Dostihy - sázka na jistotu

Jaroslav Wagner - Dostihy, v autorově režii, Divadelní soubor Opera Žatec, premiéra hry uvedená dne 20.4. 2018 v Městském divadle v Žatci.

Dostihy, to je název poslední inscenované, ale již před více lety sepsané divadelní hry dramatika Jaroslava Wagnera. Ač se to na první pohled nezdá, je název Dostihy stejně mnohovýznamový, jako předešlí Požírači leknínů (viz zde na Burmově blogu příspěvek z 5. května 2014). Zatímco nevyřčená druhá půlka „a sázky“ nese řadu významů, které hra divákům předkládá, mně celý vydařený popremiérový večer hlavou zněla asociace jiná – Dostihy a hendikepy. Zůstaneme-li zatím u autora, ten si těch kovových destiček dostihového hendikepu pod sedlo nakládá až snad neuběžitelně! Dobrovolná klauzura na hranici katastru pozemkového i kulturního, smutně ležérní postoj na těsném okraji ochotnického hnutí namíchaný z lehce pohrdlivého pohledu na festivalové pinožení spolu s všemi těmi fotbálky s pány porotci a touhou jim to "ukázat". Či umíněné lpění na svém okruhu herců, které v roli principála, autora, režiséra i dramaturga po desetiletí znovu a znovu přesvědčuje o hodnotě svého divadelního názoru – a já stále nedokáži rozpoznat, jestli je to fascinující odvaha nebo fascinující neodvaha (a vždy znovu a znovu se mi vybavuje ten tvrdý pohled Joži Krasuly, se kterým se na Jaroslava před lety podíval: "Všechno, co tě zdržuje, musíš odkopnout!"). A tak tou přidanou váhou pod sedlem zatížený Pegas sice máchá křídly, ale do elegantních lopingů nad žateckým letištěm se raději moc nepouští…
Dostihy přinesly další bitvu o ovládnutí klasického jeviště žateckého mešťanského divadla. A je třeba konstatovat, že se jednalo o bitvu vítěznou – jednoduchá scéna se stolem, židlemi a dveřmi je pořád plná. Režisér i herci se s hrobkovitým prostorem naučili pracovat a na velkém jevišti obstojí lépe, než mnohé profesionální produkce. Jenže pak je tu i premiérově plné hlediště, které je samo o sobě velkým hendikepem, protože inscenaci, která by jinde měla s menší návštěvností větší a opakovaný úspěch, domácí žatecké publikum více méně odzívá jako další místní atrakci. A tak ukápne slza lítosti nad neexistujícím intimnějším prostorem, který by se opakovaně zaplňoval věrným okruhem diváků. A odkud by Opera vyrážela na útulná podia do Kladna, Turnova, Strašecí, na Štvanici, do Venuše, o Paměti nemluvě. A že by klubová scéna vyzrálému herectví operních opor sakra slušela! ... Tak snad raději pár slov ke hře.
Jenže jak nezačít nejspíše tím největším hendikepem inscenace. Autor napsal pozoruhodný text. A sám si jej zinscenoval a zrežíroval. V inscenačním procesu se trochu vytratily ty spodní proudy, které mne tehdy nad textem v patře hronovské vily zaujaly nejvíce. Hra o přátelství a ztrátách nevratných a bolavých je inscenována jako kriminální komedie, jako by režisér neuvěřil autorovu hlubinnému vzkazu. Upřímně řečeno, divák reaguje velice vstřícně a hercům tato poloha neskutečně sluší. Vlastně mě už při třetím, čtvrtém obrazu napadlo, že zvýraznění jednodušší, thrillerové, linie hry bylo dobrým nápadem, protože žatecké divadlo s tím vysokým "vinohradským" portálem by důraz na intimnější valéry textu nejspíše neuneslo. 
Dostihy jsou o vztahu tří, tedy vlastně čtyř lidí. Čtvrtá, Hana, kdysi zemřela, a zbylí se z té ztráty už nikdy nevzpamatovali. Reagují každý po svém. Lída otravuje okolí výkladem svých snů, ve kterých se právě Hanka často objevuje. Bohouš se nesměle snaží navázat vztah s Lídou, ale ani toho základního přiblížení nejsou bez Hany schopni. Mário smutek skrývá za hrubou neomaleností, permanentním urážení Bohouše a nemístné vůdcovství. A tak všichni kdysi po smrti Hany přijali své zbytkové role, ve kterých se ani jeden necítí dobře, navíc všichni trpně přijímají rozklad svých vztahů, aniž by byli schopni se mu jakkoli postavit.
Podnět ke změně přichází zvnějšku a je postaven na záměně „kešky“ s batohem plným milionů. Do hry vstupuje nelítostný gangster, který chce své peníze zpátky. Díky prožitému násilí a strachu si opuštěná trojice uvědomuje… No, však víte.
Režisér zkušeně taktuje představení, bavila mne lehčí poloha úvodních rozhovorů s nevysloveným, ale přítomným smutkem, který se nad trojicí přátel vznášel. Jen ten smích měl být důsledněji střídán dojetím. Je zřejmé, že jak režisér, tak herci si lehčích poloh vysloveně užívají. Wagnerovská záliba v grotesce vyhřezne v povedené scéně s „opakovaným“ castingem. Rozpačitější jsou snové scény (přes očekávaně skvělý výkon Romany Valešové v roli mrtvé Hany) a chvíle, kdy by se přece jen měly v divákových očích objevit slzy. No, řekněme si to rovnou – emoce tohoto druhu nejsou zrovna režisérova parketa. Ale horor, to je jiná!! Ve scéně Máriova mučení jsem proto očekával, že se milovník úchylných filmů severské provenience vyřádí. Jenže jako by režisér počítal s tím, že divák se vykašle na varování, že představení není pro děti. Jistou mrazivost gangsterských scén tak zachraňuje herecky zkušený Jan Rampas, který se k Opeře přidal jako host. Největším problémem inscenace tak zůstává pouze temporytmus některých scén, především těch zádumčivě tesklivých. Ona je to sakra výzva pro ty staré pardály, aby zahráli, že se jim steskem tmí před očima… Neodpustím si povzdech – škoda každého roku, o který se inscenování Dostihů odkládalo.
Tím jsem se dostal k hvězdným chvílím představení Dostihy divadelního souboru Opera Žatec. Těmi jsou výkony ústřední trojice – Vladimíra Valeše, Václava Rampase a Majky Pekárkové. Je to opravdová radost sledovat, v jaké herce opory Opery vyrostly. Nebudu vychvalovat herectví na amatérské poměry opravdu nadstandardní. Zmíním jen jedno – málokdy u ochotníků narazím na to mystérium, za kterým chodím na představení svých oblíbených divadel. Tím zázrakem je těžko uchopitelné jiskření na jevišti, ke kterému dochází mezi dramatickými postavami, mezi herci, kdy zafunguje nějaké pobratimství, mentální spiklenectví… Ještě jednou vzpomenu Požíračů leknínů, ve kterých se Valeš osamoceně pohyboval v podivně nesedícím kabátu spisovatele Hynka, Rampas předváděl parodii na Muže na radnici a hru vlastně zachraňovaly výkony hereček. V Dostizích to od počátku funguje, herci nestojí na jevišti za sebe, ale spolu. A tak mě najednou strašně zamrzela ta hromada ztraceného času, ve kterém mohli nejenom tito tři, ale i další silné Operácké osobnosti (nebudu jmenovat, ony ví) odehrát řadu rolí, které už neodehrají. Vždyť předchozí premiéra byla v roce 2011 – a nechoďte na mne s pohádkami, touto ztrátou času a přehlídkou vyplýtvané energie.

