Jsem možná příliš tolerantním všeobjímajícím fanouškem
prskajícího kotlíku amatérského divadla. Rozumím Radovanu Lipusovi, proč tvrdí,
že amatérské divadlo bez výzvy a poslání nemá smysl. Jak ale hledat tu výzvu a
ten smysl? Rezignovat na konvenční činohru? Na vyprávění příběhů? Možná cizích,
ale kdo pak převypráví příběhy vlastní? Má smysl studentská alternativa či do
sebe zacyklená postmoderna? Jak to
hodnotit, když to neochutnám… A pak ten pověstný Císařův kontext! Před deseti
patnácti lety bych panu profesorovi nejspíš nerozuměl. Za ty roky, co sleduji
vývoj obecný, ale i vývoj konkrétních divadel, jsem zjistil, že někdy dokonce
zájem o „Kontext“ převáží nad zvědavostí bytostně divadelní. Dříve striktně
odmítaný Kámen mě mrzel zrušeným představením, naopak náhradní Zmatkaře
z Dobronína by nejspíše nezachránil ani kontext jiné přehlídky či kontext
sousedského divadla. Nebýt dalších kontextů, neznal bych Doubkovu hole má,
Gulka či Boudu bratří Formanů. Nezajímalo by mě herecké Rádobydivadlo,
vypravěči z Karolinky, míjely by mě přepečlivě stavěné činoherní konstrukce
přátel z žatecké Opery ťukajících znovu a znovu na nové a nové stropy, ale
nejspíš bych přehlédl i mně milé Tyláky z Rakáče generující jednu hereckou
hvězdu za druhou. A když se minu s Relikty hmyzu, netřeba se rmoutit,
vstanou noví dr. Krásové a Puchmajerové!
Přes smysl a kontext postupme na třetí schůdek, jenž zove se „Emoce“.
Byl-li bych letos tázán na nejlepší představení, musel bych odpovědět na jinou
otázku – co bylo mým největším zážitkem? Představení souboru Buddeto! zapadlo
do mé virtuální trilogie generačních výpovědí nabitých emocemi. Tou první bylo
skvělé představení Fucking Generation, na něž jsem se procedil před lety do
sálu Slávie (a poprvé se zde setkal s Johanou Schwarzovou, se kterou
od té doby při každém divadelním setkání vnitřně bojuji). Osobní srdcerváčství
tehdejších damáků utahaných celodenním flámem (poslední představení skrečovali
pro všeobecnou ochablost) mě zasáhlo na solar. Poprvé jsem se setkal
s divadlem za hranou stylizace, s divadlem nepředstíraných otevřených
ran. Druhým dílem této mé osobní trilogie bylo po letech představení odrostlých
absolventů zušky ze souboru Jednabáseň – A teď tu tvou slabomyslnou… Ani tentokrát nebyl sehrán příběh. Ale osobní
svědectví jednotlivých protagonistů nakonec příběh složilo. Příběh ubližování a
samoty uprostřed davu. Ani soubor Buddeto! letos ve své hře Rytíři nízkého
stolu nepředvedl „velké“ divadlo. A i když došlo na demonstrativní herectví, mladý
„Donutil“ sám sebe vzápětí shodil. Ale hlavně odehrál příběh „zlobivého“ dítěte
jednou provždy ocejchovaného. Hrálo se prostě o nelítostném boji rytířů
jídelního školkového stolečku s nebezpečenstvím hnusného okolního světa.
Mladí herci v jednotlivých kapitolách uvozených názvy z dávných eposů
se každý po svém dřevěnými meči utkávali s traumaty, s nimiž se
s postupujícím věkem čím dál více vypořádáváme tím nejdebilnějším
konstatováním – museli jsme si tím projít všichni! Ano, Rytíři nízkého stolu
pro mne byli letos zcela největším zážitkem vyfutrovaným emocemi po okraj. Představení
se nakonec dostalo i do zajímavého kontextu, ale ten si nechám pro sebe a pro
ty, jimž facebook krade duši.
