Libeňský most

K Libeňskému mostu mám opravdu zvláštní vztah. Důvodů je víc, ty stavebně historické souvisí s mým zájmem o přeložení oblouku Vltavy, v jehož důsledku se třeba celé Maniny bez vlastního přičinění přestěhovaly z jednoho břehu Vltavy na druhý. Nebo s mým postupným objevováním trasy staré těšnovské dráhy, se zmizelým karlínským přístavem, s hospodou Hamburk, s libeňskou židovskou čtvrtí i Hrablovým automatem Svět. Ty osobní důvody se váží na zvláštní cesty přes tento výjimečný most (faktem je, že i z cest zcela všedních se postupem času mohou stát cesty výjimečné -  dodnes, když dvanáctka za mostem zatočí z Dělnické do Komunardů, vyhlížím dům, kam jsme jezdívali na návštěvu za Luckou a posléze za Terkou).

Určitě nezapomenu na svou první cestu přes Libeňský most v prosinci Toho Roku 1989. Vydal jsem se Sršáněm z Hometownu přes celou Prahu, abych se jako jeden ze dvou venkovanů v libeňské Podlipného ulici zúčastnil ustavujícího shromáždění revoluční Pedagogické iniciativy (moje účast měla dva pozitivní výstupy – zaprvé jsem už tehdy pojal podezření, že ani revoluce nevnese mezi učitelský živel nějaké zásadní změny; zadruhé jsem se tu po letech potkal s milým spolužákem Mártym, se kterým se už potkat nelze). No, a při této sedlákově cestě do metropole byl Libeňský most důležitým záchytným a orientačním bodem.

Po mnoha letech, kdy pod mostem proteklo hodně více či méně vzdutých vod národní řeky, jsem se během několika blbých hodin octl na kopci Bulovka v pokoji gynekologického oddělení. A je celkem uvěřitelné, že jako jediný muž na patře... Vypadá to úsměvně, leč prča to rozhodně nebyla. Můj pobyt byl vyvolán stavem matky mé zrovna fungl nově narozené dcery. A tak zatímco maminka ležela neschopna pohybu na lůžku, já obstarával třítýdenní miminko – až na to kojení! Naštěstí v této extrémní situaci zasáhly obě dospělé dcery, postaraly se o malého bráchu, kterého jsme museli zanechat doma, a zařídily vše potřebné, co se z pokoje na gyndě zařizuje prostě blbě. Jak to souvisí s Libeňským mostem??

V těch dnech panovala extrémní vedra, takže přes den jsem s miminkem hledal chladnější vzduch na chodbách rozlehlého gynekologicko porodnického pavilonu (vzbuzujíc tak neutuchající zájem personálu i hospitalizovaných žen!). Jakmile zašlo slunce a teplota na terase pavilonu klesla o pár stupňů, s miminem v poloze „na tygříka“ jsem postával u zábradlí a pozoroval provoz na mostě, který jak dvojité podtržítko ležel dole pode mnou. Vzdálený rachot prosvětlených tramvají tlumily svahy Koráby a já měl na ruce přilepenou největší lásku mého života.

Záměr zbourat Libeňský most zalarmoval občanskou společnost. Redakce pořadů Nedej se, Občanské noviny, Naše zelená pravda, Nakopej jim prdel a jiné podobné, točí o sto šest reportáže podkreslené dramatickou hudbou. Moje oblíbené lokální fcb skupiny jsou nabušené výzvami k akci, a skoro jsem si už zapamatoval křestní jména všech promosteckých aktivistů. A dokonce – příslušné ministerstvo projednává návrh na přiznání statutu národní mostní kulturní památky.

Jsem všemi deseti pro zachování krásného mostu. Možná bych se nechal i ukecat a odmítl plánované rozšíření vozovky na čtyři pruhy. Jenže je třeba vědět, kdy se musí přestat bojovat s větrnými mlýny. A to říkám jako cejchovaný staromilec. Ovšem ten krásný most je prozkoumán skrz naskrz, a výsledky těch všemožných měření záchranu mostu rozhodně nepotvrzují. V betonu probíhají nejenom fyzikální procesy, které by nejspíše bylo lze nejen zastavit, ale i napravit. Co ale s procesy chemickými, které devalvují dřívější beton na hrst hrubé mouky. Už jen zjištění, že při stavbě mostu se na kubík betonu užil metrák cementu, přičemž dle dnešních norem jej musí být minimálně třikrát více, mně nenaplňuje při pohybu po mostovce zrovna ledovým klidem.

