Protože je to krásný...

Když jsem se otočil, máma seděla na opěradle mohutné kožené pohovky a tiše plakala. Z černobílé Oravy s rozrastrovanými baletkami chrčel Prokofjev, do jehož hudby temně hučela tátova naftová kamna. Samozřejmě mě ty slzy zarazily, takže jsem se z koberce pod kulatým stolem zeptal, proč máma pláče? „Protože je to krásný“…

Vůbec jsem to tenkrát, celkem pochopitelně, nechápal. Pro malého kluka to bylo jen jedno ze sobotních či nedělních dopolední na krušnohorské chalupě. Otec zcela jistě někde posouval prostor polorozbořeného kamenného domu k lepší obyvatelnosti. Starší brácha mu buď pomáhal, nebo byl někde zalezlý s tehdy věčnou knihou v ruce. Nemyslím si, že máma vyhledala ten dopolední balet záměrně. Nejspíš jen byla uklidit v televizáku, jak jsme hornímu pokoji říkali celkem logicky kvůli přítomnosti televizního přijímače zoufale se snažícího vypořádat se s výkyvy napětí v nespolehlivé síti. A k úklidu si pustila tehdy jediný dostupný program.

Měl jsem tu místnost strašně rád. Trávili jsme zde totiž každý večer. Rozesazeni v kožených klubovkách po babičce Jarce kolem těžkého kulatého stolu. Byla to taková rodinná připomínka lepších časů buržoazní části naší rodiny. V době, kdy brácha už raději vysedával u Bórla s ostatními máničkami, jsem lehával pod stolem na starém ajznboňáckém kožichu po hradláři dědovi Frantovi. Opuštěn v jedné z ložnic jsem se totiž hrozně bál, takže mě naši nechávali usnout na prošlapaném peršanu (také po babičce) zabaleného v dekách a kožichu. Televizák se v pátek pomalu zahříval od naftových kamen, prostor byl provoněn naftou a kouřem z nezbytných klejek mých rodičů. Kouř se nezúčastněně válel na rozhraní studeného a teplého vzduchu. Zpod stolu to vypadalo, že se mi nad hlavou vznáší ještě jedno houpající se nebe.

To dopoledne s mámou, Romeem a Julií, se nade mnou nic nehoupalo. Máma plakala při ne-smrtelné závěrečné scéně a mně se hlavou honilo bůhví co. Ty bílé postavy na zašedlé obrazovce křepčící při nezáživné hudbě mi nic neříkaly. Nejspíš mi ten rozpor mezi Romeem podivně poskakujícím nad mrtvou Julií a plačící mámou zanesl do hlavy slušný zmatek.  

Až po mnoha letech došlo na slzy i u mne. Zpočátku jsem se za ně styděl, teď už si jen dávám pozor, když na to přijde, abych v hledišti mých oblíbených scén hlasitě nevzlykal. Ne, že by na mne u vchodu už čekali s krabicí papírových kapesníků, jako na známou firmu. Ale s pokročilým věkem se má emoční vzedmutí spíše zhoršují, než že bych si zvykal. Znáte tu scénu z filmu Nestyda, jak Macháček pláče u Hubačových Nezralých malin? Jeho mladá partnerka jej pozoruje s hlubokým despektem. Tak to se mi ještě nestalo. K. mi naopak nenápadně podává kapesníky, ovšem pokud je nespotřebuje sama. A dovoluji si tvrdit, že se za mne ani nestydí. Jsem si jist, že by se za mne nestyděla ani moje zgruntu pragmatická máma. Zgrutnu? Asi ne, že ano, Julinko, Romeo, Sergeji Prokofjeve...?

 

A tak když se nakonec v sále či sálku divadla rozsvítí, abych zlehčil dojetí starce a zarudlé oči, použiji tu známou větu úplně jiné Julie: „Málem jsem se počůral!!“

Prah - Florenc, 15.4.2025

Jednodolarovka

 „Když mě to tady přestane bavit, vrátím se do Londýna“, prohlásila tehdy naše nejstarší dcera a já pochopil, že tenhle svět už není pro starý. A před pár týdny mě dorazil synek, když se jel na otočku potkat s přáteli z chatu do Lipska. Praha jim, celkem logicky s ohledem na jejich zkušenosti s rychlovlaky, přišla prostě za rohem…

Po invazi a okupaci v šedesátém osmém se rozpadlo velké kamarádství mých rodičů s doktorem Vtípilem a jeho krásnou ženou Martou. Emigrace ukončila i mé kamarádství s jejich dcerou Zuzkou. Letité přátelství vyfutrované mnoha společnými víkendy v polorozpadlé krušnohorské chalupě ještě nějaký čas pokračovalo prostřednictvím dopisů létajících přes Atlantik sem a tam. Pak ovšem na moji mámu zaklekli soudruzi z okresu a bylo po dopisech.

Ještě před tím těsně před Vánoci nějaký boeing přenesl přes oceán nevelký balík. Pečlivě jsme nejprve v kuchyni našeho panelákového bytu prostudovali všechny známky a nálepky. Otec zavřený v kleci lidovědemokratického štěstí pak z balíku s úsměvem vytahoval zaslané dárky. Ten úsměv byl chápavý, každý ten dar měl nejen význam svého tak milého obsahu, ale ještě metavýznam, který byl dán dlouholetým přátelstvím mladých lidí svištících mejdany na křídlech zlatých šedesátých… Takže jako nejdříve byla vyňata lahev bourbonu, nejspíše po  desetiletích první v tom zapomenutém městečku v Sudetech. Táta pochopil, že je to pozdrav celého svobodného světa! Lahev skotské, to byla vzpomínka na flámy v horském hotelu Klínovec či na tahy ve Sklípku kdysi luxusního hotelu Zlatý lev. A ta piksla známého oválného tvaru? Barevný nápis hlásal Prague Ham. Naši se po sobě podívali a jejich úsměv dostal smutný nádech – ta plechovka byla výkřikem: komunisti, jděte do prdele!!

Dole v krabici byla ještě obálka. Máma ji otevřela a vyndala dopis. Po rozevření se na zem plavně snesla malá bankovka. Byla to americká jednodolarovka. Pro mé rodiče vzkaz nejzřejmější! Na mne, milovníka Vinetoua filmového, i toho pravého od Maye, dýchla prérie a zakouřený puch ryčného saloonu! Pod okny proběhlo stádo mustangů a v kapse cinkly zlaté nuggety. Měl jsem v ruce hmatatelný důkaz, že moje Amerika opravdu existuje. Co vám budu povídat, s tou malou bankocetlí jsem tehdy usínal.

Koncem blbých osmdesátých vydal Slávek Janoušek jednu z nejlepších desek v dějinách českého folku. Ta deska se jmenuje „Kdo to zavinil“, a jsou na ní dvě písně, které mě ovlivnily možná více, než ve stejné době poslech Hlasu Ameriky. A to píseň titulní a píseň Suchý rok. Často si ale připomenu i píseň Rozhovor s nádražákem:

Hádal se chlap v modrém stejnokroji

Že z Brna do Prahy je blíž

Přes Českou Třebovou po koleji

Než do Vídně prej no to si piš

Prej do Prahy se jede jen pár hodin

Prej do Prahy se jede jen pár hodin

Říkal prej do Prahy se jede jen pár hodin

A do Vídně to trvá celej rok

A stejně žádnej Ňújork není

A stejně žádnej Ňújork není

A stejně žádnej Ňújork néni néni néni

Dyť i ty kovbojové tohle všecko

Dyť je to vymyšlený

 

Chtěl jsem zakončit konstatováním, že svět se zdrcává. Jenže svět se jen otevřel, a mým dětem už nikdo nenakuká, že z Brna do Vídně je to dál než do Prahy. A zatímco já se na jaře rozmýšlel, jestli mám jet na otočku za spolužáky do Ústí, pro synka je nejen Lipsko za rohem.

Tak snad se to všechno nepodělá.

Karlín, 27.6.2024

Na prázdninách je nejlepší červen

 

   Jako kluk jsem poslední červnové dny miloval! Ty dva týdny před vysvědčením už jsme se spíš po škole jen potulovali. Uklízeli z parapetů kytky, vlekli do školy plné brašny učebnic k vrácení. Ve třídě jsme pak knihy lepící páskou zachraňovali a bavili se jmény našich předchůdců v tabulce na zadních listech. Silné a odpovědné jedince si vybírali jednotliví učitelé k úklidu pomůcek a kabinetů. Jinak už po nás nikdo nic nechtěl, maximálně udržet bazální kázeň na školním výletě.

    Lehká nervozita se stupňovala i v naší rodině. Máma učitelka s námi trávila podstatnou část prázdnin ve Skřivánčím údolí nebo na chalupě v Krušných horách. Obě místa jsem prostě a jednoduše z celého klukovského srdce miloval. Možná více opuštěné hory, tehdy ještě ne úplně zaprášené tušimickým popílkem. Takže s rozkvetlými horskými loukami plnými obřích kobylek i motýlů. Desetiletý kluk se toulal pustým krajem a objevoval stopy vyhnaných obyvatel. Nejenom zříceniny domů, stará sklepení, zbytky dláždění starých lesních cest. Ale také kvetoucí kosatce či pivoňky, zplanělé ovocné stromy i kvetoucí šípkové keře stále si držící korunu na tlustém kmínku vytvarovanou pečlivýma rukama zmizelého zahradníka.

    Rozechvělé užívání si června jsem si udržel i jako mladý učitel. Snažil jsem se své žáky už touto dobou neprudit, v hodinách jsem už jen rozvážně rozprávěl a kličkoval mezi požadavky osnov jednotné socialistické školy. V zeměpise jsem vytěžoval letité sbírky diapozitivů a promítáním záběrů z amerických národních parků doplněným obdivným komentářem prováděl nenápadnou diverzi v hlavách malých pionýrů. Stejně jako máma jsem poslední den školy rozdal vysvědčení, posbíral kytky a bonboniéry, a pospíchal domů. Před panelákem stál náš flekatý Sršáň (škodovka poskládaná v místním servisu z různých dílů od embéčka po dvanáctsetrojku) s připojeným otcovým vozíkem. Na něj jsem naskládal bicykl a kontrabas, na zadní sedadlo pak mezi dcery vmáčkl kytaru. Pak ještě nacpal věčné igelitky do kufru Sršáně a mohli jsme vyrazit na prázdniny!!

