Mám rád Alenu
Zemančíkovou, dramaturgyni, autorku scénářů, rozhlasovou redaktorku, hlavně ale
glosátorku, jejíž vstoupení v hronovském Problémovém klubu měla vždy pověstnou
hlavu a patu. Tuto větu je třeba vytknout před závorku, do které se pokusím
vtěsnat polemiku s jejím článkem „Hronov skončil“ psaným pro internetový
Deník Referendum a převzatým papírovou i internetovou verzí Amatérské scény.
Vracím se k tomuto článku s notným zpožděním, ale to jen proto, že
jsem si netroufal polemizovat s hlavním jeho tématem, a to notně
zjednodušeným pohledem na fenomén měšťanského či měšťáckého divadla. Ale když
tak učinila autorita největší, profesor Jan Císař, uvolnily se mi ruce či hlava
k vlastní reakci.
A bez meškání musím uvést, že článek Aleny
Zemančíkové je dle mého názoru kvintesencí pohledu či vnímání venkova, jeho
stylu života, jeho pojetí kultury a kulturnosti typickým intelektuálem snad z okruhu
pověstné pražské kavárny. Podstatnou část článku věnuje paní Alena takřka dojemnému
popisu podhorského městečka, s jeho zvláštní atmosférou zaniklých
industriálních, ale, namoutěkutě, půvabných staveb, kdysi zásadního
železničního spojení, kouzla kouřících komínů a lidí práce. Dnes jsou ale tyto
krásné industriální stavby porostlé břízami, na Hronovském náměstí se v době
festivalu takřka nenávistně míjejí místní burani s nadšeným mládím,
hospody se zavírají, město chřadne, a nebýt eurodotací, na náměstí by snad
stály volské povozy. Spor o programovou skladbu Jiráskova Hronova je nahlížen
prizmatem malosti a zaprděnosti provinčních lidiček s provinčním světovým
názorem, až se chce zoufale zvolat: „Sovy nejsou tím, čím se zdají být, paní
Aleno!“. A tak už nepřekvapí ani oslí můstek – starostka je zvolena za ODS, tedy
máme další důkaz krachu pravicové politiky, která je příčinou narůstajícího
střetu mezi městem a venkovem…
Jako bychom oba jezdili do různých Hronovů.
Městečko je plné důkazů úsilí a snahy domorodého obyvatelstva vybřednout
z omylu devadesátých let o všespasitelnosti turismu, dlouhá léta zaprášené
výlohy a nevyužité prostory ožívají, kdysi pouze na dobu festivalu otevřené Céčko
je dnes prosperujícím podnikem, obskurní podnik pod radnicí nahradila luxusní
restaurace, co kavárna Blanka?, stánek proti škole? atd. Spousta dalších
obchůdků a podniků funguje po desetiletí nepřetržitě. Z venkovního
kluziště je krytá hala. A že je koupaliště zanesené listím? To není důkaz
zanedbanosti, spíše toho, že jako ostatním Evropanům nám začíná manuální práce
nevonět. Ale hlavně – pamatuji zcela opuštěný park, v současnosti po dobu
festivalu plný stánků a každý den zaplněný davem lidu obecného při sledování
nějaké akce. Ano, není to ten Hulcovský Hron-Off, ale městečko dávno není
vyděšeně uzavřené do sebe, i místní si chtějí užít tu atmosféru letní
slavnosti. A tak se konečně mísí živel festivalový s živlem domácím. Že to
nikdy nebude soužití láskyplné, to by snad neprognózovala ani profesionální
optimistka Táňa Fischerová!
Příčinou rozkolu v programové radě,
resp. festivalovém výboru, a „vzpoury proti pražskému odbornému pořadateli“ je
dle paní Aleny loňské ukrácení festivalu o představení domácího souboru v důsledku
snížení dotace ministerstva kultury. Tento důvod mi připadá zcela bláhový.
