Perelmanův milion

Wolfgang Lewinski  - Poincarého domněnka, inscenováno souborem Tygr v tísni ve Vile Štvanice.

Poincarého domněnka tvrdí, že každá uzavřená třírozměrná varieta, na které můžeme každou uzavřenou křivku převést na bod, je povrchem čtyřrozměrné koule. Poincarého domněnka vzdorovala snahám o důkaz téměř sto let, než ji v roce 2002 dokázal ruský matematik Grigorij Perelman. (Wikipedie)

Neumím číst texty divadelních her. Nevyhledávám tento zážitek a z mých oblíbených Jaroslavových Požíračů leknínů jsem dokázal přečíst jen prvních patnáct stránek. Přestože mi tedy „není dáno“, ze stáje Levínského autorů jsem přečetl už tři hry a čtvrtou mám na nočním stolku (nebudeme si komplikovat život pokusem vyznat se v tom, který z autorů je Lewinski a který Levínský, kdo je René, kdo Wolfgang a kdo Leo, kde se vzal Helmut Kuhl a zda je spřízněn se Samuelem Königratzem… a Miro Bludný? Po tom už vůbec nepátrejte, nebo sem dám odkaz na Harilu!! To už raději na kakavo do cukrárny za školou se Šimonem Olivětínem!). Nevím, nevím, zda tento můj zájem o Levínského hry zrovna dosvědčuje kvalitu dramatického umění autorova – spíše bych s ohledem na můj hendikep nedostatku představivosti sázel na kvalitu čistě literární. A třeba ještě neinscenované Klešice je radost číst už jen kvůli dokonalé jazykové stylizaci dramatu.

Poincarého domněnku jsem četl jako povídku. I když podtitul hry láká na čtyři dialogy a závěrečné karnevalové balábile. Závěr graduje jako rostoucí funkce s kladnou první i druhou derivací na celém sledovaném intervalu. Dialogy šéfredaktora, tří geniálních matematiků a dvou samojediných Marí se točí jak ta nit vyslaná do uzavřeného jednoduše souvislého třídimenzionálního prostoru, aby na ní po zatažení zpět nezůstal jediný uzlík. Autor dokázal nemožné – tajemná krása vysoké matematiky tu hraje hlavní roli, a divák se nenudí.

Ve Vile Štvanice (ostatně velice hezkém a příjemném divadelním prostoru, divadelní bar v to počítaje!) jsem poprvé tak silně zavnímal to kouzlo převedení napsaného dialogu do živé divadelní podoby. Poznával jsem ten rozhovor mezi šéfredaktorem a Marí Dvě, já ta slova znal, a přitom to bylo tak jiné! Sakra, musí to bejt síla, stvořit postavy, vybavit je motivací, myšlenkou a slovy… A pak je vidět a slyšet živé na jevišti!

Tajemné matematické formule, pronášené ve hře jen tak mimochodem, jsou náramkem, na němž jsou navěšeny další přívěsky. Autor, jako v jiných svých hrách, nechává na divákovi, aby se chytil na více či méně zřejmá nepopisná nahození. Dialog Marí Jedna s Poincarém, či Marí Dvě s Gríšou Perelmanem, je možná nejen o matematice, jídle a svádění (vždyť nakonec se řeší i otcovství nejspíše neexistujícího dítěte), ale také je obhajobou géniů. Protože Gríšovo zcela nepochopitelné odmítnutí milionu dolarů (skvělý marketingový tah, že?!) z něj v očích nás prostých počtářů dělá tak trochu magora, není-liž pravda? Autor, sám významný matematik, to tak přece nemůže nechat! A tak je nám předložen „největší mozek uplynulého století“ jako člověk procházející životem jako souvislou řadou příčin a následků, člověk analyzující náhody, člověk vyhýbající se následkům. Nakonec to, že se rozhodne nepřijmout milion dolarů, je vlastně logické.

Silným nedosloveným tématem je všudypřítomný židovský živel režijně ještě záměrně zdůrazněný. Obě Marí jsou Židovky, hlavně Gríša Perelman se k svému židovství opakovaně hlásí – jistě ne prvoplánově. Sám sebe, a to nejen ve spojitosti s nepřijetím milionu dolarů, ale i s možným otcovstvím, označuje za největší mozek minulého století. Nakonec i Poincaré je připomínkou jiného geniálního Žida. Vždyť ve stejné době jako Einstein formuloval základní věty teorie relativity! Navíc v inscenaci Tygra v tísni hraje Poincarého Achab Haidler, který vypadá jak roztančená Klausová synagoga! A tančící Achab je prostě úžasný! Především je však úžasný ten počet geniálních mozků, které dal světu tak malý národ.

