Glosa olympijská... aneb Citius, Altius, Fortius?

Opravdu mne nijak neznepokojuje, pokud narazím na fanouška, jenž je ochoten nařídit si budíka na půl třetí ráno, jen aby stihl jakýsi semifinálový závod ve sportu, o němž měl doposud jen matné tušení, že vůbec existuje. Ani mne nenapadne vyčítat takovému fandovi, že nerozezná kajak od kánoe či veslo od pádla. Nechápu sice, jak někdo může za hluboké noci křepčit před obrazovkou jen proto, že vítězem v judu se stal sportovec, o jehož existenci před pěti dny neměl vůbec tušení, ale kdybych tou dobou nespal, rád vysvětlím, co to je ipon…

Proč takové emoce nad podivnými sporty, které mohl běžný divák spatřit na obrazovce naposledy přes osmadvaceti lety v rámci tehdejšího nedělního Sportovního odpoledne, popřípadě v té době nikdo neměl ani zdání, že takový sport jednou vznikne? Opravdu jenom proto, že se nějakými spletitými cestičkami dostaly na pořad letní olympiády? Popřípadě jsou na programu her z jakési nostalgie stále drženy, jako například drezura koní? Nebo co všechny ty synchronizované blbiny, kdy vyhraje ten, co nejlépe dělá všechno stejně? Nikomu ten zážitek z obří marketingové akce neberu, prostě tomu jen nerozumím.

Vemte si takový tenis – od dob Kodešových, Hřebcových, Šmídových, Nastaseho či Borga a McEnroea jej nesleduji, ale chápu, že někoho baví sledovat vývoj a výsledky jednotlivých turnajů. Rozumím, že jsou mu někteří účastníci toho kočovného cirkusu peněz a novodobých cirkusáků (ovšem specializovaných pouze na pět šest úderů raketou do balónku, zkuste je vysadit na létající hrazdu!) sympatičtí více, jiní méně, že mají své oblíbence a vyslovené zlouny, jejichž porážka pak těší dvojnásobně. Proč ale potom sledovat olympijský turnaj, kde se zdaleka neutkají nejlepší z nejlepších, ale jakýsi výběr ze zúčastněných národů, přesněji řečeno států – nezaregistroval jsem třeba kurdskou výpravu… A tak vyjeveně sleduji ve sportovních zprávách nadšení českého tenisty, jemuž k zisku bronzové medaile stačilo dvakrát vyhrát. Ještě vyjevenější jsem byl z pinčesu, mrkám na drát, jak to ty Čínanky zase mrskaj, že nikdo jinej nemá šanci, abych vzápětí zjistil, že to hraje "Francouzka" proti "Němce"..?

Jasně, že byly doby, kdy jsem olympijské hry sledoval, a to i na černobílé obrazovce, děti! Už tehdy jsem ale měl své šampióny oblečené do nejrůznějších dresů – kubánského Juantorenu, britského půlkaře Sebastiana Coea, mílaře Owetta. Amerického sprintera Lewise, i Itala Meneu či Rusa Borzova. Byly to doby bez každého půlroku se opakujících mistrovství světa a kontinentů či různých zlatých cihel, diamantových lig a co čtrnáct dnů probíhajících městských běhů. Ještě více dnes, než tehdy, za tragédie v Mnichově, či bojkotech v Moskvě a Los Angeles, mi to divadlo v jásavých barvách nadšeně nastupujících výprav jednotlivých více méně národních států připadá totálně ulítlé a mimo. Ještě více dnes, než za skromné olympiády v Montrealu či ještě uměřeného Soulu, mi připadá ulítlý ten kolotoč peněz v Aténách, Soči, Pekingu a Riu. A k čemu to všechno? Aby dostali nerušený prostor extrémní rasisté, kteří odmítnou cestovat s jinou výpravou v jednom autobusu, nastoupit k zápasu či po něm podat druhému sportovci ruku? Co je proti tomu nahatej Mongol na žíněnce, jehož s celou výpravou, dětmi, manželkou i tchyní vyloučili doživotně ze všech tělocvičen!? Vyloučil někdo ta nacistická předpotopní hovada?

Je zvláštní, že já, jemuž to fangličkářství tak leze na nervy, jsem čas od času těmi nadšenými "kdoneskáčeneníčech" označován div ne za českého šovinistu. Tak až na mne příště zase vystartujete, že vy se tedy cítíte být především Evropany, chci slyšet aspoň výčet zlatých medailí!! Evropských. Tak šup, hezky nazpaměť (všech bylo 325)!