A tak mi vrtá hlavou – co s takovou zapsanou památkou? Nechat si ji na koukání a vedle postavit most nový? Kdysi jsem narazil na rozhovor s architektem Masákem, který před kamerou zamyšleně reagoval na rozhodnutí zbourat liberecký OD Ještěd, jeden z mých nejoblíbenějších baráků vůbec. Neskrýval rozpaky a rozhodně nepůsobil nadšeně. Ovšem jednoznačně prohlásil, že každá doba má právo na to, mít své domy, svůj architektonický názor a vkus. A žádná stavba to nemá rozdaný na věky. Jsem sentimentální jak stará afroameričanka, ovšem spoří-li se nové a bující se starým, drolícím se, musím prostě souhlasit se slavným architektem!

Praha, 28.5.2017

Povinně a hlavně jednotně!

Od příštího roku bude součástí povinného školního vzdělávání výuka plavání. Jsem přesvědčen, že spousta rodičů zaplesá a uznale pokývá hlavou nad tímto nápadem. Od toho tu přece máme školu, aby se o naše děti postarala, a těch případů utonutí, co ubude!

Jo, plavání! Ještě pár let socialistických paternalistů u vlády, a bude povinné nejen plavání, návštěvy dopravních hřišť, zabetonován bude systém regionalizace školní i předškolní docházky, povoleny dvě přihlášky na střední školu, nastaven nesmyslný maturitní systém…, ale povinným se stane i odkládání dětí do jeslí, umělá mateřská strava, povinné bude stravování ve školní jídelně či třídní svazácké organizace. Že s tím povinné plavání nesouvisí? Co mi na tom, sakra, může vadit??

V důsledku nestandardní plodnosti a vytěžitelnosti matek v mé širší rodině mohu být přímým pozorovatelem souboje o místo na slunci už u šesti potomků (samozřejmě vnučstvo v to počítaje!). A tak zatímco u starších dcer se například projevuje z mého pohledu celkem oprávněný strach ze zubaře, děti z druhého vrhu berou návštěvu v zubní ordinaci jako svého druhu zpestření. Synek se nebojí proto, že od narození bezmezně důvěřuje své matce, a nejmladší princezna zase bezmezně důvěřuje bráchovi. Obávám se, že první hromadná návštěva školního zubaře by tuto situaci nevratně zmrvila.

Každé z těch šesti dětí je absolutně jiné. S každým z těch šesti potomků je třeba jednat jinak, slyší na jiné argumenty, jsou prostě zcela odlišnými osobnostmi. To je ovšem českému školskému systému na obtíž! Samozřejmě, že čas oponou trhnul, a situace se od dob jiskřiček, pionýra a třídních organizací socialistického svazu mládeže změnila. Obávám se ovšem, že v hlavách inženýrů našich osudů zas k tak velké změně nedošlo. A co je nejhorší – dorůstají noví a noví organizátoři cizích životů, další blbci, co si zhusta nevědí rady sami se sebou, ale z pozice dané jim kariérním řádem přiblbého úřadu získali pocit, že právě oni vědí nejlépe, jak my ostatní máme naložit se svými životy.

A tak si představuji každé z mých dětí či vnuků jednotlivě, ve věku kolem sedmi či osmi let, jak se účastní povinné výuky plavání s paní učitelkou, která prošla víkendovým trenérským kurzem v okresní plovárně (hrazeným z evropských dotací, samozřejmě). V polovině z nich by hromadná výuka plavání vyvolala těžký celoživotní odpor ke vstupu do jakékoliv vody, v některých by už vzpomínka na společnou výuku vyvolávala dávivý efekt, a v případě nebojácného vnoučka by se celá rodina modlila, aby si paní učitelka všimla, že se právě vrhá do největší hloubky. Ano, třeba někde existuje pedagogický talent, který dokáže z výuky udělat zábavu, taktně a takticky eliminuje klukovské soupeření Citius, Altius, Fortius!! Který dokáže motivovat i to nejzakrustovanější introvertní dítě. Pedagog, kterého to neskutečně baví, a to tak, že to poznají i moje děti. Než na takového narazím, táhněte soudruzi se svými nápady na plovárnu...