Režisér a dramaturgyně (nebo dramaturg a režisérka) souboru doplnili čtyři dialogy čtyřmi kuplety, které jako předěly odzpívají postupně všichni herci. Moc mě to bavilo. Měl jsem pocit, že i herci si to užívají. Dával jsem si pozor, jestli jim bude rozumět – to totiž byla jediná vada, kterou po premiéře inscenaci vytkla sekernice Machalická. Asi si její kritiku vzal soubor k srdci – rozumět bylo i Achabovi přes ty jeho kolozuby. Úspěch hry stojí a padá právě s výkony herců – dialogy, ač dobře napsané, nelze odrecitovat. Herec má minimální prostor, protože až na pád vajíček v petrohradském konzumu nemá po ruce dramatickou situaci. No, a pak ten závěr. Autor to inscenátorům neusnadňuje. Ale vůbec. Jako by zapomněl, že nepíše pro svou noru Nejhodnějších medvídků. V jedné chvíli jsem měl pocit, že spadl řemen a herci se trochu ztrácí. Po představení jsem zaslechl, že právě v závěrečném obraze se na poslední chvíli krátilo. To byl možná ten problém. V každém případě je v tomto místě hry, kde by měly vygradovat všechny otevřené i podpovrchové linie (setkání géniů, skrývání identity, odmítnutí milionu dolarů, výjimečnost individuí v diaspoře, komunikace přes propast více než sta let…) obrovský prostor pro režiséra interpretovat autorem předloženou zběsilou situaci. Už při četbě hry jsem si říkal, jak moc se autor nejspíš těší, jak se režisérstvo se závěrečným obrazem jeho hry vypořádá!

Kombinace Lewinskeho, Tygra v tísni a Vily Štvanice se vysloveně vydařila. A v baru jameson jen za 54 korun. Krásný večer!

Praha – Štvanice, 25.4.2016

P.S. Tak jsem zvědav, Dane :-) !

FOTOBLOG - Zajeď se podívat do Bohnic, ať víš, do čeho jdeš!

    Na první opravdu jarní víkend jsem si připravil další výpravu na pražskou periférii. Od smutku a zimní deprese východních a severovýchodních plání, sídlišť a dálničních křižovatek se posunuji k severním a severozápadním jarním roklím, kaňonům a přírodním rezervacím. Původně jsem plánoval dokončit obhlídku západního konce buližníkového hřebenu Ládví s tím, že přes Čimický háj se dostanu k přírodnímu parku Drahaň - Troja. Ten jsem chtěl projít dvěma roklemi - podél Čimického potoka sestoupit k Vltavě Zámeckou roklí (název není odvozen od žádného zámku, ale od hradiště Zámka, kde je doloženo osídlení pět tisíc let staré; určitě se sem podívám, už jen kvůli zvláštní trojúhelníkové ostrožně, která sama o sobě byla dokonalým obranným prvkem). Naplánoval jsem rychlý pochod po nebývale frekventované pobřežní cyklostezce, abych z ní co nejdříve uhnul do údolí Bohnického potoka a vystoupal zpět na náhorní planinu.

    Leč došlo k malému zázraku a synek se rozhodl, lehce lehounce přemluven mámou, že mě tentokrát doprovodí. No, jeho rozhodnutí mělo přímý vliv na zásadní zkrácení trasy. Matěj není zrovna dálkoplaz. Ale naši procházku jsme aspoň označili za první trénink na letošní čundr rodící se trampské osady Anamští skřivani. Správně tedy T.O. Anamo Skylarks!

    Trasa byla osekána na dřeň a z původního plánu zůstal jen úsek přes přírodní památku Bohnické údolí. A to ještě shora dolů, k Vltavě. Trasa osekána, ale nakonec jsme vystřídali čtyři druhy dopravy.

    Do Bohnic jsme dorazili autobusem ignorujíc Ládví i Čimický háj. Zatímco na sídlištích, která jsem nemohl obejít při předchozích toulkách, ať už to byly Ďáblice nebo Kobylisy, ale i pověstmi opředený Černý most, jsem vždy dokázal najít něco pozitivního, bohnické sídliště coby nejzápadnější část tzv. Severního města mě dost vyděsilo. Nekonečné paneláky, marná snaha "urbanistů" sedmdesátých let vytvořit nějaký městský systém. Ne zrovna příjemné místo k životu. Prostě ta betonová hradba na horizontu, která se brutálně dere do zorného pole i na těch nejhezčích pražských vyhlídkách. Hned po výstupu z busu jsme proto zamířili do uliček starých Bohnic, abychom po chvíli dorazili na starou náves.

 

 Jak z Troškova jihočeského filmu.

 

 Kostel svatých Petra a Pavla, původně samozřejmě románská stavba z dob krále Vladislava, tedy ze dvanáctého století. Nezajímavě přestavěná počátkem devatenáctého století v jakémsi vesnickém postbarokním stylu.

 

Ze severu, když ze záběru eliminujete všudypřítomné okolní paneláky, se při pohledu na Bohnice octnete na kraji běžné středočeské vesnice. Jako každý dobrý hospodář, i zdejší sedláci vystavěli své statky na kraji těžko využitelného terénního zářezu, aby zůstalo k dispozici co nejvíce hodnotné zemědělské půdy na okolních rovinách. Ta byla ovšem v sedmdesátých letech zastavěna paneláky. Výstavba obrovských sídlišť měla pochopitelně zásadní dopad do místních ekosystémů. Ten byl tak značný, že dokonce na dlouhá léta zmizely vodní toky, které po tisíciletí tvarovaly okraj náhorní planiny nad Vltavou. Drahaňskému, Čimickému a Bohnickému potoku se blýská na lepší časy, daří se obnovovat prameniště, a my jsem se přesvědčili, že někde v půlce původního toku se do starého koryta vrátil Bohnický potůček.