Páteční představení mohlo proběhnout v režii města (jako by se
v Jiráskově divadle mimo festival žádné produkce nepořádaly…), i diváků by
bylo dost. Vždyť mnoho pravidelných účastníků odmítlo zkrácení festivalu vzít
na vědomí, takže tvrdohlavě dorazilo již ve čtvrtek večer. Jsem si jist, že
příčinu rozkolu vidí většina tradičních a aspoň trochu informovaných
festivalových účastníků někde úplně jinde. Proberte to se mnou – Jiráskův
Hronov probíhal dvacet let „v režii“ Milana Strozera. Člověka, jenž svým
konzervativním přijímáním změn dlouhá léta provokoval skupinky rebelů a
divadelních avantgardistů, ale jemuž těžko někdo odpáře největší zásluhy za
jednoznačné vyprofilování přehlídky divadelních žánrů, aktivit Klubu (nejen)
mladého diváka a roky se rozšiřujícího portfolia seminárních nabídek. Možná
právě Strozerova nechuť naslouchat a akceptovat řadu navrhovaných změn
paradoxně přispěla k pevnému ukotvení moderního pojetí přehlídky, s kterým
se teď naivním propagátorům „tradiční“ činohry těžko viklá. Ale největší klad
Milana Strozera spočíval v tom, že dokázal vybalancovat všemožné zájmy, a
všemožná očekávání – ministerská, ochotnických organizací, žánrová, finanční,
ale hlavně osobní. Přiznejme si, že pan Strozer často působil dojmem líně
kráčejícího přežraného kocoura, který už ani nestojí o podrbání, a tak se
pomalým krokem přímému kontaktu raději vyhne. Tyhle mimikry dle mého názoru
usnadnily komunikaci s osobnostmi i „rádoby“ osobnostmi na nejrůznějších
úrovních politického i divadelně amatérského života. A především – Milan
Strozer to uměl s paní hronovskou starostkou Hanou Nedvědovou. Po těch
letech vzájemné spolupráce ji nechal lízat smetanu úvodních slov, obědů
s hejtmany a náměstky pro věci jiné a zcela zbytečné, především však
hronovským i přes každoroční debaty na téma „kdo to sem poslal“ nechal právo
posledního slova… No, přesněji řečeno – nechal jim pocit posledního slova. Paní
starostka na tento „modus vivendi“ vědomě či nevědomě přistoupila a
s chlapem Strozerem se dlouhá léta vhodně doplňovala. A bác! Místo tohoto
diplomata, s nepřítomným úsměvem v neholené tváři, tu ze dne na den
máme mladou, atraktivní a hlavně ambiciózní – a to ve smyslu chuti realizovat
nastřádané plány – ženu Simonu Bezouškovou. Je se čemu divit, když to hned při
první příležitosti mezi služebně „starou“ paní starostkou a mladou
„aktivistkou“ křísne? Starostka najednou fakticky, alespoň ve svých očích,
držela v ruce všechny taktovky – starostenskou, tradičního členství ve
festivalovém výboru, vysavače regionálních sponzorů, jednatele s krajem,
náčelnice místní ochotnické komunity (jistě ne mladě postmoderní) a jistě
bychom na další taktovky přišli. A proti ní sedí drobná nemluvná odborná
pracovnice obecně nepodstatného neznámého centrálního úřadu z Prahy, která
není schopná zajistit ani ministerskou dotaci v předloňské výši! A navíc -
co udělala tato nová programová ředitelka jako první? Inu změnila systém výběru
inscenací. Což zákonitě rozhoupalo amatérskou scénu do úrovně Bradáčova vousu,
možná výše! A když dojde k dohadování v programové radě a festivalovém
výboru, je tu tradicionalistka Nedvědová, která okamžitě svým politickým, ale
spíše prostým ženským instinktem vycítí příležitost ukázat, jak jsou opravdu
rozdané karty. A jme se programovou ředitelku cupovat na malé kousky. Že přitom
padnou i očividné nesmysly, a to z obou stran, o návratu k
Jiráskovské tradici, k přeměně na vrcholovou přehlídku tradiční činohry
(tedy něco na úrovni páteční přehlídky regionálních rockových kapel v Jiráskově
parku), na druhé straně reakce o přestěhování celonárodní přehlídky
z Hronova jinam atd. atd. Inu, naši furianti třískají… spíše plácají do
stolu, leč tak nějak po našem – na stránkách hronovského Zpravodaje, nanejvýš
na stránkách skomírající Amatérské scény!! To není, paní Zemančíková, způsobeno
neuvedením jednoho představení tradiční činohry, to je jen běžné škorpení
pestrobarevných kohoutů. A nejspíše je správné uvést, že dle mého názoru
z tohoto kykyrýkání vyšla nejčestněji Simona Bezoušková.
Nejedná se tedy vůbec o jakési „gesto
vzdoru“ či „vzpouru provincie proti metropoli, venkova proti městu, obyčejných
lidí proti intelektuálům z Prahy“, jak vypočítává Alena Zemančíková ve
svém článku Hronov skončil. Ani polemizovat se mi nechce s romantizujícím
pohledem na výrobu čehokoliv, zachránkyni nás všech. Je to stejné, jako když se
mi pokusíte namluvit, že představení D.S. Puchmajer mne zásadně emočně obohatí.
Sorry, neobohatí. Maximálně nabídne téma na popůlnoční rozhovor v Tritonu.
A tak nakonec jeden souhlas – ano, rozpor mezi venkovem a metropolí opravdu existuje,
leč nespočívá ve vzdoru či emancipační vzpouře, ale ve vykulených očích a
kroucení hlavy nad pitomostmi, co jsme my, Pražáci ze Slávie, Louvre, Krásných
ztrát, Mlýnce, Roxy, Meet Factory…, schopni čas od času vrhnout na papír.
Hronov, srpen 2013 /
Praha, říjen 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat