Prvomájová ohlédnutí, část první o malém politickém coming-outu

Prvomájové průvody v mém rodném městečku na dlani bývaly přiměřeně okázalé. Místní vojenská posádka poskytla šiky záklaďáků ve vycházkových uniformách a bílých silonových košilích. Sem tam nějaké to bévépéčko pohybující se v oblacích černého naftového kouře.  Blízká letecká základna, docela významná v rámci (samozřejmě obranného) Varšavského paktu socialistického tábora míru, dodala dostatečně významné okupační důstojníky v kšiltovkách velikosti menšího létajícího talíře. Státní a družstevní chmelařské podniky přispěly hrkajícími traktory a modely chmelniček na typických jednonápravových valnících. Největším objemem ovšem manifestační průvod vyfutrovaly školy. Zástupy jásajících dětí s vlastnoručně vyrobenými mávátky, jejichž přípravě byla obětována řada hodin výtvarné výchovy, a nejen jí. Modrý proud dětí v pionýrských krojích jen místy narušoval zarputilec v civilu či vyčnívající souška učitelka úzkostlivě kontrolující povinnou účast.

V některých letech jsem v průvodu chyběl. Čas od času jsem byl totiž vybrán k plnění speciálních úkolů hlavním vedoucím 1. pionýrské skupiny, jemuž nikdo neřekl jinak, než Soudruhu. Málokdo věděl, že vedoucí se jmenuje Kadlec. Oslovení „Soudruhu“ byla vlastně dobová přezdívka, něco jako „Jestřáb“. No, tohle srovnání je hodně cynické, ale budiž… Toho roku jsem dokonce skončil na honosně vyzdobené tribuně v čele náměstí v první řadě s dalšími pionýry, se kterými jsme vytvořili radostnou pionýrskou předprseň pro již přiožralé okupanty. Pyšně jsem shlížel na své spolužáky sunoucí se v anonymním davu pod námi vyvolenci! Dnes jsem si jist, že Soudruh mne vysílal k plnění výběrových úkolů ze dvou důvodů – zaprvé jsem byl vycepované učitelské dítě, poslušně plnící všechny příkazy. Druhým důvodem, zřejmě zásadnějším, byla taková malá, maličká maloměstská touha soudruhů s malým „s“ dokázat mé matce, kdo je ve městě a v kraji pánem. Maminka se usilovně a zcela marně snažila nezadat si s tou bolševickou lůzou, kterou pohrdala možná ani ne tak pro její stupidní ideologii, jako kvůli všeobjímající a všudypřítomné tuposti a nevzdělané hlouposti. Paradoxně právě školství svým tradičním podučitelstvím a přizdisráčctvím bylo pro šíření nádoru komunistické idiocie přímo předurčeno. A tak jsem jí tím svým máváním a postáváním na tribuně před ruským majorem docela úspěšně házel do té snahy vidle. Nezachránil to ani starší brácha, který tou dobou znormalizované město provokoval vlnitou mařenou až na ramena. Provokoval by tak trochu i za mámu, nebýt toho, že taková provokace byla zcela přirozeně spojena s vysedáváním u Bórla nebo na Volyňačce či Baterce a s konzumací ohromného množství kyselého žateckého Lučanu.

Mou šedou generaci nepoznamenanou uvolněním šedesátých let čekala řada roků krystalizace vědomí souvislostí a pití bazénů piv a celonočních diskusí a názorových rozchodů a stohy přečtených samizdatů a putujících knih veřejně neodstupných a srážek s tupostí a ostříhaných vlasů a životních zklamání ze stovek přijímacích řízení a esenbáckých perlustrací a ztrát kamarádů, co nedokázali říct ďáblovi ne, a …. a ztráty nejlepších let života v tupé normalizační šedi. Řekni, co bys byl, kdybys byl zvíře? Jezevec. A rostlina? Plazivec. A věc? Balvanovec, drolící se pískovec… A slovo? Míjení… ztrácení… opouštění…

Praha, 1. máj 2015

FOTOBLOG: Filipika na obranu Blanky, té děvky uvláčené

Kvůli nezprovozněné Blance není nasranějšího Pražáka na pravém břehu Vltavy nade mne! Všechny mé cesty míří na západ, což vzhledem k místu bydliště ve Vysočanech je fakt opruz. Nejrychlejší a nejjednodušší předvíkendová cesta na naši chatu vede přes Malostranské náměstí (!!). Cestou do Hometownu zaneřádím vzduch na druhém břehu Vltavy před nemocnicí Na Františku a pak třeba na Letenském náměstí.