 

    Putování přes Bohnice se samozřejmě nemůže nedotknout zdejší psychiatrické léčebny. I my jsme šli značnou část cesty po okraji rozsáhlého areálu léčebny. Přes bránu ve starých Bohnicích jsme zahlédli bohnický zámek, tedy přesněji řečeno to, co z něj zbylo. Pokud by mě synek neodradil od odbočky na vyhlídku nad vltavským kaňonem, dostali bychom se i ke starému hřbitovu chovanců Zemského ústavu pro choromyslné. Tento ústav byl předchůdcem moderní nemocnice, která v Bohnicích vyrostla počátkem minulého století. A tak posléze vzniklo populární zvolání o odvozu do Bohnic, čímž není myšlena návštěva místního kulturního domu Krakov (proč Krakov?? inu proto, že zdejší sídliště vyrůstalo jako stavba československo - polského přátelství, proto je zde tolik ulic odkazujících svými názvy k Polsku).

 

    Kousek za Bohnicemi jsme konečně vstoupili do okolních lesů. Nejedná se, samozřejmě, o nějaké původní lesní hvozdy. Naši předci je důkladně vyklučili. V druhé polovině minulého století, v dobách jézetdé a státních statků začaly nepřístupnější pozemky zarůstat náletovými dřevinami, či zde byly vysazovány ne zrovna nejvhodnější druhy, jako například akát a zde cizí borovice a smrk. Na některých lokalitách se přesto udržely či rozšířily porosty dubu a javoru.

 

Nádherné duby na hraně Bohnického údolí.

 





 

Na skalnatém jižním svahu (výstupy přeměněných prvohorních a starších hornin, tedy hlavně kysličníky železa načervenalých břidlic, tak typických pro Českou tabuli) mne zaujaly rozpadlé a sesuté kamenné zídky. Proč a na co se dřít v tomto terénu s kamennými terasami? Po chvíli jsem mezi náletovou zelení rozpoznal několik prastarých pokroucených třešní. Ano, i tato nepřístupná místa dokázali sedláci využít - pro ovocné sady tam, kde bylo něco půdy, na skalnatějších pozemcích rostla vinná réva.

 

Vltavský kaňon sevřený mezi zámeckou ostrožnu a Sedlecké skály na protějším břehu jsme překonali přívozem. Tedy toho dne druhým dopravním prostředkem.

 

Sedlecký břeh se blíží.

 

Přívoz.

 

V Sedlci jsme se pokusili doběhnout přijíždějící vlak. Teprve dodatečně jsem pochopil svou bláhovost. Tato trať je velice frekventovaná i o víkendech. Za chvíli nám jel další. Sice jsme nepočkali na motoráček, který by nás dovezl až na Horní libeňské nádraží, ale dorazili jsme po pár minutách na Masaryčku. Takže po třetím dopravním prostředku přišlo na řadu i metro.

 

 

A příště? Na severu ještě zůstaneme! Drahaňské údolí, Přemyšlenská rokle, Klecánky, hradiště Zámka. A to jsme pořád ještě na pravém břehu. Levý Hradec musí ještě počkat.

 

 

Praha, 2.4.2016

Žebrácká opera po čtyřiceti letech

    Cesta ke vstupenkám na obnovené představení Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích vedla přes počůraný plot Havlova Hrádečku. Ale v tomhle jsem nevinně, já prostě musel. Přijet na Hrádeček!

    Bylo mi jasné, že dostat se k lístkům na vzpomínkové představení k 40. výročí přeslavné premiéry v sále hospody U Zábranských bude dost komplikované. A já do intimního hlediště hornopočernického divadla potřeboval vstupenky hned čtyři. Coby známý nesmělec jsem nenašel odvahu oslovit přímo principála Divadla Na tahu Andreje Kroba. Vyčkal jsem tedy třetího jamesona v dnes již uzavřeném (zcela oprávněně!) vysočanském nonstopu a oslovil souseda Reného, jenž má k Andreji blízko. Řekl bych blíže, než může mít dramatik k principálovi spřízněného divadla. Vstupenky byly přislíbeny, ovšem za podmínky přijetí pozvání na Krobovu zahradní slavnost právě na Hrádečku.

    A zde došlo k té čůrací historce, kterou se chystám ještě v budoucnu použít. Bude to jedna z těch otcovských historek, při jejichž vyprávění se dcery za své otce celkem oprávněně stydí. Čůrání nijak nesouviselo s dodatečným kácením model. Ale po příjezdu to zkrátka přišlo na naši princeznu, která to dál, než k presidentskému plotu nedonesla. Věřím, že by nám to přemilá paní Olga odpustila!

    Obnovenou inscenaci Havlovy hry Žebrácká opera jsem, přiznávám, nebral moc vážně. Tedy přesněji řečeno - nechystal jsem se na standardně předvedené představení, ale na společenskou událost odbojářského charakteru. Taky už ve frontě na zabukované lístky jsem se tlačil s lidmi, o nichž se dnes konečně píše v čítankách či historických pojednáních o moderních českých dějinách. Nenápadně jsem pozoroval známé tváře, ke kterým jsem se snažil přiřadit slavná jména. Navíc, jak je o mne známo, nejsem nadšeným příznivcem podle mne podivné odbočky evropského dramatu vyšlapané Ionesky, Beckety a samozřejmě naším Václavem Havlem. Ale o mém vztahu k absurdnímu divadlu jsem již na blogu psal. Tak snad jen jednu větu - nemohu si pomoct, ale většina absurdních dramat mi připadá matematicky vykalkulovaná. Ano, Sýkorovy mozaiky jsou taky spočítané počítačovým programem... ale to je přece jen něco jiného.