Praha 23.8.2016

Hronov 2016 - o divadle

Jsem možná příliš tolerantním všeobjímajícím fanouškem prskajícího kotlíku amatérského divadla. Rozumím Radovanu Lipusovi, proč tvrdí, že amatérské divadlo bez výzvy a poslání nemá smysl. Jak ale hledat tu výzvu a ten smysl? Rezignovat na konvenční činohru? Na vyprávění příběhů? Možná cizích, ale kdo pak převypráví příběhy vlastní? Má smysl studentská alternativa či do sebe zacyklená postmoderna?  Jak to hodnotit, když to neochutnám… A pak ten pověstný Císařův kontext! Před deseti patnácti lety bych panu profesorovi nejspíš nerozuměl. Za ty roky, co sleduji vývoj obecný, ale i vývoj konkrétních divadel, jsem zjistil, že někdy dokonce zájem o „Kontext“ převáží nad zvědavostí bytostně divadelní. Dříve striktně odmítaný Kámen mě mrzel zrušeným představením, naopak náhradní Zmatkaře z Dobronína by nejspíše nezachránil ani kontext jiné přehlídky či kontext sousedského divadla. Nebýt dalších kontextů, neznal bych Doubkovu hole má, Gulka či Boudu bratří Formanů. Nezajímalo by mě herecké Rádobydivadlo, vypravěči z Karolinky, míjely by mě přepečlivě stavěné činoherní konstrukce přátel z žatecké Opery ťukajících znovu a znovu na nové a nové stropy, ale nejspíš bych přehlédl i mně milé Tyláky z Rakáče generující jednu hereckou hvězdu za druhou. A když se minu s Relikty hmyzu, netřeba se rmoutit, vstanou noví dr. Krásové a Puchmajerové!

Přes smysl a kontext postupme na třetí schůdek, jenž zove se „Emoce“. Byl-li bych letos tázán na nejlepší představení, musel bych odpovědět na jinou otázku – co bylo mým největším zážitkem? Představení souboru Buddeto! zapadlo do mé virtuální trilogie generačních výpovědí nabitých emocemi. Tou první bylo skvělé představení Fucking Generation, na něž jsem se procedil před lety do sálu Slávie (a poprvé se zde setkal s Johanou Schwarzovou, se kterou od té doby při každém divadelním setkání vnitřně bojuji). Osobní srdcerváčství tehdejších damáků utahaných celodenním flámem (poslední představení skrečovali pro všeobecnou ochablost) mě zasáhlo na solar. Poprvé jsem se setkal s divadlem za hranou stylizace, s divadlem nepředstíraných otevřených ran. Druhým dílem této mé osobní trilogie bylo po letech představení odrostlých absolventů zušky ze souboru Jednabáseň – A teď tu tvou slabomyslnou…  Ani tentokrát nebyl sehrán příběh. Ale osobní svědectví jednotlivých protagonistů nakonec příběh složilo. Příběh ubližování a samoty uprostřed davu. Ani soubor Buddeto! letos ve své hře Rytíři nízkého stolu nepředvedl „velké“ divadlo. A i když došlo na demonstrativní herectví, mladý „Donutil“ sám sebe vzápětí shodil. Ale hlavně odehrál příběh „zlobivého“ dítěte jednou provždy ocejchovaného. Hrálo se prostě o nelítostném boji rytířů jídelního školkového stolečku s nebezpečenstvím hnusného okolního světa. Mladí herci v jednotlivých kapitolách uvozených názvy z dávných eposů se každý po svém dřevěnými meči utkávali s traumaty, s nimiž se s postupujícím věkem čím dál více vypořádáváme tím nejdebilnějším konstatováním – museli jsme si tím projít všichni! Ano, Rytíři nízkého stolu pro mne byli letos zcela největším zážitkem vyfutrovaným emocemi po okraj. Představení se nakonec dostalo i do zajímavého kontextu, ale ten si nechám pro sebe a pro ty, jimž facebook krade duši.

Ze shlédnutých třinácti představení bych se měl zmínit minimálně o šesti. Tak to nějak raději prosejeme. O Ušubrané jsem se již zmínil v díle manipulačním. Čisté, čisťounké představení plné sprostých slov. Zdá se mi, že kvalita zuškových a post-zuškových produkcí v posledních letech celkem zásadně roste. Povídali jsme si o tom v Čapkárně a padl názor, že je to (mimo jiné) důsledek toho, že dorůstají nové a talentované a poučené učitelky a učitelé dramatické výchovy. Tak pánbů zaplať!