Sepsáno po premiéře sehrané dne 20.4.2018

Co skrýváš za víčky, Noro?? Laskonku!

Ibsenova NORA v režii Jana Nebeského,  Divadlo Pod Palmovkou 11.4.2018, v roli Nory Tereza Dočkalová oceněná Cenou Thalie za rok 2017.

(Před závorku je třeba vytknout obecné konstatování: nezávisle na sobě jsme si s Klárou v prvních minutách libeňské inscenace uvědomili, že nám už ta divadelní alternativa, všichni ti Fričové, Lantové, Puchmajerové, divadla X10, performance v Drive House, Mikulášci, loutkárny pro dospělé, Relikty hmyzu, Ojebadi, laureáti všech těch Prostějovů a Písků… prostě že nám tahle postmoderní parta úplně ohnula vnímání divadelnosti, a jak hned na začátku nelítá někdo nahatej, nebo na jevišti nestojí nikdo v popelnici, začínáme zívat…. A to jsme šli na Nebeského! Ale ten je mazanej, pověstný řemen záhy naskočil.)

      Moje třetí Nora… Ta první mně notně otrávila, a tehdy nás to představení v Rokoku názorově rozdělilo: Klára soustředěná na Lenku Vlasákovou prožívala Nořiny osudy v kleci domečku pro panenky, mě rozčiloval Štěpničkův Helmer a hlavně Štěpánkův doktor Rank. Pamatuji se, že jsem tehdy mámě, která Ibsena miluje, do telefonu říkal, že nechápu, proč se tohle vyšeptalé téma ještě inscenuje. Dnes bych to řekl jinak – proč se TAKTO inscenuje…

       Podruhé? To byla pecka brněnského Divadla v 7 a půl a Pitínského Nora odehraná jako jeden velkej fofr v hranatém dřevotřískovém tunelu. Samozřejmě jsme prožívali hlavně Honzu Grundmana, skvělého doktora Ranka (jméno Václava Neužila jako Helmera nám tehdy vůbec nic neřeklo!). Inscenaci jsem vnímal spíše v kontrastu Rankovy osobní tragédie a pragmatického Helmerova konzumování světa. Dva přátelé po svém zamilovaní do stejné ženy. Věčný průšvih nenaplněné lásky kontra „blbě se zamilovat“. A nakonec nejde vlastně ani o ten dlužní úpis…

       Pod Palmovkou šel Nebeský až na dřeň. Nemaže se s tím a pere to do diváka napřímo – Nořina naivita hraničící s blbostí, vztah jejího muže s doktorem hraničící s homosexualitou, předvedené násilí hraničící s masakrem… Na začátku na strohou scénu přicupitá panenka v růžovém barbínkovském kabátku, ke které se s despektem chová i komorná, aby se postupně měnila „v sebe“, nenalíčenou, poničenou ženu. Přerod z hračky, jejímž jediným hříchem jsou tajně chroustané laskonky. Taková kravina, ale i ty laskonky musí s vypětím veškeré jednoduché konspirace tajit před „milujícím“ Helmerem. Bože, kolik v hledišti přítomných žen se v té jednoduché metafoře muselo poznat!... Samozřejmě nelze předpokládat, že by se naopak poznalo některé mačistické hovado.

       Nebeský se nepáře ani s nějakým metaforickým vyjádřením toho „láskyplného“ trojúhelníku – na jevišti se málem odehraje erotická scéna, v níž se všichni tři vzájemně propletou. A zatímco v pozadí si Helmer užívá masáž prováděnou Rankem, Nora vpředu propadá zoufalství. Na dřeň jde Nebeský i v řešení nesnadno uvěřitelného přerodu z barbíny v ženu. Volí odporné fyzické násilí, o skvělou Terezu Dočkalovou má divák chvílemi upřímné obavy, zda dožije konce představení ve zdraví.

       Mám s tím přerodem z blbky v ženu problém. Snad kdyby Rank byl ve své lásce důslednější, kdyby kontrast těch dvou mužů obhájil Nořino prozření, rád bych na ten špek skočil. Nepředpokládám, že Nebeský by si tuto obtíž dnešního genderově uvědomělého diváka nepřipouštěl. A tak nejspíše proto se v závěru hry vyhnul demonstrativním odchodům. Všichni přece vědí, že Nora odejde od Helmera i od dětí… Co s tím? A tak zazní píseň! Opravdu! Na dva mikrofony, dojemný cajdák!! A – světe zboř se – ono to funguje! Jestli je to zneužití popkultury, nebo naopak alternativa jak prase? Najednou jsem to neřešil, sedělo to, jak pověstná zadel na hrnec.

Jo, je to fajn, Praha je plná skvělého divadla! Fajn není to, že i když dáváme několik představení týdně, mraky krásných inscenací nám utíkají! A to se ještě tváříme, že za hranicemi Velké Prahy jsou jen kina…

V Praze, 11.4.2018

Tereza Dočkalová

Děda Franta

Zima se ještě zdaleka nepřeklopila do posledního válečného jara, když si Františka gestapo sundalo přímo z hradla kolínského nádraží. Odtud již válečného sabotéra odvezli rovnou na kolínskou služebnu. Nevím, jestli ho bili už po cestě. Jisté je, že o zatčení svého muže se babička Růžena dozvěděla až po šichtě, kdy jí to do velimského nádražáckého domu přišel říct jeden ze svědků kolínského zátahu. Nejspíše jen stáhla z kamen připravenou večeři a navyklými pohyby nandala jídlo dvěma malým dcerám. Třetí,  nejmladší, bylo pár měsíců. A ta nejstarší byla moje máma.

