kapucí, pes klasický podvraťák. Psí hovno miniaturní velikosti se ztrácí v trávníku v místech, kde by si ho nikdo ani nevšiml. Ale pankáč se vrací, vytahuje igeliťák a ten bobek sbírá. Což mě překvapilo tak, že jsem pankáčovi poděkoval. Což zase překvapilo jeho, takže jsme prohodili pár slov a rozcházeli se s fajn pocitem. Možná bych to nezmiňoval, ale když mě se to stalo už podruhé! S těmi "slušnými" lidmi mám z naší nejdražší cyklostezky v Evropě přesně opačné zkušenosti...

Libeň, Karlín, Holešovice, 15.11.2015

 P.S. Kluby poezie!!