    Ovšem už někde za Holedečí, když přes věčný pach prohřáté parodie na osobní automobil pronikla vůně borových lesů, mi došlo, že začínám odkrajovat prázdninové dny, a tedy že začátek mám za sebou, a konec se nezadržitelně blíží. A na tenhle pocit vám žádný doktor prášky nepředepíše.

    Záhy po převratu pro mne prázdniny ztratily původní smysl, a já si už přes třicet let skládám volné letní dny po kouskách zákonné dovolené jako jiní neučitelé. Ovšem ten pocit posledních předprázdninových dní je ve mně jako v koze! Zase cestou do Údolí, teď už v japonské Černé Mambě, budu rozechvěle držet volant, aby mi někde za Berounem došlo, že začátek už byl…

Karlín, 26.6.2024

Zámky

Táta dopil kafe z měděneckého obchůdku z pytlíku kolínských Balíren obchodu, podal mámě hrnek a těžkým krokem zamířil ke dveřím kuchyně pro bundu. Bylo časné odpoledne po nedělním obědě. Máma zvedla z plotny letitý hrnec, ve kterém se na kamnech od pátečního večera hřála voda, a vylila jej do jednoho z kovových dřezů.

Cinkání umývaného nádobí znělo do nedělní pohádky. V rohu kuchyně na polici stálo velké černé rádio. Měli jsme dvě, hrálo jen jedno. Dodnes nevím, kde jej táta sehnal. Jako kluk jsem si myslel, že v chalupě zůstalo po Němcích. Když jsem se postavil na kuchyňský gauč, mohl jsem očima dosáhnout na horní stínítko s jmény stanic, které mi zněly napínavěji, než ty pohádky… Göteborg, Roma, Paris, Madrid, Sao Paulo, Casablanca… Málokdy jsem nedělní pohádku doposlouchal. Raději jsem vyrazil za tátou, který podle počasí buď na plechovém stole před kuchyňskými okny, nebo v široké chodbě na lavici, řadil zámky na okenice. Každý zámek byl zcela jiný, ale každý patřil přesně na své místo, tedy na konkrétní okenici. Bůh chraň, aby byl zavěšen jinam! Otec si zámky připravoval pečlivě a pro mne tehdy nepochopitelně zdlouhavě. Rozumím mu až dnes, sakra dobře mu rozumím.

Každý zámek byl poctivě naolejován z té malé plastové olejničky, co jsme jako kluci vozívali v brašničce zavěšené na sedadle našich pionýrů a esek. Táta kápnul olej vždy do všech tří důležitých míst – pro klíč a do obou dírek pro oblouk zámku. Pak zasunul klíč a otestoval jeho funkčnost. Bylo to zhola zbytečné, ty letité zámky fungovaly dokonale. Nejspíš díky té každotýdenní péči.

Otec nemluvil. Vedle zámků položil těžký svazek klíčů navlečených na tlustý neohebný drát. Pak vyšel schody, z malého můstku nad schodištěm otevřel petlici a ztratil se ve vymrzlé stodole. Svýma klukovskýma očima jsem to chápal jako důležitou součást nedělních příprav na opuštění chalupy a návrat domů. Bylo to tak každou neděli, a nikdy by mě nenapadlo pochybovat o vážnosti této činnosti, jednotlivých kroků, nacvičených úkonů… Jsem si jist, že i máma věděla, že tento nedělní řád nelze porušit, je nemyslitelné do něj zasahovat a otce nějak významněji rušit. Někdy jsem se vrátil pomoct s utíráním nádobí a povídat si s mámou, někdy jsem šel mlčet s otcem do stodoly. Táta stál u ponku, rovnal srovnané nářadí, něco věšel do skříní plných podivného vercajku po Němcích či nasbíraného dědou Frantou na staráku za Západním nádražím. Dnes vím, že pro otce bylo čiročirým utrpením vracet se z tehdy ještě složitě obyvatelné chalupy dolů do údolí, do blbince malého sudetského města, do stupidity kanceláří místního komunálu. Tohle přerovnávání srovnaného a promazávání promazaného bylo součástí oddalování odjezdu. Zároveň táta věděl, že je třeba nahoru k silnici vyrazit včas. Za světla pro případ, že bude problém s nastartováním moskviče typové řady 407. V zimě se také přidávala starost o proházení výjezdu skrz sněhové závěje napadaného sněhu, i toho ze silnice nahrnutého řítícími se pluhy.

Máma vynesla špinavou vodu z nádobí, to utřené srovnala do bílé kredence. Pak dobalila tašky, kterých v zimě moc nebylo, kdo by se s nimi tahal nahoru k Bláhům  roklí potoka, kterému jsem po indiánsku říkal Bílá voda! Mezitím jsem tátovi pomohl zavěsit spořádaně čekající visací zámky na okenice.

Táta začal mluvit až u garáže. Pokud s námi výjimečně trávil víkend starší bratr, došlo k poslední hádce – jedno o co, třeba o blbě vyházený sníh… nebo o tašku položenou do bahna… nebo o cokoliv jiného. Máma mlčela, i tohle patřilo k nedělnímu odjezdu. Klid nastal až v autě. Máma nadhodila téma a táta pochopil, že je víkendový „game over“. Otec úředník a matka učitelka pak zapáleně diskutovali o poslední Zamarovského knize nebo o zajímavém článku z nesehnatelného časopisu 100 + 1 zahraničních zajímavostí. Samozřejmě si k tomu oba zapálili nezbytnou clejku.

A tak až po mnoha letech jsem pochopil, proč nesnáším nedělní odpoledne, nemám rád rozhlasové hry, proč autisticky trvám ne zhola nesmyslných postupech. Proč jsem měl na prázdninách nejraději konec června a na červnu mám nejraději květen. Proč až k pláči nesnáším poslední týden v srpnu. Proč máme dodnes ve Skřivánčím údolí ty dva kovové dřezy na nádobí, i když jeden se už rezem rozpadá.

A když přivřu oči, vidím před sebou tátovy seřazené visací zámky. Jeden mohutný, kterému se po zasunutí mocného klíče vysouvala obě ramena najednou. Nebo menší s prohnutým plechem na těle po nějakém dávném úderu. I ten nejmodernější, s modročerveným povrchem a moderním FAB klíčem… Ještě před pár lety bych řekl - zhola zbytečná vzpomínka.

Vysočany, 27.5.2024 

Jak jsem se pral

 

Řekněme si to hned a narovinu – nejsem žádnej Chuck Norris a s Brucem Willisem nás spojuje jen milá a sympatická tvář…! Prát se prostě neumím, vždycky jsem byl bit jak žito. Vencovo heslo „Hubu máme na to, abychom se domluvili, ne abychom se přes ní mlátili“ je strašně fajn. Ale věřte mi, když přijde na lámání chleba, respektive nosní přepážky, je celkem k nepotřebě.

Ovšem všechny grobiány a opuštěné milenky teď varuji – nechystám se vyprávět o crčící krvi z úst. Tedy mých. Ani o krvácejících kloubech na ruce. Tedy toho druhého. Vzpomněl jsem si onehdy na dvě pranice z mého dětství, na které nemohu zapomenout. Nevyšel jsem z nich nejlépe. Ale ty dvě rvačky patří k těm zážitkům, které mne uplácaly na celý život.

Klukovské časy mezi paneláky, odehrávající se na třech trávnících, dvou pískovištích s unikátními prolejzkami jsem popsal už tady v dílech nazvaných Prolejzačka poprvé a podruhé. Mým klukovským skorobráchou byl v té době Zdeněk ze sousedního vchodu. Prostě nerozlučná dvojka. Pořád spolu na stejných zelených koloběžkách, pak na kolech Pionýr, v podobných trenclích jsme hráli mače vždy na stejné straně. A také jsem byl jediný, koho Zdeňkovi rodiče brali lampasáckou volhou s tím jelenem na haubně na výlety do sádeckého lesa, kde jsme prolézali zbytky okopů po okupantech, když na základě moskevských protokolů jejich tanky s bílým pruhem opustily město. No, a s tímhle Zdeňkem jsme se jednou pod zadní prolézačkou s tím kruhem nahoře, kam se přesně vešla dětská hlava, brutálně servali. Kluci postávali okolo, a docela nechápali, proč se pereme zrovna my dva. Taky když opadl počáteční vztek, a my už se jen drželi v kravatě, nechápali jsme to ani my dva. Leč dostali jsme se do situace, ve které, podle klukovských měřítek, nelze ztratit tvář! Tak jsme tam tak leželi, drželi se v klinči, kluci se pomalu začali věnovat svým věcem, protože i ten dětský mozek pochopil bezvýchodnost situace. Dodnes jsem přesvědčen, že mne i Zdeňka mrzela ta neschopnost uvolnit sevření více, než předchozí rvačka. Oba jsme věděli, že jsme to zvorali, a teď nevíme jak z toho ven. Po dlouhých minutách, hlavně tedy poté, co okolní gang přestal výsledek zápasu zajímat, jsme beze slova a oba najednou začali sevření povolovat. V jakémkoliv jiném případě bychom se zvedli a nechali toho druhého svému osudu. My ovšem zůstali sedět. Mlčky vedle sebe. Další dlouhé minuty. … Po chvíli jsme se oba začali smát. Už v těch šesti sedmi letech nám ta situace přišla…, no, dnes bych řekl absurdní!

Od té doby vím, že meze pružnosti se nesmí pokoušet. Ne, že bych to ještě mockrát v dalších i mnohem pozdějších letech nepodělal. Abych pozdě nelitoval, že jsem nechal věci zajít příliš daleko, odkud už nebylo návratu. Jéjej, to by byl dlouhý seznam. Ale věřte mi, snažím se. Snad jsem aspoň několikrát dokázal zůstat sedět a zasmát se.