Když se děda nevracel druhého ani třetího dne, vydala se babička ty dvě stanice do Kolína na služebnu gestapa. Lze celkem zřejmě předpokládat, že od mužů v černých uniformách se nic nedozvěděla. Stejně dobře si lze představit, co se Růženě honilo hlavou. V šestém roce války a německé protektorské správy si těžko kdokoliv dělal iluze a zbytečné naděje. Několikaměsíční Jitku proto svěřila sousedce a s pětiletou Libuškou a dvanáctiletou Jiřinou odjela do Prahy. Petschkův palác. I dnes mi stačí kolem něj jen projít, a je mi až fyzicky zle. Babička se i s dětmi propracovala do jedné z mnoha služeben. Těžko si můžeme představit tu hrůzu, která jí svírala. Ani zde se, celkem dle očekávání, nic nedozvěděla. Ovšem při odchodu se otevřely vedlejší dveře, vyšel Němec v civilu, a když míjel tu sklíčenou trojici, zašeptal: "Je živý. Terezín."

Podrobnostmi z těch několika měsíců strávených v Malé pevnosti Terezín se děda nikdy nechlubil. A že to byl vypravěč od pánaboha! Několik zmínek o tyfu či o mrtvých a živých na společné pryčně jsem jako malý kluk vnímal snad jako cosi dobrodružného. Děda Malou pevnost přežil a když vyhladovělý vtrhl do velimského přízemního bytu se vchodem metr od frekventované kolínské trati, v trestaneckých hadrech a s vyholeným pruhem uprostřed hlavy, dostala Libuška hysterický záchvat.

Před časem náš Matěj, Františkův pravnuk, dostal ve škole úkol vytvořit rodokmen a k němu odvyprávět něco z rodinné historie. Rozhodli jsme se společně pro koncentráčnický příběh pradědečka Františka. Věděl jsem, že šesťáky zaujme, přesto jsem přemýšlel nad výraznější pointou, něčím, co by trochu smázlo ten dobrodružný trestanecký nádech. Máma mi tehdy nadčasovou pointu neplánovaně dodala. Příběh mi dopověděla po telefonu cestou na metro. Pár týdnů po návratu z pekla a nedávném konci války přišli za dědou jeho soudruzi s tím, že chytli toho udavače. A že si to s ním má jít Franta vyřídit. Děda vyrůstal v Sudetech, a jeho historky z dětství, kdy se na cestu z Čeradic do Žatce vyzbrojoval provazem s navázanými maticemi, aby měl šanci se ubránit sudetoněmecké přesile, mi dodnes bourají barvotiskové představy o klidu a míru v pohraničních oblastech První republiky. Hlavně ale dokazují, že Franta se ubránit dovedl, a příběhy o tom, kolikrát vymlátil hospodu s jeho oblíbeným rčením: "tak jsem ho chytil pod krkem a jednu jsem mu cvak, že se mu hlava otočila tím kousavým dozadu", zase svědčí o tom, že žádná holubičí povaha rozhodně nebyl. Přesto když došel na místo a měl příležitost si  to s udavačem vyřídit, otočil se na podpatku s tím, že je po válce a on už nikoho tlouct nebude. Nevím, jestli tato pointa dolehla až k duším třináctiletých dětí, ale doufat můžu.

Po pár dnech jsem zase mluvil s maminkou. A přišla ještě jedna pointa. Nevím, jestli silnější, ale pro mne vlastně důležitější. Díky nespavosti se mámě začaly vybavovat dávno zasuté podrobnosti. Detaily, které asi paměť milosrdně zastrčila do nejspodnějších zásuvek. 

Vzápětí po dědově zatčení dorazili gestapáci i do toho miniaturního bytu na velimském nádraží. Nastala situace, kterou jsme tolikrát viděli ve všech těch válečných filmech - babička s Jitkou v náručí a schoulenými dcerami vyděšeně stojí u chladnoucích kamen, zatímco pánové v kožených kabátech vyhazují věci z poliček i skříněk na jednu hromadu. Nikdo se nesmí ani pohnout, zatímco na zemi se v jednom chumlu vrší peřiny, nádobí, vysypané zásoby skromného jídla... A taky maminčiny knihy! Její celoživotní láska. Nemůže zůstat stát, odlepí se od sestry i své maminky Růženy a přes tvrdý zákaz se sklání, sbírá knížky, očistí je a pečlivě skládá na sebe. Je to tak jednoznačné gesto, že zaskočí i gestapáky. Když prohlídka skončí a skupinka mužů v kožených kabátech opouští byt, poslední prochází kolem malé Jiřiny, pohladí jí po vlasech a pochválí její knihovnu...

Myslím, že tahle druhá pointa vypovídá o mé mamince víc, než cokoliv jiného. A pak taky o všudypřítomném zlu, které jenom spí a stačí mu jen zafoukat do peříček... Ale to do maminčina příběhu už nepatří.

Praha, 4.4.2018

Týmbildink

V počátku nového tisíciletí nevelký kolektiv malé finanční instituce ještě mísil české i euroatlantické pojetí budování brigády kapitalistické práce. Naším neoficiálním kulturně-společenským sletištěm bývala útulná palírna na Senovážném náměstí s netypickým názvem XXX. Tehdy stačilo  poslat na několik pracovních monitorů vzkaz "Žíža", a za pár minut se brouci začali slejzat "v Ixkách", tam u toho zadního dlouhýho stolu u hajzlíků. Kravaťáci v nezbytných manažerských oblecích, šílení ajťáci, co čas od času přespali v servrovně, kam nikdo jiný nesměl. Teplý marketér v upnutých džínách, krásný holky z kólcentra i ty ukecaný z Odbytu, zakřiknutí inženýři z controllingu i firemní mačista Choroš, co měl gonády i místo mozku...

Náš německý akcionář v této době ještě žil v utkvělé představě, že v Praze přidáváme do chlebové mouky omítku, a cukr pašujeme z Polska přes Ladožské jezero. Ovšem mimo organizaci všech těch zběsilých projektů, jejichž powerpointové prezentace  v mnichovské centrále vypadaly tak skvěle, bylo třeba vykázat také nějaké personální náklady, to dá rozum! A tak jsem se konečně stal součástí všemožných her a soutěží, které měly zakrýt pravý smysl společných výjezdů za Prahu...

