Jak Maurerovi zvětralo víno

    V žádném případě bych se neodvážil upřít Pavlu Maurerovi jeho zásluhy za posun obecného vnímání stravy, jídla, hotovek, minutek, vysoké gastronomie atd., a to včetně misionářské práce v oblasti vínoznalectví, pivopivnictví, kořalečnictví a koktejlůmíchanictví!! Nebýt jeho gastronomického průvodce, ani bych nevěděl, do kterých restaurací bych pozval K., kdybych na to měl. To už, samozřejmě, trochu... no, dost přeháním. Jenže..., jak přesně popsat můj pocit...., prostě se mi zdá, že od smažáku, plíčků na smetaně a katova šlehu, míchaných směsí koření "na všechno", kyselého piva, ostravského kahanu, říčanského kladiva a vybraného koktejlu pro znalce jménem cígošmartel (kofola s rumem), jsme se zhoupli do opačného extrému. Jídlo se stalo pro mnohé  středobodem společenského života - a to mluvím o celé škále jídloznalců, od vybraných rádoby distingovaných gurmetů, až po milovníky zeleninových šťáv z extravagantního bufáče pro bílé límečky, od pojídačů moderních zapečených baget po popíječe půllitrových káv ze značkových kelímků...

    Probůh, nebudu se z tohoto okruhu vyjímat, na stará kolena jsem objevil nenahraditelnou roli čerstvých bylinek, miluji jednoduchou chuť čerstvých potravin, jsem nadšen z toho, k jaké kuchařské dokonalosti se vypracovala má K. Její steaky, saláty, dušená masa, to je prostě zážitek. Jsem pravidelným návštěvníkem Dháby či Country Life, miluji karlínskou Polívkárnu, stavím se v Krystalu na ossobuco či v Platýzu na lososový tataráček a dvě sklenice šedé rulandy. Umím posoudit kvalitu za studena lisovaného panenského olivového oleje, protože mi prostě setsakra chutná! V Lokálu si dám nejenom drštkovou, líčka či hovězí tatarák, ale klidně i zeleninové lečo, protože tam je to prostě "na jistotu". A nastojte, i společné večeře s přáteli jsem připravoval (než rozumné aktivity vytěsnily z našeho světa mraky všudypřítomných malých dětí), dokonce i piknik v trávě se uskutečnil (přímo v Jelením příkopu, zdejší louka je pro piknik jak stvořená, a i ve vrcholící turistické sezoně tudy projde jen pár lidí). A když už zajdeme ke Karpíškovi na dobrý steak, nečekám, že mi bude nabídnuta frankovka za sto pade - naopak, rád si nechám od pana sklepmistra poradit, na cenu zase až tak nehledíc. No, ten výběr podniků není žádná velká hitparáda, jak by řekla další ikona českých lančmíteaters, chef Pohlreich, ale je to hodně daleko od Zvonu, Hnáty, Žumpy, Růžku či Zlatého chmele!!

    Což mi připomnělo, že jsem nějak utekl od pana Maurera... Inu, směřoval jsem se svými malými dětmi na návštěvu k fungl čerstvé neteři. A tak cestu na Harfu jsem využil k zastávce ve zdejším Lidlu. Byl jsem zde jen jednou, abych zakoupil v TV anoncovaný stojan na disky s pneumatikami, leč po jeho vybalení zjistil, že moje disky nemají středový otvor, takže stojan je mi na... no na nic. Tentokrát jsem koupil vajíčka, brambory - a také jsem sáhl po lahvi červeného bordeaux, za přijatelnou cenu 120 Kč.