O pár let poději, myslím, že jsme byli na konci páté třídy, jsem se dostal do hloupého sporu se spolužačkou Soňou. Nejspíše jste to prožívali stejně – doba čínských zdí mezi Venuší a Marsem, mezi klukovským a holčičím světem a uprostřed přímo Mariánský příkop. A kdy už jen pár slov prohozených s holkou ve vedlejší lavici mohlo spustit hluboké opovržení jedné či druhé strany. Se Soňou jsme to měli hozený trochu jinak. Řekl bych, že jsme v tom uměli chodit. Docela nás bavilo si spolu povídat. V té době jsem byl zamilovaný do Ivy, takže z mé strany v tom určitě nebyl žádný podtext. A obávám se, že opačně to bylo stejné – ve třídě působili jiní žádoucí samečci alfíčci. Jirka, Fredy, Jarda… Já mezi ně určitě nepatřil. Nevýrazné učitelské dítě. Soňa, samozřejmě za jiných okolností, mohla být mou první opravdovou kamarádkou. Neupravené světlé vlasy kolem bledého obličeje plného pih. A veselé oči. Pamatuji si ji stále rozesmátou. Taková Pipi Dlouhá Punčocha! … Jednoho dne jsme najednou stáli v rohu třídy vedle umyvadla a schylovalo se mezi námi k rvačce. Vůbec si nepamatuji důvod. Víte co, v těch letech stačí úplná kravina! Asi by náš spor nevzbudil žádnou pozornost. Leč najednou vybublala ta nejistota třídního kolektivu, jak je to vlastně možné, že zrovna my dva jsme spolu byli několikrát přistiženi v rozhovoru či společném smíchu. A tak tahle nejistota z neznámého spojila spolužáky do davu, jehož hybnost je určována vším možným, jen ne soucitem a racionalitou. Holky povzbuzovaly Soňu, ať to tomu klukovi nandá. Kluci na mě pokřikovali, ať se nenechám zmlátit holkou. Soňa měla na tváři ten svůj úsměv plný bílých perliček, postupovala proti mně a snažila se o jakési údery či strkání. Nedokázal jsem stát hrdě, měl jsem své ručičky špejličky zkřížené na prsou, aby to nebolelo… Směšný antihrdina… Pomalu jsem ustupoval za řehotu holek. Dívali jsme se do očí. V jejích světle modrých jsem viděl, že si s tou situací neví rady. Ustoupil jsem ještě pár kroků, Soňa svěsila ruce a bylo po události. Dav flusl několik poznámek a rozešel se, aby během okamžiku na vše zapomněl. No jo, ale já si to pamatuji dodnes.

Po zbytek toho jara jsme se se Soňou už společně nezasmáli. Vyhýbali jsme se jeden druhému. Po prázdninách jsem šel do áčka a Soňu zařadili do céčka. A tak když se náhodou octnu v nekomfortní situaci v rohu u umyvadla, snažím se kašlat na dav a mínění rozmazaných obličejů. A pořád kamarádím s holkama! I když jsem zrovna zamilovanej  třeba do Ivy…!

Praha – Pankrác, 27.6.2023

RIGA 103

K výstupu pro anténu táta přikroutil dlouhý drát, druhý konec obtočil kolem oka poctivého prvorepublikového drátěného plotu. Tedy vlastně jeho zbytku, co místy ještě odděloval cestičku k hostinci U Rozvědčíka od staré zahrady nebožky Fraňkové. Dvacet let staré rádio se tak spolu s netradiční mřížkovanou anténou rozměru sovětského radiolokátoru vzepjalo k netušenému výkonu. Po celém údolí Skřivánčího potoka se rozezněla znělka, která mě bude dojímat do konce mých dní – tatárata tatatá, tátarata táta, tatrádatatádádááá tádárata táta… „Hlas Ameriky, Washington“. Byl srpen roku 1988, do převratu ještě strašně daleko, a můj táta za shovívavě chápavého kroucení maminčiny hlavy vedl svůj soukromý odboj proti bolševikovi, který mu zkurvil život.

To rádio se jmenovalo Riga. Měli jsme jej doma na bruselské knihovně nad nápaditě umístěným barem. V něm ovšem nebyly lahve, ale fotografie v nepřehledném mišmaši, a pro mě tehdy nezáživné dokumenty. Rádio bylo moc pěkné, moderní. Myslím, že tento výrobek Rižského radiozávodu určitě nepatřil k tomu nejhoršímu, co se na území tehdejšího SSSR sdělálo. Ovšem abychom do něj nemuseli co chvíli cpát snad osm monočlánků, těch největších buřtů (v dnešních cenách by pořizování baterií brzo přesáhlo hodnoty i mnohem modernějšího přijímače!), chlapi v komunálu tátovi vyrobili černou krabičku s malým cvakajícím čudlíkem. Dvanáctivoltový zdroj pro připojení do sítě. To hlasité cvaknutí patřilo k mým školním ránům, protože to byla první věc, kterou maminka po ránu udělala – „pustila Prahu“. A tak se mi do posledního sotva probuzeného závitu zarývaly sborové písně budovatelů komunismu či borců na stráži míru, ale také Dvořákovo Largo či nezapomenutelná Nepilova dikce z jeho Dobrých, a ještě lepších rán.

Na cestu do Bulharska, k moři, na Slančev brjag, táta vybavil zadní sedadlo našeho moskviče vymakaným držákem, co mu také v komunálním zámečnictví vykovali z páskové oceli. Rádio Riga do něj přesně pasovalo. Nad střechu sovětského vozu přibyl nekonečný oblouk tlusté antény vedoucí od kufru až k háčku u předního okénka. Já bych tedy raději viděl anténu volně vlát za ocelovým sedanem nejlépe s liščím ohonem na vrcholu! Ale v deseti letech jsem už chápal, že některá přání nemá cenu ani vyslovovat. Na druhou stranu máma zase nakoupila skvělé bílé námořnické čepice se zelenými celuloidovými štítky. A já v papírnictví v nákupním centru Zlatý chmel, v tom patře, kam se dalo vyjet na kole po nekonečné rampě pro kočárky, pořídil tlustý sešit, základ budoucího skvělého cestopisu. Byl to jeden z nekonečné řady mých skvělých úmyslů a do detailu promyšlených plánů, které jsem nikdy neuskutečnil. Takže před nebeskou bránou budu stát v té řadě označené: „Ti, co se na všechno vždy vysrali a nic nedotáhli do konce“, ze které nás budou rovnou lifrovat zase dolů, a pak ještě níže.

Zcela jasně si pamatuji mámu, jak v té bílé kapitánské čepici, za vyhrávání stanice Praha z rádia Riga, stojí za kuropění na naší první čůrací zastávce na karlovarce už kdesi před Prahou. Trochu jsem se za ní styděl, protože maminka stála na krajnici v pozoru a salutovala projíždějícím náklaďákům. Řidiči se mohli na štíhlou ženu v sněhobílých kalhotách dosyta vynadívat, v těch kopcích na staré státovce se trambusy Škoda 706 ploužily v oblacích černého dýmu, a jen sem tam projel nádherný truck s exotickou značkou T.I.R. na přívěsu. Často jsem si po letech na ten pocit jistého studu za maminku vzpomněl. Táta se sice smál, a já cítil tu veselou a natěšenou náladu ve vzduchu, přesto mi chování tak „staré“ maminky připadalo zcela nemístné. Jak jsem mohl tušit, že budu přesně v jejím věku, až se budu v bílé Astře s nádhernou blondýnkou toulat celou Francií, o vínu a bagetách, s rozedřeným patrem od suché střídy, a moře mi bude po kotníky…

Táta si po letech, v to letní odpoledne roku 1988, kdy se neměnnost sudetského podnebí měřila obsahem síry v ovzduší, špatnou náladou ředitelky školy, co maturitu získala na kadeřnickém učňáku, či výškou hladiny chcanek na toaletě hogofogo hotelu na náměstí, tak v to letní časné odpoledne si táta dolil další skleničku odporného bílého Hodonínského slunce a zesílil rádio Riga tak, že loučení Ivana Medka z Vídně muselo být slyšet až u toho komunisty, co mu za necelé dva roky brácha přidělá na plot ceduli „třída Lidových milicí“. To už se máma ozvala, a tichým hlasem se obrátila na otce: „Aleši, neblbni!“ … Z poličky pak vzala skleničku po babičce Jarmile a vrchovatě si nalila Hodonínského slunce, aby jej vypila na jeden zátah…

6.5.2022, Praha

Mezisoučet

„Můžete mi, prosím, udělat mezisoučet?“, ptávala se máma v tom malém řeznictví vedle můstku k zastávce Křivoklát - hrad. Vozíval jsem ji v těch prázdninových dobách na sklonku Husákovy éry jednou týdně z Rozvědčíka na velký nákup do Křivoklátu – pro potraviny do pidisámošky nad hotel Sýkora, drogerie dole v zatáčce pod poštou, a nakonec to řeznictví. Zde už bylo třeba pohlídat rozpočet, a proto ta kontrolní věta.

Termín „mezisoučet“ svádí k představě, že přichází plus minus v polovině sčítání. To je ovšem velký omyl. Proč mezisčítat, když je pořád z čeho brát?! Teprve když zbývají poslední tři čtyři položky, je třeba obezřetného nakládání se zdroji. Ohlídat, na co ještě mám.

A tak když i mně najednou zbývá jen pár položek, jak mi onehdy došlo uprostřed nespavé noci při pohledu na ťupky světýlek cezených žaluziemi na strop ložnice, spustil se mi v hlavě můj osobní mezisoučet. Pinkfloydovské chrastění pokladny neznělo vůbec nadějně. Možná bych sem nějakou naději vůbec netahal…

Samozřejmě, že v tom košíku příběhů již konzumovaných, jsou události zásadní, chlebnaté. Také strava nepodstatná, polívkové kostky či pudinky v prášku, i věci pro radost – vedle lentilek třeba tuzemský rum. Prostě mišmaš věcí, které byly fajn a i po letech a desetiletích stále voní!

Ale na seznamu „nice to have“ zbývá pořád tolik položek! V tu kropenatou noc jako první vyplavala vážná hudba!  Kdysi jsem se rozhodl naposlouchat vše od čtvera ročních období přes tokátyfugy, Toníkovo světoznámé largo, až po studánky či Jenůfu. Je zřejmé, že to už nestihnu. Mám totiž neodbytný pocit, že jsem ne zrovna okraden, ale fatálně ochuzen. Tahle vrátka zůstanou zavřená.