Pánové byli v náladě, jen Dvořák byl vožralej!
Svůj první pravý zápaďácký teambuilding jsem tak zažil na leteckém výletě manažerů banky do Košic. Poslední večer jsme byli odvezeni na degustaci vín do slovenské části tokajské vinařské oblasti. Krásný večer. Ano, vím, že degustovaná lipanka a furmint se mají poválet na jazyku a vyplivnout. Jenže ta vína byla tak skvělá... Když jsme tedy před odjezdem ve tmě za autobusem cestou za nutnou potřebou zahučeli společně s ředitelem controllingu a jedním členem představenstva do betonové stoky odvodňovacího kanálu, ti dva měli smůlu, leč Dvořák byl vožralej. Aspoň tak to hned zformulovala v jediný výklad šéfka kádrového... tedy oddělení lidských zdrojů. A tato verze následně žila vlastním životem živena mým pejrakovským pajdáním chodbami kafkovského sídla naší finanční instituce. Následujících osm let se tak mnoho kolegů těšilo na teambuildingy s tím, že Dvořák zase někam spadne.

Důkaz Boží existence
Při další cestě za budováním týmu jsem s kolegy strávil jeden den na břehu Balatonu. V odpoledním popříjezdovém volnu jsem se po boku doyena bankovního sboru, šéfa platebního styku, vracel z procházky po kopcích Tihanského poloostrova. Sešli jsme na pobřežní komunikaci a cestou po nepříliš frekventované asfaltce pozorovali zakalenou hladinu jezera a probírali maďarské vinařské oblasti. Tehdy jsem si se Stanislavem ještě vykal, vlastně jsme spolu nepracovně mluvili poprvé (však to byl teambuilding!). S nehranou úctou k jeho věku a bankovní praxi jsem naslouchal výkladu o rozdílu mezi suššími víny z pohoří Mátra a sladkým jižním Csongrádem, usmíval jsem se, když mi popisoval, jak se těší na odrůdu Šedý mnich a proč je tak známá Býčí krev, kterou jsem si pamatoval z bohatýrských dob flámování rodičů na krušnohorské chalupě. Byl to příjemný podvečer, hovor příjemně plynul, větřík od jezera už byl jarně vlahý a my nikam nepospíchali... Při pomalé chůzi jsme si oba všimli, že kousek před námi vystupuje z vody mladá milenecká dvojice. Ne, že by se v tom jarním dni koupala, ale nejspíše si smáčela nohy a chlapec teď své dívce pomáhal přes pobřežní kameny na silnici. Děvče v jedné ruce drželo nějaké oblečení a druhou křečovitě svíralo ruku svého partnera. Takže když opět zafoukal větřík od jezera a zvedl její jarní šatečky až nad hlavu, nebylo jak si je přidržet na správném místě. A tak jsme s panem ředitelem platebního styku zřeli nádherné dívčí tělo, jež bylo zcela nahé... Aniž by náš krok zrychlil, pokračovali jsme dál, ovšem příštích asi padesát metrů zcela mlčky. Pak Stanislav stejným tónem hlasu, jako by pokračoval v povídání o vínu, promluvil: "V takových chvílích, pane kolego, věřím, že Bůh existuje!" ... Ten večer jsem si potykali.

Čůrák z centrály
Demokratické prostředí, ale hlavně nízký počet zaměstnanců, vedl k tomu, že po nástupu do italské banky jsem poprvé zažil celofiremní teambuilding. Kolegové z centrály ke mně přistupovali obezřetně - zaprvé proto, že si mne přivedl jeden z členů představenstva, a tudíž jsem byl značně nedůvěryhodnou osobou, za druhé proto, že již pár dní po nástupu jsem málem uhořel při vánočním večírku... Jak to vysvětlit.... Dejme tomu, že se spokojíte s radou: pokud na švédském stole hoří svíčky, nikdy si nenakládejte jídlo s decentně uloženým ubrouskem pod dezertním talířkem. A když už hoříte, haste hned, nesnažte se to maskovat až do chvíle, kdy vám plápolá celá ruka a směšným poskakováním na sebe upozorníte celé okolí...
Jarního teambuildingu se naštěstí zúčastnili také kolegové z poboček, čehož jsem takticky využil a vmísil se do družstva Brňáků. Původně jsem si myslel na tým plzeňských, jejichž ředitelka se na mne při seznamovací hře několikrát usmála přes svůj nekonečný výstřih. Ale při vzpomínce na tokajský kanál či hořící ubrousek jsem hodil zpátečku, protože na ostudu je vždycky času dost, že?! Kdybych já věděl...
Večer ubíhal vyplněn zcela debilními hrami organizovanými objednanou agenturou. Člověk se bojí vzepřít, hlavně ať si nikdo nemyslí, že nehrajete jen proto, že intelektuálně nestačíte na jednu z dětských soutěží! Celý program vyvrcholil jakousi bojovou hrou v nočním lese Českomoravské vysočiny. Pche, říkal jsem si já, absolvent mnoha táborových nočních bojovek a stezek odvahy. Sebevědomí mi narostlo v okamžiku, kdy se ukázalo, že putování černým lesem proběhne podle mapky. Co více může potěšit absolventa katedry geografie!? Nevím, zda jsem v té chvíli měl totální zatmění mozku, že jsem zapomněl na své mnohé zkratky, které byly sice horší, ale za to o dost delší?! Či na úspěch ve fakultním orienťáku, kdy jsem hrdě odmítl pobíhat po širokých cestách jakéhosi lesoparku a zcela nesmyslně volil optimální... tedy "optimální" nejkratší cestu napříč stržemi a bodlákovými poli! A už vůbec mi nedošlo, že jsem šeroslepý, a za starých dob matných škodováckých světel jsem v noci po Křivoklátsku jezdil podle prosvítajícího nočního nebe v průseku  nad silnicí...!
Jak to mohlo dopadnout? Z naší skupiny se nejprve oddělili ti aktivní.... Po několika minutách zmizeli ve tmě nočního lesa a už jsme je nikdy neviděli. Zbyl jsem já a dvě mladičké bankéřky ze Zelňáku. Klidným kantorským hlasem jsem je uklidňoval a vysvětloval, že se mnou se nemají čeho bát, že jsem rodilý čundrák a zkušený tulák. Navíc mám tu státnici ze zeměpisu! Po čtyřech hodinách bloudění po nekonečném lese na mne ta odvážnější řvala v sadách opakujících se vět obsahujících opakující se sprostá slova. Ta štíhlejší naštěstí zoufalstvím oněměla, a poté, co několikrát upadla a o trčící smrkové větve si totálně rozervala úplně novou adidas teplákovou soupravu, se na mne zavěsila a úzkostlivě se na mne tiskla. Za jiných podmínek bych tomu přisuzoval zcela jiné významy, tehdy mne TO ani nenapadlo... Když jsme konečně vyšli z lesa, ta hlasitější zbaběle vytáhla telefon a zavolala o pomoc. I přesto, že jsem jí vysvětloval, že teď už přesně vím, kde jsme a za deset minut budeme před hotelem. Ano, částečně jsem měl pravdu. Věděl jsem, kde asi tak jsme..., jen jsem po cestě vyrazil na druhou stranu, jaksi směrem od hotelu. Tento nepodstatný omyl byl poslední kapkou mé rozpouštějící se pověsti.
Přesto si myslím, že nebylo nutné, aby moje brněnská parťačka po návratu do hotelu, plného převlečených, vysprchovaných, navečeřených a alkoholem naštěstí načatých kolegů, již od dveří jak na lesy řvala cosi o čurákovi z centrály, který je zavedl do Rakouska, a ještě se chlubil, že má státnici ze zeměpisu. Nikdy nezapomenu na ten pobavený úsměv na tváři italského generálního ředitele, kterému opakující se lamentaci nějaký dobrák hned překládal do šťavnaté italštiny. Italská banka nepřežila dost dlouho na to, aby nespravedlivá přezdívka "Čurák z centrály" upadla v zapomnění. Na druhou stranu ani v té krátké časové etapě naštěstí nevznikl firemní skautský oddíl, protože v něm bych se nejspíše Jestřábem nestal...