Když i ve velice chytrém článku o řešení pražské dopravní situace čtu, že Blanice místo 21 miliard stála miliard 38, jsem disgustován a nechce se mi přemýšlet o dalších argumentech. Ta plánovaná částka 21 miliard se totiž týkala jen podzemní části této monstrózní stavby a důkazu inženýrského umu evropského významu. Pak tu jsou nadzemní části křižovatek, část k Malovance, parky na šancích u Prašného mostu a nad Novým světem, nový Prašný most, ale i Nový trojský most, který se opravdu prodražil, protože za pochodu byl změněn projekt - ovšem ve prospěch celosvětově výjimečného řešení, díky němuž máme v Praze impozantní a opravdu krásný most, ze kterého cestou kolem nemůžu spustit oči (a při posledním focení jsem si na něm málem zlomil nohu). A který už z Prahy nikdo neodnese. Jo, jasně, nejsem obecní blb, abych věřil tomu, že si pár lidí slušně nenamastilo kapsu. A stejně si také myslím, že ta stavba se dala pořídit za menší peníz. A považuji za zcela relevantní jakoukoliv diskusi o potřebnosti či nepotřebnosti tunelového komplexu (ano, i Blanka je důsledek debilních rozhodnutí komundírů v hlubině osmdesátých let). To je jedna věc. Druhá věc je to, že obdivuhodné stavební dílo spadlo do jakéhosi informačního apartheidu, a každá pochvalná zmínka svého autora řadí do jedné řady se soudruhem Kapkem, doktorem Bémem, Hrdličkou, Tondou Blaníkem a další svoločí. No jo, třeba se pochvalné zmínky do dvaceti let dočkám. Zatím snad jen pár neumělých fotek (a jedna kradená) nového krásného Trojského mostu.

Praha – Troja, 5.4.2015

Pan Vajíčko se chechtá do ksichtu mně, tobě i Babišovi

Kdo aspoň čas od času nahlédne do novin či na zpravodajské servery, těžko si může nevšimnout té ironie na adresu premiéra Sobotky. Či lehce výsměšného tónu, který novináři užívají v okamžiku, kdy se snaží jakoby seriózně popsat premiérovo přešlapování vedle místopředsedy vlády Babiše. Podle politických komentátorů to vypadá, že Babiš si Sobotku namaže na chleba, kdy bude chtít. Podle mne nemastného neslaného Bohouše krutě podceňují.

Z čeho plyne moje přesvědčení? Několik důvodů by se našlo. Například - v Čechách je nebezpečné si hrát na mistra světa amoleta. Na to se rychle dojíždí. Dojel na to superman Václav Druhý, Topol s guľama i  buldozer se sexy mozkem. Kdopak Řepce Babišovi radí držet pózu neomylného vůdce národa československého? To musí být poradce na hovno! A čert Kalous moc dobře ví, proč se do místopředsedy vlády naváží tak, až z něj padají goebbelsovské perly. Lidu voličskému se to prostě postupně začne zajídat. A pan Vajíčko stojí opodál s přiblblým úsměvem.

A pak jsou na stole tvrdší data. Ono je fajn být ostentativně nad věcí, sem tam utrousit vtip, ale tak, aby bylo vidět, že „my“ to prostě uděláme… Technicistní nápad s pokladnami napojenými na internet by normálního úředníka, či „normálního“ politika ani nenapadl. Copak slibovaných deset miliard je tak zásadních, abych vytočil půlku národa? Vždyť v české kotlině nikdy nic nefunguje. Vysvětlovat, že je celkem jedno, kdy bude systém spuštěn, je v zemi děravých Blanic a v poli končících dálnic sakra mimo mísu. Těm deseti vymodleným miliardám věří už jenom Babiš. A pak možná ta jeho náměstkyně s výrazem okresní školní inspektorky. A pan Vajíčko? No stojí opodál a usmívá se!

A pak tu máme ještě tvrdší data!! Babiš slíbil uspořit ve státní správě deset miliard korun. Sobotka by nic takového nikdy neslíbil! Utahovat opasky svým voličům nejvěrnějším? Pěkná blbost! Tak zatím se Babišovi nic uspořit nepodařilo. Naopak – s blížícím se nabytím účinnosti služebního zákona nám ministerstva a státní úřady začínají personálně přetékat. Ovšem kdepak by najednou vzalo hnutí anonistů tolik vhodných kandidátů na místa sekčních šéfů, ředitelů odborů, náměstků atd.? Takže nejprve se vymetli lidé zdědění po Nečasovi a Kalouskovi. Už v této fázi se musel Babiš sakra otáčet, aby všechny pozice obsadil. A důsledky jsou velice tristní…. Mění se nejen ministři, členové dozorčích rad (v DR ČEZu mám Babišem nasazeného známého – je to ten typ, jemuž nesvěříte ani přípravu sobotního grilování!). V Praze máme Krndu a ve Varech se po úspěšném manažerovi stal ředitelem Thermalu číšník, kterého všude hnali svinským krokem. Chcete čísla? Tady jsou!! Například zamini navyšuje počet tabulkových míst o 100 úředníků, ministerstvo pro místní rozvoj až o 150, na zahraničí doposud stačili tři náměstci, dnes jich je celkem 9! Obdobně bobtnají ostatní ministerstva. A pan Vajíčko? No ten stojí opodál a nesměje se. Protože se chechtá, až se za skořápku popadá. Jenom proto, že za této situace se zásadní volební slib babišovců o úsporách ve státní správě hroutí? Proto, že heslo o řízení státu jako firmy dostává na prdel? Ba ne! Myslíte si, že na ministerstva se hrnou nějací noví anonisté? Kdepak by se asi tak vzali?! Takže se vsadím, že většina z těch stovek úředníků je spřízněna se sociálními demokraty. A tak se tahle socanská parta pijavic, díky Sobotkou prosazenému služebnímu zákonu, na příštích deset let zabetonuje ve státní správě a nikdo s tou masou už nehne. Viva Brusel!! A pan Vajíčko? No stojí opodál… atd.

Už dost? Ale to by byla škoda! Máme tu na stole poslední trumf! Copak za dva roky bude říkat Babiš? Chlubit se tím, že nic neušetřil a naopak tu jeho státofirmu je třeba dotovat jak francouzské zemědělství? Že se mu nepodařilo zavést ty jeho internetové pokladny? A i když je zavede, že výnos je zanedbatelný? A copak ještě vyvede Krnda…? A premiér se stále usmívá. No však má proč! Zkuste si sečíst čísla, kterými se před volbami bude chlubit on: horníci dřív do důchodu = 16 miliard ročně, mimořádná valorizace důchodů = 7 miliard ročně, plošné zvýšení platů státních zaměstnanců = 6,5 miliardy ročně, školkovné = 100 milionů ročně, porodné na druhé dítě = 330 milionů ročně, vyšší sleva na děti = 1,3 miliardy ročně, sociální byty pro potřebné = 4,6 miliardy ročně, nižší DPH na sunar = 100 milionů ročně, zálohové výživné = 800 milionů ročně, zrušení zdravotnických poplatků = 2,2 miliardy ročně, zvýšení plateb za státní pojištěnce = 4,6 miliardy ročně…. Hlásí se někdo, rychle, rychle, dokud se nehoní v pokladně myši!!

Ještě si myslíte, že smějící se pan Vajíčko je trapný...?

Praha, 9.4.2015

Svaz kapitalistické mládeže nastupuje

A tenhle znáte? Pán Bůh podle nebeského auditního plánu dohlíží na přípravu studentů: „Petře, dva měsíce do zkoušek, jak to vypadá?“ „Medici už makaj! Ekonomé a právníci chlastaj…“ Po měsíci opět sv. Petr referuje: „Medici už jedou druhé kolo, ekonomové se začali učit, právníci chlastaj!“ Den před zkouškou se Pán ptá naposledy a sv. Petr odpoví: „Medici opakují, ekonomové dojíždějí skripta, právníci se začali modlit…“ „No vidíš, ovečky moje, zítra jim musíme pomoct!“

 Rezignace ministryně spravedlnosti Válkové je už dávno překryta dalšími a dalšími událostmi, a tedy zapomenuta. Kdo to byl, Válková? Připomněl mi ji nevyšší státní zástupce Zeman, když nadšeně chválil nového ministra Hezounka (nebo jak se jmenuje) za přípravu zákona o státním zastupitelství. Představte si, že z návrhu zmizely všechny Válkové doplňky stanovující mechanismy kontroly a dohledu nad státním zastupitelstvím. Hezounkem upravený návrh dokonce prý ještě více upevňuje nezávislost státních zástupců, což je kvitováno pochvalným mručením nesoucím se z dotčených kanceláří napříč republikou. Takže? Bingo? Už to muselo docvaknout i tomu nejpomalejšímu, přece!! Na všechny spekulace o příčinách odchodu Válkové tu máme jasnou odpověď. Má-li něco chobot a velké uši a vypadá to jako slon, je to prostě slon!

Nejen z Ústavy, ale i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že státní zastupitelství je součástí moci výkonné. Pořád mě nikdo nepřesvědčil, že by moc výkonná, v jakékoliv fázi či podobě, neměla být kontrolována! Sakra, proč se ta instituce jmenuje STÁTNÍ zastupitelství? Proč místo státních zástupců nemáme „nezávislé“ zástupce? Nechcete mi nakecat, že vrcholem státní péče o trestní či správní řízení by bylo předání agendy do rukou nevládních organizací?? Vždyť ten stát, to jsem já, ty, soused, moje děti…. A státní zastupitelství si zřizujeme proto, abychom civilizovaným způsobem prosadili své právo na potrestání zla. Ten civilizovaný způsob spočívá mimo jiné v bezvýhradném spolehnutí se na státního zástupce, že v mém zájmu dohlédne nejen na naše právo trestat zločince, ale stejně důsledně ohlídá, že jsou dodržována práva a zaručené svobody všech účastníků řízení. Tak, jako rozumím nezávislosti soudce, tak naopak zásadně odmítám, že by „můj“ státní zástupce měl jednat „nezávisle“!! Na čem? Na kom? Odpusťte si kecy o tlaku politiků – jestli si s nimi státní zástupce neumí poradit, nikdo ho na úřadě nedrží! Navíc politika se zbavit umím, ale zkuste se zbavit státního zástupce!!

Jistěže nejsem schopen posoudit ministerské schopnosti vysokoškolské učitelky Válkové. Jen mi tak nějak zkušenost říkala, že nejspíš nebude součástí těch „advokátských“ partiček z vejšky, že si těžko zajde po šichtě na panáka s Bradáčovou nebo Ivošem Ištvánem. Ovšem ministr Hezounek se ještě před jmenováním chlubil rodinnou tradicí, známostmi s akademickými právníky, a samozřejmě kontakty napříč celou právnickou obcí. Do pytle – to má být jako výhoda? Ty lavóry skvělých rumů vypitých s advokáty v Bugsy’s? Kamaráčofty z fakulty pečlivě pěstované na LinkedInu? Diář plný telefonních čísel na tzv. kontakty po celý republice?

Mám opravdu strach z téhle generace egomaniaků, co právě přichází jejich čas, takže se chytají vesel… To už nejsou protekční děti z komunistických rodin, vděční za to, že se nemusí přetvařovat, ale místo toho mohou chytit porevoluční příležitost za pačesy! Není to ani porevoluční nadšenecká generace z prvních výměnných studijních programů. Je to generace pragmatických elitářských synků, co si Husáka nepamatují, zato vyrostli v dobře udržovaných rodinných vilách a ví, že dříve nebo později se k lizu dostanou. A hlavní starost? Budování státu? Ideály?... Kdepak, hlavně ať dobře vypadám na kameru a ať nám plebs a volení blbečci, v lepším případě s medicínou, do ničeho nekecaj. Takže NEZÁVISLOST!!! A pak by to chtělo nějakou akcičku čisté ruce! Mani pulite!! Ono to pude… Ale teď další rundu Diplomática Vintage!!