    Neteř jsem pohoupal, rozesmál, odevzdal, a vydal se s dětmi domů. V autě mám puštěný Radiožurnál. Zrovna mluvil pan Maurer, pravděpodobně ve svém pravidelném rozhlasovém povídání na téma "jíme jako čuňata, pijeme ještě hůř". Rád si na toto téma poslechnu či přečtu názor člověka povolaného,  a to i toho, který si na své více méně samozvané roli gurmánského guru postavil velice slušně prosperující byznys gastronomických průvodců, festivalů miniporcí, výletů za jídlem a podobně. Ale nešť, jestli to někoho baví, proč ne? S oběma očima zavřenýma to lze považovat za jisté misionářství. Jenomže tentokrát jsem se v Maurerově pořadu dozvěděl, že jsem si koupil místo vína jakýsi šunt. Vzápětí přišla kritika hloupých celebrit, které doporučují pro prodejní řetězce místo vína jakési levné patoky. Protože jestliže propagují bordeaux za 65 korun, musí vědět, že to nemůže být kvalitní víno. Upřímně - Lidlu se vyhýbám, možná i v důsledku zkušenosti získané cestou po Francii, kdy snad jenom v ušmudlaném Lidlu jsem narazil na krabicové víno... Na druhou stranu mě prostě štve, když kdokoliv lže, navíc ještě v rádiu, dokonce veřejnoprávním. Ano, v Lidlu na Harfě jsem viděl fotografii všudypřítomného prostatického Vašuta nad policemi s vínem, ano, jednalo se o vína francouzská, ale ani nejlevnější nestálo pod dvě stovky. Pan Maurer si ale zakoupil pro zkušební účely bordeaux za 65 kaček. Je to možné, já tak levné víno v Lidlu neviděl, ale pravdou je, že jsem jej ani nehledal, a ani by mě nenapadlo si jej koupit. Za osm pětek mám odvedle z vinotéky slušného portugala. Kamarád vinař sice tvrdí, že ani v této ceně to nemůže být víno z Moravy, leda tak z Maďarska - ale tam jsem kdysi narazil na výborné cuveé Kecsfrankocs (nebo jak se to psalo :-), tak jako vin de table, proč ne? Pan Maurer přiznal, že po otevření vína jej sice překvapil krátký umělohmotný špunt, ovšem chuťově víno nebylo špatné. Představte si ale, že po dvou hodinách už se víno nedalo pít, a připomínalo spíše zkažený vinný mošt. Chtělo se mi zakřičet - pane Pavle, když si někdo koupí víno za 65 kaček, jaksi se nepředpokládá, že by mu po dvou hodinách ještě něco zbylo k pití! A tak jsem si vyslechl filipiku proti dovozu levných vín, které kazí náš vkus a křiví náš vinný charakter... Nevím, ale moje zkušenost z Francie je jaksi jiná. Ano, projeli jsme Francii křížem krážem už v roce 2001, a naše finanční možnosti nebyly zrovna velké. Takže víno jsem nakupoval (upozorňuji, že každý den, a často ne po jedné lahvi!) v supermarketech. Tehdy ještě za franky v kurzu cca 1 frank za něco přes 5 korun. Ano, v nabídce byla vína na naše možnosti extrémně drahá. Taková vína byla ale v absolutní menšině - cca 50 cm z dvacetimetrové police. Drtivá většina vín se ale pohybovala v rozpětí 8 až 18 franků.
    Po návratu jsem, tehdy ještě v Delvitě, kde se francouzský ředitel belgického řetězce snažil zavést biokoutky a prodej kvalitnějšího potravinářského zboží (předčasně a neúspěšně), procházel kolem vín stejných značek, ovšem v ceně několikanásobně vyšší. Ignoroval jsem je, domnívaje se, že po vstupu do Evropské unie si francouzských či italských vín užiji do sytosti. Ejhle!! Ani náhodou. Vína o něco zlevnila, ale v porovnání s francouzským trhem jsou stále násobně dražší. Tak ať si je nechají. A pan Maurer ať si nechá své mudrlanství nad cenou francouzských vín a rovnou řekne, že kampaň Lidlu jaksi nepasuje ke kampani Vína z Moravy a Čech. I na vinném trhu by se měla hrát rovina. Aspoň na vlnách veřejnoprávního rozhlasu.

Praha 3.11.2013

Potkal jsem Lantu

    Jen jednou jsem za těch téměř dvacet hronovských let v Tritonu (jedno z center nočního života Jiráskova Hronova) vítal východ slunce. Atmosféra toho rána je nezapomenutelná. Tritonova zahrádka vylidněná, do ranního ticha nasvíceného ranním sluncem zaznívají útržky hovoru několika posledních vytrvalců, nad stoly se třepotá dívčí smích seminaristky, která už ví, že na seminář jevištní řeči nemá smysl pospíchat. Okénko, z něhož Davidovy krásné slečny, s postupem noci čím dál krásnější, podávají hektolitry vína, chleby se sádlem a tisíce kostiček tvrdého sýra, je již zakryté okenicí. Vedle mne sedící Martin přejícně nalévá okolním zoufalcům, kteří si předtím dolili i nedopité lahve rozlévaného portugalu od okolních stolů. My dva jsme totiž zkušení pijáci, takže víme, že mohou dojít síly, sýr, nebo může odpadnout dívčí společnost, ale nesmí dojít víno, a ač jsme oba nekuřáci, měla by zbýt jedna ranní cigareta.

    Ospalou, ale uvolněnou atmosféru divadelně pijácké sounáležitosti naruší příchod nevšedního páru. Už skutečnost, že do vinárny (dá-li se tak vydupaný dvorek roubenky nazvat) vchází někdo v pět hodin ráno, není zrovna obvyklá. Obvykle ovšem nepůsobí ani postava mužské poloviny páru – vysoká, donkichotsky hubená postava, lehce nachýlená kupředu a typický pážecí sestřih mne nenechávají na pochybách. Je to on, Petr Lanta, principál Společnosti dr. Krásy, režisér z nejšílenějších, zdroj dávných hádek s K. a Pumpídem o smyslu Hry o Dorotě, nebo další zběsilosti – Blíží se den, kdy vás budu milovat. Nemluvě o destrukci Jiráskova divadla při jediném hronovském uvedení hry Macbeth 2003. Naše spory byly nádherné, dlouhé, vyargumentované, plné krásných láskyplných nadávek – a k obecnému smíření věru docházelo právě v Tritonu!

    Přes mou vrozenou nechuť kohokoliv obtěžovat, přisedl jsem si v tom rodícím se ránu k Petru Lantovi, abych mu sdělil, že jsem jeho zbrojnošem, apologetem, vášnivým obhájcem (nezapomeňte, že jsem byl nasáklý modrým portugalem nad běžnou únosnou úroveň!!). Režisér Lanta mne pozoroval zprvu svým těkavě nesmělým pohledem notně nedůvěřivě. Ovšem vedle něj seděla jeho dívka, takže již po chvíli roztál a přijímal má slova s pochopitelným uspokojením. A to ještě nevěděl, s čím se vytasím vzápětí!! Nejdříve musím zdůraznit, že moje sympatie k Petru Lantovi jsou nehrané. Ne, že by jeho chápání divadla, divadelnosti, divadelní akce bylo mým šálkem kávy! Nakonec pověstná je odpověď profesora Císaře na dotaz seminaristy v hronovském sále Josefa Čapka: „Pane profesore, nevíte, jestli Petr Lanta navštěvuje seminář praktické režie?“ A teď prosím ty, kdo znají páně profesorovu dikci, aby si ji vybavili: „Obávám se, že Petr Lanta je praktickou režií zcela nedotčen!“.  Ovšem vždy mi byli sympatičtí všichni ti magoři, blázni a lůzři, které ten vnitřní přetlak prostě nenechá v klidu. A tak, když v nich bouchne, vždy, nebo většinou, vzniká něco pozoruhodného. Proto mne tak mrzí, že nikdy neuvidím první inscenace milovaného Lébla  v Doprapu či divadle JELO. Z tohoto obdivu vyrůstala má nechuť k jednoduchému odmítnutí inscenací dr. Krásy, a jednoduchému odmítnutí režie a herectví Petra Lanty. A tak naše celonoční diskuse s Pumpídem nezůstaly bez následku! Tuším, že o Vánocích v roce 2003 jsem od něj v rakovnickém divadle dostal dárek – zarámovanou Lantovu fotografii v jeho roli ve Hře o Dorotě. S popiskem „Hare Lanta!!“.  Dodnes tato fotografie visí na čestném místě v naší kuchyni! No a toto sdělení Lantovi tehdy na zahrádce Tritonu totálně vyrazilo dech. V tom okamžiku jsem se zvedl a rozloučil…

    Tohle všechno mi včera proběhlo v několika milisekundách hlavou, když se přede mnou na Florenci otevřely dveře vagonu metra a přímo přede mnou stál on, Petr Lanta. A tehdy jsem Petru Lantovi vyrazil dech podruhé. Naše pohledy se nevyhnutelně potkaly. Moje krátké zaváhání, krok dopředu…, načež jsem jej na celý vagon, tak, jak mne maminka správně vychovala, nahlas a zřetelně pozdravil: „Dobrý den!“… Následoval krok dozadu, dveře se zase zavřely, a za jejich sklem odjížděl zcepenělý Lanta, marně hledající vysvětlení, co to ten otylý kravaťák vyváděl...

    Nechci to nijak natahovat a rozmělňovat pointu. Ale nemůžu čtenáře ukrátit ještě o jednu vzpomínku, ve které hraje hlavní roli Martin Germanus Potter. Někdy v té době jsme s K. pozvali kluky, Pumpída a Martina, nebo-li PŠaMŠ, do divadla Na Zábradlí. Kluci výjimečně dorazili včas, takže jsme dokonce stíhali chlebíček a dvojku vína v divadelním baru. S dovolením jsme si přisedli k nenápadné, do knihy ponořené intelektuálce, šedivce nejspíše z filosofické fakulty. Hovor se vedl, víno pilo, když vtom přišel Martinův dramatický výkřik: „Hele, za oknem právě prošel ten vyhulenec od Lanty!!“. Tím vyhulencem myslel jednoho z výrazných členů Lantova souboru dr. Krásy. Všiml jsem si, že filosofka se nad knížkou lehce usmála, ale netušil jsem, co nastane – ten „vyhulenec“ byl její partner. Políbili se a on si k nám přisednul. Ten Martinův výraz je nezapomenutelný… V příštích deseti minutách se snažil být menší, a ještě menší, a ještě menší, a jeho největší přání bylo státi se trpaslíkem….

Praha, 25.9.2013

Jiráskův Hronov, ódeeska, Slávie... Jak se to rýmuje?

