Hronov 2016 - o divadle

Jsem možná příliš tolerantním všeobjímajícím fanouškem prskajícího kotlíku amatérského divadla. Rozumím Radovanu Lipusovi, proč tvrdí, že amatérské divadlo bez výzvy a poslání nemá smysl. Jak ale hledat tu výzvu a ten smysl? Rezignovat na konvenční činohru? Na vyprávění příběhů? Možná cizích, ale kdo pak převypráví příběhy vlastní? Má smysl studentská alternativa či do sebe zacyklená postmoderna?  Jak to hodnotit, když to neochutnám… A pak ten pověstný Císařův kontext! Před deseti patnácti lety bych panu profesorovi nejspíš nerozuměl. Za ty roky, co sleduji vývoj obecný, ale i vývoj konkrétních divadel, jsem zjistil, že někdy dokonce zájem o „Kontext“ převáží nad zvědavostí bytostně divadelní. Dříve striktně odmítaný Kámen mě mrzel zrušeným představením, naopak náhradní Zmatkaře z Dobronína by nejspíše nezachránil ani kontext jiné přehlídky či kontext sousedského divadla. Nebýt dalších kontextů, neznal bych Doubkovu hole má, Gulka či Boudu bratří Formanů. Nezajímalo by mě herecké Rádobydivadlo, vypravěči z Karolinky, míjely by mě přepečlivě stavěné činoherní konstrukce přátel z žatecké Opery ťukajících znovu a znovu na nové a nové stropy, ale nejspíš bych přehlédl i mně milé Tyláky z Rakáče generující jednu hereckou hvězdu za druhou. A když se minu s Relikty hmyzu, netřeba se rmoutit, vstanou noví dr. Krásové a Puchmajerové!

Přes smysl a kontext postupme na třetí schůdek, jenž zove se „Emoce“. Byl-li bych letos tázán na nejlepší představení, musel bych odpovědět na jinou otázku – co bylo mým největším zážitkem? Představení souboru Buddeto! zapadlo do mé virtuální trilogie generačních výpovědí nabitých emocemi. Tou první bylo skvělé představení Fucking Generation, na něž jsem se procedil před lety do sálu Slávie (a poprvé se zde setkal s Johanou Schwarzovou, se kterou od té doby při každém divadelním setkání vnitřně bojuji). Osobní srdcerváčství tehdejších damáků utahaných celodenním flámem (poslední představení skrečovali pro všeobecnou ochablost) mě zasáhlo na solar. Poprvé jsem se setkal s divadlem za hranou stylizace, s divadlem nepředstíraných otevřených ran. Druhým dílem této mé osobní trilogie bylo po letech představení odrostlých absolventů zušky ze souboru Jednabáseň – A teď tu tvou slabomyslnou…  Ani tentokrát nebyl sehrán příběh. Ale osobní svědectví jednotlivých protagonistů nakonec příběh složilo. Příběh ubližování a samoty uprostřed davu. Ani soubor Buddeto! letos ve své hře Rytíři nízkého stolu nepředvedl „velké“ divadlo. A i když došlo na demonstrativní herectví, mladý „Donutil“ sám sebe vzápětí shodil. Ale hlavně odehrál příběh „zlobivého“ dítěte jednou provždy ocejchovaného. Hrálo se prostě o nelítostném boji rytířů jídelního školkového stolečku s nebezpečenstvím hnusného okolního světa. Mladí herci v jednotlivých kapitolách uvozených názvy z dávných eposů se každý po svém dřevěnými meči utkávali s traumaty, s nimiž se s postupujícím věkem čím dál více vypořádáváme tím nejdebilnějším konstatováním – museli jsme si tím projít všichni! Ano, Rytíři nízkého stolu pro mne byli letos zcela největším zážitkem vyfutrovaným emocemi po okraj. Představení se nakonec dostalo i do zajímavého kontextu, ale ten si nechám pro sebe a pro ty, jimž facebook krade duši.

Ze shlédnutých třinácti představení bych se měl zmínit minimálně o šesti. Tak to nějak raději prosejeme. O Ušubrané jsem se již zmínil v díle manipulačním. Čisté, čisťounké představení plné sprostých slov. Zdá se mi, že kvalita zuškových a post-zuškových produkcí v posledních letech celkem zásadně roste. Povídali jsme si o tom v Čapkárně a padl názor, že je to (mimo jiné) důsledek toho, že dorůstají nové a talentované a poučené učitelky a učitelé dramatické výchovy. Tak pánbů zaplať!