Praha, 15.5.2017

O demolici vysočanského nádraží - aneb od periférie k metropoli

„Vysočanská radnice se rozhodla zbourat vysočanské nádraží!!“ - duní virtuálním prostorem v příslušných fejsbukových skupinách. Zkoušel jsem v několika diskusích, já bloud, přispět racionálním názorem, ale racionálno není barvou letošního předjaří!

Jak třeba vysvětlit, že nádraží Praha – Vysočany nepatří ani magistrátu, ani Praze 9, ani panu starostovi. To je první jádro pudla, které si zarputilci odmítají připustit. A tak se organizují petice a demonstrativní účasti na jednání zastupitelstva. Ale nikoho nenapadne jít si odplivnout před sídlo Správy železniční dopravní cesty (Dlážděná 7, Praha 1, kdyby náhodou…). Osvětových akcí organizovaných radnicí se zúčastní několik zoufalců, pochopitelně bez většího ohlasu. Pak však vyjde článek v našem radničním měsíčníku… A kraken občanské společnosti je vypuštěn, sice o rok později, ale přece! Regionální redakce celostátních médií zatlučou na poplach! Točí se reportáže. Probudí se organizace rodáků, kteří sice už dvacet let bydlí v Benešově, ale nesnesou prostě tu neúctu k místům, kde prožili své jistě nezapomenutelné, ale pevně věřím, že také neopakovatelné dětství.

Jak je zřejmé z přiložené fotodokumentace (odolal jsem ješitnému nutkání použít svých fotografií a raději sáhl po povedenějších fotkách z wikipedie), nádražní budova není žádným architektonickým skvostem. Ale ani to nemusí být důvodem k její likvidaci! Dotváří urbánní prostředí centrální části Vysočan ne zrovna šťastně přestavěné v posledních desetiletích (Vysočany bohužel drsně zasáhla plošná asanace přednádražního prostoru provedená ještě komunisty). Nádražní budova pohledově uzavírá Paříkovu ulici, zdůrazňuje přítomnost nádraží a dodává mu na významu. To vše těžko nahradí rádoby moderní jednoduchá nástupiště v rovině kolejiště. Nejhůř bych nesl zasypání původního tunelu pro chodce s nejstarší zachovanou dlažbou v této části metropole.

Určitě bychom našli ještě řadu dalších relevantních důvodů pro zachování nádražní budovy. Pak tu jsou ovšem mohutné argumenty proti! Nádraží je totálně zanedbané, a protože je téměř prázdné, dále chátrá (prosím, to provizorní položení krytiny nad nádražní restaurací nechme stranou). Je celkem zřejmé, že jedna přednostenská kancelář celé nádraží nevytrhne (zrušení výpravčích nesu dost těžce, už je to pár let, co jsme sem se synkem chodili vypravovat vlaky, všichni výpravčí nás znali a s dvouletým Matějem se zdravili – se zrušením výpravčích jsme se opět o další světelné roky vzdálili starému dobrému mocnářství). Především však nádražní budova zcela nevyhovuje současnému provozu. Ve Vysočanech vystupují a nastupují tisíce přespolních. Tyto davy se po vystoupení z vlaku valí prastarým schodištěm, aby byly vyvrženy do Paříkovky mezi parkující auta na uzounké chodníky.

Formát této glosy celkem překračují další otazníky. Správa železniční cesty je sice státním podnikem, obávám se ovšem, že i u této formy podniku nelze se všemi těmi kapexy, opexy, investicemi, rozpočty a rozpočtovými pravidly zacházet ležérně. Ono za takové zacházení hrozí několikaletá náprava v pracovním táboře v Solovkách. Sledovali jste prodej písnických bytů? ČEZ z této kauzy vyšel jako krvelačný Rotšild drtící nenažranou tlamou nešťastné nájemníky. Odhlédněme pro tento okamžik od skutečnosti, že těmto nájemníkům byly kdysi státní byty přiděleny na úkor jiných, na něž se nedostalo, či neměli tu správnou tlačenku, a proč by tedy dnešní nájemníci měli být nějak zvýhodňováni, opět na úkor jiných, kteří to štěstí neměli. A bavme se o tom, jak byl ČEZ „povinen“ byty rozdat jejich uživatelům. I když si za slovem „rozdat“ představíme nějaký způsob prodeje za pevně stanovenou cenu, Solovkám se nevyhneme! Jedná se totiž o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obávám se, že i kdyby ředitelstvo železničních cest stokrát chtělo nalít 300 milionů do rekonstrukce opuštěné nádražní budovy, nakonec se bude muset rozhodnout mezi uchlácholením rozvaděné občanské společnosti a pobytem za katrem. Svou volbou jsem si tedy jist!

