Prolejzačka podruhé

Aneb mydlili jsem se hlava nehlava - část druhá, vřavy válečné

U prolejzky za barákem jsme se scházeli nejen k bojům sportovním. Tady zpravidla začínaly i všechny naše války. S výjimkou tedy těch šutrákových. Ty vzplanuly většinou neplánovaně a překvapivě napadením jedné či druhé strany. Když se na Ostrově objevila obrovská díra pro základy sousedního obřího paneláku zvaného Kravín, stal se tento prostor něčím jako nárazníkovým pásmem na Golanském návrší. Kdo ovládal díru, byl pánem - více méně - světa. K pásmu se stahovaly nejen místní gangy. Kamení sice lítalo nejčastěji mezi naší partou a těmi divnými kluky ze Slepičárny, ale občas se objevili vetřelci z krajů vzdálených a zatím zdaleka námi neprozkoumaných - někdy přitáhli sígři ze Zahrad nebo ze vzdálenějších oblastí kolem Hájkovy ulice, mezi nimiž jsem sem tam zahlédl známou tvář z třetí základky, ale jindy přirozené spolužácké souručenectví šlo v těchto situacích stranou - šlo přece o bazální obranu NAŠEHO území. Nejdivnější bývaly party větších kluků z pro nás prastarého sídliště za mateřskou školkou (okolo dnešní ulice Podměstí). Náhodná setkání tohoto druhu probíhala většinou na dálku - my jsme respektovali, že jsou starší, oni jakoby ctili naše územní práva. Jejich postavy se objevily na horním konci díry, aby přehlédly situaci a zase tiše zmizely v divočině budoucí ulice U Jezu. Myslím, že takhle nějak vypadaly první kontakty mezi Pilgrims a východními kmeny Delawarů a Irokézů...

Kamenných bitev jsem si moc neužíval. Jak bych to.... no dobrá, jsem posera. Od té doby, co mě Kára z posledního patra mignul šutrákem do hlavy, dobře jsem si pamatoval, jaká to je šlupka... Takže podstatně více mne bavilo lítání s bubínkovým samopalem - plechovou replikou špagina z 2WW, v Hračkářství naproti kinu Lučan stál 24,- Kčs, mechanismus v plechovém zásobníku dělal slušnej brajgl, a tak nás v krutých bitvách proti fašistům bylo fakt slyšet po celém sídlišti. Tehdy, počátkem sedmdesátých let v době vrcholící studené války, to nikomu nepřišlo divné. Ale věřte mi, divné to bylo!

Pokud každé čtvrteční odpoledne trávíte v městské knihovně na válečném filmu, není divu, že zbytek vašich dní vyplní boj proti okupantům. Na ty sovětské střílečky jsme chodili povinně s družinou, ale samozřejmě, že nám to nijak nevadilo. Když si dnes promítnu, co jsem v osmi či desíti letech viděl za hrůzy, dost mě to děsí a nedovedu si představit, že bych na to nechal koukat svého dvanáctiletého syna. Mučení partyzánů, přivázaná těla na kmenech mířících do spuštěné pily, mlácení maminek esesáky před očima plačících dětí, frontové výbuchy a zkrvavené kusy těl.... To byl náš tehdejší filmový klub...

A tak jsem i cestou ze školy zastrčil do školní brašny ze strany pravítko jako anténu a hrál si na radistu či tajného agenta! V televizi mne rodiče k válečným filmům, a že jich bylo!, nepouštěli. Ale hrdinské seriály typu Čtyři z tanku a pes, S nasazením života či Nájdete nás na každom kilometri, to jsme stejně hltali všichni, takže pod prolejzkou stačilo jen rozdat jména. Samozřejmě, že na dračku šel nejvíce Hans Kloss... Byl žádanější než Janek z Rudého, o Gustíkovi nemluvě. Někdy Zdeněk s vypětím všech sil a naší pomocí vynesl ven i černě přetřený těžký kulomet! Dárek od otce důstojníka, fakt, věřte mi!! Byl přidělaný na provizorním stojanu, takže nejspíše se jednalo o zbraň vymontovanou z nějakého stroje na zabíjení. Tehdy se nad tím u nás na Ostrově nikdo nepozastavoval - civil ani důstojník lidové armády! Prostě před panelákem trůnil obrovský kulomet a kolem něj horda kluků v trenýrkách, co zkouší natáhnou obrovský závěr obrovské zbraně!

Blbý bylo, že nebylo nikoho, kdo by se dobrovolně přihlásil k protistraně a sehrál vojsko wehrmachtu! A tak jsme promýšleli taktické varianty útoků na imaginárního nepřítele. Někdy se obíhal panelák zleva, jindy zprava... Když pak jednou po vánocích v normalizační televizi pustili velkofilm Waterloo (sovětsko - italská koprodukce, režie Sergej Bondarčuk, takže ideologicky nezávadné!), bylo to příjemné zpestření našich válek!! Diktátor a hromadný vrah Napoleon vyšel z velkofilmu dost sympaticky, takže tentokrát všichni kluci z obou paneláků chtěli bojovat za Napoleonovu gardu. Já, snad nějakým vrozeným pudem vždy nenávidějící podobné kreatury, se prohlásil za generála Wellingtona, velitele protifrancouzské koalice. Bylo po vánocích, takže kolem popelnic spousty odložených smrčků. Stačilo olámat větve a už byla připravena kopí a píky, a já pořvával po zpovykané Napoleonově armádě: "Kdo vyplatí frantíky? Náš generál!!"