Zmínil jsem také Relikty hmyzu a jejich F.Racka. Mám rád takové divadlo, míchající sdělení a prožitek, symboly a scénickou hudbu, provokující účelně i bezděčně. Takto rozmixovaná Faidra stejného souboru mne před pár lety hrozně bavila. Tentokrát jsem se nechytal. Bylo toho na mne nějak moc. Vykrádáme Rusa, tak tam musí být vodka, panenka bez nohy, svíčky a všechny tyhlety tretky. Možná jsem starej a to vykrádání Čechova povýšené ještě tím, že vykradený Treplev navíc vykradl monology Trigorina, se dotklo mé ješitnosti? Bránil bych se, že když už kácí modlu, tak výsledek by tomu měl odpovídat – zesměšnění jůtuberů, již stejně směšných, mi připadá jako hodně nepatrný a zanedbatelný cíl.

Kateřina Vejrostová! Krásný přelud, jenž se mihl velkolepou freskou inspirativního představení HRA-NIC-e. Režisér Lipus s dalšími osobnostmi připravil v Broumovském klášteře za peníze místního osvíceného donátora krásné představení. Prvních deset minut jsem měl strach, že se bude jednat o jednu z řady jakýchsi férií k jakémusi tématu či místu. Naštěstí se tak nestalo, a i když se režisér Lipus nebránil použít řady cíleně manipulativních postupů vyvolávající tu dojetí, tu smích na přesně těch místech, kde je chtěl mít, nechal jsem se jím vodit jak malé děcko. Jen ten optimistický závěr mi neseděl – to vyhánění a drcení osudů konkrétních lidí je příliš strašidelné, a je příliš málo pravděpodobné, že by se nemělo už nikdy opakovat. Inu, dobrá, jenže v příštím životě se stejně potkám s Kateřinou Vejrostovou!

Jako stará konzerva bych se od politických agitek souboru Teď, nádech a leť měl snad štítivě odtahovat. Jenže kruh se někdy uzavírá a pak se potká konzervativní slitovnost a odpovědnost s mladickou touhou měnit svět. V loňském roce mne silně oslovilo představení Kábul…, které jsem naštěstí před Hronovem viděl ve Studiu Paměť. Zde došlo ke kongeniálnímu prolnutí děje, atmosféry a místa, a před asi osmi diváky bylo sehráno krásné představení. To se ovšem v Čapkárně nepodařilo zopakovat. Byl jsem zvědav, jak vyjde druhý pokus s letošním představením Slepice není pták, Ukrajina není cizina. Přiznejme si, že se v zásadě nejedná o divadlo, ale o řetězec svědectví z aktuální válečné zóny východní Ukrajiny ozvláštněný zpěvem ukrajinských lidových písní, vařením boršče a ilustrativními scénkami. Jenže hned se musím přiznat, že na mne to zafungovalo a vůbec mi nevadilo, že inscenátoři se moc nepárali s nějakou srozumitelností či znělou jevištní řečí. Ukrajinská herečka, která podle mne odtáhla celé představení, se svým civilním projevem byla tak autentická, že její sdělení bylo drsně čitelné i bez znalosti ukrajinštiny.

Tak už dost. Těším na příští žatvu, ať už to bude v Hronově, nebo někde jinde…

Hronov – Praha, 12.8.2016

Hronov 2016 - o konzumaci

Vzpourou hladových deprivantů by se dala nazvat letošní vítězná revoluce seminaristů proti hromadnému stravování. On vůbec ten nápad vydávat jídlo z várnic ve stanu od počátku vypadal dost mimoidně. Je zvláštní, že hronovským organizátorům to zvláštní nepřišlo. Blbý je, že zvláštní jim nepřišla ani očekávatelná kvalita jídla – jak napsali revolucionáři: syrovou rýži, štěrkové rizoto a bezmasé maso si rozvracet nedáme! Zaplatils předem, tak žvýkej! Inu, jeden ze symptomů svědčících o tom, že Hronov je národní přehlídce už několik let příliš těsný.

Před dvěma lety jsem se pustil do disputace s mně velmi milou Alenou Zemančíkovou. Naše třenice (o níž se paní Alena nejspíše nedozvěděla!) se týkala její teze, že ódeesácký kapitalismus v Hronově selhal. Letos byl termín modifikován na selhavší český kapitalismus (no bodejť by v i-netovém Referendu tuhle tezi nerozmázli přes několik nadpisů!). Paní Alena je velice moudrá dáma, navíc má bezesporu pravdu v tom, že iracionální odpor domorodců proti festivalu je pro nás, natěšené návštěvníky Hronova, velice iritující. Ovšem vinit z hronovského úpadku jakýsi český kapitalismus (to zní jako lidová demokracie!), to mně, přesvědčenému objektivistovi, připadá víc než přitažené za vlasy.