A řešení? Nemám! Takže uvedu jen svou představu. Tedy ideální, a tudíž nejspíš nerealizovatelnou. Líbí se mi projekt nového nádraží zapuštěného do masivu dnešního traťového tělesa. Včetně rozšířeného přístupu, úpravy přednádražního prostoru a využití novější části podnádražního tunelu pro pokladny a jiný obslužný provoz. Věřím, že je možné zachovat stopadesát let starý tunel pro pěší v jeho syrové podobě. Ze skupiny nádražních budov bych zachoval centrální část, všechny ostatní přístavby a dostavby, nejen ty novodobé, bych oželel. Samozřejmě za podmínky, že pro objekt se najde smysluplné využití – tady vidím prostor pro naši radnici. Těžko zde bude artové kino, mezi těmi projíždějícími rychlíky. Ale proč ne klubovny pro spolky, které stejně městská část nějakým způsobem podporuje. Proč ne archiv historického časopisu Rokytka, proč ne depozitář fotografií starých Vysočan a související výstavní prostory? Proč ne…

To je ovšem jen přání staromilcovo. Nádraží nejspíše do několika let ve své současné podobě zmizí. Nakonec se ale k bagrům vázat nebudu, zásadní důvod bych k takové revoltě těžko hledal.

Praha - Vysočany, 6.3.2017

 Celkový pohled na jižní nástupiště Severozápadní dráhy.

 Při pohledu z vysočanské estakáda je zřejmé, že nádražní budova žádným architektonickým unikátem není. Severní nástupiště patřilo Turnovské dráze.

 Prostředí evokující konec let sedmdesátých...

 Celkový pohled na unikátní podzemní vstup na nádraží.

 Původní podchod pod severním nástupištěm se zachovalou stopadesát let starou dlažbou.

Přednádražní prostor také rozhodně nepřipomíná důležitý dopravní přístup do širšího centra metropole...



Cizincem bez příčiny, aneb existenciální nářez

Albert Camus – Cizinec,

Divadlo Na zábradlí ve Švandově divadle, 16.1.2017, Mikulášek – Viceníková – Cpin

Tvůrčí trio Mikulášek – Viceníková – Cpin si svou metodu inscenování literárního textu přineslo už z brněnské Reduty s krásným představením Zlatých šedesátých (Radokova cena za inscenaci roku 2013). Zmnožení nesamojediné postavy, taktování promluv, volné řetězení monologů bez výrazné dramatické akce, užití podobných symbolů včetně trhaného a muchlaného papíru… Jako by po působivé dramatizaci korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha byl Cizinec furiantským návratem k navlas stejné inscenační metodě, se kterou se tvůrcům ne a nechce rozejít. A tak po Juráčkových denících přichází řada na Camusovu novelu, příběh člověka bez emocí nepasujícího do hodnotících kritérií okolního světa.

Dramatizace Juráčkových deníků, záznamů, postřehů ovšem přirozeně využívá toho, co Camusovu Cizinci nelze naroubovat. Můžeme tomu říkat drsná autenticita, odraz historické zkušenosti, šedá sedmdesátá, drcení talentů, beznaděj, prázdnota… Zlatá šedesátá ryjí nehtem v normalizačním strupu mé generace. S umírajícím Juráčkem v závěrečné scéně nám na rameno sedá černý havran.

A tak přestože je dramatizace Cizince divadlem mého srdce, skládačka vystříhaných sdělení nenápadně vede diváka k sestavení celého příběhu, jistá monotónnost scénování nám paradoxně nenechá vydechnout, herci jsou skvělí, mlčící Anežka Kubátová prostě výborná… najednou je toho existenciálního harampádí nějak moc. Co je příčinou tak fatálního zcizení hlavní a vlastně jediné postavy? Je to jen úchylka? Nebo symbol? Čeho? A proč se tím mám zabývat? Zatímco představení by mělo ve své poslední čtvrtině gradovat, najednou jsem neměl důvod jít spolu s hrdinou. Kdeže jsou dušené vzlyky při pomalu pomaloučku padající oponě Šedesátých, z insidera se v závěru Cizince stává sice zvědavý, ale přece jen chladný pozorovatel.

Praha, 17.1.2017

P.S.