Po mnoha letech mne Klára vytáhla z Tuilerií a po Elysejských polích dovedla až k Vítěznému oblouku. Znala mou lásku k historii a chtěla mi udělat radost. S nechutí jsem prohlížel všechny ty obří desky oslavující diktátorovu cestu lemovanou hromadami mrtvol a myslel na prezidenta Havla, který tu před pár týdny pokládal obrovský věnec. Nu což, třeba se mu taky chtělo zakřičet - kdo vyplatí frantíky...? Ale spíš ne, tuším.

A tak někdy koukám na Matěje bojujícího s jakýmisi příšerami v Minecraftu, nebo poslouchám stesky kolegyň nad počítačovými střílečkami... A přemítám, co je horší - lítat se špaginem po sídlišti a střílet do "lidí",  nebo rozstřílet pár mezigalaktických příšer? A upřímně, než  realisticky vyvedené rozřezání partyzána ve školním kině, to raději přijít o všechny životy v Doomu #4! Mnohem složitější to mám s tím házením šutráků... Vidím party osmiletých kluků snažících se bez slitování trefit hlavu toho druhého. Jen proto, že bydlí v paneláku naproti. Obávám se, že náš druh to má v sobě takto nastavené od počátků světa jak podivné zahnívající slepé střevo. A je to tak a dělat se s tím nic nedá.


Zažito v žateckém Podměstí v letech 1970 - 1975 a v Paříži koncem tisíciletí, zapsáno v Praze 26.2.2018

Prolejzačka poprvé

Aneb mydlili jsme se hlava nehlava - část první, bitvy sportovní

Naše sídlištní klukovská parta měla radši tu prolejzačku za barákem. Ta druhá, u nás na Ostrově v žateckém Podměstí, mezi naším panelákem a tím předním, kterému se říkalo Slepičárna (snad podle toho, že si jej vystavěli družstevníci), nám připadala menší, a tedy určená pro malé děti. Podotýkám, že v té době jsme byly „velké“ děti mezi šesti a osmi lety. Prostě kovová prolézačka svařená kdesi v armádní dílně, tedy ta za naším barákem, byla mnohem vyšší, hlavně však disponovala předlouhou opěrnou tyčí a podivným navařeným kruhem na úplném vrcholku, který tolik lákal k prostrčení hlavy. Přísahám, že nevím o žádném oběšení, sraženém vazu natož o utržené dětské hlavě!

Vydupaný dolík v trávníku pod prolejzkou byl centrem veškerého konání nás kluků z druhého a třetího modrobílého paneláčku na Ostrově. Zde se v první fázi našeho dětství odehrávala většina našeho svobodného mimoškolního života. Od klasických kuliček po klukovské rvačky. Jako dnes si pamatuji pranici s mým tehdejším nejlepším kamarádem, Zdeňkem Matoušem. Drželi jsme se v kravatě, leč kamarádský ostych nám bránil v tom, abychom jeden druhého praštili. Když jsme se konečně pustili, oba jsme věděli, že ta rvačka naše kamarádství paradoxně zásadně upevnila!

Čas od času zalila naši část Podměstí chlebnatá vůně mláta vyváženého z pivovaru, který jako dobře opevněný hrad seděl na špici žatecké ostrožny. To ještě pod pivovarem stála prodejna U Sladkých a náklaďáky a trambusy v oblacích černého kouře sjížděly dolů Nákladní ulicí. V místech dnešního silničního obchvatu v té době totiž stále lákaly k prolézání sklepení polorozbořených statků.  V jejich zanedbaných zahradách dvacet let po vyhnání majitelů stále bohatě plodily majestátní hrušně. Na ostrůvku nad křižovatkou pod nekonečným schodištěm stoupajícím ke Kněžské bráně stál obezděný domek cikána řečeného Červená baretka. A z jeho dvorku se čas od času ozývalo táhlé vytí nešťastných psů. A když jste potkali starou cikánku známou pod jménem Fluska, nesměli jste se jí podívat do očí, protože pak by následovalo… no, proč by se jí asi tak říkalo Fluska?!

Když nás přestalo bavit stavět pískové hrady, začala doba sportovních bitev. Fotbalové stadiony jsme měli k dispozici tři. Na ten první, PŘED barákem, kde jednou bránou bylo klepadlo, a druhou šutrák vedle pouliční lampy, jsme záhy zanevřeli. Po pár výkřicích „nahraj“ se pravidelně otevíralo přízemní okno již zmíněné Slepičárny, aby se vyklonila nekonečně dlouhá soudružka učitelka Hronková (myslím, že své žáky celý život upřímně nenáviděla) a seřvala nás, že děláme bordel. Druhým hřištěm byl prostor ZA barákem. Tam se odehrála většina fotbalových mačů mých dětských let. S gumákem z hračkářství, který stával čtyři koruny. V pozdějších letech jsme už chodívali řvát až za prádelnu. To už většinou někdo dotáhl kopačák. Tamní stadion měl velkou výhodu – jednou jeho stranu tvořila sněhobílá zeď prádelny, na kterou šlo namalovat celou bránu. Samozřejmě, že míč končil často na ploché střeše, ale až na mne byli všichni kluci schopni svižně vyšplhat po hromosvodu a míč zachránit.