Kapitalismus funguje v Hronově, jako kdekoliv jinde. Ovšem zatímco v Karlíně prodáte i namazaný chleba s máslem, a v Krymské k tomu chlebu ještě přidáte hipsterský příběh, v Hronově, zapadlém újezdě tisíc verst od Stolice, to klopotné úsilí a upachtěná snaha vzbuzuje tu soucit, tu pobavený úsměv. A tak plandáte mezi ochotnou a usměvavou obsluhou v Čapkárně trpělivě čekající, až dopijete devátou lahev sektu, a otrávenou prodavačkou v pekárně nadávající na frontu, která by se bez festivalu nevytvořila. Blanice, která dorazila po několikaleté přestávce, se hodně divila, proč pořád dřepíme v Čapkárně a nevyrazíme někam jinam. Ale kam??

Prastará Hulcova představa o pouličním divadle doprovázejícím oficiální program známá jako Hron-Off se časem podivně zmršila do jakýchsi lidových slavností, kterými ve funkci vytrvalá paní starostka chlácholí spoluobčany. Pamatuji liduprázdný park, ve kterém jsme kdysi trávili krásný čas v disputacích s K., pozorujíce hloučky seminaristů a hartusíce na starostku, proč do parku nepřizve alespoň jeden stánek s párky a pivem… Dvě tři sezóny se pak v parku objevovala ojedinělá divadelní produkce – pamatuji třeba legendární představení Vajce pražských Vosto5 i Bílé divadlo z Ostravy. Poslední roky jsou tzv. doprovodným programem divadelního festivalu rockové či folkové festivaly místních kapel či obdobná obskurní vystoupení. Park Aloise Jiráska je zaplněn stánky všeho druhu a hloučky zadumaných či trénujících seminaristů vystřídala místní omladina trénující konzumaci a opilecký řev. A hned má domorodec další důvod nemít rád festival, protože je to jenom bordel.

A tak až na ten kolaps českého kapitalismu nejde s Alenou Zemančíkovou nesouhlasit. Ten podivný pocit, že nejsme v Hronově vítáni, nenapraví ani trička hronovských techniků s nápisem „Máme rádi Jiráskův Hronov“, ani pofňukávání paní starostky. Národní vrcholné mezidruhové přehlídce amatérského divadla je prostě Hronov dávno malý. Mnozí si to již přiznali. Jedním z důvodů hronovského kapitalistického klopýtání je to, že se v posledních letech toto zapadlé městečko stalo fakticky předměstím Náchoda. Moc by to dřelo, pokud by se Jiráskův Hronov posunul o pár kilometrů?

Asi jo…. Tak naskle příští rok. A neobjednávejte si stravu! Kdo ví, co hronovští vymyslí tentokrát!

 P.S. Uherské Hradiště se po dobu LFŠ dokáže postarat o šest až sedm tisíc účastníků. V roce 2015 se počet ubytovaných na JH radikálně snížil na 161 lidí…

Hronov - Praha, 9.8.2016

Hronov 2016 - o komunikaci

Velice nerad se vtírám. Čím jsem starší, tím větší s tím mám problém, a to ve všech směrech. Poslední dobou mě nejvíce mrzí, že při všech těch mejdanech a firemních akcích a večírcích propadám ve všech pokusech se socializovat. Tedy vlastně nepropadám, já se ani nepokouším o navázání sebemenšího kontaktu - což mi těžko uvěří ti, kteří v diskusích čekají na můj nádech, aby mi mohli skočit do řeči. Je to začarovaný kruh, protože pro své okolí se tak stávám nerudným starcem cucajícím kdesi na kraji barového pultu svou irskou s pohledem upřeným do stolu či maximálně do výstřihu barmanky.

Rozhodl jsem to změnit tam, kde mě to baví - uprostřed těch, co mají, či předpokládám, že mají, stejný záměr, tedy užít si divadelní přehlídky. A tak jsem letos oslovoval a zastavoval a pokládal otázky a vysvětloval... Především jsem porušil letitou zásadu, že na Problémovém klubu vystoupím vždy jen jednou za deset let! Doposud jsem měl dva zářezy za sedmnáct let. S letošním příspěvkem bych si tedy vyčerpal příděl až do roku 2028. Tohoto breakpointu bych se ale taky nemusel dočkat. Takže nic - těšte se teoretici, za rok sedím mezi Bergmanem a Zemančíkovou!