Praha, 2.4.2015

Doběhová vzdálenost aneb Ukliď si své hovno!

Jedna z mých nejčasnějších dětských vzpomínek je celkem intimní. No, intimní asi není to nejsprávnější slovo, ale v každém případě si nemyslím, že by byl táta nadšený, že si ji nenechám pro sebe.

V době letních prázdnin jsem přece jen trávil spoustu času doma. A tak mi nemohla ujít celkem častá událost, kdy z ničeho nic nervózně zarachotil klíč v zámku, do bytu vtrhl otec, a s vykulenýma očima pokračoval rovnou na toaletu. Taky když jsem blbnul se Zdeňkem a klukama Koudelkovic před barákem, a kolem se řítil táta s vlajícím sakem, už jsem věděl, že jej nemá smysl oslovovat. Nebyla to nějaká otcova úchylka, či fixace na domácí záchod!! Prostě jen odmítal používat toalety na ústředí žateckého komunálu. Musela to být děsivá zkušenost! Tak děsivá, že se tátovi vyplatilo obléknout svrchník a vyrazit kolem děkanského chrámu, proběhnout Kněžskou branou a nepřerazit se na nekonečných schodech v parku cestou do Podměstí. Ta poslední zatáčka u prádelny a výběh do prvního patra, to už muselo být napínavé dobrodružství…

Za posledních patnáct let jsem pracoval pro tři banky. Člověk by řekl, že čas toaletní oponou trhnul! Nemluvě o tom, že po bankách se přece jen, při vší úctě k dělnému lidu, neprohánějí omontérkovaní chlapi z komunálních služeb. Přesto je použití toalety v tomto „mramorovém“ prostředí začasté obdobným utrpením. Když kdysi kolega umístil na toaletu cedulku „Ukliď si své hovno!“, byla tato radikální žádost posléze řešena až na představenstvu. Aktuálně celkem těžce prožívám organizační změny na našem patře – mými komunálními dělníky jsou podivná stvoření z IT, která se řízením osudu dostala do oupnspejsu v sousedství naší kanceláře. Nejen, že jsem musel zvolit obchvat při cestě k zadní tiskárně, bych cestou nenačichl podivným nezaměnitelným pachem obnošených triček, ale poslední dobou se opravdu usilovně snažím vyhnout společným toaletám… A to je někdy fakt nemožné! Nejvyšší čas dle otcova vzoru přeměřit doběhovou vzdálenost z Karlína do Vysočan!

Plíživá i otevřena standardizace všeho v rámci Evropské unie celkem logicky zasáhla i systémy značení velikostí oděvů či bot. Úsměvným důkazem totální unijní neschopnosti standardizovat cokoliv je naše zkušenost s tím, že stejné číslo velikosti u různého zboží rozhodně nezaručuje, že vybrané sako oblečeme, či boty obujeme. I já, který se obchodům obloukem vyhýbám, už vím, že italské zboží jaksi do evropského standardu napasovat nelze. Nevím proč, napadá mě jen, že italští výrobci snad chtějí věnovat zakrslým Italům pocit, že si nekupují dětské velikosti, ale naopak jsou to stejní chlapáci, jako my ze severu! Jak to souvisí s toaletním tématem? No velice úzce – developeři a jejich architekti vybavují kancelářské budovy zásadně italským porcelánem (čímž teď nemyslím hrnky!). A tak stejně jako obleky, i záchodové mísy mají rozměry italských minizadků. Dovedete si představit, nebo tedy raději si to nepředstavujte, co udělá se společnou toaletou návštěva toho dvoumetrového, chipsy a cocacolou vykrmeného IT analytika odvedle…?

Když jsem kdysi v La Rochell, v hezké restauraci u starého přístavu, hledal toaletu, narazil jsem na smíšenou frontu mužů a žen. Až po chvíli jsem pochopil, že na celou restauraci o více než sto místech je k dispozici jeden miniaturní společný záchodek. Využil jsem tréninku z domova a vydržel až do odpolední pauzy, kdy se restaurace vylidnila. Nedovedl jsem si prostě představit, že konám svou neodkladnou potřebu na pidizáchůdku zapřen koleny o tenké, zcela nezvukotěsné (!) dveře s nedůvěryhodným zámečkem, za nimiž narůstá fronta elegantních (a voňavých!), ale také netrpělivých Francouzek. Na druhou stranu jsem pochopil, že při naší cestě ke společné prosperitě ve sjednocené Evropě bude nutné včas se porozhlédnout po čisté toaletě bez fronty. A že i když půjdeme ruku v ruce, ne všichni v tom průvodu měli šanci si ty ruce umýt…

Praha - Karlín, 13.3.2015

Jarňáky

Čas od času mě vyděsí, kolik dospělců se za dětstvím ohlíží s odporem a nehraným děsem. Ti šťastnější mne naopak znovu a znovu překvapují tím, jak se čas bez odporu přizpůsobuje našim vzpomínkám, a četnost událostí bobtná přímo úměrně našemu stárnutí. Jak je možné, že dnes čas prázdnin frnkne během chvíle, zatímco v deseti letech vypadaly ty dva měsíce jako nepřekonatelné moře času. A co Vánoce? Proč mám pocit, že tehdy to byl několikatýdenní svátek? Ne jen těch pár hektických dní…

Poslouchal jsem vzpomínání na čtrnáct dní s rodiči pod stanem, které byly nadšeně prezentovány jako dětství strávené dobrodružným spaním pod širákem. Jiný má dětství spojené s vůní sena, přestože jej rodiče odložili k babičce na venkov jen jednou na čtrnáct dní po dobu vysněné dovolené v Bulharsku. Dva vydařené pobyty na dětském táboře způsobí, že vzpomínající otec u svých dětí vzbudí dojem, že on prožil celé dětství dobrodružnými nočními hrami a zpěvem u táboráku. Přitom ta noční hra byla jedna a u táboráku vypravěč seděl všehovšudy dvakrát. Aniž by měl odvahu svým mutujícím hlasem zanotovat aspoň Dajánu.

A tak i já mám celoživotní pocit, že každoročních bláznivých jarních prázdnin u nás na chalupě bylo alespoň deset, což pochopitelně není možné! Když se zamyslím, reálně se mohlo jednat o dvoje troje vydařené jarňáky v první polovině sedmdesátých let. V té době soudruzi usoudili, že jarní prázdniny jsou určeny dětem, ale rozhodně ne učitelům. A tak i moje máma učitelka musela navštěvovat opuštěnou školu, aby v tomto čase vylepšovala nástěnky, rovnala sešity, či prováděla další z mnoha zcela zbytných činností. S touto aktivitou ovšem vyvstala i otázka, co se mnou.

Nevím, koho napadlo to nepříliš rozumné řešení, aby mě a mé sestřenice měli na naší chalupě celý týden na starosti táta s povedeným strejdou Vojtou. A když se, jistě nadšeně, přidal Vojtův kamarád Erich se svými syny, měl to někdo včas zarazit! Už příjezd děčínské části skupiny byl napínavý. Cinkání všech těch lahví kořalky a bas děčínského Kapitána 11* bylo slyšet už od Petler. Nemám rád film S tebou mě baví svět, možná právě proto, že je tak neuvěřitelný. Tři chlapi se prostě vždycky domluví. A první lahváče zasyčí už k snídani, což film nějak opominul! Představa režisérky Poledňákové, že by některý z trojice otců tajně odjížděl nejen za svou, ale za jakoukoliv ženou, ta je opravdu z jiného, chlapům nepředstavitelného světa (pánové, sáhněte si do svědomí, že jste taky marně přemýšleli nad tím, proč by nějaký chlap vymýšlel tak složitou myšlenkovou konstrukci a v noci na běžkách tajně sjížděl do údolí vyspat se s manželkou, aby před rozedněním byl zpátky, čerstvý a plný síly dále se starat o děti, vařit, lyžovat, soutěžit… To vše místo toho, aby když konečně jsou děti uloženy k spánku, otevřel lahváče, zapálil spartu a rozdal karty?). Jsem si zcela jist, že hlavním intelektuálním úkolem by i na Apaluše bylo vymyslet, jak tam dopravit co nejvíce lahváčů. Na naší chalupě byl za tímto účelem přistaven tzv. pivbob. Neboli otcem vyrobené sáně na čtyřech starých lyžích s bednou na přesně dvě pivní basy. Jako kluk jsem v řízení pivbobu dosáhl takové zručnosti, že mi byl dokonce svěřen úkol dopravit na něm od garáže nad kostelem dvěstělitrový sud nafty. Dodnes nechápu, jak jsem to dokázal!

Samozřejmě, že týden prázdnin jsme nestrávily my, děti, zcela bezprizorně. Na to byl strýc Vojtěch příliš činorodý. Ještě nevypnul motor u auta, a už přes zavřené dveře bylo slyšet jeho Pepinovské halasení. V prvních pár minutách stihl vyjmenovat, co veze za pití, jaké koupil maso (Vojta umí všechno, proč by tedy nebyl také výborným kuchařem?!), kde cestou dostal smyk, že v kufru veze skládací stolní fotbal, že mu známý konečně dovezl ty krátkovlnné vysílačky, že veze východoněmecké marky, abychom mohli zajet nakoupit do Annabergu….. Tedy část z jeho projevu si člověk musel domyslet, protože ne všem hrnoucím se slovům bylo rozumět. Můj táta se smál, a radost z Vojtova příjezdu kamufloval záplavou sprostého nadávání, že Vojta blbě zaparkoval.

A tak jsme celý týden hráli turnaj ve fotbálku, zvládli jsme celodenní výpravu na protější hory První a Vysoký (Vojta nebyl líný přihodit do batohu pár lahváčů), my děti jsme byly každé odpoledne vysílány na výpravy s tím, že se budeme hlásit co deset minut dovezenou vysílačkou – k bezdrátovému spojení došlo ovšem jen jednou. Dodnes tu trojici otců podezírám, že prostě vysílačku vypnula, protože je rušila při kartách!

Příjezd matek na závěrečný víkend byl vždycky tak trochu zklamáním pro nás děti. Zaprvé to byl signál, že týdenní prázdniny končí, za druhé skončila doba volnosti, kdy hlavní večerní starostí bylo co nejméně lézt do kuchyně, kde probíhala nekonečná partie mariáše.  Nebudu moc pátrat po tom, jaké pocity nad prázdnými basami zažívaly naše mámy, protože i dítě pozná, že příchod rodičů od garáže se odehrával v lehkém dusnu. Otcům to zatím bylo jedno, výslechy a pálení železem nastoupilo až následující den, kdy byla trojice nekompromisně rozdělena a odjíždělo se domů.

Jenže než utekl rok, bylo částečně zapomenuto… A hlavně – už od Vánoc jsem kreslil tabulky pro nový turnaj ve fotbálku a dostatečně jasně dával najevo, jak se těším na jarňáky s Vojtou. Nejspíš jsem z té dětské party nebyl sám, takže přišel březen, u garáže zacinkaly děčínské jedenáctky, bouchly dveře od auta a nad západním Krušnohořím se rozlehl známý hlas…

Praha, 8.3.2015

Z mnoha prastarých nečitelných fotografií vybírám tento snímek (sejmuto bakelitovým fotoaparátem Corina za 120,- Kčs na svitkový film Fomapan 6x9, 21 DIN....). Zleva Erich, nad ním táta s vysílačkou, Borek s Radkem (kde je jim dnes konec?), tátou vyrobený totem se zavěšenou nezbytnou zbraní (inu, divoké pohraničí!), ve slušivé čepici strýc Vojtěch a sestřenice Alice s Ivetou. Je to neuvěřitelné, vyfoceno v roce 1975...