Když páteční diskuse divadelních alternativců o smyslu Havlových absurdních her přerostla v pěstní zápas, netušil jsem, že mi tento osvěžující zážitek o tři večery později přivodí otázku, zda se mé nadšení nepravidelnou dramaturgií divadla Na zábradlí nepodobá nadšení z dle mého názoru některých slepých uliček divadelních let minulých i dávnějších. Nu což, za deset patnáct let uvidíme, zda ustojím diskusi s nějakým mladým postalternativcem o ptydepe nesrozumitelně sežvýkané inscenační metody… (když tak mu ji natáhnu!).

Glosa k EET - trochu jiný pohled, pohled prosťáčka

Samozřejmě, že mám sofistikovaný ucelený názor, ale z celého portfolia obecných hledisek byl problém elektronických dohlížitelů nad etikou drobného podnikání již mnohokrát přežvýkán osobami povolanějšími. Na mně tak zůstává pohled prosťáčka, slaboduchého usera, jenž teprve nedávno přešel z ukládání papírových účtů na formu elektronickou a už tak nerozšiřuje nevyhoditelnou řadu šanonů uloženou v garáži. A teď postoupil tak daleko, že snad přijde řada i na cloud… Takže když sleduji ty diskuse na fcb, mám pocit, že chybí právě ta má zkušenost trouby, jenž odinstaloval nový windows jen proto, že nekomunikovala s prastarým routerem, což mi totálně rozhodilo škrpál.

Umím si prostě představit, jak k celé té záležitosti s odesíláním účtenek přistupuje taková cukrářka se třemi stolky, nebo hospodská někde v Petlerech nebo Měděnci. PC pro ně byl vždycky ďáblův nástroj a už jen postavit jej na pult je pro ně nenadálým a nečekaným trestem. Viděl jsem reportáž v TV, tam měl majitel venkovské hospůdky, celkem mladý člověk, pokladnu zabalenou v igelitovém pytli – a v tom to prostě je! Ten stroj je něco supervzácného, něco jako grál ze Sillicon Valley, což je stejně jen vymyšlený místo, asi jako Hobitín. A něco tak drahého! Což nám v údolí prostě nedochází! Že to stojí pár tisíc? Ale „pár“ tisíc je to pro nás! Kluci v kanceláři se baví o tom, kolik dali za ajfoun, vysočanský Rom postávající před radnicí má dražší telefon, než je cena našich všech tří rodinných mobilů dohromady. Ale ta paní z Petler prostě nechápe, k čemu má vyhazovat peníze za věc, která je tak OČIVIDNĚ zbytečná. Jo, takhle televize do lokálu, to je jiná, tam jde Ulice, a fotbal pro chlapy ze statku, a … nějaká TV byla v hospodě co ona pamatuje.

A když spadne připojení? To bude taková opakující se malá smrt… On se sice nakonec vždycky najde nějakej ten syn či neteř, která poradí a pomůže, ale o to nejde. Jde o to, že tenhle pocit jim sedí za krkem a bere jim i tu poslední radost z provozování vlastní živnosti. Úplně vidím sebe, jak dám na radu z fcb a hledám software zdarma. Ten si sám nainstaluji na smartphone a budu věřit, že jsem s tím vyjebal a žádné pokuty mi nehrozí… Hele, sorry, dělejte si ze mě prdel, ale já bych prostě nespal, jestli je to správnej program, správně nainstalovanej, jestli to fachčí, nebo posílám účtenky někam do zdi… A ta registrace! Minulý týden jsem hlásil naši dceřinou společnost do elektronické databáze jedné zásadní instituce. Vrátilo se mi to třikrát – naposledy kvůli zcela nadbytečnému zplnomocnění, o němž nebyla nikde řeč (a k čemu je potom ten elektronický podpis?), které jsem stejně musel poslat datovkou a ještě mailem… Registrace k EET prý trvá několik dní (ale na rozdíl od paní z Petler já můžu zavolat ajťákům, poradit se se saportem, poslat pověření sekretářce k podpisu…)!!

A to jsme ještě neprobrali ty nesmyslné pokuty. Třeba pro mne by ten pocit, že se na mne kdykoliv vyspí nějakej mentál, a já strávím dlouhé týdny strachem z likvidační pokuty, byl k nevydýchání (co si budeme povídat, vždycky bude výměr odpovídat tomu, kterej sráč bude pokutu vyměřovat!). Nejsem žádnej babišovatej žralok, a takovejch je víc, co je obdobné problémy prostě děsí. A to si to jen představuji, nejsem na žádné provozovně existenčně závislej.