Psáno v Praze 3.4.2018, zažito v různých finančních institucích v dávných dobách, protože dnes už jsou teambuildingy samozřejmě úplně jinde!

Prolejzačka podruhé

Aneb mydlili jsem se hlava nehlava - část druhá, vřavy válečné

U prolejzky za barákem jsme se scházeli nejen k bojům sportovním. Tady zpravidla začínaly i všechny naše války. S výjimkou tedy těch šutrákových. Ty vzplanuly většinou neplánovaně a překvapivě napadením jedné či druhé strany. Když se na Ostrově objevila obrovská díra pro základy sousedního obřího paneláku zvaného Kravín, stal se tento prostor něčím jako nárazníkovým pásmem na Golanském návrší. Kdo ovládal díru, byl pánem - více méně - světa. K pásmu se stahovaly nejen místní gangy. Kamení sice lítalo nejčastěji mezi naší partou a těmi divnými kluky ze Slepičárny, ale občas se objevili vetřelci z krajů vzdálených a zatím zdaleka námi neprozkoumaných - někdy přitáhli sígři ze Zahrad nebo ze vzdálenějších oblastí kolem Hájkovy ulice, mezi nimiž jsem sem tam zahlédl známou tvář z třetí základky, ale jindy přirozené spolužácké souručenectví šlo v těchto situacích stranou - šlo přece o bazální obranu NAŠEHO území. Nejdivnější bývaly party větších kluků z pro nás prastarého sídliště za mateřskou školkou (okolo dnešní ulice Podměstí). Náhodná setkání tohoto druhu probíhala většinou na dálku - my jsme respektovali, že jsou starší, oni jakoby ctili naše územní práva. Jejich postavy se objevily na horním konci díry, aby přehlédly situaci a zase tiše zmizely v divočině budoucí ulice U Jezu. Myslím, že takhle nějak vypadaly první kontakty mezi Pilgrims a východními kmeny Delawarů a Irokézů...

Kamenných bitev jsem si moc neužíval. Jak bych to.... no dobrá, jsem posera. Od té doby, co mě Kára z posledního patra mignul šutrákem do hlavy, dobře jsem si pamatoval, jaká to je šlupka... Takže podstatně více mne bavilo lítání s bubínkovým samopalem - plechovou replikou špagina z 2WW, v Hračkářství naproti kinu Lučan stál 24,- Kčs, mechanismus v plechovém zásobníku dělal slušnej brajgl, a tak nás v krutých bitvách proti fašistům bylo fakt slyšet po celém sídlišti. Tehdy, počátkem sedmdesátých let v době vrcholící studené války, to nikomu nepřišlo divné. Ale věřte mi, divné to bylo!

Pokud každé čtvrteční odpoledne trávíte v městské knihovně na válečném filmu, není divu, že zbytek vašich dní vyplní boj proti okupantům. Na ty sovětské střílečky jsme chodili povinně s družinou, ale samozřejmě, že nám to nijak nevadilo. Když si dnes promítnu, co jsem v osmi či desíti letech viděl za hrůzy, dost mě to děsí a nedovedu si představit, že bych na to nechal koukat svého dvanáctiletého syna. Mučení partyzánů, přivázaná těla na kmenech mířících do spuštěné pily, mlácení maminek esesáky před očima plačících dětí, frontové výbuchy a zkrvavené kusy těl.... To byl náš tehdejší filmový klub...

A tak jsem i cestou ze školy zastrčil do školní brašny ze strany pravítko jako anténu a hrál si na radistu či tajného agenta! V televizi mne rodiče k válečným filmům, a že jich bylo!, nepouštěli. Ale hrdinské seriály typu Čtyři z tanku a pes, S nasazením života či Nájdete nás na každom kilometri, to jsme stejně hltali všichni, takže pod prolejzkou stačilo jen rozdat jména. Samozřejmě, že na dračku šel nejvíce Hans Kloss... Byl žádanější než Janek z Rudého, o Gustíkovi nemluvě. Někdy Zdeněk s vypětím všech sil a naší pomocí vynesl ven i černě přetřený těžký kulomet! Dárek od otce důstojníka, fakt, věřte mi!! Byl přidělaný na provizorním stojanu, takže nejspíše se jednalo o zbraň vymontovanou z nějakého stroje na zabíjení. Tehdy se nad tím u nás na Ostrově nikdo nepozastavoval - civil ani důstojník lidové armády! Prostě před panelákem trůnil obrovský kulomet a kolem něj horda kluků v trenýrkách, co zkouší natáhnou obrovský závěr obrovské zbraně!