Přežil jsem Ionesca, pánové

Hornopočernickou premiéru dvou jednoaktovek Eugena Ionesca „Lekce“ a „Třeštění ve dvou“ uvedl principál a režisér Divadla Na tahu Andrej Krob svým tradičním úvodním proslovem. Ani na  náhodného návštěvníka nemůže Andrej Krob nepůsobit jako postava z jakéhosi nekonečného televizního seriálu, postava představující nejspíše venkovského pediatra, který se od stolu otočí k dětskému pacientovi, přes své dioptrické brýle se na něj podívá a zavrčí obligátní: „Tak co ti chybí?“ A my diváci hned víme, že pan doktor je zgruntu hodný patron, jeho podmračenost je přehrávaná a houkání na sestřičku je jenom letitá hra. A tak přistupuji na hru na zlatá šedesátá a místo cupování textu pokyvuji hlavou nad zásadním sdělením shrnutým do pár vět z režisérova projevu: „Naše divadlo hraje jenom absurdní dramata. Tedy hry, se kterými jsem se setkal a setkával v šedesátých letech Na zábradlí. Havel, Ionesco, Beckett. A já jsem v těch šedesátých letech zůstal a neudělal jsem ani krok vpřed…“

    Uvádění absurdních her, téhle intelektuální gymnastiky začasté postavené na celkem jednoduchých slovních hříčkách, je podle mne tak trochu nemístné vymetání zaprášených zákoutí jinak veskrze sympatických let. Doby různých ptydepe, textappealů, flower power, The Who, Matek Ubu, manifestů a rozbíjených televizí v čele Knížákových průvodů… Doby absurdních reakcí na absurditu doby. Jenže postmoderní posuny vnímání absurdity jsou tak nekonečně jinde… Absurdní jsou novinové nezpochybnitelné pravdy, absurdní je opakování holých vět až do vymazání významu v Macháčkových Žábách či Mamutovi, nebo Léblovské žluté růže z Texasu v Čechovově saloonu, také Fysikovo zmrtvýchvstání v příšeří atomové elektrárny za zpěvu mistra Herrgotta, určitě ejakulující Klaus ve férii Velvet Havel, a nakonec: oč absurdnější je „normální“ rozhovor vedený v Café Skif oproti Profesorově výuce v Lekci?!

    Na druhou stranu tak strašně rozumím tomu, že Andrej Krob posílá Karkulku do intelektuální houštiny let šedesátých, mezi podivné postavy s kufry a nepřítomné Žanety, do spárů vzdělaných a tím víc nebezpečných vlků, aby se znovu a znovu naivně - absurdně nechala sežrat, i když jí tak nesnesitelně bolí zuby. Já zase ulítám na těžce nemoderním divadle poezie, takže bílej lajntuch na jevišti s opodál postavenou růží v lahvi od vína mě vždycky dostane! Ti kováříci s chocholem zeleného peří a všechna ta poetistická veteš od Edisona přes ťukající prsty deště po modrobílá blues pro bláznivý holky i včelíny místo hlav, to je zase můj úlet… Takže fifty-fifty!

     Divadelních premiér se účastním velice výjimečně. Nevím tedy, zda se nehodí něco říct také o společenské části večera!! Takže: zase jsem si neřekl Pavlu Zajíčkovi o selfie. Ale měl jsem radost - Zajíček se stále usmíval a vypadal opravdu dobře. Neřekl jsem filmovému historiku Bernardovi, jak mě baví seriál o české nové vlně, neřekl jsem Olze Sommerové, jak velice nepovedený je dokument Magický hlas rebelky, a jak jsem si přál, aby tento odbytý film nebyl oceněn jen formálně kvůli naší paní Kubišové. Ale také jsem neřekl paní Freimanové a Polákové (námět a produkce, snad jsem obě identifikoval správně!), jak moc se mi líbil dokument o milované a obdivované paní Olze! A že jim to ocenění moc moc přeji. Zahlédl jsem ještě Bilba Reidingera, nejspíše poblíž byla i Sylva Krobová. Ale tu nepoznám, protože jsem tak nesmyslně dlouho odkládal návštěvu koncertu ve Studiu Paměť, až jej odnesla velká voda.

    Ale zase jsme si s Jitkou a Jardou řekli, že třeštění Ilony Semrádové a Karla Besedy byl koncert suverénního herectví. Že bychom měli dát šanci ještě jednomu Havlovu tahu (vaňkovky v to nepočítaje, to je jiný příběh!). A třeba…. Třeba ještě jednou v životě zajit na Plešatou zpěvačku… No, to ještě zvážím, Eugene a Andreji…

  

Hornoporno, 25.2.2015