Nedělám si iluze o tom, že by provozovatele minipodničků a živností byli takříkajíc daňově čistí jak lílijum... A s tím souvisí poslední poznámka – prý se vybere navíc 18 miliard korun. Tak odečtěme náklady na výběr a davy kontrolorů (v první den bylo podáno údajně 92 udání, co si s těmi extrémními počty financové počnou?!) a on se ten čistý výnos radikálně zdrcne. Ano, podvádět se nemá, o tom žádná. Jen mi vrtá hlavou, kolik desítek miliard vysají ze státního rozpočtu ty „legální“, parlamentem či vládou posvěcené penězovody. Kolik sežere „podpora“ obnovitelných energií (tenhle socansko zelenej tunel, proti němuž je Blanka pískovým hradem na dětském hřišti), co zelená nafta a druhotné dopady do zemědělství ničeného řepkovou monokulturou, kolik miliard se vycucá na všechny ty bazény, cyklostezky, svodidla, cedule s nápisy „vybudováno s podporou lidového sovětu EU“… 

Co s tím? Mávnout rukou nad ztracenou generací, která si stejně už zvykla, že páni nahoře si to stejně vždycky ukočírujou podle sebe? Že s vrchností je to jednou huj, a častěji fuj? A stejně to nakonec hodí jak Babišovi, tak Zemanovi? A co jim vlastně zbývá… než věřit, že vůdce to s nimi nakonec myslí dobře.

Praha, 4.12.2016

Space (spíše ve smyslu "mezerník" než "vesmír") v Levínského tvorbě

Dotkni se vesmíru a pokračuj

Nová scéna Národního divadla, 2. premiéra dne 8.11.2016
Autor: René Levínský
Režie: Jan Frič

    Že se bude jednat o intelektuální komedii, to naznačuje inscenace Levínského hry již úvodním nápisem Press Space and Continue (tedy ono „Dotkni se vesmíru a pokračuj“) přes celou oponu Nové scény Národního divadla. Na chytrý Levínského humor jsou fanoušci divadelních part Nejhodnějších medvídků či Na tahu zvyklí, a ani "Vesmírem" nemohou být zklamáni. Pověstné Levínského dialogy jsou ovšem tentokrát přece jen o něco více našpikovány suchým humorem, jakoby autor mířil i na mainstreamového návštěvníka naší první scény. Což rozhodně není špatně, ba podle mne právě naopak -  nejvíce jsem se bál toho, aby autor sofistikované Poincarého domněnky, či stále panenské hry Klešice napsané krásnou češtinou, nepodlehl pokušení se na měšťáka vytahovat a ukázat mu zač je toho intelektuální loket! Takže mě nakonec docela mrzelo, že při druhé premiéře vypadl (či byl vyškrtnut) dobrý vtip na téma inverzní astrologie, která upouští od sledování pohybu nebeských těles ovlivňujících naše osudy, když totéž lze inverzně dovodit z vývoje vztahu Felixe a Dády! K výpočtu konjunkce planet pak stačí sledovat Rytmus života…

    Levínského hry mají jeden nejmenší společný násobek (abych aspoň náznakem reflektoval Levínského coby vědce). V téměř každé hře se autor zvláštním způsobem vypořádává s dramatickou fází peripetie či závěrečné katastrofy. Jednou dojde ke zcela mimoidnímu zmrtvýchvstání za zpěvu Herr Gotta jako ve Fysikovi a jeptišce, jindy se scéna zaplní maškarním rejem, v němž se nemění jen masky, ale i identity jako v Domněnce, tu lektora výpočetního kurzu spolkne třírozměrná tiskárna, pokud se tedy nejedná rovnou o žraloka spolknuvšího celou partu pankáčů následkem gorilí periody. Snad jen klešická katastrofa dvou mrtvých je logickým důsledkem stupňujícího se napětí válkou zborcených lidských osudů. Také ve „Vesmíru“ se autor vypořádává s koncem hry absurdním propletením vzájemných vazeb snad všech zúčastněných. Možná jen hluboce věřící katolík Řehoř se tohoto kadlubů vztahů a vazeb neúčastní (návodný kryptonym odkazuje ke skeptikovi Grygarovi, jenž sice věří v eucharistii, ale odmítá vše ostatní nezměřitelné).