Blbý bylo, že nebylo nikoho, kdo by se dobrovolně přihlásil k protistraně a sehrál vojsko wehrmachtu! A tak jsme promýšleli taktické varianty útoků na imaginárního nepřítele. Někdy se obíhal panelák zleva, jindy zprava... Když pak jednou po vánocích v normalizační televizi pustili velkofilm Waterloo (sovětsko - italská koprodukce, režie Sergej Bondarčuk, takže ideologicky nezávadné!), bylo to příjemné zpestření našich válek!! Diktátor a hromadný vrah Napoleon vyšel z velkofilmu dost sympaticky, takže tentokrát všichni kluci z obou paneláků chtěli bojovat za Napoleonovu gardu. Já, snad nějakým vrozeným pudem vždy nenávidějící podobné kreatury, se prohlásil za generála Wellingtona, velitele protifrancouzské koalice. Bylo po vánocích, takže kolem popelnic spousty odložených smrčků. Stačilo olámat větve a už byla připravena kopí a píky, a já pořvával po zpovykané Napoleonově armádě: "Kdo vyplatí frantíky? Náš generál!!"

Po mnoha letech mne Klára vytáhla z Tuilerií a po Elysejských polích dovedla až k Vítěznému oblouku. Znala mou lásku k historii a chtěla mi udělat radost. S nechutí jsem prohlížel všechny ty obří desky oslavující diktátorovu cestu lemovanou hromadami mrtvol a myslel na prezidenta Havla, který tu před pár týdny pokládal obrovský věnec. Nu což, třeba se mu taky chtělo zakřičet - kdo vyplatí frantíky...? Ale spíš ne, tuším.

A tak někdy koukám na Matěje bojujícího s jakýmisi příšerami v Minecraftu, nebo poslouchám stesky kolegyň nad počítačovými střílečkami... A přemítám, co je horší - lítat se špaginem po sídlišti a střílet do "lidí",  nebo rozstřílet pár mezigalaktických příšer? A upřímně, než  realisticky vyvedené rozřezání partyzána ve školním kině, to raději přijít o všechny životy v Doomu #4! Mnohem složitější to mám s tím házením šutráků... Vidím party osmiletých kluků snažících se bez slitování trefit hlavu toho druhého. Jen proto, že bydlí v paneláku naproti. Obávám se, že náš druh to má v sobě takto nastavené od počátků světa jak podivné zahnívající slepé střevo. A je to tak a dělat se s tím nic nedá.


Zažito v žateckém Podměstí v letech 1970 - 1975 a v Paříži koncem tisíciletí, zapsáno v Praze 26.2.2018

Prolejzačka poprvé

Aneb mydlili jsme se hlava nehlava - část první, bitvy sportovní

Naše sídlištní klukovská parta měla radši tu prolejzačku za barákem. Ta druhá, u nás na Ostrově v žateckém Podměstí, mezi naším panelákem a tím předním, kterému se říkalo Slepičárna (snad podle toho, že si jej vystavěli družstevníci), nám připadala menší, a tedy určená pro malé děti. Podotýkám, že v té době jsme byly „velké“ děti mezi šesti a osmi lety. Prostě kovová prolézačka svařená kdesi v armádní dílně, tedy ta za naším barákem, byla mnohem vyšší, hlavně však disponovala předlouhou opěrnou tyčí a podivným navařeným kruhem na úplném vrcholku, který tolik lákal k prostrčení hlavy. Přísahám, že nevím o žádném oběšení, sraženém vazu natož o utržené dětské hlavě!

Vydupaný dolík v trávníku pod prolejzkou byl centrem veškerého konání nás kluků z druhého a třetího modrobílého paneláčku na Ostrově. Zde se v první fázi našeho dětství odehrávala většina našeho svobodného mimoškolního života. Od klasických kuliček po klukovské rvačky. Jako dnes si pamatuji pranici s mým tehdejším nejlepším kamarádem, Zdeňkem Matoušem. Drželi jsme se v kravatě, leč kamarádský ostych nám bránil v tom, abychom jeden druhého praštili. Když jsme se konečně pustili, oba jsme věděli, že ta rvačka naše kamarádství paradoxně zásadně upevnila!

Čas od času zalila naši část Podměstí chlebnatá vůně mláta vyváženého z pivovaru, který jako dobře opevněný hrad seděl na špici žatecké ostrožny. To ještě pod pivovarem stála prodejna U Sladkých a náklaďáky a trambusy v oblacích černého kouře sjížděly dolů Nákladní ulicí. V místech dnešního silničního obchvatu v té době totiž stále lákaly k prolézání sklepení polorozbořených statků.  V jejich zanedbaných zahradách dvacet let po vyhnání majitelů stále bohatě plodily majestátní hrušně. Na ostrůvku nad křižovatkou pod nekonečným schodištěm stoupajícím ke Kněžské bráně stál obezděný domek cikána řečeného Červená baretka. A z jeho dvorku se čas od času ozývalo táhlé vytí nešťastných psů. A když jste potkali starou cikánku známou pod jménem Fluska, nesměli jste se jí podívat do očí, protože pak by následovalo… no, proč by se jí asi tak říkalo Fluska?!

Když nás přestalo bavit stavět pískové hrady, začala doba sportovních bitev. Fotbalové stadiony jsme měli k dispozici tři. Na ten první, PŘED barákem, kde jednou bránou bylo klepadlo, a druhou šutrák vedle pouliční lampy, jsme záhy zanevřeli. Po pár výkřicích „nahraj“ se pravidelně otevíralo přízemní okno již zmíněné Slepičárny, aby se vyklonila nekonečně dlouhá soudružka učitelka Hronková (myslím, že své žáky celý život upřímně nenáviděla) a seřvala nás, že děláme bordel. Druhým hřištěm byl prostor ZA barákem. Tam se odehrála většina fotbalových mačů mých dětských let. S gumákem z hračkářství, který stával čtyři koruny. V pozdějších letech jsme už chodívali řvát až za prádelnu. To už většinou někdo dotáhl kopačák. Tamní stadion měl velkou výhodu – jednou jeho stranu tvořila sněhobílá zeď prádelny, na kterou šlo namalovat celou bránu. Samozřejmě, že míč končil často na ploché střeše, ale až na mne byli všichni kluci schopni svižně vyšplhat po hromosvodu a míč zachránit.