Mám rád Alenu Zemančíkovou, dramaturgyni, autorku scénářů, rozhlasovou redaktorku, hlavně ale glosátorku, jejíž vstoupení v hronovském Problémovém klubu měla vždy pověstnou hlavu a patu. Tuto větu je třeba vytknout před závorku, do které se pokusím vtěsnat polemiku s jejím článkem „Hronov skončil“ psaným pro internetový Deník Referendum a převzatým papírovou i internetovou verzí Amatérské scény. Vracím se k tomuto článku s notným zpožděním, ale to jen proto, že jsem si netroufal polemizovat s hlavním jeho tématem, a to notně zjednodušeným pohledem na fenomén měšťanského či měšťáckého divadla. Ale když tak učinila autorita největší, profesor Jan Císař, uvolnily se mi ruce či hlava k vlastní reakci.

    A bez meškání musím uvést, že článek Aleny Zemančíkové je dle mého názoru kvintesencí pohledu či vnímání venkova, jeho stylu života, jeho pojetí kultury a kulturnosti typickým intelektuálem snad z okruhu pověstné pražské kavárny. Podstatnou část článku věnuje paní Alena takřka dojemnému popisu podhorského městečka, s jeho zvláštní atmosférou zaniklých industriálních, ale, namoutěkutě, půvabných staveb, kdysi zásadního železničního spojení, kouzla kouřících komínů a lidí práce. Dnes jsou ale tyto krásné industriální stavby porostlé břízami, na Hronovském náměstí se v době festivalu takřka nenávistně míjejí místní burani s nadšeným mládím, hospody se zavírají, město chřadne, a nebýt eurodotací, na náměstí by snad stály volské povozy. Spor o programovou skladbu Jiráskova Hronova je nahlížen prizmatem malosti a zaprděnosti provinčních lidiček s provinčním světovým názorem, až se chce zoufale zvolat: „Sovy nejsou tím, čím se zdají být, paní Aleno!“. A tak už nepřekvapí ani oslí můstek – starostka je zvolena za ODS, tedy máme další důkaz krachu pravicové politiky, která je příčinou narůstajícího střetu mezi městem a venkovem…

    Jako bychom oba jezdili do různých Hronovů. Městečko je plné důkazů úsilí a snahy domorodého obyvatelstva vybřednout z omylu devadesátých let o všespasitelnosti turismu, dlouhá léta zaprášené výlohy a nevyužité prostory ožívají, kdysi pouze na dobu festivalu otevřené Céčko je dnes prosperujícím podnikem, obskurní podnik pod radnicí nahradila luxusní restaurace, co kavárna Blanka?, stánek proti škole? atd. Spousta dalších obchůdků a podniků funguje po desetiletí nepřetržitě. Z venkovního kluziště je krytá hala. A že je koupaliště zanesené listím? To není důkaz zanedbanosti, spíše toho, že jako ostatním Evropanům nám začíná manuální práce nevonět. Ale hlavně – pamatuji zcela opuštěný park, v současnosti po dobu festivalu plný stánků a každý den zaplněný davem lidu obecného při sledování nějaké akce. Ano, není to ten Hulcovský Hron-Off, ale městečko dávno není vyděšeně uzavřené do sebe, i místní si chtějí užít tu atmosféru letní slavnosti. A tak se konečně mísí živel festivalový s živlem domácím. Že to nikdy nebude soužití láskyplné, to by snad neprognózovala ani profesionální optimistka Táňa Fischerová!