Fotbal zdaleka nebyl jedinou hrou, která vyplňovala náš volný čas. Začalo to koloběžkami, těmi zelenými, se skládacím mechanismem, který nikdy nikdo nepoužil. To ještě byly časy, kdy jsme drandili i po kočičích hlavách zaniklého Okurkového náměstí. Následovaly cyklistické závody kolem prádelny, na báječných kolech pionýr – tehdy tam nikdo nechodil, takže zraněných bylo málo. Jedno léto jsem také kreslil diplomy a organizoval běžecké závody kolem baráku. Nejvíce se ale hrála přehazovaná přes sušáky prádla, v níž jsem exceloval. Naopak zcela neúspěšný jsem byl v hlavičkované tamtéž. Pochlubit se mohu vlastními vynálezy řady sportovních her  – nejvíce se ujaly nápodoby basketu, Cinkaná a Trefovaná. Název byl odvozen od náhražky basketbalového koše. V pozdější době se na mnoha místech celého Podměstí hrál hokej s tenisákem – u nás na dlaždicích s prckama, po dostavbě paneláku zvaného Kravín se hrávalo na zadním hřišti na škváře, kdy šlo při každém golfáku o oči protihráčů. Hodně se hrálo na parkovišti za Moskvou. Ovšem největší davové mače se odehrávaly na parkovišti u jezu, za mateřskou školkou. Tam se svého času scházeli kluci z trojky i ze Švehlovky hned po škole, a hokej se mrskal, dokud bylo vidět na zašlý tenisák.

Samozřejmě, že nejen sportem živa je dětská duše. A tak lehce zapýřen vzpomínám i na hry, které organizovala sousedka Dobruška Lakotová, a do kterých nás vtahovala zcela genderově vyváženě… Tehdy jsem nerozuměl, proč trvala na tom, že princ se s princeznou prostě musí políbit. Ó, jak mě později, když princezna Irena Aschenbrennerová povyrostla, mrzelo, že jsem se tomu líbání v roli prince tak zarputile bránil. Starší Dobruška brzo ztratila o dětské hry zájem, a protože byla moc hezká, záhy jsem ji čas od času v různých koutech sídliště přistihl při líbání s nějakým klukem.

Když jsem po mnoha letech tlačil kočárek s nejmladší dcerou místy svého dětství, nechápal jsem, jak je možné, že se celý ten obrovský svět vešel na ty dva tři trávníky, na kterých jsme dokonce i stanovali (kluci spali ve vojenských spacácích svých otců, mně máma přinesla k pobavení všech partají peřiny). Díval jsem se do oken svých kamarádů – v přízemí bydleli Matoušovi, naopak až nahoře kluci Koudelkovi. O patro nad námi vědec Zuklín, který jednoho dne vyhodil do vzduchu málem celý barák. Místo okna svého pokoje, který přeměnil na slušně vybavenou laboratoř, tehdy zůstal černý obdélník. A my jsme dupali do šlapek svých pionýrů, abychom dohnali hasiče, takže jsem dorazil zrovna ve chvíli, kdy můj táta se sousedem vynášeli černou postavičku směrem k sanitce. Už si nevzpomínám na jméno technického talentu z domu za námi, který vymyslel první lanovku mezi domy. Během toho léta se nám jich povedlo natáhnout tolik, že prostor mezi baráky ožil mnoha z merkuru vyrobenými vzdušnými gondolami. Nemohl jsem se zasněně neusmát u jediného zajímavého okna z celé Slepičárny. Tady bydlela krásná Dáša, a zde jsme se někdy zastavili s Alanem, abychom jí pobavili svým vtipným ohňostrojem slovních hříček a něžných narážek. Dáša vždycky celá zářila, mám ovšem velké podezření, že jako řada jiných gympláckých spolužaček byla i ona zamilována do neodolatelného Alana. Ale to už je jiný příběh. Příběh jiných her, ve kterých jsem už hrál mnohem smutnější roli. 

Zažito v Žatci v letech 1965 až 1975, psáno v Praze 23.2.2018

Část gangu - zleva Zdenda Matouš, Milan Koudelka, dole leží jeho brácha Pavel. 

 Doba budovatelská - denně bylo vystavěno desítky garáží s nájezdy a nadjezdy... Kam se hrabe dnešní betonová lobby!!

 Pískoviště za barákem, to nejsou moje angličáky, já je nikdy neměl, takže jsem zaznamenal flotilu kámošů. Zajímavost - v pozadí se teprve buduje panelák posléze všeobecně nazývaný Kravín.

Pohled na žatecký pivovar okem uměleckého fotografa od zmíněné prolejzky.

(sejmuto přístrojem Corina/Pionýr za 120,- Kčs, film Fomapan 6x9, 17 DIN)

Pěna dní na počátku roku 2018

Přelom roku 2017 a 2018 slušně zvířil stojaté vody. A tak doteď na hladině všedních dnů stále popukává špinavá pěna. Nejen k té špíně mám potřebu se vrátit v několika poznámkách...

Tak ještě k těm volbám

Nakonec jsem se té vopičárny zúčastnil. Přestože jsem v řadách prezidentských kandidátů neměl žádného svého Přemka Sobotku nebo teplického držáka Kuberu. Ale moje spojka na ústřední výbor Pražské kavárny si mohla na sekretu zapsat čárku, protože jsem samozřejmě nakonec volil pana profesora. Tedy upřímně, nebyl to jen strach, že u Pecků dostanu za konzervativní uši, ale v první volební den mi v práci moudrá kolegyně řekla, že moje zásady jsou na hovno (ona by tedy slovo hovno nevypustila z úst, ale v podstatě to tak vyznělo). Že mám sice ve všem pravdu, ale jít k volbám je to nejmenší, co proti té kreatuře - aspoň - mohu udělat! Tak jsem volil profesora, co by se hodil k těm barákům nad Prahou. Nesměl by ovšem moc mluvit... No, je to pryč, tak zase za pět let. A bude hůř, věřte mi!!

Vůbec k přímé demokracii

Pořád vedu svou soukromou válku proti všem těm bloudům prohlašujícím přímou demokracii za záchranu proti všemu - tradičním stranám i Babišovi, drahotě i teplému pivu. Pouštím se do marných diskusí, hrozím, prosím, argumentuji... Bohužel, sám vím, že je to boj z nejmarnějších. Protože když tohle téma nahrne do jednoho pytle populisty, nácky, komunisty i mladé radikály bořící starý podlý svět, prostě se tahle kontrarevoluce povede. Proč kontrarevoluce? No, protože do propasti se řítí to, co nás díky všem těm klukům z devadesátek řadí k té lepší straně glóbu! Ještě to možná není vidět ve zcela jasných konturách, ale už je to tu. 

K hlídacím psům demokracie

Koncem devadesátých let za dob mého parlamentního zpravodajcování byla vděčným novinářským tématem nízká cena fernetu v parlamentním bufáči. Při nedávné reportáži TV Nova jsem zavzpomínal na tehdejší kolegy novináře. Blbé a hloupé tak, že neuměli vyjmenovat členy vlády, ale zato jim perfektně šlo fernetově masírovat národ. I teď sličná absolventka jedné z přemnoha kateder mediální komunikace spíchla reportáž o poslaneckém rekreačním zařízení - samozřejmě dle komentáře  v chudé obecné češtině - superlevném paláci s vlastním tenisovým kurtem.  Jen ať národ vidí, jací jsou ti zástupci lidu svině. Ve skutečnosti, která nešla zamaskovat ani účelovou kamerou, se jednalo o něco hodně podobného podnikovému školícímu středisku z konce osmdesátých let. Holt lidu je třeba předložit pravidelných pět minut zběsilé nenávisti i v této vykloubené době. 

Ovčanstvo pokorně čekající

Mně, člověku donedávna odpovědnému za podklady a odpovědi k šetření regulátorů vyvolaných stížnostmi klientů naší banky, už dlouho vrtá hlavou ten šílený nepoměr. Například si pamatujte, milí klienti všech těch zduřelých bank, že jakoukoliv informaci vám nestačí poskytnout, ale ještě je třeba ji doručit, a to na trvalém nosiči, a povinně prokázat dostatečné úsilí k dodání do sféry doručení... Ale když vám vyexpiruje Krndina lítačka, nepřijde vám ani esemeska. A tak jsem loni platil osm stovek za jednodenní zpoždění, přestože roční MHD tehdy stála čtyři a půl tisíce. Za takto nastavenou sankci by jakoukoliv banku vypálilo policejní komando ještě téhož dne!! Původně jsem chtěl pokračovat lkaním nad nekonečným čekáním v bacily zaflusaných čekárnách u lékaře. A to v časech superrychlých plateb telefonem a elektromobilů lítajících po oběžné dráze. Ale svou dávku sprostých slov jsem už vyčerpal!!

Uber nebo přidej!

Nápis "Nelegální podnikání za podpory státu" na okně pražského taxíku mne upřímně pobavil! Světově proslulí zloději se dovolávají ochrany toho státu, který ojebávají už tolik let. Copak stát, ale  hlavně nás a hosty z celého světa! Tato situace je prostě neopakovatelná. V dějinách kapitalismu se ještě nestalo, aby se neúspěšná konkurence všemi silami nesnažila okopírovat či aspoň napodobit úspěšnější podnikatelský model. Možná mi neuvěříte, ale já jsem žádným sdíleným dopravním prostředkem fakt ještě nejel! Jsem asi blbej, i když všichni kolem mne už normálními tágy nejezdí. Měli by si mne tedy ty standardní dispečinky hýčkat. Ovšem problém je už jen s mým přáním poslat mi vůz s platebním terminálem. Takže ptát se, proč ani největší klasické taxislužby nenabízí obdobnou aplikaci včetně možnosti telefonem rovnou zaplatit, to je marný, marný, marný... Proč asi? A tak premiér bez důvěry, kterému se daří více než úspěšně likvidovat drobné živnostnictvo, spolu se svou primátorkou slibuje zlodějům, že je ochrání. Tak jestli tohle není chucpe...?

Dopisy z Čech

Náš národ čas od času proslaví nějaký ten dopis. Kdysi to ale byly vzkazy národu, od Listů z Kostnice Mistra Jana až po Tigridova Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Na druhém konci osy úctyhodnosti pak polehávají podivné výrony směřující z Kotlinky ven. Portfolio je mohutné, od dopisu 99 pragováků po ponížené stížnosti do Bruselu v letech devadesátých. Toto portfolio nedávno rozmnožil dopis 100 pravověrců Svatému otci do Vatikánu. Řekl bych, že mi do toho zas tak moc není, ať si to katolíci vyřeší na nějakém off-situ. Ale jak si zachovat odstup ve státě, kde hlavním argumentem proti vrácení kousku ukradeného majetku církvím jsou církevní tmářské rozsudky staletí staré, ale nad nedávným bonzáctvím premiéra národ mávne rukou!?

Hnojná relativizace
Když už jsem okrajově zmínil primase českého, připomnělo mi to probíhající disputaci na téma - smí se jednat s krvavě zapáchajícími partajemi, když jde o konečné dobro? Zůstane svině sviní, i když se s ní sejde bílý rytíř? Má odpověď - se zlem se nejedná! Nejen proto, že nikdo z nás si není jist aktuálně nastavenými parametry dobra. Zítra mohou být zcela jiné (slovo referendum bylo počátkem devadesátých let téměř sprostým slovem! neboť co byly ty komunistické volby? nebyly vlastně takovým téměř stoprocentním referendem?). Tím nejednáním ovšem myslím politická jednání. V těch není možné se nezahovnit. Na druhou stranu chápu argument, že nelze vyloučit z diskuse žádnou část národa, tedy liberálové, chcete-li, použijme spojení - žádnou část společnosti. Jenže takovou diskusi či argumentaci by neměli vést politici, ale intelektuální elita - tedy právě třeba český primas. Jenže znáte to o té holi...

All we need is Love!
Jo, ti katolíci mě teď navedli na nedávný zážitek! Aspoň nebudu končit v pesimistickém tónu. To bych nerad, protože pesimisticky se vůbec necítím! Osud tomu chtěl, že minimálně jednou ročně se octnu na mši svaté. V tom venkovském kostelíku se mi vždy honí hlavou nejrůznější věci. Samozřejmě vzpomínky a lítost nad sebou samým, protože ti, co odejdou, si kus nás berou s sebou. Pak se ve mně mísí lehký úsměv a nadhled pražského kavárníka nad tou přímočarou manipulací,  proti úctě a pokoře před hlubinami víry a mosty touto vírou postavenými přes tisícileté propasti času. A pak lítost kovaného ateisty - proč zrovna mně není dáno víry, a jistota s tímto pocitem spojená, že můj svět tak není úplný. Jenže letos mi to došlo!! Vždyť kolikrát už jsem slyšel či četl, že Bůh je láska! Kolik lidí mi to už tvrdilo! Od Lennona, přes žateckého děkana Svatka, až po pátera Halíka! Láska? Tou jsem nacucanej jak zahlcenej karburátor našeho dávného Sršáně 1000MB! ...
Pak tedy Boží milostí přetékám a vše je v pořádku.

V Praze, 18.2.2018

VIDEOBLOG - Praha z Proseka 26.12.2017

Svěrák, aneb Příběh(y) vánoční

Na té zkratce kolem žatecké Švehlovky, co už tam dávno není, protože místo ní stojí nová škola, jsem už skoro brečel. Ten svěrák byl na desetiletého kluka fakt dost těžkej! A já ho vlekl až z železářství na tehdejším náměstí VŘSR. Od schodů na  nedlážděnou cestu mezi 1. ZDŠ a plotem školních pozemků jsem ho pokládal na zem už každých dvacet metrů. Co se svěrákem, nikam jej neodložíte, nikam neschováte. Věděl jsem, že jej prostě musím dotáhnout až k nám na Ostrov, vyjít do prvního patra a schovat pod svou válendu.

Ten svěrák byl vánoční dárek pro mého tátu, stál nehorázných 360 Kčs, což si i přes tu propast času dodnes pamatuji, protože to byly nejen pro mne obrovské peníze! Na svěrák padly v podstatě všechny moje peníze našetřené na vánoce.  Asi to byl jeden z mých nejdůležitějších dárků v životě, a jeho význam by na imaginárních vahách nejspíše o něco převážil i ty důležité dárky budoucí. 

V těch letech jsem celé víkendy trávil s tátou ve stodole naší chalupy v Krušných horách. Táta pracoval na starém ponku po Němcích a největší problémy mu působily už nepříliš funkční dřevěné svěráky. Vždy si nezapomněl ulevit, že se na takovou práci může vy... Bylo tedy logické, že v mé desetileté hlavě se záhy urodil plán, a od září jsem chodil do železářství okukovat ten nádherný červený svěrák.

Uložením svěráku pod válendu moje starosti neskončily. Vánoce jsme každý rok trávili právě na té chalupě, a jak tedy dostat neforemný nezabalitelný obrovský svěrák nenápadně do kufru rodinného moskviče, jak jej v halžovské garáži u Husů dostat nepozorovaně z auta? Jakmile byl venku, už to bylo v pohodě, protože jsem jej naložil a rychle svezl k chalupě na našem pivbobu (korba tátou upevněná na starých lyžích, na které jsem dokázal svézt k chalupě i dvěstělitrový sud s topnou naftou, hlavně se do něj ovšem vešly přesně dvě basy lahváčů!). Samozřejmě, že už tehdy jsem tušil, že svěrák nemůže ujít tátově pozornosti. Ale oba jsme tu nenápadnost hráli dokonale.

Otec musel mít hroznou radost. Kdo kdy řezal, piloval, vrtal...., ten ví, jak nepřítomnost svěráku dokáže otrávit život. Jenže táta neuměl tu radost dost jednoznačně dávat najevo. A tak si od svých deseti let pamatuji, že jásáním nic nezkazím! Až po letech, po hodně letech, při mé náhodné návštěvě coby sentimentálního dospělce, kdy jsem z nostalgie zabloudil do stodoly, mi táta řekl, že za ten svěrák mi celé ty roky je neskonale vděčen. Takže je čas na první vánoční ponaučení: chvalte!! Chvalte z plných plic! Aspoň svoje děti, dokud o to stojí.