    Přes veškerá má (ne)očekávání se přinatrefilo to, co se může stát jen na divadle. Ten zázrak okamžitého neopakovatelného zážitku. Kdy se těším na každou další repliku. Tentokrát ale nejde jen o dobře připravené a sehrané představení. Protože, a teď přijde můj coming-out, moc se mi líbil Havlův text! Absurdní postupy jsou naroubovány na celkem jednoduchý Gayův příběh o zkorumpovaném londýnském podsvětí někdy z počátku 18. století. A tak zatímco Brechtova předválečná úprava hledá v předloze sociální křivdy (ale díky ní většina z nás zazpívá aspoň jednu sloku přeslavné písně o Meckiem Messerovi), Havel vidí ten hnus ve všudypřítomné korupci, snadném lámání charakterů, propletení policie s lupičským podzemím, vzájemných podrazech, donášení atd. atd. A v absurdní nadsázce zobrazuje lidský póvl, jenž se shodou okolností dostal k moci, v jakémsi otisku počínající normalizace raných sedmdesátých. Havlova záliba ve vršení absurdit se vyřádí nejenom v neustále se proplétajícím ději, ale samozřejmě hlavně v promluvách postav - třeba pečlivý a sáhodlouhý Macheathův monolog ke dvěma pistolníkům, v němž boss zločineckého podsvětí odbornickým jazykem poučuje, proč zrovna on je tak úspěšný u žen, je podle mne úžasným příkladem dokonalé absurdity. Zločinec a vrah vykládá o jemných nuancích získávání ženské přízně a pistolníci chápavě přikyvují. O osudech jiných se rozhoduje v jídelnách a kuchyních mezi polívkou a vepřovým. A není tu třeba berličky speciálních vymyšleností. A absurdní je v kontextu hry nakonec i smutný osud jediné kladné postavy, čestného kapsáře Filche. Havlovy dlouhé monology ani dialogy nenudí, jsou vtipné a napínavé, autor nemusí roubovat absurdní kličkování, protože okolnosti jsou dostatečně absurdní a slova tak plynou přirozeně, nenásilně. V jednu chvíli jsem zaslechl Josefa Abrháma v roli Riegra ve zfilmovaném Havlově Odcházení. I to se odehrává v natolik absurdním prostředí, že autorovi "stačí" jakoby jen zaznamenávat rozhovory...

    Souboru Divadla Na tahu doplněnému o hostující herce (třeba vynikající Zdeněk Kupka v roli Macheatha, z domovského souboru mi i po půl roce v paměti utkvěla například Polly v podání Julie Válkové) se představení prostě vydařilo. Krobův cit pro Havlovy hry je pověstný, a projevil se i tentokrát. Listopadová obnovená inscenace Žebrácké opery určitě nebyla jen společenskou událostí. K mé radosti převeliké jsem byl účasten události výsostně divadelní!

Praha 1.11.2015 a 28.3.2016

P.S. 7. dubna se v Počernicích hraje Žebrácká opera znovu!

FOTOBLOG - Nekonečnými pláněmi za severovýchodní hranicí metropole

Nechtělo se mi, moc se mi nechtělo! Leč věděl jsem, že by tahle plánovaná cesta přede mnou zůstala viset jako nesplněná výzva! Takže minulou neděli jsem se až před jedenáctou dokopal k natažení kompresních podkolenek a dalšího sportovního prádla, abych vyrazil na sedmnáctikilometrovou (podle googlu, muselo to být mnohem víc!! Určitě!) průzkumnou cestu do nekonečných plání České tabule vystupující severovýchodně od metropole.

Naplánovaná cesta měla dvě části, a v této skutečnosti se skrývalo čertovo kopýtko nedělního putování! Prvních pár kilometrů jsem vyhradil poznání starých rozlehlých sadů, které přežily na utajených plochách rozhraní Vysočan a Hloubětína. Cesta napříč zapomenutými sady i následný průzkum přírodní památky staré cihelny nad Hloubětínem slibovaly značně bahnitý zážitek. Kvůli němu jsem neobul své drahé sportovní boty, dříve běžecké, a velice pohodlné, ale sáhl jsem po starých pracovních traktorech. Ty velice dobře plní svou funkci na několikakilometrových túrách po březích Berounky – které ovšem v drtivé většině vedou po měkoučkých kobercích poddajného borovicového jehličí. Tentokrát jsem v těch traktorech musel ujít zbylou většinu cesty po vyasfaltovaných okreskách za hranicemi velkoměsta. To nebylo dobrý, nebylo!

Cesta začala na vysočanských brownfieldech, kde se měla začít budovat nová moderní čtvrť již v roce 2008. Počátkem tisíciletí se dokonce spekulovalo, že by zde vyrostl moderní vysokoškolský kampus (studentky, koleje, hospody, kluby…). No jo, ve stejné době bylo na mixážním pultu nenažraných vlků z Wólstrýtu namícháno tolik balíčků toxických aktiv, že následný průser provětral údolí Rokytky i moje investiční účty (což mě mrzí o pisl více!). Aktuální stav kousku bývalého průmyslového srdce republiky (ne, že by se mi po něm nějak zásadně stýskalo!!) je zde:

 