Taky ten půlmaraton už nedám. Vždy, když už to vypadalo fakt dobře, stárnoucí a devastované tělo vždy rozhodlo jinak… Řetězce sebepoškozování… Půl roku koleno, rok nato zánět plantar fascia a těžko jsem došel i na Křižíkovu. A od posledního karanténního podzimu bolavá achilovka a rozhodnutí pověsit darované tretry na hřebík.

Už tři čtyři roky se ani k půlnoci neúčastním tanečků na firemních akcích. A tančím fakt rád. Jenže jak říká prostřední ze tří sester – Burmo, hlavně nebuď trapnej! Takže tanečním zhoupnutím boků zasouvám i tenhle šuplíček.

Ten seznam věcí, na které už po mezisoučtu nemám (v jakémkoliv smyslu toho slova), je bolestně dlouhý. Už před lety jsem škrtl dva roky prázdnin v jazzových klubech jižního Bronxu či východního Harlemu, také koupi bungalovu v Andalusii, opakované víkendy v Římě, přechod Štiavnických vrchů, nákup piana a Lehmanových notových záznamů, čundry se synem… Nepořídím si těžký psací stůl ani ojetou Mazdu MX5, už nejspíš nepřečtu celé Peroutkovo Budování státu, o Churchillových válečných pamětech nemluvě. Neopráším prastará přátelství a nová nenaváži. Nepokecám si v londýnském pubu v angličtině, nepojedu stopem do Provence, a už vůbec ne s Pumpídem, ani ten kontrabas opřený v garáži už nevybalím. A naopak - tu novou blondýnku z účtárny nesbalím…

Prostě si zvykám na pocit posledních deseti minut zápasu za stavu 0:3. Ano, bylo by trapné to jen odchodit, už kvůli fandům s kelímkáčem okolo hřiště. Ano, prý kdosi kdesi zažil, že se stal zázrak a něco tam ještě spadlo. Ano, je to furt deset minut. Posledních, ale celých dlouhých deset minut… Příliš málo na vítězství, příliš dlouho na vypuštění celého zápasu.

Takže i když se za lajnou rozklusávají mladí vlčáci, snažím se to udýchat i s tou bolavou achilovkou.  

Praha, 3.6.2021

Sbíhání

Je mi asi tak pět let a spolu se Zuzanou sbíhám od staré Chmelárny na kraji Horní Halže, kde táta zaparkoval našeho moskviče. Běžíme po houpajícím se koberci suché trávy dolů k chalupě. Stařina ještě nepráší, Prunéřov ani Tušimice zatím nechrlí tolik popílku, který za pár let pokryje horské louky poté, co černý sníh na jaře roztaje. Cestrovic Ivan, který nás zahlédl z chalupy těsně u silnice, zběsile válí sudy. Slyším mámu, jak říká, ať neblbne, že je tu spoustu zmijí! Dospělí se hrnou za námi ověšeni taškami a vzduch je plný těšení a pohodové nálady, přestože nás čeká vybydlená chalupa po Němcích a kouřící kamna.

Uteče mnoho let, a já cestou z lyžování na mé hoře vzpomínek odbočím v Kovářské na silničku k Měděnci. Nesmyslně přibrzdím u přejezdu přes trať, po které dávno nejezdí hranatej motorák do Vejprt. Ty cesty vlakem z Chomutova nahoru mi připadaly nekonečné. Protože jsem tehdy, já blbec, nevěděl, že vše je konečné, a ani jsem nepoznal, že ta poslední cesta je poslední... Takže jsem odbočil, a na Halži přibrzdil, abych ukázal dětem, kde bydlel pan Hus, kde táta postavil první i druhou garáž, kam jsme s tetou Alenou nosili zbytky pro Bláhovic psa. Nostalgicky směrem k dětem pronesu: "Tak tady jsem vyrostl...". Ze sedadla spolujezdce, v tomto případě spolujezdkyně - matky mých dětí - se ozve: "A je to na vašem otci dost znát...".

Jsem si jist, že z kluka vyrůstajícího uprostřed zanikajícího a destruovaného žateckého Podměstí a o víkendech objevujícího pozůstatky odstřelených chalup v Erzgebirge, zarůstající sady a ve smrčinách zanikající cesty, nemůže vyrůst životní optimista. Vlastně dodnes je mi dobře v té všeobjímající melancholii, octnu-li se v zapršeném smrkovém lese mezi černými nehybnými kmeny a mlhou válející se okolo. Jako bych omylem vešel do svého dětského pokoje...

Málokdy poznáme, že se účastníme čehosi naposledy. Naštěstí. Aspoň já po takových ultimativních zážitcích vůbec, ale vůbec netoužím. Když vynechám extrémní situace konečných loučení, mám v tom zadním šuplíku pár okamžiků, kdy jsem "to" věděl a hmatatelnost čehosi uzavřeného byla jak tvrdá ledová stěna. K té chalupě schované dole pod lesem, dnes už zase zeleném, jsem byl přivázanej řetězy... Těmi rezavými po Němcích ze skoby vzadu ve stodole, těmi vánočními v krabici z Růžového pokoje, vodítkem naší jezevčice, řemeny, v nichž jsem závějemi od studánky tahal kanystr s vodou pro miminko Lucku, i tím páskem, co jsem tátovi koupil k posledním vánocům. 

Pak jsem se jednou vracel s mámou z kadaňské nemocnice. Kde jsme nechali tátu na kapačkách. Po milionté, tentokrát mlčky, jsme scházeli jednou z nejhezčích cest na světě, kolem místa, kde kdysi liška roztrhala Bláhovic kohouta, kolem skály, které jsem říkal První volání, kolem vodopádů Bílá voda, nad strání, odkud děda Franta lapající po dechu tahal po kolenou a po centimetrech kmeny suchých smrků. Když jsme s mámou vyšli z lesa, z komína chalupy se nekouřilo, v pokoji zvaném "Naproti" byla tma. Nevítala nás jezevčice Patti, která mi byla víc ségra než pes.

Pochopil jsem, že tohle je NAPOSLED. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že něco strašně důležitého v mém životě skončilo. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že sem už se vracet nebudu. Ne že bych nemohl. Nechci.

A tak sbíhám kamsi dolů, znovu a znovu, ovšem čím dál pomaleji. A čím dál častěji si všímám, jestli to není naposled. ... Jo, a taky dávám bacha na zmije...

Vysočany, 23.1.2021

Pěna dní v podivné zimě 2020

Nálepky

První nálepku, takovou opravdickou, jak razítko otočenou sekerou, jsem dostal už před třiceti lety. Radnici Městečka na dlani tehdy opanovali neúspěšní komunisté, tedy ti vyškrtnutí z rodné strany, spolu s mladými soudruhy normalizačními pragmatiky. Za můj aktivistický odpor k způsobu převzetí porevoluční moci jsem byl počastován nálepkou fašista. Poprvé mě tak ocejchoval vzdělaný a chytrý muž, jehož jsem si mimochodem dost vážil. Ten se se svými přáteli po čase stal "přítelem" v rodící se sociální demokracii. Když pak ale byla příležitost kooperovat na společných cílech v rámci komunální politiky, tahle nálepka jim paradoxně nedovolila se mnou, tehdy vítězícím konkurenčním politikem provinčního dosahu, sednout k jednomu stolu. Kdopak to kdy viděl diskutovat s fašistou?! Vlastně jsem se tak nechtě podílel na totálním rozesrání obce, protože posléze si radnici zprivatizovali ti, co jim byli nějaké nálepky u zadele. Dnešek nálepkám opět přeje, protože jimi lze lehce a rádoby vtipně a zdánlivě korektně obejít nekorektnost. Ono prostě "Ty starej dědku, drž tlamu" zní přece jen jinak, než "OK, Boomer!". A já si na to odmítám zvykat.

Železniční vlečka, porazila Křečka, skutálel se z náspu do polí.

Nešel jsem demonstrovat proti Benešové, a demonstrovat proti Křečkovi, nově jmenovanému nevýznamnému státnímu úředníkovi, to mi připadá mimo mísu. Už jsem tu před časem vysvětloval, proč nejsem davovým demonstrantem. Tak jen zběžně k tomuhle Křečkovi... Naše země trpí řadou neduhů. Ptejte se, začnu je vyjmenovávat. Rozhodně si ale nemyslím, že jsme orientální despocií, ve které jeden člověk zmákne celé ministerstvo či úřad o 160 inspektorech s rozpočtem 150 milionů. Nepůjdu si stoupnout vedle lidí, kteří se o Křečkovi dozvěděli včera. Tak jako Benešovou, i Křečka znám léta, a léta čtu jeho socanské blábolení. Nebýt té volby, mohl by se se značnou částí demonstrantů chytit kolem ramen a skandovat hesla proti prohnilému kapitalismu. Ke Křečkově velké smůle ovšem žijeme v čase triviálních znaků, nálepek (!) a symbolů, a jeho zásadoví odpůrci ví prd, jen naposledy četli v Alarmu o tom, že je starej a nemá ho ráda Šabatová. A nakonec - dovedete si někdo představit, jak se držím za ruku s Jakubem Patočkou (ano, občanskou neposlušnost v Brně organizuje tento pomatenec podivně namočený do kuřimské kauzy) a bráním demokraticky jmenovanému úředníkovi ve vstupu do úřadu?? To fakt ne.

(Jen drobný dodatek - to Foldynovo sněmovní nařčení Šimona Pánka z ovlivňování volby ombudsmana, to je bohapustý hnus... Ubohý Foldyna...)

Mára

Zástupné problémy typu "Křeček" jen odvádí pozornost od premiéra, známého pod indiánským jménem "Ten, který zatočí s tradičními stranami, korupcí a Bémem, o Kalouskovi nemluvě". Je to dlouhé jméno, pro potřeby tohoto blogu zvolme kratší, třeba Vožďa. Než se zmíním o posledním Márově superkousku, neodpustím si ve stylu boomera (a je to tady!) Marca Porcia Cato svou tradiční zmínku na téma přímodemokratické taškařice. Vožďa rozvážně a otcovsky dávkuje svůj zájem, před chvílí jsem například zaslechl ve zprávách, jak utřel tu naději tradiční sociálně demokratické strany v podobě ministryně Maláčové, co umí počítat jen do příštího roku. Protože o důchody se postará Vožďa, a nějakou blbku, co nikdy neřídila ani prodejnu Jednoty, smázne jak Sobotku. A až se naštve, tak protáhne sněmovnou ten zatrachtilý zákon o všelidovém soudružském referendu, samozřejmě za hlasitého jásotu komunistů, pitomiů a pirátů, a nechá se moudrým lidem ustavit doživotním zemským správcem. A budeme-li mít trochu štěstí, tak nedědičným, protože ten jeho synek ve Švýcarsku je taky pěknej lumen... Navíc neřídil ani tu Jednotu, že ano...no, pak ten Čapák.... 