Fotbal zdaleka nebyl jedinou hrou, která vyplňovala náš volný čas. Začalo to koloběžkami, těmi zelenými, se skládacím mechanismem, který nikdy nikdo nepoužil. To ještě byly časy, kdy jsme drandili i po kočičích hlavách zaniklého Okurkového náměstí. Následovaly cyklistické závody kolem prádelny, na báječných kolech pionýr – tehdy tam nikdo nechodil, takže zraněných bylo málo. Jedno léto jsem také kreslil diplomy a organizoval běžecké závody kolem baráku. Nejvíce se ale hrála přehazovaná přes sušáky prádla, v níž jsem exceloval. Naopak zcela neúspěšný jsem byl v hlavičkované tamtéž. Pochlubit se mohu vlastními vynálezy řady sportovních her  – nejvíce se ujaly nápodoby basketu, Cinkaná a Trefovaná. Název byl odvozen od náhražky basketbalového koše. V pozdější době se na mnoha místech celého Podměstí hrál hokej s tenisákem – u nás na dlaždicích s prckama, po dostavbě paneláku zvaného Kravín se hrávalo na zadním hřišti na škváře, kdy šlo při každém golfáku o oči protihráčů. Hodně se hrálo na parkovišti za Moskvou. Ovšem největší davové mače se odehrávaly na parkovišti u jezu, za mateřskou školkou. Tam se svého času scházeli kluci z trojky i ze Švehlovky hned po škole, a hokej se mrskal, dokud bylo vidět na zašlý tenisák.

Samozřejmě, že nejen sportem živa je dětská duše. A tak lehce zapýřen vzpomínám i na hry, které organizovala sousedka Dobruška Lakotová, a do kterých nás vtahovala zcela genderově vyváženě… Tehdy jsem nerozuměl, proč trvala na tom, že princ se s princeznou prostě musí políbit. Ó, jak mě později, když princezna Irena Aschenbrennerová povyrostla, mrzelo, že jsem se tomu líbání v roli prince tak zarputile bránil. Starší Dobruška brzo ztratila o dětské hry zájem, a protože byla moc hezká, záhy jsem ji čas od času v různých koutech sídliště přistihl při líbání s nějakým klukem.

Když jsem po mnoha letech tlačil kočárek s nejmladší dcerou místy svého dětství, nechápal jsem, jak je možné, že se celý ten obrovský svět vešel na ty dva tři trávníky, na kterých jsme dokonce i stanovali (kluci spali ve vojenských spacácích svých otců, mně máma přinesla k pobavení všech partají peřiny). Díval jsem se do oken svých kamarádů – v přízemí bydleli Matoušovi, naopak až nahoře kluci Koudelkovi. O patro nad námi vědec Zuklín, který jednoho dne vyhodil do vzduchu málem celý barák. Místo okna svého pokoje, který přeměnil na slušně vybavenou laboratoř, tehdy zůstal černý obdélník. A my jsme dupali do šlapek svých pionýrů, abychom dohnali hasiče, takže jsem dorazil zrovna ve chvíli, kdy můj táta se sousedem vynášeli černou postavičku směrem k sanitce. Už si nevzpomínám na jméno technického talentu z domu za námi, který vymyslel první lanovku mezi domy. Během toho léta se nám jich povedlo natáhnout tolik, že prostor mezi baráky ožil mnoha z merkuru vyrobenými vzdušnými gondolami. Nemohl jsem se zasněně neusmát u jediného zajímavého okna z celé Slepičárny. Tady bydlela krásná Dáša, a zde jsme se někdy zastavili s Alanem, abychom jí pobavili svým vtipným ohňostrojem slovních hříček a něžných narážek. Dáša vždycky celá zářila, mám ovšem velké podezření, že jako řada jiných gympláckých spolužaček byla i ona zamilována do neodolatelného Alana. Ale to už je jiný příběh. Příběh jiných her, ve kterých jsem už hrál mnohem smutnější roli. 

Zažito v Žatci v letech 1965 až 1975, psáno v Praze 23.2.2018

Část gangu - zleva Zdenda Matouš, Milan Koudelka, dole leží jeho brácha Pavel. 

 Doba budovatelská - denně bylo vystavěno desítky garáží s nájezdy a nadjezdy... Kam se hrabe dnešní betonová lobby!!

 Pískoviště za barákem, to nejsou moje angličáky, já je nikdy neměl, takže jsem zaznamenal flotilu kámošů. Zajímavost - v pozadí se teprve buduje panelák posléze všeobecně nazývaný Kravín.

Pohled na žatecký pivovar okem uměleckého fotografa od zmíněné prolejzky.

(sejmuto přístrojem Corina/Pionýr za 120,- Kčs, film Fomapan 6x9, 17 DIN)

Pěna dní na počátku roku 2018

Přelom roku 2017 a 2018 slušně zvířil stojaté vody. A tak doteď na hladině všedních dnů stále popukává špinavá pěna. Nejen k té špíně mám potřebu se vrátit v několika poznámkách...

Tak ještě k těm volbám

Nakonec jsem se té vopičárny zúčastnil. Přestože jsem v řadách prezidentských kandidátů neměl žádného svého Přemka Sobotku nebo teplického držáka Kuberu. Ale moje spojka na ústřední výbor Pražské kavárny si mohla na sekretu zapsat čárku, protože jsem samozřejmě nakonec volil pana profesora. Tedy upřímně, nebyl to jen strach, že u Pecků dostanu za konzervativní uši, ale v první volební den mi v práci moudrá kolegyně řekla, že moje zásady jsou na hovno (ona by tedy slovo hovno nevypustila z úst, ale v podstatě to tak vyznělo). Že mám sice ve všem pravdu, ale jít k volbám je to nejmenší, co proti té kreatuře - aspoň - mohu udělat! Tak jsem volil profesora, co by se hodil k těm barákům nad Prahou. Nesměl by ovšem moc mluvit... No, je to pryč, tak zase za pět let. A bude hůř, věřte mi!!

Vůbec k přímé demokracii

Pořád vedu svou soukromou válku proti všem těm bloudům prohlašujícím přímou demokracii za záchranu proti všemu - tradičním stranám i Babišovi, drahotě i teplému pivu. Pouštím se do marných diskusí, hrozím, prosím, argumentuji... Bohužel, sám vím, že je to boj z nejmarnějších. Protože když tohle téma nahrne do jednoho pytle populisty, nácky, komunisty i mladé radikály bořící starý podlý svět, prostě se tahle kontrarevoluce povede. Proč kontrarevoluce? No, protože do propasti se řítí to, co nás díky všem těm klukům z devadesátek řadí k té lepší straně glóbu! Ještě to možná není vidět ve zcela jasných konturách, ale už je to tu. 