Při pohledu na druhou stranu se můžeme pomalu loučit známou písní „Já jsem holka od Odkolka…“ s areálem Odkolkových pekáren. Jak psali ve věstníku naší čtvrti – bourací územní rozhodnutí je již vydáno a záhy by se mělo začít se stavbou komplexu bytových domů. Spolu se smíšenou zástavbou kolem Kolbenovy ulice a v údolí Rokytky v Hloubětíně tak postupně vyroste nové město pro 35 000 obyvatel. Tak uvidíme, jak pokrizové plány vyjdou. Ale až nové město plně ožije, nechci vidět ten provoz na Sokolovské a Českomoravské… Odkolkova pekárna zatím čeká na svůj soudný den:

Dnešní Sokolovská ulice je po řadu století tepnou vsakující dopravu ze severovýchodních Čech do jednoho proudu. Po dřívější Královské třídě drkotaly formanské vozy směřující k Poříčské bráně poté, co zvládly sjezd prudkým svahem klíčovského kopce a zastavily se k poslednímu občerstvení před vjezdem do Prahy v zájezdním hostinci U České lípy nebo v Ruském dvoře. Ani jeden hostinec už naproti vysočanské radnici nestojí, jen několik prastarých lip připomíná restaurační zahradu v Krátkého ulici. Z bývalé frekventované dálnice stoupající vlevo je klidné stromořadí kaštanů:

Jižní svah Klíčova je odpradávna pokryt ovocnými sady. Teprve v posledních letech se z divočiny a džungle neprostupného porostu opět vylupují řady ovocných stromů, především jabloní. A protože jsou v obecním vlastnictví, jsou sady úřadem zpřístupněny k volnému česání. Obnova sadů probíhá sympatickým způsobem. Úřad městské části v pruhu od Flajšnerky až nad Hloubětínský hřbitov poskytuje skromné ubytování bezdomovcům, kteří na oplátku klestí ovocným stromům cestu ke slunci, či čistí staré louky od náletu a starají se o nová stromořadí. Paradoxně se tak děje na území radnice, jejíž ódeesácký radní, tuším, že se jmenuje Holeček, byl v předvolební kampani tolik napadán za hloupý výrok o bezdomovcích na předvolebním billboardu. Nu, výroky v předvolební kampani je věc jedna, reálná pomoc konkrétním lidem věc druhá. A za tu ódeesáckou vysočanskou klobouk dolů! Cestou přes jeden ze sadů jsem pokecal s párem ve středních letech. Před obytnou buňkou se na otevřeném ohni v kotlíku připravoval oběd, paní se chystala s kolečkem a plastovými nádobami pro vodu, na šňůře vlálo vyprané prádlo. Jejich kocour ze mne nespustil pátravé oči. V tom poledním slunci úplná idyla. Byla by to nádherná fotka. Jenže to bych si připadal jako idiot fotící indiány v rezervaci.

Na periférii je možné narazit na různé kuriozity – třeba na zahradní kolonku uskřinutou mezi jílovcovým svahem a dálkovým teplovodem:

 

Uprostřed běsnícího udržitelného rozvoje je ukryta přírodní památka. V bývalé cihelně, pokud k ní najdete cestu, lze studovat odkryv hrany České tabule na dohled od jediného odkryvu mnohem staršího Pražského zlomu v Hloubětíně. Mladé měkké pískovce chrání níže uložené slíny, které zase uchránily mocné vrstvy navátých spraší dnes ladně smývaných přívaly deště. Cesta k přírodní památce byla trochu komplikovanější (odkryv cihelny vykukuje na horizontu):

 Pískovce:

 Slíny:

 Spraše:

Podél cihelny jsem konečně opustil Pražskou kotlinu. Hrana České tabule je rozbrázděna erozními zářezy. Proplést se mezi nimi mi pomohly stopy okovaných koní. Poctivé podkovy vyloučily přítomnost zrádných Kiowů. Takže nejspíše tudy před pár dny projela malá skupinka jezdců doprovázejících zarputilého arcibiskupa Jana prchajícího před naštvaným králem Václavem na blízký hrádek Jenštejn. Copak by asi páni rytíři řekli na provoz na bývalé zemské stezce:

 

Nekonečné prérie polabských plání jsou pro mé oko uvyklé na exogenní údolí Staré řeky až příliš nekonečné. Obec zdánlivě nedaleko položená se ani usilovnou chůzí vůbec nepřibližuje. Ty přesuny byly opravdu k nepřečkání. Satalice jsou ještě součástí Velké Prahy a byly první obcí na mé cestě. Už na jejich okraji jsem ovšem vážně pochyboval o správné volbě bot. Ještě jsem měl ovšem dost sil na to, abych si prohlédl a nafotil místní kapličku obklopenou věkovitými lípami. Kapli svaté Anny zde přislíbila vystavět hraběnka Šporková na paměť radostné události – při cestě do Prahy zde povila dceru. A jak uvádí nedávno umístěná cedule, svůj slib splnila, „protože tak je tomu u šlechticů zvykem“. Čtyři 250 let staré lípy před pár lety na původní pětici doplnila jedna mladice. Tak jestlipak jí bude dáno a přáno dožít se tolika let: 

Za Satalicemi jsem poprvé při svých putováních opustil metropoli. Jsem statečný, takže jsem se zarazil jen na chvíli. Abych vzápětí vyrazil do necivilizované divočiny dobrodružství vstříc:

 

Přes Radonice a Dehtáry jsem dopajdal do Svémyslic. Ne, že by v Radonicích a Dehtárech nebylo co k vidění, a tedy i k focení. Ale památeční topoly či zoopark mi tou dobou už byly celkem u prdele. Když mi před Radonicemi volala kamarádka z Těšína, jen jsem zoufale vyhrkl, ať pro mne okamžitě přijede! Chvíli jsem taky přemýšlel, že když „náhodou“ padnu pod jeden z mnoha projíždějících bicyklů, musela by pro mne přijet sanitka! Ve Svémyslicích jsem se přiblížil takřka na dohled k Brandýsu nad Labem, ale můj zájem zcela patřil místnímu kostelu se zvonicí. Farní kostel sv. Prokopa zde stál již ve dvanáctém století. Koncem 18. století však již natolik zchátral, že gotická stavba byla zbořena a nahrazena celkem nevýrazným barokem. Upravena byla i zajímavá zvonice, jejíž baňatá cibule byla naopak v polovině 19. století nepříliš šťastně nahrazena stanovou střechou.

A vedle brány, ve chvílích, kdy mi před očima probíhal můj celý život, mě k poslednímu vzepětí sil ponoukla tato anonce:

 

Pak už mě čekal jen poslední úsek k zelenečskému nádraží s mezipřistáním v hospodě Zéland, kde jsem zanechal veškerou hotovost za doplnění energie v podobě plzeňského Prazdroje a několika hlavních jídel. Ano, i smažák byl, přiznávám se! Naštěstí mi zbylo něco drobných na zpáteční jízdenku do civilizace a bezpečí hlavního města. Hrobka dál čeká na svého nového majitele…

 

Praha, 7.2.2016

 

 

Racek, Racek, Racek!

„Budeš-li potřebovat můj život, přijď a vezmi si jej“

Strana 121, řádek 11 a 12

„Námět na krátkou povídku:

na břehu jezera žije od dětství mladá dívka, taková, jako jste vy;

má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek.

Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a nemaje nic jiného na práci,

přivede ji do záhuby, jako tady toho racka…“

Trigorin k Nině

Když jsem kdysi, ve třinácti či čtrnácti letech, původně z nudy, shlédl odpolední televizní inscenaci Čechovova Racka, vykostěnou na obligátních 60 minut, nemohl jsem tušit, jak důležitou se pro mne v budoucnu tato divadelní hra stane. Tehdy, za neuvěřitelných dob jediného černobílého televizního programu, měla ta inscenace všechny atributy televizní šmíry – nezbytné břízky, na pozadí světelnými efekty vytvořené mihotající se vlnky hladiny jezera, očekávatelný chechtot racků, přehrávání a výrazná mimika na kameru… Přes tu všechnu odpudivost jsem zaslechl a pochopil cosi, čím ke mně Anton Pavlovič přes propasti času promluvil a nedovolil mi tu televizi vypnout.

Iniciační Léblovskou inscenaci Racka Na zábradlí jsem ovšem po letech viděl čirou náhodou. Ani se mi nechce myslet na to, že by mne minula! Těšili jsme se tehdy na Zuzanu Bydžovskou v představení Táňa, Táňa. Ovšem kvůli jejímu onemocnění Zábradlí uvádělo právě Racka. Nechtělo se mi, nechtělo… Co mi asi tak může říci prastará ruská hra. Nu, zůstali jsme. I po dvaceti letech mám jasné flashbacky – první stísněná řada na balkoně, bílá stylizace Léblovy scénografie, mužici na vozíku v živých obrazech, stakatové piano Filipa Topola, hlasitě nezvladatelný, leč osamělý Klárčin smích nesoucí se nad hledištěm po přestávce notně vyprázdněným. Nezapomenutelný výkon Radka Holuba a Báry Hrzánové. A nezapomenutelné čtvrté dějství!!... A pak mlčení u stolku v divadelním baru… Než jsme popadli dech.

Racků létá po českých divadlech dost. Ale stálo za to počkat dvacet let, než jsem se odhodlal ke srovnání. Racka v Dejvickém divadle jsem vidět opravdu chtěl. Tolik, že jsem dokonce vyrazil sám, což opravdu nedělám, hrozíc se depresí! A viděl jsem představení tak podařené a výjimečné, že srovnávat mne napadlo až v onom čtvrtém dějství...

Co více říci o dejvickém Rackovi?

Že jsem nemohl spustit oči z Veroniky Kubařové? Kdo pamatuje paní Šafránkovou v Sartrově S vyloučením veřejnosti, ať se přihlásí! Chraňbůh, že bych chtěl srovnávat, ale stejně, jako tehdy v Činoheráku, i jeviště v Dejvickém se rozsvítí, když Veronika vejde. Tu bezprostřednost nemůže jen hrát! Dialog s Treplevem ve čtvrtém dějství mohl vše zkazit. Veronika je hodně civilní, ale nic nekazí. Je skvělá. Skvělá!

Že to jiskření mezi Ninou a Trojanovým Trigorinem je tak silné a uvěřitelné, že mne napadlo, jestli si toho všimla i paní Trojanová! Trojanovo charisma úspěšného chlapa a bezprostřední Kubařová, to musí být radost režírovat.

Že Pavolu Andraškovi se opravdu povedla scéna! Protože dobře udělaná scénografie hraje spolu s herci.

Že sice nevím, zda to byl režijní záměr (uměleckého šéfa DD Michala Vajdičky), ale mně se prostě líbilo to pojetí, které je na hraně divadla na divadle, kdy jednotlivé výstupy jsou téměř „etudami na dané téma“. Ta dílčí osobní neštěstí najednou vystupuji hrozivě, ostře. Vypreparovaně.

Že představení trvalo i s přestávkou tři a půl hodiny, ale na konci mi bylo líto, že končí…

Kdo by řekl, že sto let staré drama (či komedie?) mě bude tak bavit, Antone Pavloviči! Že starosti a osudy a hlavně smutky lidí z jakéhosi statku ze zapadlé ruské gubernie budou zajímat a dojímat nejen toho kluka – emoční houbu u černobílé televize, ale i starýho chlapa, celkem dost okoralého.

Praha 17.1.2016, Dejvické divadlo – A.P.Čechov: Racek

P.S. Díky, Hansi!

FOTOBLOG - Na severní hranici metropole

První část včerejší cesty na severozápad nezačala nejlépe. To, že jsem došel až do starých Ďáblic, má jediné plus - mohu si ze seznamu odškrtnout další z periférií metropole. Leč od začátku - z iracionální náklonosti k outsiderům jsem započal cestu v horním Střížkově. Je to donedávna zcela zapomenutá pražská obec. Lid fotbalistický se o Střížkovu dozvěděl až v důsledku prodeje marky Bohemians neznámému diviznímu týmu ze Střížkova. Lid obecný až s pojmenováním místní stanice metra. A to na katastru Střížkova stojí polovina proseckého sídliště a kus sídliště Ďáblice. Přičemž ze sídliště Ďáblice nestojí na katastru Ďáblic ani paneláček - téměř celé je na katastru Kobylis. Ale nešť, to je stará vesta, že se okresní tajemníci nějakým místopisem moc nezabývali...

Zdánlivě v Ďáblicích, fakticky stále na Střížkově!

V Ďáblicích toho zas až tolik k vidění není. Kdybych se nebavil přestavbami rodinných domků a vilek naproti nekonečné zdi Ďáblického hřbitova, byla by štreka do starých Ďáblic dost dlouhá nuda. Pak přišel ten pravý, původní vesnický hřbitůvek, a už tu byla docela velká obec. Prvorepublikové vily doplněné na volných parcelách skromnými vilkami ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. A na parcelách, které zbyly, vyrostly ne nijak hnusné stavby poslední éry. Ovšem pak jsem dorazil na křížení hlavních ulic a octl se v Harrachově:

Nejzajímavější stavbou Ďáblic je místní zámeček s kaplí. Patřil k němu rozsáhlý statek. Bohužel, dodnes jsou na statku i zámečku zřetelné dopady téměř čtyřicetiletého bolševického hospodaření:

Téměř stejnou cestou jsem zamířil k nejvyššímu návrší této části Prahy. Kopec Ládví, jehož jméno si přivlastnilo centrum nových Kobylis, docela výrazně vystupuje nad okolní plošinu. Od hvězdárny, která tedy nestojí na nejvyšší kótě, je úžasný výhled do severních Čech. Mrzelo mne, že jsem na cestu nevyrazil v původně plánovaném dopoledním čase. I tak byl výhled v téměř horizontálním zimním slunci nádherný. Vidět byla Milešovka, Lovoš i Bořeň. Samozřejmě hřeben Krušných hor. Ale jednoznačně identifikovatelný byl dokonce i Děčínský Sněžník! Jen Ještědem jsem si nebyl jistý.

Výhled do České tabule.



Výstup na Ládví mi otevřel pohled směrem k Letňanům, kde dikensovský kapitalismus hrábl svým pařátem extra hluboko, aby rozšířil prostor pro nové a nové chrámy konzumu. Navíc tu maj levnej benzín, syčáci!!

Hvězdárna Ládví.

Zatímco Ďáblice byly celkem zklamáním, na kopci Ládví mne čekalo obrovské překvapení. Ládví je totiž buližníkovým sukem, který v dobách druhohorního moře, které utvářelo ráz celé České tabule na geologické éry dopředu, vystupoval nad hladinu mělkého moře jako osamocený ostrov. Buližník je jedním z nejstarších nerostů, původem ze Starohor. Aby tedy přežil až do dnešních dnů, musí být sakra tvrdé nátury! Vrchol Ládví je rozbrázdněn mnoha povrchovými lomy a lůmky (tohle slovo opravdu existuje!) - viz další fotografie. Přímo pod vrcholem je největší specialita tohoto geologického zázraku - ve stěnách lomu jsou zachovány dvě kapsy, které po statisíce let vytvářelo ono druhohorní moře. A následně do těchto kapes o průměru mnoha metrů nahrnulo tuny buližníkových valounků od nejmenšího průměru několika centimetrů až po několik metrů. Buližník se tu těžil ve dvacátých letech minulého století, a odkrytí takové kapsy bylo nejspíše vítaným počinem - stavební kámen stačilo nabírat. Tvrdý kámen byl ovšem využíván už na pěstní klíny, a donedávna byl vyhledáván zlatníky jako prubířský kámen. Na Ládví se určitě vrátím, nejen kvůli podrobnější prohlídce největšího lomu. Je tu opravdu hezky.



  

 Největší bývalý lom je přímo pod vrcholem.

 Cesta zimním lesem na vrchol Ládví.

 Zimní bučina na rozbrázděném vrcholu - přes blízkost sídliště tu byl příjemný klid.



Zimní slunce, bukový les pár desítek metrů od paneláků.

Vrchol Ládví s geodetickou věží, která se ve dvacátých letech minulého století stala součástí vyměřování nové triangulační sítě.