Jo, málem bych zapomněl na Máru - hele, taky jste zírali na drát, jak Vožďa ustál tu komédii s programováním systému dálničních známek?? Že to vypadalo, jako by to naprogramoval sám!? A ušetřil národu půl miliardy skoro! No, kdyby nenastal ten malér se zabezpečením osobních údajů, mohl se ten systém jmenovat třeba Moničina marka, nebo tak něco...

V lidové (ne)jednotě

Tak dobrá, ještě jednou k té jednotné protiřepkové frontě. Vmísil jsem se v naší vysočanské fejsbukové skupině do diskuse s předkladateli jedné z mnohých petic proti čemukoliv. Tentokrát byli petenty čerství obyvatelé čerstvě dostavěného sídliště Nový Prosek. Žádní lůzři, ono koupit byt v Praze, i na Proseku, to už je ve hře minimálně střední třída slušně situovaných a profesně ukotvených měšťanů v nejproduktivnějším věku. Prolétl jsem jejich profily. Je to samý bojovník, se známým logem protibabišovských přesýpacích hodin na profilových fotografiích. Tedy člověk by řekl - spřízněné duše... Jenže necítím se spřízněn s někým, kdo pár dní po nastěhování do nového bytu věnuje veškerou energii tomu, aby další výstavbě zabránil. Navíc je-li to volič těch všemožných Prah sobě, co se rozhodly (konečně) vyřešit bytový problém. Zcela upřímně jsem se zeptal, co petenty vede k takové nefér aktivitě - nefér především proto, že o pokračující výstavbě museli vědět předem, dávno před nastěhováním. Zběžný výběr odpovědí: zhorší se dopravní dostupnost, nebude se dostávat obvodních doktorů, málo škol, školek, bezohledný developer si mastí kapsu... a samozřejmě zeleň!! A pak se vrchní sběrač podpisů nakonec vyfotí před developerem založeným parkem s popiskem - sice se stavět bude, ale zachránili jsme alespoň park!! Kolik lidí asi tak napadne podívat se na úřední desku, kde již před rokem zakreslená výstavba se zcela očividně parku vyhýbala (proč by taky developer investoval do parku, aby jej po pár měsících vyrubal, to nikoho fakt nenapadne?! jak dlouho by trvalo překreslení veškeré projektové dokumentace, když vedle se už budují základy, co?!). Prostě sobecká manipulace jak vyšitá... S těmito třídními druhy se fakt spřízněn necítím. I kdyby se polepili bůhví jakými samolepkami a vyrobili sebevětší transparent. A tak budu raději dál kamarádit se svými levičáky a anarchisty, přímočarými, radikálními, a hlavně autentickými!! A budu jim naslouchat! Má to smysl! (Kouř, 80. minuta filmu)

A zase ti piráti

V Teplicích se chystají doplňující volby do Senátu. Podle pirátského kandidáta je jeho kandidatura důkazem odvahy Pirátů. Podle mne má pravdu. Ovšem jen částečnou. Kandidatura je opravdu důkazem, ovšem ne odvahy, ale intelektuální indolence této partaje. Tak abych byl objektivní, v tomto případě hlavně ústecké krajské organizace Pirátů. Ono holt v kraji, kde náměstka komunistickému hejtmanovi dělá bolševický normalizační nok z Loun, se lze dočkat mnohého. Třeba taky výroku kandidáta do Senátu o tom, že vrcholem demokracie byl rok 1968. Tak snad nebude program Pirátů vedle prosazování přímodemokratické diktatury většiny obohacen o ústavní zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany. I když... ono se u kluků a holek nikdy neví.

Marko

Česká televize odvysílala v nesmyslném dopoledním čase krásný dokument o Marko Čermákovi. Od raného dětství jej obdivuji nadvakrát. Jako kreslíře tehdy zase na chvíli komunisty povolených rychlošípáckých příhod. A za druhé jako bendžistu Greenhornů. To když jsem poprvé uslyšel Tam blízko Little Big Hornu. Až za dlouho jsem si ty dva Čermáky spojil v jednoho. Mrazilo mě, když vyprávěl o nemoci, kvůli které už nikdy neuslyšíme nezaměnitelný zvuk Plíhalovy kytary. A taky už tedy neuslyšíme Markovo sólo ve Foggy Mountain Breakdown. Poslední tramp žijící střídavě v maringotce nad Jáchymovem (to v zimě), brdském srubu či v létě na břehu Staré řeky s dřevěnou kanoí, je fascinující osobností. Nezávidím! Opravdu si sám sebe nedovedu představit v maringotce nad Jáchymovem! Natož mou smečku!! V Krušných horách jsem prožil celé dětství, a dost se to na mně podepsalo. Ale naplňuje mě jistou radostí, že jsem na takového člověka, aspoň zprostředkovaně, narazil. Asi si v létě ve Skřivánčím údolí zase pověsím na zeď Markovu kreslenou mapu středního toku Berounky. Snít se má. Vše nejlepší k osmdesátinám, kamaráde!

V Praze 16.2.2020

Proč nejsem demonstrantem

Proč nejsem demonstrantem? Na rozdíl od řady přátel mám pár relevantních důvodů nemít rád ministryni Benešovou, ale neporovnatelně více mi vadí 137 novelizací daňového systému za posledních třicet let. Na rozdíl od řady přátel, co jim oprávněně vadí EET, mně vadí třeba také boj státu proti maxiodchovnám psů prostřednictvím povinného čipování každého vořecha, přestože psa nikdy mít nebudu. Vadí mi nejenom padesát milionů na rodinnou akcičku, ale hlavně mi vadí systém miliardových dotací kurvících celý hospodářský systém, ale i společenské povědomí čím dál víc věřící a spoléhající se na moudrost státu (ať je v jeho čele kdokoliv). Vadí mi hloupý Zeman na Hradě, ale mnohem více mi vadí dvoutřetinová podpora veřejnosti přímé volbě prezidenta. Jsem eurooptimistou, ale vadí mi hypertrofovaná institucionální ochrana každého hlupáka, co je mu moře po kotníky. Vadí mi, že premiérovi státu je nějaký registr vlastníků u prdele, ale mnohem více mi vadí právě všechny ty registry účtů, úvěrů, vlastníků, disponentů, majetků holedečského starosty atd. Vadí mi, že český premiér neumí česky, ale mnohem, mnohem více mi vadí pohrdlivé nadávání do Slováků od těch, co považují přátelské a takřka láskyplné rozdělení státu hodné Nobelovy ceny míru za zločinné spolčení. Vadí mi paní Válková, ale k tomu jsem nepotřeboval Urválka, zosobněné zlo, o jehož existenci doposud mnozí z mých náhle radikálních známých nevěděli, mně už před lety stačila normalizační komunistická zkušenost této dámy, jenže co na tom, vždyť přece "akademická půda, Burmo!", jakési stigma neomylnosti ... Český premiér mi vadil už v době, kdy si chtěl koupit ódéesku, už v době, kdy na tiskových konferencích měl za zády žlutý transparent Rekonstrukce státu, a s touto partičkou se jal stát rekonstruovat... Tehdy nikdo neprotestoval, protože referendum a kontrola a zavřít starostu až zčerná a odvolávání politiků moudrým lidem... Blééé. Víc, než Babišova populistická neschopnost pohnout byť o píď s kruciálními problémy, mi vadí sliby pitomců a pitomiů a pirátů o přímé demokracii, co napraví všechny průsery (postaví dálnice, vyřeší penze, zvedne platy - dosaď si dle libosti). Babiš vyhnije, dříve, nebo později, tak to, děti, v přírodě chodí. Ale neopodstatněné naděje nalité lidu obecnému do hlav nemohou nevést k výbuchu, jakých tu už bylo. Jak rád by se Burma pletla! ... A tak když se se mnou budete chtít potkat na demošce, najdete mne na Klárově s mými milovanými liberálními levičáky, jak v malé skupince křičíme hesla na podporu cigošů. Nebo na Kafkově náměstí, jak do kruhu tančím s několika milovanými konzervativními pravičáky pod Davidovou hvězdou na podporu nekončícího boje Izraele. ... Aha, takže opravuji úvodní větu: Proč nejsem davovým demonstrantem...? Hezké dny všem! (tedy všem ne, že, paní Ur-válková!).

FCB status z 11.1.2020

Pivoňky

Krušnohorská chalupa zakoupená za pár tisícovek dvacet let po válce nemohla posloužit nějakým luxusem. Třebaže schoulená dole pod lesem, takže západní vichry se nahoře zvedly, aby dopadly s novou silou až na druhé straně potoka, byla tou dobou více méně neobyvatelná. Ale rodiče byli mladí, ve věku, kdy já už po mnoha letech politické skály lámal, a myslel si, že všichni se budete mít dobře, ať chcete nebo nechcete. Takže důležitá tehdy byla funkční kamna, darované gauče a dost pití na sobotní večer.

Za sobotní odpoledne a nedělní dopoledne se toho na žádné chalupě moc nestihne. Pomaloučké tempo prací pokračovalo především uvnitř. Krušnohorská zima dovolila maximálně pokácet steskem seschlé ovocné stromy po Němcích. Okolí chalupy se nijak moc neudržovalo, na jaře byla tráva ještě polehlá, a při podzimním návratu se k ulehnutí chystala.