    Pryč od rozborů, málem bych zapomněl na druhé čertovo kopýtko této inscenace. „Dotkni se vesmíru a pokračuj“ je první Levínského hrou na jevišti ND, ale také první režií Jana Friče v ND. Tak pardon, to čertovo kopýtko nespočívá ve slovu „první“! Ale kdo zná Fričovy režie (mimo jiné inscenaci Velvet Havel Na zábradlí – o níž jsem psal zde – hra a inscenace roku 2014), těšil se, jak se režisér tvořící v obrazech vypořádá s formálně standardní konverzačkou. Pro mne osobně je úhelným kamenem hry okamžik, kdy divák musí uvěřit tomu, že vědec zkoumající genetickou informaci skočí na špek celkem průhlednému podvodu. Přiznávám, že třebaže jsem cíleně čekal, jak se režisér a herci s tímto místem vypořádají, nakonec jsem „šel spolu s nimi“ a ten správný okamžik k uvěření prošvihnul – tedy sežral jim tu fabulaci i s navijákem!

    Razantně se Frič vypořádal s absurdně vrstvícím se koncem hry. Zatímco o generálce byl text odehrán důsledně, při druhé premiéře byl konec stejně důsledně prostříhán, takže zůstala zřejmá jen základní motivace postav. Shodou okolností jsem mohl z první ruky vnímat reakce diváka, který viděl konec nekrácený, i diváka, který neznal ani původní text. Oba nakonec byli se „svým“ koncem spokojeni. Takže mě může jen mrzet, že jsem generálku, točíc sentinelem bankovních trhů, nestihl. Ovšem konzerva ve mně se (zase) projevila a krácení textu oproti předloze jsem přivítal.

    Zdá, že „Vesmír“ je či může být tím odkleplým mezerníkem v Levínského tvorbě. A to z několika pohledů. Zaprvé se jedná o hru, která je pořád medvídkovská, ale je jí plné i jeviště Nové scény (kde by se třeba Poincarého domněnka nejspíše ztrácela nejen omezeným počtem herců). Pak je možné, že v té změti Olivětínů, Königratzů, Bludných atd. někdo zašátrá a ujme se mého oblíbeného Planoucího srdce či provede světovou premiéru Klešic (shodou okolností je to v tomto okamžiku pár dní do derniéry Planoucího srdce, které pod názvem „Doubkowa hole má“ tak přesvědčivě inscenoval Daniel Vavřík s Levínského domovským souborem Nejhodnějších medvídků - viz program Studia Paměť). Je také pravděpodobné, že tento „mezerník“ na Nové scéně nabudí autora k další tvorbě! V současné době se hrají dvě vydařené inscenace Poincarého domněnky, tohoto lehce absurdního matematického dramatu. Jedna je k vidění ve Vile Štvanice v provedení souboru Tygr v tísni (o inscenaci píšu zde), jiné uchopení, s celkem očekávatelným důrazem na text (proto vtipnější), uvádí Nejhodnější medvídci opět v režii Daniela Vavříka (premiéra počátkem prosince ve Studiu Paměť).

    Dotkni se vesmíru a pokračuj je hra, která zaujme a pobaví jak diváka zvědavého na výkon Saši Rašilova či dalších (filmových a televizních) hvězd první scény, tak alternativce z Paměti či Vily Štvanice. Stavte se na Nové scéně, stojí to za to.

Praha, 18.11.2016



Pěna podzimních dní 2016

Nelze se tomu vyhnout! Nelze se nezařadit! Přišla řada i na Burmu, by se vyjádřila.  Jenže bylo by toho na tři stránky, tak to zkusím ve wikipedických heslech, a na přeskáčku:

·       Prezidenta Zemana jsem nevolil v žádných volbách, nejen přímé prezidentské. A ani se k tomu nechystám!

·       Nechápu, čemu se všichni diví? Co čekali od mistra všemožných bamberků, spálených zemí, olověných spisů… a hlavně vůdce s čuchem na ty správný lidi. Jaký? Tak třeba Gross, Březina, Šlouf, Svoboda, Kavan, Altner, Tvrdík, Špidla… Stačí? Za tu novou partu jen jedno jméno – Ovčáček.

·       Přes to všechno bych si netroufl nijak hodnotit ty burany, co Prasopsa volili, to fakt ne J!! Dokonce docela rozumím vysvětlení dvou mně blízkých kavárenských intelektuálů, kteří to ve druhém kole Zemanovi hodili!