Po několika desetiletích jsem dostal vánoční dárek já. Byl od mé dcery. V podstatě opačné váhové kategorie, vyrobený z krabičky od sirek. Lehounký, nepatrný. Ovšem emočně měl váhu několika svěráků. Level Srdcerváč. Celé roky jsem jej pečlivě opatroval. Při předposledním malování bytu pečlivě uschoval... Takže teď vím, že tu někde je, akorát nevím kde. Ono stejně nejde o tu lehounkou krabičku popsanou dětsky úhledným písmem... Ale to asi nemusím vysvětlovat.
Jaké vánoční ponaučení plyne z této vzpomínky? Tak pro mne nejedno zcela zásadní. Třeba že opakujeme i ty nejblbější chyby svých rodičů. A z těch ostatních? Ani jedno není dost dobře sdělitelné. V každém případě dnes už se zase na vánoce těším. A tak mám pro své přátele zvláštní přání - ať pod stromečkem neleží žádný Srdcerváč. I když - o čem by pak ten život vlastně byl...?  Tak bohatého ježíška! A každý den odvahu!


Praha, Štědrý den 2017

Národovci se sjeli v Brně, aneb Divadlem za lepší příští

"Vy nejste nacisté, vy jste od nacistů hovno"

Ivan Diviš

Divadelní fanoušek zmlsaný pražskou scénou musí putovat až do dálněvýchodního Brna, aby zažil překvapivá setkání. V brněnské Redutě, moderně zrekonstruovaném čistém prostoru, trapně postávaje v džínách a svetru mezi místní nastrojenou honorací, se starobrnem v ruce, jsem zpracovával premiérové dojmy z představení "kabaretu české státnosti" Hoří v sadě rodném květ. U jednohubek jsem se potkal nejen s Honzou Grundmanem, jehož ochotnické začátky v rakovnickém Tyláku máme s Klárou v dobré paměti, stejně jako skvělý výkon v Pitínského inscenaci Ibsenovy Nory brněnského Divadla v 7 a půl. Honza sice trochu zestárl, ale je zvláštní, že jeho typ se ještě neprosadil na některé pražské scéně (třeba o to nestojí!).  V popremiérovém davu jsem zahlédl i jednu z hereček, kterou zase známe z dnes již slavné zuškové inscenace Ušubraná. Tehdejší hříčka přístupná od patnácti let si pohrávala s kombinováním staré i moderní české, řekněme milostné, poezie plné šukání a kund. V divadelním baru jsem se nakonec potkal i s Marií Durnovou, jejíž herecký výkon prostě převyšoval ve své profesionální civilnosti o ten pověstný stupínek ostatní mladší kolegy (mé generaci se vybaví řetěz jejích vedlejší rolí nejrůznějších maminek a televizních babiček). Ve skupince známých tváří z hronovského festivalu jsem také zahlédl jednoho z autorů pětidílného představení, tedy té části průserové. No jo, tak teď tedy pár slov k tomu divadlu, když už jsem s tím začal!

Výročí té naší, Masarykovské, Havlovské, prostě správňácké republiky, se do Brna sjela oslavit současná divadelní elita. Vlastně taky národovci, ale bacha, ti hodní! Takže fakt hrozilo, že vznikne didaktická agitka chlapců, co spolu mluví. A ještě budou v partě, sjetí svou  dokonalou pravdou. No hrůza!! 

Naštěstí vím (a dokonce ze stendapu v Paměti jsem znal kousek textu), co asi tak mohu čekat od Levínského spřaženého s Fričem! Autor, který se upřímně lekl toho, že z generálky diváci neutekli,  a režisér, který se ve hře Velvet Havel vypořádal s Havlovskou tatíčkovskou aurou i s Klausovským intelektuálním onanismem s elegantním nadhledem. Tedy záruka úrovně umělecké i intelektuální! A těšil jsem se i na ostatní - Pitínský, Nebeský, Františák, Jelínek. A ti všichni na jednom místě!

.

Je trochu trapné chválit autora, se kterým jsem do Brna přicestoval, ale prostě Levínského Spílání prdelí k publiku (celý podtitul pokračuje: na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla a mnohých bezejmenných básníků internetové sítě) nazvané "Pod okny TGM" podle mne nejlépe splnilo zadání nahlédnout na českou státnost kritickým okem. A také nás bavilo nejvíc. Není to hra s dramatickým obloukem či promyšlenou zápletkou, ale k dokonalosti dovedený nápad spočívající v propojení kanalizačních stok internetových diskusí a fejsbukových komentů s reálnou historickou událostí z roku 1899, kdy se za hilsneriády vydalo studentstvo vytlouct okna Masarykova bytu v Thunovské ulici. Nápad umožnil autorovi provázat osoby a situace, které se v reálném světe nemohly udát, ale ten zapletenec je vtipný, zároveň mrazivý. Divák se směje, ale přitom se mu ze všech těch řinoucích se brutálních sprostot a extrémně primitivního antisemitismu, aktuálního, dnešního!!, chce blít. Režisér Frič se nepouští do schválností a inscenuje text v jakémsi rytmizovaném podání, hrne jej dopředu. Jen jednou jsem se lekl, a to když se zdálo, že přichází pointa spočívající v prvoplánovém hození odpovědnosti na "imigranta" Čerwuiše (viz wikipedie! - ale už jste nejspíše slyšeli o indiánovi, jehož do Prahy na počátku minulého století přivezl cestovatel A.V. Frič), kterého na popud "počestných" Čechů zatýká strážník. Zatýkací akce je naštěstí jen záminkou k další hře s významem českých defenestrací (Čerwuiš spolu se strážníkem zachraňuje z okna vyhozeného syna Jana...). Přesto by této mrazivé anekdotě slušelo ještě několikaminutové krácení konce. No, tak já jsem tedy zastáncem krácení takřka vždy. V případě následující části brněnského kabaretu spíchnuté Petrem KláriN Klárem bych krátil totálně a celý neumělý pokus vyhodil.