Dalším cílem mé průzkumné cesty bylo místo neradostné. Kobyliská střelnice. Mylně jsem se domníval, že rekonstrukce národního památníku už byla ukončena. Zamířím sem tedy ještě jednou zjara. Abych postál na místě, kde nacisté vystříleli také celé rodiny tří náčelníků proseckého Sokola, kteří v sokolovně nad kostelem sv. Václava pár dní ukrývali Kubiše a Gabčíka. Je to pro mne jedna z nejčernějších můr. Znáte tu scénu z Vyššího principu? Od prvního shlédnutí v dětství mne pronásleduje myšlenka na ty kluky, které jednou vyvedli z cely, posadili do náklaďáku a přivezli sem. V kterém okamžiku si uvědomili, že je to nezvratné?

Při mém pobíhání po Libni mě překvapilo, na kolika domech jsou ty nenápadné cedulky - zde bydlela rodina ta a ta, všichni byli popraveni za stanného práva. Jsem si jist, že něco takového bylo pro ty nádražáky, mechaniky, valcíře, lékaře... zcela nepředstavitelné. A to uběhlo fakticky jen pár měsíců od obsazení Němci. Uměli bychom si... umíme si něco takového představit my?

Rekonstrukce.

Cestou po kobyliském sídlišti jsem si znovu uvědomil, že se poslední dobou dívám na ty krabice paneláků jinýma očima. Ano, zaplaťpánbů v nich nemusím bydlet!! Na druhou stranu třeba zrovna kobyliské sídliště v tom pozdně odpoledním slunečním svitu působilo až... no, řekněme zajímavě. Ty jinde nevídané čtrnáctipodlažní žiletky poskládané v mírném svahu s velkými rozestupy... Pokud přežijí architektonické vylepšování kvůli zateplování a ustojí celkem pochopitelný tlak na zahuštění zástavby, nechal bych je žít :-)



Kobyliská žiletka.

Cestou k přírodní památce Okrouhlík jsem udělal chybu. Tím, že své průzkumné výpravy po perifériích plánuji opravdu jen rámcově, čas od času minu něco podstatného. Tentokrát jsem jen o fous minul jediný kostel, který byl za normalizace v Praze postaven. Jedná se o zastrčený evangelický kostel U Jákobova žebříku. Druhý důvod se do Kobylis vrátit.

Místo kostela jsem kousek od Okrouhlíku našel nejenom dvě hypermoderní vily, ale také zbyteček starých Kobylis kolem ulice Na Pěšinách:

Do horní Libně jsem scházel kolem Okrouhlíku, kde je minimalistická přírodní památka tvořená odkrytými pískovci usazenými ve svrchní křídě - zajímavé by mělo být viditelné diagonální křížení paleoproudů. Nemohu sloužit, už jsem se příliš těšil do pivovaru na Kolčavce.

Při minulé cestě z Libně na Střížkov jsem ovšem minul památník druhého odboje - atentátu na Heydricha. Chvíli jsem bloudil podchody a schodišti pod zdejším dopravním uzlem, ale nakonec našel cestu:

Zimní slunce sláblo a já už jen prošel kolem Ztracené varty směrem k Balabence. Nakonec jsem se rozhodl přejít Labuťku, abych se vyhnul cestě kolem další frekventované křižovatky. A pak už stačilo sejít na Kolčavku a chvíli počkat, až dorazí René s rodinou. Ty tři hořké speciály chutnaly fakt fantasticky!!

Praha, 26.12.2015



FOTOBLOG - Východní stěnou Balkánu na Vítkov.

Dnes dva horolezecké výstupy v jednom dni!! Z toho jeden prvovýstup východní stěnou Balkánu! Odtud vrcholovou fotografii nemám, protože dostat se na vrcholovou kótu přes několikeré oplocení místních balkanistů živících se pěstováním kořenové zeleniny a přežívajících v nuzných kolnách na motyčky bylo prostě nemožné. Z Píku Balkán jsem se zhoupl přes sedlo na Pražačce a přes náhorní plató dorazil na nebezpečný Vítkov. Nestále počasí mne provázelo po celou dobu nebezpečného sestupu na jižní žižkovskou stranu, odkud jsem zcela hrdinně jen po krátkém zaváhání prošel skřetí norou. Vydechl jsem si až v Karolině údolí a nastoupil zpáteční celkem nevzrušivou túru.

Cesta na Balkán vedla přes "rodnou" Harfu a pak už výstupem kolem tajemného hradu, kde mnoho let vládl tvrdou a krutou rukou přebohatý kníže Hušák.

Vrchol hory Balkán je zabrán zelináři živořícími v bídných příbytcích uschovaných za několikerým plotem. Sem ruka Bursíkova nedosáhne!

Jednotky PVOS jsou dodnes připraveny chránit Žižkovskou republiku před napadením shora! 

Na chvilku vykouklo slunce! Než jsem ovšem našteloval svůj asijský chytrý fotící telefon, už byl ten lapka na koni zase ve stínu. Je divné vidět kladeče věnců, jak se sklánějí před tím loupežníkem. Ovšem pořád je to lepší, než věčný oheň pod pařížským Vítězným obloukem vystavěným na památku diktátora a vraha národů!

Skřetí norou mohou odvážlivci projít ze žižkovské na karlínskou stranu hory Vítkov.

Praha, 21.11.2015