K hlídacím psům demokracie

Koncem devadesátých let za dob mého parlamentního zpravodajcování byla vděčným novinářským tématem nízká cena fernetu v parlamentním bufáči. Při nedávné reportáži TV Nova jsem zavzpomínal na tehdejší kolegy novináře. Blbé a hloupé tak, že neuměli vyjmenovat členy vlády, ale zato jim perfektně šlo fernetově masírovat národ. I teď sličná absolventka jedné z přemnoha kateder mediální komunikace spíchla reportáž o poslaneckém rekreačním zařízení - samozřejmě dle komentáře  v chudé obecné češtině - superlevném paláci s vlastním tenisovým kurtem.  Jen ať národ vidí, jací jsou ti zástupci lidu svině. Ve skutečnosti, která nešla zamaskovat ani účelovou kamerou, se jednalo o něco hodně podobného podnikovému školícímu středisku z konce osmdesátých let. Holt lidu je třeba předložit pravidelných pět minut zběsilé nenávisti i v této vykloubené době. 

Ovčanstvo pokorně čekající

Mně, člověku donedávna odpovědnému za podklady a odpovědi k šetření regulátorů vyvolaných stížnostmi klientů naší banky, už dlouho vrtá hlavou ten šílený nepoměr. Například si pamatujte, milí klienti všech těch zduřelých bank, že jakoukoliv informaci vám nestačí poskytnout, ale ještě je třeba ji doručit, a to na trvalém nosiči, a povinně prokázat dostatečné úsilí k dodání do sféry doručení... Ale když vám vyexpiruje Krndina lítačka, nepřijde vám ani esemeska. A tak jsem loni platil osm stovek za jednodenní zpoždění, přestože roční MHD tehdy stála čtyři a půl tisíce. Za takto nastavenou sankci by jakoukoliv banku vypálilo policejní komando ještě téhož dne!! Původně jsem chtěl pokračovat lkaním nad nekonečným čekáním v bacily zaflusaných čekárnách u lékaře. A to v časech superrychlých plateb telefonem a elektromobilů lítajících po oběžné dráze. Ale svou dávku sprostých slov jsem už vyčerpal!!

Uber nebo přidej!

Nápis "Nelegální podnikání za podpory státu" na okně pražského taxíku mne upřímně pobavil! Světově proslulí zloději se dovolávají ochrany toho státu, který ojebávají už tolik let. Copak stát, ale  hlavně nás a hosty z celého světa! Tato situace je prostě neopakovatelná. V dějinách kapitalismu se ještě nestalo, aby se neúspěšná konkurence všemi silami nesnažila okopírovat či aspoň napodobit úspěšnější podnikatelský model. Možná mi neuvěříte, ale já jsem žádným sdíleným dopravním prostředkem fakt ještě nejel! Jsem asi blbej, i když všichni kolem mne už normálními tágy nejezdí. Měli by si mne tedy ty standardní dispečinky hýčkat. Ovšem problém je už jen s mým přáním poslat mi vůz s platebním terminálem. Takže ptát se, proč ani největší klasické taxislužby nenabízí obdobnou aplikaci včetně možnosti telefonem rovnou zaplatit, to je marný, marný, marný... Proč asi? A tak premiér bez důvěry, kterému se daří více než úspěšně likvidovat drobné živnostnictvo, spolu se svou primátorkou slibuje zlodějům, že je ochrání. Tak jestli tohle není chucpe...?

Dopisy z Čech

Náš národ čas od času proslaví nějaký ten dopis. Kdysi to ale byly vzkazy národu, od Listů z Kostnice Mistra Jana až po Tigridova Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Na druhém konci osy úctyhodnosti pak polehávají podivné výrony směřující z Kotlinky ven. Portfolio je mohutné, od dopisu 99 pragováků po ponížené stížnosti do Bruselu v letech devadesátých. Toto portfolio nedávno rozmnožil dopis 100 pravověrců Svatému otci do Vatikánu. Řekl bych, že mi do toho zas tak moc není, ať si to katolíci vyřeší na nějakém off-situ. Ale jak si zachovat odstup ve státě, kde hlavním argumentem proti vrácení kousku ukradeného majetku církvím jsou církevní tmářské rozsudky staletí staré, ale nad nedávným bonzáctvím premiéra národ mávne rukou!?

Hnojná relativizace
Když už jsem okrajově zmínil primase českého, připomnělo mi to probíhající disputaci na téma - smí se jednat s krvavě zapáchajícími partajemi, když jde o konečné dobro? Zůstane svině sviní, i když se s ní sejde bílý rytíř? Má odpověď - se zlem se nejedná! Nejen proto, že nikdo z nás si není jist aktuálně nastavenými parametry dobra. Zítra mohou být zcela jiné (slovo referendum bylo počátkem devadesátých let téměř sprostým slovem! neboť co byly ty komunistické volby? nebyly vlastně takovým téměř stoprocentním referendem?). Tím nejednáním ovšem myslím politická jednání. V těch není možné se nezahovnit. Na druhou stranu chápu argument, že nelze vyloučit z diskuse žádnou část národa, tedy liberálové, chcete-li, použijme spojení - žádnou část společnosti. Jenže takovou diskusi či argumentaci by neměli vést politici, ale intelektuální elita - tedy právě třeba český primas. Jenže znáte to o té holi...

All we need is Love!
Jo, ti katolíci mě teď navedli na nedávný zážitek! Aspoň nebudu končit v pesimistickém tónu. To bych nerad, protože pesimisticky se vůbec necítím! Osud tomu chtěl, že minimálně jednou ročně se octnu na mši svaté. V tom venkovském kostelíku se mi vždy honí hlavou nejrůznější věci. Samozřejmě vzpomínky a lítost nad sebou samým, protože ti, co odejdou, si kus nás berou s sebou. Pak se ve mně mísí lehký úsměv a nadhled pražského kavárníka nad tou přímočarou manipulací,  proti úctě a pokoře před hlubinami víry a mosty touto vírou postavenými přes tisícileté propasti času. A pak lítost kovaného ateisty - proč zrovna mně není dáno víry, a jistota s tímto pocitem spojená, že můj svět tak není úplný. Jenže letos mi to došlo!! Vždyť kolikrát už jsem slyšel či četl, že Bůh je láska! Kolik lidí mi to už tvrdilo! Od Lennona, přes žateckého děkana Svatka, až po pátera Halíka! Láska? Tou jsem nacucanej jak zahlcenej karburátor našeho dávného Sršáně 1000MB! ...
Pak tedy Boží milostí přetékám a vše je v pořádku.

V Praze, 18.2.2018