Autor se sympatickým pseudonymem KláriN Klár sesmolil dokonale nesympatickou agitku, která byla, bohužel!, nejdelší částí večera. Pod názvem "Co Čech, to architekt?" se skrýval pokus ukázat na osudu tří architektů, Zítka - Plečnika - Kaplického, nám, blbému plebsu, jak je blbý. Nechápu, jak taková sračka mohla projít dramaturgií brněnského Národního divadla (ovšem pokud si to autor v roli dramaturga ND sám nepochválil), nechápu, proč to po přečtení můj miláček režisér Františák štítivě nezahodil do koše... Naopak, zrežíroval tento magazínový článek naprosto důrazně polopaticky bez jakéhokoliv odstupu či nadhledu. Vše vyřčené je myšleno víc než vážně, na pódiu Kaplický opakovaně umírá, jednou dokonce za patetického recitování Havlova dopisu Kaplického právě narozené dceři. Na pódiu si zahraje Klausova tenisová raketa, v závěru z portálu přilétne k znovu zemřelému Kaplickému pohřební kytice, po divadle létá modrý pták (jako ódeeska, chápeš!)... Jediným plusem této části bylo to, že se Klára unavená nočním vstáváním mohla trochu prospat.

O přestávce jsme shlédli třetí část kabaretu, pimprlové "Pidluke padluke", při kterém nám v několika minutách Kašpárek vysvětlil, jak to bylo s úlohou osobnosti v našich nejstarších, vybájených dějinách. Vtipné, příjemné, nápad s výběrem Přemysla Oráče překvapivý.

Pitínský!! A jeho adaptace pamětí - tedy pod názvem "Paměti" - Alžběty Babrajové. Pitínský s dramaturgem Sládečkem chtěli původně připravit pro kabaret hru o bytovém divadle naší paní Vlasty Chramostové. Ta je ovšem přivedla k pamětem své tchyně. Krutá výpověď o kruté době nahlížené očima dítěte, dívky od dvanácti let tvrdě pracující. Suchá konstatování o soužití Čechů, Poláků, Židů a Němců, o šutrákových bitvách dětských armád po školním zvonění, o umírání dětí na záškrt... Pitínský uměřený, citlivý, text zdvojuje i ztrojuje, ironizuje, a zároveň poskytuje diváku čas, aby to sdělení k němu došlo. Moc se mi líbila již zmíněná Marie Durnová v jedné z hereckých poloh, kterou čas od času potřebuji k nadechnutí, vedle toho alternativního třeštění. A ještě - jestli se mi René Levínský v jiné souvislosti zeptal, jestli jsem si z představení něco vzal, tak v tomto případě určitě - Babrajové úhel pohledu na socialismus prostě zasluhuje respekt.

Poslední částí kabaretu české státnosti byla Nebeského montáž z poezie Ivana Diviše. Kdyby bylo po mém, zařadil bych tuto část hned na druhé místo po Levínského Spílání prdelí k publiku! Mám rád divadlo poezie, hru se symboly, hledání významů... Z Diviše ovšem znám letmo jen Čechy pod Huascaránem. Určitě by mě montáž z Divišových básní a textů zaujala mnohem více, pokud bych se v jeho tvorbě více orientoval. Bohužel, na závěr tříhodinové koláže lze docela s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že divák už nebude dost dobře schopen, či možná ani ochoten, proplétat se náznaky a nořit se do hlubin poetických.

Vypůjčil jsem si za motto tohoto popisu divadelního výletu do Brna Divišův citát uvedený v programové brožuře brněnského politického kabaretu. Těch pár slov mi připadá docela přesně vystihujících... co vlastně?.... Tak snad máte vlastní názor!

Hoří v sadě rodném květ, Kabaret české státnosti, premiéra Národního divadla Brno 15.12.2017 v brněnské Redutě

Marie Durnová ve veleznámé póze na titulu programu.

Vítek

Víťova nevysoká podsaditá postava, plnovous a dlouhé vlasy s ofinou ve stylu Hanky Zagorové, působila jako balvan překážející v cestě. Šutrák přívětivě zarostlý mechem, jenž se nedal jen tak minout. Přesto nám trvalo několik semestrů, než jsme se potkali. Tedy nemyslím tím, že bychom se v těch třech čtyřech zásadních ústeckých hospodách mohli minout. To šlo opravdu těžko. Jak minout dýmajícího trolla na zahrádce přeslavné hospody Hnáta? Lehký úsměv na tváři, ve žlutých prstech věčná startka, a v druhé ruce rozložené jednohlavé karty. Myslím, že tak jsme se i seznámili. Že chyběl jeden do čtyřky. Já sice nikdy nebyl ani zdaleka excelentní mariášník, ale ve čtyřce se dalo většinou s někým svézt, takže má prohra málokdy přesáhla pět korun československých.

Vítek byl naopak mariášník skvělý! Vlastně si mariášem přivydělával na útratu. Ono vyhrát osm kaček, to bylo na jedny startky a teplou sekanou s lutenicí! Víťa vůbec vynikal v důležitých oblastech života. Například byl výborným rybářem. I tím si dokázal přivydělat. Obrážel rybářské soutěže po celé republice a výhry okamžitě zpeněžoval. Někdy také přivezl hromadu pstruhů. To jsme se pak slezli ve druhém patře vaňovské koleje, Vítek smažil na elektrickém vařiči a za odměnu rozděloval upražené ocásky a ploutve. Samozřejmě se to neobešlo bez batohu lahváčů, pro které autobusem patnáctkou sjeli dva dobrovolníci ke stánku na starém autobusáku za obchoďákem Labe.