Ovšem čas železnou oponou trhnul, a po tancích spřátelených armád přitáhla i doba husákovského bezčasí. Část kumpánů ze sobotních flámů zmizela v kapitalistické cizině, dalším se dolů k nám pod les nechtělo. Z řady důvodů – jeden se usadil, jiný zestárl, třetí si pořídil ruinu vlastní. A byli i tací, kterým se najednou moji rodiče nehodili do portfolia přátel a známých. Táta si zvykal, že je na údržbu sám. Ale protože byl neskutečně šikovný, naučil se devatero řemeslům. Chalupa se měnila, na rekonstruování a opravy bylo najednou více času. Pracovalo se i v neděli, protože netřeštila hlava z Kord vodky a Gold King Whisky a Egri Bikavéru…

První prací, při které bylo třeba opustit interiér, byla otcova snaha zaizolovat celý dům zvenku. Vymyslel sofistikovaný systém drenáží, vsakovacích jímek a odvětraných zásypů izolačních příkopů. Už jako klukovi mi bylo podezřelé, že by tolik úsilí přineslo kýžený efekt. Táta se s tím neskutečně nadřel. Hornina v Krušnohoří není zrovna písčitá, vykopat bylo třeba desítky metrů příkopů, ručně namíchat kubíky betonu, rozvozit štěrk, vyzdít šachty a uložit ostře pálené roury… Pravdou je, že jsme se pak při dešti spolu chodili dívat, jak opravdu z některých výpustí voda odtéká. Bůhví, zda tak odtéká dodnes. Myslím, že táta byl na výsledek pyšný. Já jsem dnes pyšný na něj, i když si s tím pocitem nějak nevím rady.

Podstatné je, že při obkopávání kamenného domu otec těsně u východní zdi narazil na skomírající trs rezavých pivoněk. Nevím, jestli kdy před tím si někdo té rostliny všiml. V drsných podmínkách Erzgebirge vykvétala až v červnu. Tedy v době, kdy už byla chalupa opuštěna, a zatímco jiné rekreační objekty se zazimovávají, u nás se koncem dubna „zaletňovalo“. Otci bylo toho chcípáčka líto, a i když nevěřil, že by mohl přežít, alibisticky jej přesunul o kus dál. Vůbec si nemyslím, že tátovi šlo o záchranu nějakých pivoněk, nikdy ke květinám, zelenině a zahradničení neměl sebemenší vztah. Ale když se mi to po letech rovná v hlavě, táta neskutečně pietně přistupoval ke všem věcem, na které narážel „po Němcích“ (jak také píši jinde). Bylo jasné, že i těch pár ubohých stonků vedle chalupy bylo vzpomínkou na někoho, kdy je tam vysadil, kdo to místo chtěl udělat hezčí, kdo chtěl nejspíše někomu udělat radost…

Pivoňky se tátovi neskutečně odvděčily, během dvou tří let se rozrostly, a každý rok, posléze už vedle chalupy opravené i zvenku, se na bělostném pozadí nově nahozených kamenných zdí odrážel obří trs rudých, jako pěst velkých květů.

Když se jednou za uherský rok zastavím u bráchy, vždy se na pivoňky zajdu podívat. Všechny tisy, jalovce, mahónie za ta léta postupně odcházejí. Ale pivoňka je stále na svém místě. Je. Věřím, že ten dávný zahradník by měl radost.

23.1.2020, Vysočany

Gomora Ekocida mezi toitoikami

Motto:
A...anti...anti mafia
A...anti...anti fascista
A...anti...anti capitalista!

Gomora Ekocida, Vojtěch Bárta a Ondřej Novotný, Chemické divadlo - inspirováno dílem Roberta Saviana, spisovatele a novináře "odsouzeného" k smrti neapolskou Camorrou za odkrývání mafiánských praktik (nejen) při obchodování s odpadem. 
Psáno po premiéře v karlínské Invalidovně dne 29.10.2019.

       Těžko budu podezírán z náklonnosti k politickému divadlu. Spolu s profesorem Císařem si stále myslím, že k ověření politického postoje slouží novinové úvodníky spíše, než deklamativní proklamace z divadelního jeviště. Na druhou stranu musím přiznat, že v poslední době jsem dobrovolně shlédl pár inscenací, které by za politické bylo lze označit bez uzardění. A dokonce se přiznám, že jsem jimi nebyl otráven či zklamán, spíše naopak, a to přesto, že starou konzervu nepřekvapí, že politikum na jevišti je vždy rodu levicového.

       Když před představením Gomory Ekocidy rozpačitě předstoupil režisér Bárta, aby divákům přiblížil motivaci inscenačního týmu převést Savianovy texty na scénu, sevřel se mi hrudní košík očekáváním prvoplánového poučení. No..., ne že by se nedostavilo nepravděpodobností chrastící upozornění na podobnost mafiánské Neapole s matičkou Prahou... brrrr...! Ale když Bárta požádá diváky, aby s ním zadeklamovali, spíš než zazpívali, úvodní píseň - viz motto - přejde náhlým střihem do naléhavě mrazivé přesvědčivosti předznamenávající následující dění!

       Řekl bych, že hlavní roli v tomto představení hraje Salierovská chodba Invalidovny v drsném kontrastu s nahodile rozmístěnými toitoikami. Divák se ještě nestačí zbavit vlezlého očekávání festivalové chemické vůně (která se ovšem nedostaví, až panoptikální procesí provoní prostor kadidlem), a už na něj z první kabinky vypadne pankáč. Ale to není herec, to JE pankáč, mladej kluk nepředstírající despekt ke konzumní společnosti... Hnusem se chvějící bytost recituje cosi, co je zrozeno v přímé linii poetismu, a zároveň je jeho opozitem. Těžko nazvat poetickou konstantou opakovaný verš o díře v glóbusu, jíž se řinou hovna civilizace, těžko přiznat, že unifikovaný kontejner a nekonečné kontejnerové lego je Signálem času dneška. Obraz sypajících se zmražených těl čínských dělníků, novodobé hliněné armády, přece nelze nazvat poetickým! ... Nevím, ta podobnost obojího básnivého nazírání odlidštěného světa mne bila do očí. Jen v tichu netikají hodiny, ale pukají lebky, na zemi se netřpytí rozbitá sklenička od vína, ale cinkají vystřílené hilzny...

       Chodbou nás posouvají postavy v bílých overalech a reflexních vestách od jednoho magického, ale přitom realistického obrazu k obrazu dalšímu. Každá toitoika žije svým příběhem, třeba tahle je katolickou kapličkou v středomořském stylu, přeplácaném blyštícími se tretkami a jabloneckou bižutérií. Smutnou madonou je překrásná Asiatka s perlovými slzami, a jakoby v těch sračkách bylo nejdůležitějším sdělením, aby si slečny daly pozor na ty italské elegány... A další scéna, filmové střihy, vlaječky ze staniolu popsané rakovinou táhnoucí z neapolských polí, kde pod tenkou vrstvou zeminy v radioaktivním odpadu a vrstvách laků a petrochemického svinstva dovezeného z bohatého severu koření červená rajčátka. Divák je součástí Felliniho filmu, postavy nehrají, ale jsou. Předkřesťanský šaman je opravdovým šamanem, pozlátko je pozlátkem, vylitá káva není obyčejnou rekvizitou, hlava kazatele v hajzlu je opravdu v hajzlu, rapující šestnáctiletý cigoš nejspíš nemusí přemýšlet nad smyslem vykřičených slov... uprostřed karlínské Neapole plné matroše. 

       Při tom všem čarování je pořád zřejmé, že se hraje o život. O život v pokřiveném světě. Režisér Vojtěch Bárta by nejspíše použil obratu - o život v pokřiveném kapitalismu. Nu což, jisté je, že Camoře se dříve nebo později podaří zasrat svinstvem celou Kampánii, a pak? Však jste četli o kamionech s italským odpadem u Mácháče, ne?  A o Kuciakovi?

Praha, 29.10.2019

P.S. Pár dní po shlédnutí představení jsem náhodně narazil na článek o toxických odpadech. Možná i pod Vojtovým vlivem jsem rozklikl nadpis, abych se dozvěděl, že Camorra v odpadech točí více než 6 miliard eur ročně...

89. Jiráskův Hronov 2019

Letos jsem se rozhodl, že si po letech užiji divadel bez toho, abych v podvědomí pořád myslel na věčná srovnávání, hodnocení a rozbory. A tak jsem si jen vkládal na fejsbůk pár okomentovaných fotografií. A teď je mi líto, že to vše zmizí v propasti sociální sítě mezi fotkami lahváčů a západů slunce. Aby nezmizelo, odložím si to vše sem.

Den prvý, pátek 2.8.2019

.... vlastně spíš minus první. Vyrážíme ze Stolice s obvyklým zpožděním obvyklé hodiny. K mému nekonečnému překvapení K. nezabalila výbavu odpovídající opuštění Evropy na několik měsíců. Kufr naší Černé Mamby mi tak připadá až zkroušeně poloprázdný. Dobrodiní hradecké dálnice (kdeže jsou čtyřhodinová putování po poděbradské státovce!) neohrozí ani stavba mostu před Jaroměří, takže za dvě hodiny a něco K. může přihlásit Adélku do jejího semináře. Už i u té osmileté princezny se projevuje hronovský seminaristický syndrom. Nejraději by do puntíku zopakovala loňský seminář tak, jak jsme léta a roky pozorovali u našich žateckých kluků. Ovšem i to zjištění o řece, do které dvakrát nevstoupíš, nejspíše patří k výchově. Ještě rychle pro vstupenky do ÍCéčka. Když jedna z dobrovolných pokladních pronese: „Petr Dvořák, pět tisíc osmdesát korun“, druhá vyprskne smíchy... No, mně spíše vstoupily slzy do očí. Ale co naplat, jsme čtyři, a to vydá na téměř šedesát vstupenek na téměř třicet představení (ne na všechny performance bereme obě děti)...  Ještě na večeři na Baštu (myslel jsem, že se najíme v Poříčí, ale Klára má někdy rozum!!, jak zjistíte dále), pak se ještě zastavit u paní domácí doplatit ubytování, kam se nastěhujeme v sobotu (už aby dorazil Jarda s Jitkou se svou hotovostí, by se stali spolupodílníky nákladů!). A už zpátky do Velkého Poříčí do zájezdního hostince U Hanušů... Jak jsem předeslal, naštěstí je smečka syta, protože do lokálu hostince by moje princezny Claire von HornoPorno a Adelaide von Unterbanhof nevkročily za nic. Inu, já povečeřel dva Krakonoše a spokojeně vplul do vlastního pokoje. Ubytování za ty prachy, a pro mne, člena trampské osady Anamští skřivani, zcela OK... Těšíme se k naší paní domácí. Jak to dopadlo, bude alergik na prach vyprávět v dílu Den druhý. Samozřejmě dojde už na divadlo a jiné obskurní zážitky. 