·       Je ovšem absolutní chucpe, když ti samí, co tak usilovně bojovali za právo lidu prostého zvolit si prezidenta, nyní ten samý lid označují za tupý dav (tedy ne že by nebyl…).

·       Přímou demokracii považuji za přímou cestu, ovšem ne k demokracii. Anóbrž k systému korporátního fašismu.

·       No dobrá, stejně by mě nějakej znalec vyprovokoval: ano, ve Švýcarsku podobný systém funguje. Jenže tam nemají Polabskou nížinu ani Hanou. Když je skupinka svobodných občanů po většinu roku uzavřena jen v tom svém úzkém údolí mezi velehorskými hřebeny, musí svému přežití přizpůsobit i rozhodování o věcech společných. A tak se přizpůsobuje staletí po staletí, až vznikne použitelný model.

·        K prvním přímým volbám prezidenta jsem šel jen proto…. Moment, jinak: v prvním kole jsem šel volit jen proto, aby to pro Přemka nebyl úplnej průser (byl); ve druhém kole zmasírován knížecím klubem jsem na chvíli uvěřil, že lze Zemana porazit (nelze).

·       Ač jsem se zařekl, že tyhlety populistický móresy už nikdy, prostě už NIKDY nezkousnu, fcb statusy pana Horáčka mne docela slušně nalomily (už to srostlo).

·        Myslím si, že věčný hráč a básník Horáček správně odhadl, že prezidentské volby nelze vyhrát „proti“ Zemanovi, ale „vedle“ Zemana (kdo nepochopil, nevadí). Myslím si, že se mu jeho taktický postup velice dařil. Myslím si, že se dařil až do Staromáku, kdy to celé strategicky posral.

·       Prezident Zeman je ikonickým zobrazením toho nejhoršího, co čecháčkovství dalo světu – plivání na chodník, domovnické mstivosti, tupého mačismu, neopodstatněné sebestřednosti, maloměstského hulvátství, pokleslého vkusu…. O tom jistě žádná!

·       A co Babiš? Čeho je ikonickým zobrazením? Selfmademana baťovského střihu? Ale jděte…

·       Víte, že z úvodu již slavného Krausova pořadu, jenž byl po slušné mediální masáži odvysílán „až“ druhého dne, byl vystřižen atak Báry Štěpánové na ministra Babiše? Ts ts ts… že bych slyšel trávu růst?

·      Když jsem zahlédl na fcb to primácké palladium zemských patronů, bohužel mi okamžitě vytanuly na mysli předchozí obrázky obdobných seskupení – spolčení hlupců v České televizi, poděkování za odejití na Václaváku, červené karty, různé ty Lípy a Kroměříže… Kluci a holky, co spolu mluvíte, fakt to je takový rajc? Opravdu si myslíte, jak napsal Aston, že české vesnice znepokojeně hučí jako úly a dělníci ve fabrikách zatínají pěsti směrem k Hradu?

·         Dalajláma? To je pro mne popina stejná, jako Bono Vox nebo Angelina Jolie. Což nemyslím nijak zle! Angelina zcela jistě odvedla obrovský kus práce v roli vyslance dobré vůle.

·      To, že mi ty věčné pravdy s obecným přesahem připadají sakra provětrané, je nejspíš dáno věkem a tím, že už jsem všude byl a všechno viděl, resp. slyšel?…

·      Kalousku, takhle si ale nechat Hermanem vyfouknout dalajlámu, tomu se říká velkej pech. A s tou tibetskou vlajkou v ruce a Kocábem po boku u Toskánského paláce to přitom vypadalo tak nadějně…

·        Z jistého úhlu pohledu je nejen sociologicky přezajímavé, jak se dvěma drobným staříkům podařilo rozvlnit kaprovsky klidnou hladinu českého rybníka!

·       Hele, já bych se do toho Kačera fakt nesral. Tedy aspoň to radím všem, kterým nikdo žádnou medaili nenabídl.

·       Až vás vítr zavěje uprostřed této aktuální několikatýdenní bitvy o záchranu státu (nebo aspoň Hradčan!) blíže k wilsoňáku, zastavte se na prvním nástupišti – Jih. Je tam nejsmutnější sousoší co znám. Ta kytka tam nikdy dlouho nevydrží, ale to vem čert…

Praha, 2.11.2016