    Příčinou rozkolu v programové radě, resp. festivalovém výboru, a „vzpoury proti pražskému odbornému pořadateli“ je dle paní Aleny loňské ukrácení festivalu o představení domácího souboru v důsledku snížení dotace ministerstva kultury. Tento důvod mi připadá zcela bláhový. Páteční představení mohlo proběhnout v režii města (jako by se v Jiráskově divadle mimo festival žádné produkce nepořádaly…), i diváků by bylo dost. Vždyť mnoho pravidelných účastníků odmítlo zkrácení festivalu vzít na vědomí, takže tvrdohlavě dorazilo již ve čtvrtek večer. Jsem si jist, že příčinu rozkolu vidí většina tradičních a aspoň trochu informovaných festivalových účastníků někde úplně jinde. Proberte to se mnou – Jiráskův Hronov probíhal dvacet let „v režii“ Milana Strozera. Člověka, jenž svým konzervativním přijímáním změn dlouhá léta provokoval skupinky rebelů a divadelních avantgardistů, ale jemuž těžko někdo odpáře největší zásluhy za jednoznačné vyprofilování přehlídky divadelních žánrů, aktivit Klubu (nejen) mladého diváka a roky se rozšiřujícího portfolia seminárních nabídek. Možná právě Strozerova nechuť naslouchat a akceptovat řadu navrhovaných změn paradoxně přispěla k pevnému ukotvení moderního pojetí přehlídky, s kterým se teď naivním propagátorům „tradiční“ činohry těžko viklá. Ale největší klad Milana Strozera spočíval v tom, že dokázal vybalancovat všemožné zájmy, a všemožná očekávání – ministerská, ochotnických organizací, žánrová, finanční, ale hlavně osobní. Přiznejme si, že pan Strozer často působil dojmem líně kráčejícího přežraného kocoura, který už ani nestojí o podrbání, a tak se pomalým krokem přímému kontaktu raději vyhne. Tyhle mimikry dle mého názoru usnadnily komunikaci s osobnostmi i „rádoby“ osobnostmi na nejrůznějších úrovních politického i divadelně amatérského života. A především – Milan Strozer to uměl s paní hronovskou starostkou Hanou Nedvědovou. Po těch letech vzájemné spolupráce ji nechal lízat smetanu úvodních slov, obědů s hejtmany a náměstky pro věci jiné a zcela zbytečné, především však hronovským i přes každoroční debaty na téma „kdo to sem poslal“ nechal právo posledního slova… No, přesněji řečeno – nechal jim pocit posledního slova. Paní starostka na tento „modus vivendi“ vědomě či nevědomě přistoupila a s chlapem Strozerem se dlouhá léta vhodně doplňovala. A bác! Místo tohoto diplomata, s nepřítomným úsměvem v neholené tváři, tu ze dne na den máme mladou, atraktivní a hlavně ambiciózní – a to ve smyslu chuti realizovat nastřádané plány – ženu Simonu Bezouškovou. Je se čemu divit, když to hned při první příležitosti mezi služebně „starou“ paní starostkou a mladou „aktivistkou“ křísne? Starostka najednou fakticky, alespoň ve svých očích, držela v ruce všechny taktovky – starostenskou, tradičního členství ve festivalovém výboru, vysavače regionálních sponzorů, jednatele s krajem, náčelnice místní ochotnické komunity (jistě ne mladě postmoderní) a jistě bychom na další taktovky přišli. A proti ní sedí drobná nemluvná odborná pracovnice obecně nepodstatného neznámého centrálního úřadu z Prahy, která není schopná zajistit ani ministerskou dotaci v předloňské výši! A navíc - co udělala tato nová programová ředitelka jako první? Inu změnila systém výběru inscenací. Což zákonitě rozhoupalo amatérskou scénu do úrovně Bradáčova vousu, možná výše! A když dojde k dohadování v programové radě a festivalovém výboru, je tu tradicionalistka Nedvědová, která okamžitě svým politickým, ale spíše prostým ženským instinktem vycítí příležitost ukázat, jak jsou opravdu rozdané karty. A jme se programovou ředitelku cupovat na malé kousky. Že přitom padnou i očividné nesmysly, a to z obou stran, o návratu k  Jiráskovské tradici, k přeměně na vrcholovou přehlídku tradiční činohry (tedy něco na úrovni páteční přehlídky regionálních rockových kapel v Jiráskově parku), na druhé straně reakce o přestěhování celonárodní přehlídky z Hronova jinam atd. atd. Inu, naši furianti třískají… spíše plácají do stolu, leč tak nějak po našem – na stránkách hronovského Zpravodaje, nanejvýš na stránkách skomírající Amatérské scény!! To není, paní Zemančíková, způsobeno neuvedením jednoho představení tradiční činohry, to je jen běžné škorpení pestrobarevných kohoutů. A nejspíše je správné uvést, že dle mého názoru z tohoto kykyrýkání vyšla nejčestněji Simona Bezoušková.

    Nejedná se tedy vůbec o jakési „gesto vzdoru“ či „vzpouru provincie proti metropoli, venkova proti městu, obyčejných lidí proti intelektuálům z Prahy“, jak vypočítává Alena Zemančíková ve svém článku Hronov skončil. Ani polemizovat se mi nechce s romantizujícím pohledem na výrobu čehokoliv, zachránkyni nás všech. Je to stejné, jako když se mi pokusíte namluvit, že představení D.S. Puchmajer mne zásadně emočně obohatí. Sorry, neobohatí. Maximálně nabídne téma na popůlnoční rozhovor v Tritonu. A tak nakonec jeden souhlas – ano, rozpor mezi venkovem a metropolí opravdu existuje, leč nespočívá ve vzdoru či emancipační vzpouře, ale ve vykulených očích a kroucení hlavy nad pitomostmi, co jsme my, Pražáci ze Slávie, Louvre, Krásných ztrát, Mlýnce, Roxy, Meet Factory…, schopni čas od času vrhnout na papír.

Hronov, srpen 2013 / Praha, říjen 2013

Chechtající se bestie I.

Dva ukradené a jeden modifikovaný vtip:

Bůh si pozve tři osobnosti - Obamu, Putina a Klause. A promluví k nim takto: "Pánové, jste nejvýznamnější světové osobnosti, proto vám sdělím následující důležitou informaci - do tří dnů nastane konec světa!"
Prezidenti se vrátí domů.
Obama zamíří do Kongresu, ke kterému promluví:
"Mám jednu dobrou, a jednu špatnou zprávu - ta dobrá je, že Bůh existuje. Ta špatná - blíží se konec světa!"
Putin po návratu do Moskvy svolá Dumu a takto k ní hovoří:
"Mám dvě špatné zprávy. Zaprvé - Bůh existuje, a za druhé - čeká nás konec světa!"
Klaus po návratu do Prahy svolá tiskovou konferenci:
"Mám pro vás dvě dobré zprávy. Zaprvé - patřím mezi tři nejvýznamnější osobnosti světa! A za druhé - referendum o přijetí eura nebude!"


Na matriku se dostaví dva mládenci. Úředník se ptá, co si přejí. "Chceme se vzít." "A jak se jmenujete?", "Petr Novák a Pavel Novák". Úředník na to: "To je ale zvláštní, že máte stejné příjmení.", "Není, jsme bratři." Udivený úředník na to, že je nemůže oddat, když jsou sourozenci, i když jsou homosexuální, "Ale my nejsme homosexuální, my se jen máme rádi!" "Ale to je incest, navíc si můžete každý najít ženu!!" Bratři na to: "Chcete říct, že diskriminujete sourozence? My si nechceme hledat ženu, máme se rádi a chceme se vzít." Úředník vzdychne a předá jim formulář žádosti o sňatek.
"Další, prosím." K přepážce přistoupí čtveřice. "Jak se jmenujete?" "Milan Novotný, Josef Hrubý, Jitka Smutná a Běta Nová." "A kdo tedy žádá o sňatek?" "My všichni!" "Jako dva páry?" "Ne, chceme se vzít všichni čtyři?" "To ale není možné!" "Jak to? Tady Běta miluje Milana i Pepu. Pepa miluje Jitku, která miluje Milana. Chceme to řešit sňatkem nás všech!" "Ne, to opravdu není možné!" "Chcete říct, že diskriminujete heterosexuály??" Úředník přemýšlí, pak chytne čtyři formuláře a podá je přes přepážku snoubencům.
K přepážce přistoupí muž. "Co si přejete?" "Chci se oženit." "Ale to musíte přivést partnerku!" "Ne, já se chci oženit se sebou!" "To ale není možné!" "Jak to? Můj psychiatr mi řekl, že jsem rozdvojená osobnost, tak chci své dvě poloviny spojit prostřednictvím sňatku. Navíc bych mohl čerpat všechny daňové úlevy na rodinu!" Úředník kroutí hlavou, že to není možné. "To je ale jasná diskriminace," oponuje žadatel. Úředník si otře čelo a posune přes šaltr příslušný formulář, potom se rozhlédne a zvolá: "Další.... třeba tamta paní s tím kokršpanělem..."


Jaká byla první slova vedoucí sekretariátu středočeského hejtmana po zatčení dr. Ratha? "Haló, účtárna? Ode dneška se zase dvě plus dvě rovná čtyřem!"

Konečně máme transparentní politickou scénu (pár poznámek v čase těsně povolebním)

Dlouhá léta sleduji povzdechy mediální bardů o netransparentnosti české politické scény. Nebudu se teď zabývat tím, že fňukání novináře nad netransparentností politiků je stejný nonsens, asi jako kdyby mikrobiolog lamentoval nad netransparentností buněčného jádra… Předpokládám totiž, že těsně povolební situace je nám důkazem nové situace, ve které se politika stává záležitostí průzračnou, předvídatelnou a v jistém smyslu přehledně nekomplikovanou.

    Jestliže před třemi lety nemalá část voličů uvěřila panu Bártovi, že Věci veřejné budou i po volbách tou sympatickou stranou starající se prostřednictvím sympatické paní Peak o dětská hřiště a komunitní centra na Praze 1 (bez ironie – v této oblasti se véčkařům a hlavně paní Peak opravdu dařilo!), očekával jsem, že podruhé na vějičku úspěšnému bohatci neskočí, ani kdyby měl v čele své partaje dva Radky Johny nebo tři Martiny Stropnické. A tak jsem teď za naivu nejnaivnějšího! Doufám, že veřejnost rychle pochopila, proč pan Babiš během tří sobotních odpoledních hodin změnil své zásadní stanovisko do vlády nevstupovat, žádnou vládu nepodporovat. Můj názor? No protože mezi vyhlášením voleb a večerní TV debatou se sešlo vedení jeho hnutí. A tak úplně v jasných konturách vidím, jak si pana Babiše vzal stranou nejspíše pan Stropnický (dříve diplomat, ředitel sekce na zamini, ministr kultury, ředitel divadla, aktuálně chudý herec) a tiše, ovšem naléhavě mu šeptá do ucha:  „Andreji, my si můžeme říct o osm ministerstev!! Možná o deset!! To máš mraky zaopatřených a vděčných lidí! Já bych se třeba obětoval zase na tu kulturu“… Zcela transparentně také vidím, co se nejspíše dělo ve více než 40 rodinách nových ANO-poslanců: „Mámo, jsem tam!! Konečně si také užiji já!! A ten náš kluk? Ať už na ten pracák nechodí, udělám z něj asistenta! No mně né, to by se do mě pustili novináři. Ale řeknu Frantovi z vedlejšího okresu. A taky budeme potřebovat spoustu lidí do aparátu, když teď budeme mít ten státní příspěvek! A jestli nebude Andrej blbej, tak mraky lidí na ministerstva… Ježiš, já jdu brnknout Martinovi, ten bude na kultuře, ty jsi přece v té městské knihovně, nějaká sekce knihoven na ministerstvu určitě bude!“

    Pamatujete na obálky, které pan Bárta rozdával svým véčkařským poslancům? Tedy těm, co odmítli všechny ty všemožné náhrady a slíbili voličům, že oni vyžijí se základním poslaneckým platem? No ono se to dobře slibuje, pokud máte jiné nadstandardní příjmy. Nikdy jsem nepochopil, proč by měl poslanec třít nouzi s bídou. A po pár měsících v parlamentu? Když tito čestní zjistili, že poslanec Sobotka si z náhrad našetřil na mnohamilionový byt? Že i komunista Opálka létá z Ostravy letadlem, a oni mají jezdit po Praze mezi bezdomovci tramvají, a ještě za své? Tak to zcela transparentně muselo skončit u Bártových obálek! S tím, že se to vrátí, až těch svých pár poslanců pan předseda postupně umístí do státní správy či státem kontrolovaných firem. Posun v transparentnosti je díky panu Bártovi zřejmý – předpokládám, že pan Babiš za pár týdnů bude mluvit úplně jinak – tedy až se sejde poslanecký klub a Babišovu sluchu dojdou i jakobíni z okresů.

    Nejtransparentněji se chovají sociální demokraté! Již minimálně rok sledujeme, jak pan Hašek okopává kotníky předsedovi strany. Je tak transparentní, až z toho bolí oči. Proč bychom tedy měli být překvapeni z toho, jak zaříznul Sobotku ani ne 24 hodin po vyhlášení úplného volebního výsledku? Takže napříště bychom se měli smířit s tím, že má-li něco chobot jako slon, troubí to jako slon, je to velké jako slon, nejspíše to BUDE slon!

    Když jsem u socialistů, tak ještě jeden důkaz transparentnosti. Měli bychom napříště počítat s tím, že když nějaká partaj mluví o volebním zisku NEJMÉNĚ 35%, je jasné, že se stěží přehoupne přes dvacítku. Stalo se to Paroubkovi, stalo se to Sobotkovi, ještě jednou, a máme tu nové transparentní pravidlo!

    Výsledek první přímé volby prezidenta republiky jsem přijal celkem v klidu, maje důvěru v soudnost zkušeného muže, zkušeného politika, i když mně zrovna ne ideologicky milého. Nebyl jsem slepý, jen jsem zavíral oči před další transparentní skutečností – je-li někdo zapšklým ješitným starcem, nečekej od něj racionální rozvážnou politiku, vstřícnou, prováděnou s nadhledem muže, jenž s úsměvem ignoruje rozmíšky blbečků z Malé Strany. Tak máme prezidenta, jenž zcela transparentně míchá gulášem českého politického kadlubu a tahá z něj postavičky jednoznačně mastné a prosolené, jak papoušek nablblé planety z oprýskané krabice.

    Apropó prezident… Jedno transparentní pravidlo zafungovalo skvěle. Podpoří-li český prezident nějakou partaj, je jisté, že půjde do kytek. Tedy ne prezident, ale ta partaj. A že toto transparentní pravidlo zafungovalo jednoznačně, z toho jsem nadšen. Protože typologie okresních komunistických tajemníků včetně jejich vnitřního osobnostního uspořádání a (ne)vychování je na Rusnokově (Zemanově) vládě a kandidátech SPOZ vrcholně odpudivá. Určitě se v mnoha konkrétních případech mýlím, ale obecně si dovolím konstatovat, že mi tato parta splynula do transparentně nechutné hmoty.

    Takže nejen díky uvedeným příkladům se mi česká politika jeví velmi transparentně, dokonce předvídatelně. A abych nezapomněl – o nových předčasných volbách se mluvilo zcela vážně už v sobotu večer. Zcela transparentně…

Žatec/Praha, 28.10.2013

Aktuální Post Scriptum:

Paní Vlasta Bohdalová, členka předsednictva ČSSD k aféře Sobotka vs. Hašek:

„Když Sobotka pořád mluvil o vítězství. Nejde o to, že jsem se do sněmovny nedostala, ale my jsme v jižních Čechách udělali kus práce a těšili se třeba na pět mandátů. A máme tři!“

Pár let života v esemeskách

    Vedle služebního smarphonu se tahám ještě s předpotopní nokií se soukromým číslem. Je ještě celodřevěná na plochou devítivoltovou baterku...:-)  Ne, není to žádná úchylka. Zaprvé nechci být zcela závislý na služebním telefonním čísle. Druhým důvodem je, že smartphone, pokud nedisponujete zajištěním od nějaké tajné služby, je v podstatě nezabezpečitelný. Moje stará dobrá nokie tak vrací smartphonům úder, protože hacknout jí můžete jen pomocí spolehlivého vrtáku, kladiva a kombinaček. A já mám tak jistotu, že konfirmační kódy k mým účtům dorazí opravdu ke mně, a ne někam do Kazachstánu.