Jo, na snímku hronovský kostel a renesanční zvonice z roku 1610. Její 400 let starý zvon mi právě připomněl, že otvírají v Čapkárně!

Den druhý, sobota 3.8.2019

Trpíc stařeckou nespavostí, nechal jsem smečku spát v zájezdním hostinci U Hanušů, a vyrazil nakoupit do hronovského supermaketu snídani a svačinu pro seminaristku Adélku. Myslím, že sobotní nástup do dětského semináře byl nejdůležitějším okamžikem dne. Již jsem v "Dni prvém" naznačil, že Adel byla rozhozená zjištěním (přestože jsme ji včas připravovali), že nový seminář = noví lidé okolo... (ale vyčkejme Dne třetího, vše se v dobré obrátí!). Druhým kruciálním okamžikem byl dotaz směrovaný novému provozovateli baru v Čapkárně - zda vede sekt. Ubezpečil mne, že nějaká "demíčka" tam budou... Bohužel, i záložní řešení Pumpídova tradičního přípitku, nový Coctail bar u bývalé jídelny, skončilo sice vstřícně nadějným, leč též "demíčkovým" ubezpečením. Zde by sice kvůli naší minigrupě objednali i brut, ale to už bych se cítil zavázán, a tím omezen ve volném pohybu po hronovských nálevnách. Inu, uvidíme v úterý, až dorazí ostatní přípitkáři! Pak už byl čas zajet se ubytovat. Vyslechli jsme si tradiční poučení, při kterém nikdy netuším, jestli si paní domácí z nás dělá či nedělá prdel. No, spíš to všechno myslí vážně. Složil jsem kauci, kdybychom prej něco pokecali... Klára pak štítivě povlékla ten humus, ve kterém budeme týden spát, já utřel prach a dodusil se. A šup šup na první divadlo, které nás hned rozdělilo. Klára s Matějem na studentské představení, které prý bylo jemu šité přímo na tělo (kafkovské ztrácení se uprostřed davu). My s Adélkou jsme spěchali na pohádku do Stanu. Místo pohádky jsme ovšem shlédli jakési pásmo místních kulturních světlonošů. Nebudu to komentovat, ony ty koncerty v DDM na Proseku taky bývají slušná prdel! ... Pak ještě nádherné krátké představení v Myšárně – myšlenky se stáčely ke svitavskému Céčku. Děti se v ději dost ztrácely, ale o to zajímavější byla následná diskuse o nevratném odcházení blízkých a prázdných místech, která po nich zůstávají. ... Naše zlaté děti jsme pak uložili (a vysvětlili, že paní domácí opravdu nestoupá po schodech nahoru, a že se jejímu domu nepřezdívá Batesův motel!). V pohodě jsme s K. seběhli dolů do Čapkárny na první zadostiučinění tohoto festivalového ročníku - inspirativního představení Buranteatru Brno. Jak nemám tyhlety řachandy rád, tak musím uznat, že měl pravdu Honza Švácha, který mne přesvědčoval, že nás představení strhne. Stalo se. V půl dvanácté jsem pak nesměle navrhoval K. zastávku v Tritonu. Jak bych to... No, prostě, naštěstí mi vysvětlila, že je unavená, a že by si šla lehnout!

A na fotografii je lípa, kterou prý vysadil u hronovské hřbitovní zdi páter Legner. To by jí bylo více než 170 let!

Zmínku o Dni třetím, tedy hronovské neděli 4.8.2019, musím začít informací nejpodstatnější – Adélka na dotaz - jak bylo v semináři? - odpověděla s rozzářenýma očima: „Skvěle!!“. Naše smečka je totiž tak v pohodě, jak je v pohodě její nejslabší a nejmilejší článek. Takže jupííí!

Ráno jsem Áďu odvedl do semináře a zamířil k hronovskému kostelu, abych zde pod hronovskou zvonicí naťukal do mobilu zprávu o našem pátečním příjezdu. Když kolem mne prošla Alena Zemančíková poprvé, zaregistroval jsem ji pozdě. Když prošla o půlhodinu později, už jsem slušně pozdravil a ťukal dál… Naštěstí se paní Zemančíková zastavila, takže když mi to došlo, mohl jsem k ní přistoupit s vysvětlením, že nejsem magor s magorským telefonem, ale že píšu o hronovském svatostánku. To, že na fejsbuk, jsem si nechal pro sebe… Paní Alena se usmívala a nejspíš si myslela něco o magorech…

Denní příděl trapnosti jsem si následně dovybral při návratu přes Jiráskův park, kdy jsem část kladenských Vaďáků přes celou louku zdravil replikou z Kuhlovy Harily – „Mně se líbí, jak ty vlny dělaj’ fuck, fuck, fuck….!“ No, pak že má Lupincova parta smysl pro humor…

Na neděli naplánována čtyři představení. Začali jsme třicetiminutovou politickou agitkou mladých ze Svitav (soubor JAMka-drumka). Až v Sokolovně jsme zjistili, že představení je přístupné až od patnácti. Ta nepřístupnost se ovšem projevila jen v nepříliš ústrojně užitých slovech jako prdel, píča a hovno. To naše děti nemůže nijak vyděsit (a fakt nevím, jestli naštěstí či naneštěstí). Já performancí zcela disgustován, drže se páně profesorova tvrzení: „Chci-li si udělat politický názor, přečtu si novinový úvodník“. Taky nesnáším Zemana a jeho přiblblou suitu, ale použité umělecké prostředky považuji za trapné a blbé. K mému překvapení se Klára souboru a představení zastala. K ještě většímu překvapení její argumenty měly hlavu a patu (doposud jsem si myslel, že na agitky jsem v naší smečce specialista já!). Závěr pro mne – možná dorůstá generace, se kterou už budu mít stále větší problém najít prostor souznění…

Ostře sledované vlaky Divadla Radar jsme si s Matejem vysloveně užili! V jeho věku jsem Hrabalovo zásadní dílo četl poprvé, a nejen proto jsem rámcově tušil, co Matějovi především vrtá hlavou. Takže radu výpravčího Hubičky, představovat si při TOM vaření guláše, jsem z vlastní zkušenosti modifikoval radou z útlého spisku Dospíváš v muže – myslet při TOM na fotbal… (až teď mi došlo, že v jeho případě jsem měl spíše doporučit počítačovou hru!). A jen na okraj – přetěžké je inscenovat takovou předlohu. Třeba v mém případě bylo skoro nemožné očekávání překonat. Matěj ale prohlásil, že to bylo zatím jeho nejlepší představení (škoda, že nemohl vidět Buran teatr, to by byl nadšen!).

A taky už tu máme první odchod!! Klára s Matějem nedokoukaly Zborníkovu Legendu o lesích a lidech Jirásků z České Lípy, soubor doplněný hosty z Klapého a možná i odjinud. Zkuste před Klárou začít deklamovat a dramaticky mávat rukama, to je prostě konečná. Možná ta snaha udělat Zborníkův text co nejpietněji nebyla tou nejsprávnější cestou.

No, a pak jsem se vydal k autu, abych se na skok vrátil do metropole. V úterý se pokusím o rekord – stihnout představení se začátkem v 18:15, to tu ještě nebylo! Poslední představení boleslavského Divadýlka na dlani glosovala Klára ve svém statusu, najděte si to, stojí to za to.

Nedělní fotku netřeba komentovat.

Den čtvrtý, pondělí 5.8.2019,

trávím u své korporátní PC stanice v karlínské kanceláři. Zbytek smečky má (mnou) docela slušně zkombinovaná představení. Tak věřím, že budou spokojeni! Já proto nebudu psát o pondělních představeních, věřím, že něco na svůj profil naťuká Klára! Ale mám tak příležitost vrátit se k nedělnímu potkání se s Alenou Zemančíkovou. Před lety jsem s ní vedl spor o směřování města Hronova. Tedy přesněji řečeno - reagoval jsem na její článek zveřejněný, tuším, v Referendu. Má odpověď, o které se paní Alena nejspíše ani nedozvěděla, je dodnes někde na Burmově blogu. Vzpomínám si, že Jan Šotkovský zveřejnil odkaz na mou polemiku v tehdy ještě papírové Amatérské scéně. V důsledku toho se tento příspěvek stal na docela dlouhý čas mým nejčtenějším blogem. Do doby, než autor jednoaktovky Spílání prdelí k publiku, René Levínský, nasdílel mou povrchní dojmologii ze scénické montáže brněnského Národního divadla „Hoří v sadě rodném květ“, jejíž součástí jednoaktovka byla. Tehdy jsem získal řadu nových přátel jak zde na fcb, tak ve skutečnosti. Ale také několik… řekněme nesympatizantů. Nu což, je to řehole, tydlencty sítě!

Jo, ještě k té polemice s paní Alenou – myslím, že i ona by nejspíš uznala, možná i v Referendu, že za to spící město už ódéeska nemůže.

Logicky nemám aktuální hronovskou fotku, tak jednu vzpomínku na rok 2002 - sedíme ve Stovce s Pumpídem. Musel tam být i Jarda, protože zády sedí Jitka!

Den pátý, úterý 6.8.2019

Zběsile úspěšný den! Po konstruktivně rychlém mítinku k novému procesu nastavování tiketů k výmazu osobních údajů dle GDPR jsem opustil korporátní chodby, takže do Hronova jsem dorazil skoro o dvě hodiny před plánovaným časem. V Sokolovně se přivítám s Wagnerojc a usedám na kraj hlediště. Od pardubického Exilu nečekám zázrak, takže je třeba sedět blízko dveřím. Jenže zázrak se dostavuje. Výborný Kolečkův apokryf na Euripideovu Medeu, přesná režie jdoucí textu naproti, a hlavně ohromující herecké výkony. A zasloužený sukces!! Ano, zakřičel jsem si, radostí i na pochvalu! Strašně mě mrzí, že K. tohle představení zasklila.

Večerní Vizváryho sólové Sólo nemá cenu popisovat. Jak pantomimicky vyjádřil Tajča - dole nad stolem osciluje kvalita jiných performancí, ruka nad hlavou předvádí neměnnou úroveň Sóla. Standing ovation, a Burma zase křičel, Klára taky, ostatně ostatní též. Čirá radost!