Zmínil jsem také Relikty hmyzu a jejich F.Racka. Mám rád takové divadlo, míchající sdělení a prožitek, symboly a scénickou hudbu, provokující účelně i bezděčně. Takto rozmixovaná Faidra stejného souboru mne před pár lety hrozně bavila. Tentokrát jsem se nechytal. Bylo toho na mne nějak moc. Vykrádáme Rusa, tak tam musí být vodka, panenka bez nohy, svíčky a všechny tyhlety tretky. Možná jsem starej a to vykrádání Čechova povýšené ještě tím, že vykradený Treplev navíc vykradl monology Trigorina, se dotklo mé ješitnosti? Bránil bych se, že když už kácí modlu, tak výsledek by tomu měl odpovídat – zesměšnění jůtuberů, již stejně směšných, mi připadá jako hodně nepatrný a zanedbatelný cíl.

Kateřina Vejrostová! Krásný přelud, jenž se mihl velkolepou freskou inspirativního představení HRA-NIC-e. Režisér Lipus s dalšími osobnostmi připravil v Broumovském klášteře za peníze místního osvíceného donátora krásné představení. Prvních deset minut jsem měl strach, že se bude jednat o jednu z řady jakýchsi férií k jakémusi tématu či místu. Naštěstí se tak nestalo, a i když se režisér Lipus nebránil použít řady cíleně manipulativních postupů vyvolávající tu dojetí, tu smích na přesně těch místech, kde je chtěl mít, nechal jsem se jím vodit jak malé děcko. Jen ten optimistický závěr mi neseděl – to vyhánění a drcení osudů konkrétních lidí je příliš strašidelné, a je příliš málo pravděpodobné, že by se nemělo už nikdy opakovat. Inu, dobrá, jenže v příštím životě se stejně potkám s Kateřinou Vejrostovou!

Jako stará konzerva bych se od politických agitek souboru Teď, nádech a leť měl snad štítivě odtahovat. Jenže kruh se někdy uzavírá a pak se potká konzervativní slitovnost a odpovědnost s mladickou touhou měnit svět. V loňském roce mne silně oslovilo představení Kábul…, které jsem naštěstí před Hronovem viděl ve Studiu Paměť. Zde došlo ke kongeniálnímu prolnutí děje, atmosféry a místa, a před asi osmi diváky bylo sehráno krásné představení. To se ovšem v Čapkárně nepodařilo zopakovat. Byl jsem zvědav, jak vyjde druhý pokus s letošním představením Slepice není pták, Ukrajina není cizina. Přiznejme si, že se v zásadě nejedná o divadlo, ale o řetězec svědectví z aktuální válečné zóny východní Ukrajiny ozvláštněný zpěvem ukrajinských lidových písní, vařením boršče a ilustrativními scénkami. Jenže hned se musím přiznat, že na mne to zafungovalo a vůbec mi nevadilo, že inscenátoři se moc nepárali s nějakou srozumitelností či znělou jevištní řečí. Ukrajinská herečka, která podle mne odtáhla celé představení, se svým civilním projevem byla tak autentická, že její sdělení bylo drsně čitelné i bez znalosti ukrajinštiny.

Tak už dost. Těším na příští žatvu, ať už to bude v Hronově, nebo někde jinde…

Hronov – Praha, 12.8.2016

Hronov 2016 - o konzumaci

Vzpourou hladových deprivantů by se dala nazvat letošní vítězná revoluce seminaristů proti hromadnému stravování. On vůbec ten nápad vydávat jídlo z várnic ve stanu od počátku vypadal dost mimoidně. Je zvláštní, že hronovským organizátorům to zvláštní nepřišlo. Blbý je, že zvláštní jim nepřišla ani očekávatelná kvalita jídla – jak napsali revolucionáři: syrovou rýži, štěrkové rizoto a bezmasé maso si rozvracet nedáme! Zaplatils předem, tak žvýkej! Inu, jeden ze symptomů svědčících o tom, že Hronov je národní přehlídce už několik let příliš těsný.

Před dvěma lety jsem se pustil do disputace s mně velmi milou Alenou Zemančíkovou. Naše třenice (o níž se paní Alena nejspíše nedozvěděla!) se týkala její teze, že ódeesácký kapitalismus v Hronově selhal. Letos byl termín modifikován na selhavší český kapitalismus (no bodejť by v i-netovém Referendu tuhle tezi nerozmázli přes několik nadpisů!). Paní Alena je velice moudrá dáma, navíc má bezesporu pravdu v tom, že iracionální odpor domorodců proti festivalu je pro nás, natěšené návštěvníky Hronova, velice iritující. Ovšem vinit z hronovského úpadku jakýsi český kapitalismus (to zní jako lidová demokracie!), to mně, přesvědčenému objektivistovi, připadá víc než přitažené za vlasy.

Kapitalismus funguje v Hronově, jako kdekoliv jinde. Ovšem zatímco v Karlíně prodáte i namazaný chleba s máslem, a v Krymské k tomu chlebu ještě přidáte hipsterský příběh, v Hronově, zapadlém újezdě tisíc verst od Stolice, to klopotné úsilí a upachtěná snaha vzbuzuje tu soucit, tu pobavený úsměv. A tak plandáte mezi ochotnou a usměvavou obsluhou v Čapkárně trpělivě čekající, až dopijete devátou lahev sektu, a otrávenou prodavačkou v pekárně nadávající na frontu, která by se bez festivalu nevytvořila. Blanice, která dorazila po několikaleté přestávce, se hodně divila, proč pořád dřepíme v Čapkárně a nevyrazíme někam jinam. Ale kam??

Prastará Hulcova představa o pouličním divadle doprovázejícím oficiální program známá jako Hron-Off se časem podivně zmršila do jakýchsi lidových slavností, kterými ve funkci vytrvalá paní starostka chlácholí spoluobčany. Pamatuji liduprázdný park, ve kterém jsme kdysi trávili krásný čas v disputacích s K., pozorujíce hloučky seminaristů a hartusíce na starostku, proč do parku nepřizve alespoň jeden stánek s párky a pivem… Dvě tři sezóny se pak v parku objevovala ojedinělá divadelní produkce – pamatuji třeba legendární představení Vajce pražských Vosto5 i Bílé divadlo z Ostravy. Poslední roky jsou tzv. doprovodným programem divadelního festivalu rockové či folkové festivaly místních kapel či obdobná obskurní vystoupení. Park Aloise Jiráska je zaplněn stánky všeho druhu a hloučky zadumaných či trénujících seminaristů vystřídala místní omladina trénující konzumaci a opilecký řev. A hned má domorodec další důvod nemít rád festival, protože je to jenom bordel.

A tak až na ten kolaps českého kapitalismu nejde s Alenou Zemančíkovou nesouhlasit. Ten podivný pocit, že nejsme v Hronově vítáni, nenapraví ani trička hronovských techniků s nápisem „Máme rádi Jiráskův Hronov“, ani pofňukávání paní starostky. Národní vrcholné mezidruhové přehlídce amatérského divadla je prostě Hronov dávno malý. Mnozí si to již přiznali. Jedním z důvodů hronovského kapitalistického klopýtání je to, že se v posledních letech toto zapadlé městečko stalo fakticky předměstím Náchoda. Moc by to dřelo, pokud by se Jiráskův Hronov posunul o pár kilometrů?

Asi jo…. Tak naskle příští rok. A neobjednávejte si stravu! Kdo ví, co hronovští vymyslí tentokrát!

 P.S. Uherské Hradiště se po dobu LFŠ dokáže postarat o šest až sedm tisíc účastníků. V roce 2015 se počet ubytovaných na JH radikálně snížil na 161 lidí…

Hronov - Praha, 9.8.2016

Hronov 2016 - o komunikaci

Velice nerad se vtírám. Čím jsem starší, tím větší s tím mám problém, a to ve všech směrech. Poslední dobou mě nejvíce mrzí, že při všech těch mejdanech a firemních akcích a večírcích propadám ve všech pokusech se socializovat. Tedy vlastně nepropadám, já se ani nepokouším o navázání sebemenšího kontaktu - což mi těžko uvěří ti, kteří v diskusích čekají na můj nádech, aby mi mohli skočit do řeči. Je to začarovaný kruh, protože pro své okolí se tak stávám nerudným starcem cucajícím kdesi na kraji barového pultu svou irskou s pohledem upřeným do stolu či maximálně do výstřihu barmanky.

Rozhodl jsem to změnit tam, kde mě to baví - uprostřed těch, co mají, či předpokládám, že mají, stejný záměr, tedy užít si divadelní přehlídky. A tak jsem letos oslovoval a zastavoval a pokládal otázky a vysvětloval... Především jsem porušil letitou zásadu, že na Problémovém klubu vystoupím vždy jen jednou za deset let! Doposud jsem měl dva zářezy za sedmnáct let. S letošním příspěvkem bych si tedy vyčerpal příděl až do roku 2028. Tohoto breakpointu bych se ale taky nemusel dočkat. Takže nic - těšte se teoretici, za rok sedím mezi Bergmanem a Zemančíkovou!

Mimo svého diskusního příspěvku na pécéčku jsem postál s Milanem Strozerem a prohodil pár obecných vět. Po pécéčku, na kterém jsem se opřel do inscenace souboru Relikty hmyzu, jsem na několik hmyzáků narazil před divadlem - takže jsme to téma ještě doprobrali. Extrabuřtem budiž dvě věty vyměněné s Laurinkou, tedy herečkou Sabinou Laurinovou, byvší frekventantkou hronovských seminářů. Otec, režisér František Laurin, je pravidelným návštěvníkem Jiráskova Hronova. Do komunikačních zážitků ale počítám i tradiční povídání s milou obsluhou v Čapkárně. Poslední večer v Tritonu jsem si skoro hodinu povídal s  Miroslavem Urubkem, dvorním hercem slavného karolinského Martina Františáka. Příjemný zážitek. Nezpochybnitelným vrcholem večerů naší malé výpravy bylo setkání po letech s Jožou Krasulou - probrali jsme věci vážné i nevážné, v paměti ten večer ovšem bude zapsán jako výbuch strašné srandy.

Takže za rok!! Ještě se mi budete vyhýbat!

Hronov - Praha, 8.8.2016

Hronov 2016 - o manipulaci

Přemítat o manipulaci na divadle mne poprvé napadlo hned při druhém shlédnutém představení v úterní podvečer. Dvě dívky z jaroměřské zušky v krátkém divadle poezie umně spojily Erbenovu poetiku lidových říkadel s explicitními sprostonárodními veršovánkami posbíranými K.J. Obrátilem. Při prvním "mrdání" jsem se ještě zarazil. Pak už jsem se jen chechtal jak blázen. Stejně úlevně, jako vedle sedící jen o pár let mladší mánička. Když se dáma v letech poněkolikáté na nás pohoršeně obrátila, napadlo mne, zda bych se tak chechtal, kdyby se mnou představení hemžící se "čuráky" sledoval i můj jedenáctiletý synek. Pointa krátké hříčky spočívala v tom, že ty dvě panny na senách se jen štajfovaly, která že to má bohatší erotické zkušenosti. Přemýšlel jsem pak o tom, jak jsem manipulován a ubíjen slovy bez hlubšího významu, či vyfutrovanými významem domnělým (jen to vezměte - sluníčkář, klausovec, havloid, kavárna...). A jak mne pak úderné jednoznačné vyjádření rozhodí. Pokusím se to změnit aspoň v dosahu mých sdělení!

Hned druhého dne dopoledne na mne vytáhl Radovan Lipus ze své režisérské krabičky nástroje, jejichž manipulativnost byla až prvoplánová. Jenže představení HRA-NIC-e bylo tak umně vystavěné, že jsem se nechal vést za ruku, jak starej naiva. A ještě posmrkal dva kapesníky.

Na opačné straně stojí představení souboru Relikty hmyzu. Jejich F.Racek mě prostě svou manipulativností odradil a nepustil do hry. A to přitom bylo předváděno divadlo mému vnímání tak blízké. A co říci o politické nástěnce souboru Teď, nádech a leť? Byl jsem chytře zmanipulován vršícími se fakty, nebo jsem se prostě jen dojímal nad osudem lidí uprostřed zbytečné války? (ke všem představením se ještě zběžně vrátím v části věnované jen a jen divadlu).

Jistě by bylo fajn diskutovat o tom, kde končí manipulace a začíná imaginace a jaký je vlastně mezi nimi rozdíl. Nejsem divadelním vědcem, takže to moc neřeším a rád se nechám (s)vést, a nerad odradit. Když Ve smečkách sestupuji do suterénu, nečekám, že osiřím na irském západě, v jiném sklepě v Dejvicích těžko očekávat, že za dveřmi najdu mrtvého racka na břehu jezera kdesi v nekonečné ruské rovině. Jen se těším, že celá ta účastná divadelní banda na mne vyzkouší vše, že ber kde ber mne strhne na svou stranu. A pro mne máte vy všichni mně milí amatéři v tomto stejnou startovní čáru. A jen doufám, že častěji budu sveden, než podveden.

Hronov - Praha, 8.8.2016