    Je to pár dní, co jsem si všiml, že ve své nokii suším několik set esemesek. Ne, že by mi překážely, ale z nějakého iracionálního důvodu jsem se jal jednu po druhé mazat. Více než polovinu zabírají právě autorizační sms kódy. Polovina z té druhé poloviny jsou informační sms od mámy - jsme od sebe vzdáleni dvě hodiny jízdy autem, takže mám plno sms v několika základních verzích typu "jdu nakoupit" či  "jedu do knihovny". Jejich účelem je nevystavovat mne stresu, pokud se mi nedaří dovolat. A ten zbytek? To je vlastně můj život v posledních letech shrnutý do několika stručných vět.

    Takže jsem vykulil oči, když jsem narazil na zapomenutou sms od K., kterou mi sdělovala, že se odvezla sama naším autem do porodnice, ale že mám být klidný, že je vše OK :-). Dojaly mne vzkazy od malého synka - například: Nikam nejdu, budu čekat na tatínka. Nebo: tvůj syn se chystá zmutovat, aby byl větší a silnější. Nebo citace: mami, tatínek se bojí výšek, protože je poseroutka? Vzkaz od druhé z mých dcer, která reagovala na informaci, že její nejmladší sourozenec bude zase holka: dvě sestry.... není to málo, Antone Pavloviči? Organizační komunikace z Hronova... Osudová sdělení přátel v několika slovech... Vtipné reakce na situace, které se mi již vykouřily z hlavy. Atd. atd.

    No a teď mě mrzí, že jsem se příliš lehkomyslně zbavoval těch starých komunikátorů, první motoroly, pak už to byla souvislá řada nokií, všechny plné zbytečných a ještě zbytečnějších zpráv. Ale vsaďte se, že i ve svých starých mobilech byste našli deset dvacet esemesek, které byly zcela zásadní. Ale jsou nenávratně pryč.

Praha, 19.10.2013

Post scriptum ze dne 20.3.2014:

Tento příspěvek jsem přidal na svůj blog v sobotu 19.10.2013 pozdě večer. V neděli ráno jsem odjel za tátou do Mašťova. Někdy v půl třetí odpoledne jsem ze své staré nokie poslal další esemesku své K.: "Táta před chvílí zemřel. Teď nevolej. B."

Několik citátů pro dobu předvolební

"Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly!!"
Slova knížete Boleslava Ukrutného, jenž ve snaze odpoutat Knížectví české z vlivu Říše římské neuhnul ani před bratrovraždou knížete Václava, při pohledu na 120 párů volů kolébajících se směrem do Saska k římskému králi Otovi I., obnovený to atribut lenní závislosti po čtrnáctileté válce s Otou.

"Nu dobrá, a kdos ty?... Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná."
Goethe - Faust
Motto Bulgakovovy knihy Mistr a Markétka, o návštěvě ďábla Wolanda v Moskvě třicátých let.

"Sociální demokrat, kudy chodil, tudy krad!"
Předseda senátu havlíčkobrodského okresního soudu Josef Novotný v roce 1932 při vynesení rozsudku nad zlodějem dřeva Antonínem Málkem, předsedou místní buňky sociálních demokratů.

"Budete se mít dobře, ať chcete, nebo nechcete!"
RSDr. Stanislav Rybák, první náměstek hejtmana Ústeckého kraje, KSČM, bývalý dlouholetý okresní tajemník KSČ lounského okresu, při prvním pohledu z okna hejtmanství do Velkohradební ulice, stále ještě plné života.

"Tak nestalo se nic nového před mýma očima, ale vše, co se stalo, stane se i v budoucnu. Ti, kteří přijdou po mně, budou podobni těm, kteří byli přede mnou. Jakpak by tedy mohli pochopit mou moudrost? Pročpak bych si měl přát, aby četli má slova? Avšak já, Sinuhet, píši tohle pro sebe, neboť poznání hryže mé srdce jako louh, i vyprchala všecka má radost z žití."
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet

"Teď se konečně domnívám, že jsem našel pravou cestu a dokáži vést prostý lidský život, jen dostanu-li k němu příležitost, neboť jsem se upřímně a s konečnou platností rozhodl vzdát všech dobrých úmyslů, jež ostatním lidem vesměs přinášejí víc zla než dobra...."
Mika Waltari - Šťastná hvězda

 "As Americans, we can take enormous pride in the fact that courage has been inspired by our own struggle for freedom, by the tradition of democratic law secured by our forefathers and enshrined in our Constitution. It is tradition that says all men are created equal under the law and that no one is above it."
Barack Obama, senátor, nar. 1961