Aby nebylo vše do růžova - po Vizvárym naložit usínající děti, přemluvit K., aby se vrátila do Čapkárny. A v tom kalupu jsem úplně zapomněl na Blondýnin koncert ve stanu!! Nic by se nedělo, můžu na Evu zajít v Praze, koncertuje tam docela často. Ale byl jsem zvědav, co letos předvedou předskokani Kroul a Lechnýř!! Protože ty jsem prostě prosral a jinde je neuslyším! ...

Dnešní fotka? Momentka ze včerejšího Tritonu. Pozdravit Davida. Šedá rulanda, eidam, a ve dvě ráno šup šup do pelechu!

Den šestý, středa 7.8.2019

Zběsile neúspěšný den... Ba ne, kecám, to jen abych navázal na včerejší text... Ale únava z pendlingu Praha - Hronov zpáteční (modří pochopí decentní upozornění na páteční Ojebad), a ne zrovna smysluplného pondělního vysedávání u Pecků ve Vysočanech, si dnes vybrala Burmí daň. Prospal jsem dvě ze tří představení! No, taky započítejme včerejší Triton a brzký ranní doprovod naší blonďaté seminaristky... Ale den přinesl také příjemné posezení s přáteli u přesnídávkového stolu (světák by řekl brunch v řeznictví Na Baště!), kdy se semele vše možné, od sociologické pitvy změn hronovské atmosféry, přes vzpomínky a vzpomínky a vzpomínky, po útoky Burmích gramer-nazi jednotek... To vše doprovozené výbuchy bezuzdného smíchu! ... Divadla? Podruhé Radar s drsnou inscenací Zlatý drak, prolínání podobenství s docudramatem. Kruté, vlastně politické divadlo o utrpení asijských přistěhovalců pod slupkou naleštěné západní duševní bídy. Podle mne perfektně zvládnuté, ovšem geopoliticky dost neústrojně předložené diváctvu české kotlinky. Se Zlatým drakem souvisí drobné, ale důležité zjištění: dohadujeme se s K. o režijním záměru genderového promíchání herců v ženských a mužských rolích. Snažím se vysvětlit, že cílem je oprostit se od nepodstatného a k postavám přistupovat jako k univerzálním bytostem. Naši diskusi pozorně poslouchá Matěj, aby se mne najednou zastal a pronesl: "Obsazení žen a mužů bylo pro ten příběh nepodstatné!" Docela mi spadla brada…

Nic zaznamenáníhodného už den nepřinesl. Snad jen, že po večerním představení jsme s Máťou zmokli, a tak jsem se už do víru festivalového maloměsta nevracel. Sbírám síly na blížící se finiš!!

Na snímku hronovský Mariánský sloup. Sem anarchistické pařáty Franty Sauera nedosáhly!!

Den sedmý, tedy čtvrtek 8.8.2019,

vrcholil nočním hájdpárkem na téma dalšího směřování hronovského divadelního festivalu... Když už mě plácání po ramenou sralo, přihlásil jsem se do diskuse, načež jsem už žádné další slovo nedostal. Protože vše je OK, zabrání parku pro pouťový hudební festival si přejí hronováci, přes což vlak nejede, stánky jsou fajn, protože se přece dávno známe s obsluhou, a že se zvažovalo přestěhování mezidruhové přehlídky do Litomyšle či Pardubic, to přece nemohl nikdo myslet vážně!! A tak i nový pan starosta bude za Jiráskův Hronov bojovat třeba v Praze!! Chtěl jsem podotknout, že by bylo fajn, kdyby za něj bojoval nejdřív v Hronově, ale už jsem řekl, Hnilička dělal, že jsem neviditelný... Nu, což... Takže divadla: Napravil jsem chybu a dokoupil Matějovi vstupenky na Dürrenmatovu Návštěvu staré dámy (slovenským hostům to vůbec neodsýpalo, ale Máťa bude mít slušný zářez do seznamu povinné četby, kam letos pančitelka přidala divadlo), a taky na inscenaci Adama Doležala Grönholmova metoda. Text žádný zazrak, ale herecká příležitost, kterou čtveřice z brněnského Véčka vysosala do mrtě. Pro mne i Matěje velký zážitek!

V noci Triton a mladež Ojebadská. Prostě hukot. Vstával jsem před chvílí a jdu si užít pécéčka.

Na fotce včasný návrat naší skvělé dvojky... S přibývajícími léty se i jejich návraty budou prodlužovat...

Den osmý, tedy pátek 9.8.2019

Pro nás vyvrcholení letošního Hronova - dvoják Odborné poroty nám milého Ojebadu. Blasfemické balábile o všech těch porotách amatérských přehlídek mělo zaslouženou odezvu. Princip zacyklení děje Ojebadi na Hronově dotáhl k dokonalosti. Představení totiž nekončí, v jistém okamžiku samo na sebe naváže novým začátkem a rozjede se znovu. Porotu jsem předtím viděl dvakrát, publikum fór vždy pochopilo, a v jistém okamžiku představení ukončilo potleskem. V Čapkárně se ovšem děvčata a chlapci rozhodli hrát furt pryč, potlesky nepotlesky. Dvakrát jsem se vrátil, a pořád se hrálo! Konec jsem neviděl, pospíchal jsem na další představení. Ale prý, když po třech hodinách začínal kus po třetí, technici zhasli světla... Večer v Tritonu se ke mně radostně naklonila Yvona (skvělá v roli teatroložky docentky Kowalské), aby mi sdělila, že odehrála na letošním Hronově přes pět hodin čistého jevištního času (spolu s Ottou Linhartem, oba ještě hostovali v představení náchodského Dredu).

Odpoledne jsem strávil v Pécéčku, letos poprvé a naposledy, a moc mě mrzelo, že tam se mnou nebyla K. Ne kvůli diskusi o hostující Staré dámě (přes nesporné klady představení slovenských hostů to bylo typické "ochotničení", tedy touha předvést divadlo "jako" profesionálně, přitom na Slováky "se chodí", protože vozí pecky, na které si právě profíci zhusta netroufnou). Ale kvůli opravdu inspirativní diskusi o Dredovské totální alterně, představení Figura cum figuris. Já to viděl na Modrém kocouru, a v sobotu nám s K. toto téma vydrželo celou hradeckou dálnici. Protože Pumr Nepumr, kvůli takovým věcem na Hronov jezdíme! Přesně kvůli takovým…

Večer mne potěšila K. převyprávěním odposlechnuté hádky šéfa festivalu Julínka s jakýmsi stánkařem, kdy se Julínek rozčileně snažil vysvětlit, že celý ten jarmark na náměstí je jen doprovodným programem k divadelnímu festivalu... Skeptická Burma tvrdí, že mez pružnosti je překonána, a divadelní festival se již stal doplňkovým programem jakési letní hronovské dočesné, na které chybí jen ty kolotoče... A tak si hronovští sami řežou tu pověstnou větev, a jdou si pro porážku, ve smyslu spíše jatečním, než bitevním. Burma věští, že tenhle diamant z české kulturní koruny záhy vypadne. Nebo si někdo dovede představit dřívější hosty z celého světa, jak se prodírají ožralým davem mezi řvoucími stánky na náměstí cestou z Jiráskova divadla do postelí na Radnici?? Já tedy ne!

Fotografií se vracím k tradičnímu Pumpídovskému přípitku, bez něj by nebylo Hronova!

Den devátý, tedy poslední, sobota 10.8.2019

Usnul jsem málem v Tritonu, tedy v předchozí, páteční večer. Ale nebyl jsem kolektivem propuštěn, protože nikdo nechtěl převzít odpovědnost za našeho nočního hosta. Jsou to srabi. Když jsme se tedy konečně rozhoupali k odchodu, chytil jsem druhý dech a najednou se mi kurevsky nechtělo. Protože jsem sentimentální, nostalgický a taky trochu alkoholik. A jestli něco nesnáším, tak je to co...?? No přeci Loučení!!

Jenže sobotní ráno bývá hektické, a především je třeba stihnout nejenom uklidit u paní domácí, ale hlavně odvést Adélku do semináře. Protože tu partičku malých hereček a jejich náčelnici Evu čekalo závěrečné vystoupení před celým Hronovem (tedy tím divadelním, ne pouťovým!). Adel nafasovala hlavní roli! Bylo to vydařené, s ohledem na potlesky na otevřené scéně a závěrečný aplaus příjemné nejen pro nás, pyšné rodiče. Taky kdo z naší party může říct, že si v Čapkárně zahrál dva roky po sobě!! (Ojebad se nepočítá, ten hrál dvakrát po sobě, ale v rámci jednoho vystoupení... René taky ne, ten je s Medvídky na indexu, a ani mluvit se o nich v hronovských šálách nesmí!!)...

Slunečnice pro Evu Blondýnu, která se osm dní o smečku holčiček starala, a vtipné, něžné a dojemné (určitě pro otce hlavní postavy!!) představení nazkoušela. ... Pak už jen naposledy na Baštu, kde se milé dívky s úsměvem až do konce o nás perfektně staraly (bylo by lze říci, že za úplatu, ale to by bylo hloupé, a ve srovnání s jinými provozovnami zcela nespravedlivé!). Naposledy napsat Tajčovi esemesku o jednom slovu: "Slivovice?", přečíst si odpověď: "Už jdu!", dojíst můj první segedín po patnácti letech (výborný!!), dopít nealkoholického primátora, tvářit se před ostatními, že nejsem ani sentimentální, ani nostalgický, zběžně se rozloučit, jako by se nic nedělo. Samozřejmě všem slíbit, že vyberu a zorganizuji nějakého Frikiho, Kačenu či kýho čerta (protože slibem nezarmoutíš!), nasednout do Černé Mamby a posledním obeplutím náměstíčka se fakt nevratně rozloučit. ... Matěji, jak se ti na Jiráskově Hronově líbilo? "Bylo to skvělý!! Na Hronov mám vždycky krásné vzpomínky!!" ... a to neví, co všechno má před sebou!!!

Na rozloučenou připojím jedinou použitelnou momentku ze sobotního představení dětského semináře s naší hvězdou.