Ze shlédnutých třinácti představení bych se měl zmínit minimálně
o šesti. Tak to nějak raději prosejeme. O Ušubrané jsem se již zmínil
v díle manipulačním. Čisté, čisťounké představení plné sprostých slov. Zdá
se mi, že kvalita zuškových a post-zuškových produkcí v posledních letech
celkem zásadně roste. Povídali jsme si o tom v Čapkárně a padl názor, že
je to (mimo jiné) důsledek toho, že dorůstají nové a talentované a poučené
učitelky a učitelé dramatické výchovy. Tak pánbů zaplať!
Zmínil jsem také Relikty hmyzu a jejich F.Racka. Mám rád takové
divadlo, míchající sdělení a prožitek, symboly a scénickou hudbu, provokující
účelně i bezděčně. Takto rozmixovaná Faidra stejného souboru mne před pár lety
hrozně bavila. Tentokrát jsem se nechytal. Bylo toho na mne nějak moc.
Vykrádáme Rusa, tak tam musí být vodka, panenka bez nohy, svíčky a všechny
tyhlety tretky. Možná jsem starej a to vykrádání Čechova povýšené ještě tím, že
vykradený Treplev navíc vykradl monology Trigorina, se dotklo mé ješitnosti?
Bránil bych se, že když už kácí modlu, tak výsledek by tomu měl odpovídat –
zesměšnění jůtuberů, již stejně směšných, mi připadá jako hodně nepatrný a
zanedbatelný cíl.
Kateřina Vejrostová! Krásný přelud, jenž se mihl velkolepou
freskou inspirativního představení HRA-NIC-e. Režisér Lipus s dalšími
osobnostmi připravil v Broumovském klášteře za peníze místního osvíceného
donátora krásné představení. Prvních deset minut jsem měl strach, že se bude
jednat o jednu z řady jakýchsi férií k jakémusi tématu či místu.
Naštěstí se tak nestalo, a i když se režisér Lipus nebránil použít řady cíleně
manipulativních postupů vyvolávající tu dojetí, tu smích na přesně těch
místech, kde je chtěl mít, nechal jsem se jím vodit jak malé děcko. Jen ten
optimistický závěr mi neseděl – to vyhánění a drcení osudů konkrétních lidí je příliš
strašidelné, a je příliš málo pravděpodobné, že by se nemělo už nikdy opakovat.
Inu, dobrá, jenže v příštím životě se stejně potkám s Kateřinou
Vejrostovou!
Jako stará konzerva bych se od politických agitek souboru
Teď, nádech a leť měl snad štítivě odtahovat. Jenže kruh se někdy uzavírá a pak
se potká konzervativní slitovnost a odpovědnost s mladickou touhou měnit
svět. V loňském roce mne silně oslovilo představení Kábul…, které jsem
naštěstí před Hronovem viděl ve Studiu Paměť. Zde došlo ke kongeniálnímu prolnutí
děje, atmosféry a místa, a před asi osmi diváky bylo sehráno krásné
představení. To se ovšem v Čapkárně nepodařilo zopakovat. Byl jsem zvědav,
jak vyjde druhý pokus s letošním představením Slepice není pták, Ukrajina
není cizina. Přiznejme si, že se v zásadě nejedná o divadlo, ale o řetězec
svědectví z aktuální válečné zóny východní Ukrajiny ozvláštněný zpěvem
ukrajinských lidových písní, vařením boršče a ilustrativními scénkami. Jenže
hned se musím přiznat, že na mne to zafungovalo a vůbec mi nevadilo, že
inscenátoři se moc nepárali s nějakou srozumitelností či znělou jevištní
řečí. Ukrajinská herečka, která podle mne odtáhla celé představení, se svým
civilním projevem byla tak autentická, že její sdělení bylo drsně čitelné i bez
znalosti ukrajinštiny.
Tak už dost. Těším na příští žatvu, ať už to bude v Hronově,
nebo někde jinde…
Hronov – Praha, 12.8.2016
Žádné komentáře:
Okomentovat