Léto v Provence

Vítr ve vlasech, sedmička bordeaux v ruce a ve druhé Nokia 3210...

Ten nezlomový rok 2001 byl nabit událostmi. Mimo jiné jsem si splnil dávný sen a konečně cestoval do Francie. Už to tedy nebylo na motorce, jak jsem kdysi bláhově plánoval, aniž bych vlastnil doložku natož pas, ale po těch letech už bych to stejně jednostopě nezvládl! A tak jsme s Klárkou nasedli do její astry. Zpětně by bylo možné oplíka tak trochu za motorku považovat. Ale to bych byl nespravedlivý! Bylo to spolehlivé a rychlé auto, které přežilo i moje zazmatkování v pařížských ulicích, kde nás  vytáhlo zpod kol náklaďáku, neztratilo uzávěr od nádrže, kterou jsem po natankování standardně zapomínal zavřít, a i ten náraz do stromu v kempu poblíž Narbonne nezanechal na kufru zásadních následků.

Klára po ty tři týdny většinou řídila, já jsem se kochal nebo listoval v průvodcích. To byly ještě ty poctivé paperbacky, s černobílými fotkami a překreslenými mapičkami. Ve Francii můžeš mít za volantem půl promile, navíc omezené finanční prostředky přispěly k tomu, že jsem přes den konzumoval to, co bylo nejlevnější – červené víno (sedmička kvalitního vína byla levnější, než kelímek taveného sýra)! Na dálniční poplatky nebylo, ale my stejně raději jezdili po okreskách, stavovali se na petit-noir café v městečkách a vesnicích při cestě, záviděli lelkujícím důchodcům jejich magnum lahve s růžovým vínem a žvýkali suchou bagetu zalévanou na naše poměry superlevným bordeaux. Posléze mi Klára zakázala používat tehdy ještě analogový fotoaparát, abych všechny filmy nevyplácal na fotografie venkovských kostelíků, protože – jak tvrdila moje šoférka – fotit kameny bez lidí je úplná blbost.

Myslím, že někde za Poitiers, či u La Rochell, kde jsem v přístavní hospodě z totální neznalosti zakázal Kláře přidat do bouillabaissy připravenou majonézu, tedy mayonnaise s omáčkou rouille (což mi dodnes vyčítá!), jsem konečně začal lehce měnit názor na protivné Francouze. A když na nás, tedy spíše na tehdy neodolatelnou blondýnku v tílku a žlutých kraťáscích, tři dědci na Mount Ventoux mávali a zvali na víno a klobásky, už jsem je měl i docela rád.

Moc jsem se těšil do Provence! I tak jsem byl překvapen, jak intimně, důvěrně a klidně působí kraj, na který jsme si ušetřili podstatnou část cesty, ale zároveň se báli turistického balábile. Týden jsme vyjížděli z Avignonu do kopců nad Carpentras, Sault či Roussillion, projížděli opuštěnými okreskami šesté třídy a zdánlivě opuštěnými vesničkami utopenými v letním slunci.

Moje máma v to letní odpoledne musela být notně překvapená. Nejen proto, že jsem se jí ze švestkového sadu někde ve stráni Luberonu ozval telefonem. A dovolal se do Skřivánčího údolí u Berounky, kde tehdy signál zesilovala nejspíše ne moc účinná anténa přitlučená do štítu naší chaty. Obávám se, že vůbec nechápala, proč ji nadšeně nevolám z Paříže, od chrámu Notre Damme, z Tuillerií či Martových polí. Proč ne z Orleánu od sochy Johanky Svaté, proč ne z městské brány Carcassonne  či z Cours Mirabeua v Aix… Proč ze švestkového sadu utopeného v borovicových lesích?

V té době jsem už dávno odevzdal služební motorolu od korejského zaměstnavatele a vlastnil zvěčnělou Nokii  3210. Ovšem na soukromém čísle a bez roamingu. Tuto předrahou službu měla na své Nokii (všichni měli tehdy Nokie, děti!!) Klára. Věděl jsem, že to kraťounké zavolání do dalekého křivoklátského údolí vyjde na několik set korun českých, takže jsem do mobilu chrlil nesouvislé dojmy. Že jsem na nejhezčím místě na světě, že držím švestku velikosti letního jablka, že se máme fajn a … a tak. To místo, ten sad, ta stráň, ten Luberon… to prostě byla taková síla, že jsem se jí kousek pokusil poslat skrz buňky nové mobilní sítě rozvěšené mezi bétéeskami.

A tak když někdy posílám od moře fotky svých dětí pořízené telefonem, uložené v telefonu a odeslané telefonem, vzpomenu si na prosluněný Luberon, Klárčinu Nokii a můj první roamingový hovor. Tedy malý hovor pro lidstvo, ale obrovský skok pro Burmu.

Francie 2001, Praha 23.8.2018

 Eiffelovka

 Snídaně kdesi za Orleánem - bageta a bordeaux!

 Ten románský kostelík jsem si mohl vyfotit jen pod podmínkou, že na snímku bude i Klára... Vyhověl jsem, přesto si neodpustila vyjádřit názor na focení starých šutrů... :-)

 Avignon a červencový festival veškerého performování.

Klára a levandule. Kdesi v Plateu Vaucluse.