Nejvíce nás asi sblížila příprava na děkanát ze čtyřsemestrální matematické analýzy (děkanát = čtvrtý a poslední zkušební termín, který musel schválit děkan fakulty). Análu přednášel a zkoušel tehdy pouhý asistent dr. Zdráhal. Byl horší než španělští interbrigadisté – přes něj prošel opravdu málokdo. Pro studium jsme s Víťou zvolili skvělé místo – nastěhovali jsme se ke kamarádovi do Starých splavů. Vítek tam celé prázdniny půjčoval loďky patřící komunálnímu podniku Doksy. Účetnictví se vedlo ve školním sešitě, takže za nepřipsanou zápůjční hodinu byla čtyři piva. Kelímkáče jsme vozily ze stánku na hlavní pláži na skládačce, která měla vzadu drátěný košík, kam se jako na potvoru vešly právě ty čtyři kelímky. Netuším, jestli jsem v těch dnech vůbec otevřel učebnici od Gillmana a Mc Dowella. V každém případě jsem v čase, kdy jsem neseděl v pokladně půjčovny loděk, vybudoval na břehu jezera jednoduchou udírnu. Vítek nalovil ryby, i úhoře jsme měli!, a už se z udírny kouřilo. Tu zkoušku jsem nakonec udělal, i Víťa, ale nebylo to zásluhou mastných prstů a voskovaných kelímků. Spíše jednoho mejdanu, kde jsem se s dr. Zdráhalem slušně opil, takže ještě než mě vyhodil od zkoušky, což by znamenalo opakování celého ročníku, nechal mě vysvětlit možná řešení binomických rovnic, což jsem se večer před zkouškou naštěstí naučil.

V těch letech jsem zdaleka netušil, že Vítek je také vynálezcem ekonomické teorie, která jednou ovládne Evropu. Víťovu teorii cyklického dluhu dnes využívají všechny socialistické vlády světa. Věčná žízeň a hluboká kapsa jej donutily lepit jeden dluh dluhem dalším. Ovšem bylo mu tak líto zbavit se najednou všech vypůjčených peněz, že vždy se snažil půjčit si o něco více. Jak tvrdil – aby z toho koloběhu taky něco měl. Měl svou teorii promyšlenou do detailu. Ovšem šedá je teorie, zelený strom života, jak se posléze ukázalo.

Vítka nakonec vyhodili odevšad. Nejdříve z koleje, takže jsme v jeho privátu na Hvězdě zorganizovali pár nádherných mejdanů, ale taky jsme dokázali celou noc prokecat nad lakovanou krabičkou, do které se vešla právě dvě balení startek. Ráno jsem se sice bál zakašlat, aby mě neopustily plíce, ale v hlavě jsem měl naštosováno mraky zásadních myšlenek. Vlasatý Víťa vylétl i od státnic. Prý mu vedoucí katedry řekl, že si to může za rok zopakovat, ale ať přijde ostříhaný… Tím se naše cesty rozešly. Vítek opakoval pátý ročník, zatímco já na consulu ťukal letové rozkazy pátého stíhacího leteckého pluku v Líních u Plzně.

Pár let po přelomu tisíciletí jsem kráčel Jindřišskou ulicí na zasloužený oběd. Vtom jsem zaslechl oslovení v té době a v tom místě zcela nepravděpodobné – slabé zavolání: „Fotr!“. Tak mi říkalo jen pár lidí v dobách mých studií již dávno prachem zavátých. Sice jsem se otočil, ale nic podezřele známého jsem nezaregistroval. Už jsem se chtěl znovu rozejít, když se oslovení ozvalo znovu, z úst pár metrů ode mne postávajícího cizince. Museli jsme se těsně minout, ale že je to Vítek, jsem poznal až podle jeho typického pohledu. Žádný plnovous, ani mařena do půli zad. Samozřejmě, že jsme skončili v hospodě, ale žádné bujaré shledání to nebylo. Víťa byl zamlklý a pomalu ze sebe soukal svůj příběh. Byl jedním z těch, kteří neustáli rozlet raných devadesátých. Od jiných jsem se posléze dozvěděl, že totálně selhala jeho metoda cyklického dluhu a třeba zakoupení služebního vozu pro vlastní potřebu z dotací na provoz soukromé školy nebyl ten nejlepší nápad. Vítek mě detailů ušetřil, skoro šeptem, zakřiknutě vyprávěl až o důsledku - několika letech strávených ve vězení. Poslouchal jsem ho se spadlou bradou, jak jsem se snažil představit si ten supící kámen za mřížemi.

S Vítkem jsem se už nikdy nepotkal, mariáš jsem nehrál ani nepamatuji, a jeho skorodětskou čtyřkovou verzi už vůbec ne. Obávám se, že žluté startky bez filtru se už léta nevyrábějí, říčanské kladivo panák za 1,90 Kčs bych asi nepolkl. Jen čas od času mi někde tam vzadu zašimrá vzpomínka na ty roky, na ty lidi, na ty příběhy… Jo, a taky si někdy koupím u nás lutenici ve skle, v tom krámě, co mají zboží na paletách dovezené z Němec těsně před expirací.

Ale i to je jen šestej odvar té pradávné síly, o jejichž rytířích se vypráví jen v málo pravděpodobných bájích…

Praha, 13.12.2017