Mimo svého diskusního příspěvku na pécéčku jsem postál s Milanem Strozerem a prohodil pár obecných vět. Po pécéčku, na kterém jsem se opřel do inscenace souboru Relikty hmyzu, jsem na několik hmyzáků narazil před divadlem - takže jsme to téma ještě doprobrali. Extrabuřtem budiž dvě věty vyměněné s Laurinkou, tedy herečkou Sabinou Laurinovou, byvší frekventantkou hronovských seminářů. Otec, režisér František Laurin, je pravidelným návštěvníkem Jiráskova Hronova. Do komunikačních zážitků ale počítám i tradiční povídání s milou obsluhou v Čapkárně. Poslední večer v Tritonu jsem si skoro hodinu povídal s  Miroslavem Urubkem, dvorním hercem slavného karolinského Martina Františáka. Příjemný zážitek. Nezpochybnitelným vrcholem večerů naší malé výpravy bylo setkání po letech s Jožou Krasulou - probrali jsme věci vážné i nevážné, v paměti ten večer ovšem bude zapsán jako výbuch strašné srandy.

Takže za rok!! Ještě se mi budete vyhýbat!

Hronov - Praha, 8.8.2016

Hronov 2016 - o manipulaci

Přemítat o manipulaci na divadle mne poprvé napadlo hned při druhém shlédnutém představení v úterní podvečer. Dvě dívky z jaroměřské zušky v krátkém divadle poezie umně spojily Erbenovu poetiku lidových říkadel s explicitními sprostonárodními veršovánkami posbíranými K.J. Obrátilem. Při prvním "mrdání" jsem se ještě zarazil. Pak už jsem se jen chechtal jak blázen. Stejně úlevně, jako vedle sedící jen o pár let mladší mánička. Když se dáma v letech poněkolikáté na nás pohoršeně obrátila, napadlo mne, zda bych se tak chechtal, kdyby se mnou představení hemžící se "čuráky" sledoval i můj jedenáctiletý synek. Pointa krátké hříčky spočívala v tom, že ty dvě panny na senách se jen štajfovaly, která že to má bohatší erotické zkušenosti. Přemýšlel jsem pak o tom, jak jsem manipulován a ubíjen slovy bez hlubšího významu, či vyfutrovanými významem domnělým (jen to vezměte - sluníčkář, klausovec, havloid, kavárna...). A jak mne pak úderné jednoznačné vyjádření rozhodí. Pokusím se to změnit aspoň v dosahu mých sdělení!

Hned druhého dne dopoledne na mne vytáhl Radovan Lipus ze své režisérské krabičky nástroje, jejichž manipulativnost byla až prvoplánová. Jenže představení HRA-NIC-e bylo tak umně vystavěné, že jsem se nechal vést za ruku, jak starej naiva. A ještě posmrkal dva kapesníky.

Na opačné straně stojí představení souboru Relikty hmyzu. Jejich F.Racek mě prostě svou manipulativností odradil a nepustil do hry. A to přitom bylo předváděno divadlo mému vnímání tak blízké. A co říci o politické nástěnce souboru Teď, nádech a leť? Byl jsem chytře zmanipulován vršícími se fakty, nebo jsem se prostě jen dojímal nad osudem lidí uprostřed zbytečné války? (ke všem představením se ještě zběžně vrátím v části věnované jen a jen divadlu).

Jistě by bylo fajn diskutovat o tom, kde končí manipulace a začíná imaginace a jaký je vlastně mezi nimi rozdíl. Nejsem divadelním vědcem, takže to moc neřeším a rád se nechám (s)vést, a nerad odradit. Když Ve smečkách sestupuji do suterénu, nečekám, že osiřím na irském západě, v jiném sklepě v Dejvicích těžko očekávat, že za dveřmi najdu mrtvého racka na břehu jezera kdesi v nekonečné ruské rovině. Jen se těším, že celá ta účastná divadelní banda na mne vyzkouší vše, že ber kde ber mne strhne na svou stranu. A pro mne máte vy všichni mně milí amatéři v tomto stejnou startovní čáru. A jen doufám, že častěji budu sveden, než podveden.

Hronov - Praha, 8.8.2016

Od Vajcete ke Kolonizaci

Představení Kolonizace divadla Vosto 5 v divadle Archa, 7.6.2016

Námět a scenário: Jiří Havelka + Petr Prokop

Režie: Jiří Havelka

Produkce: Petr Prokop a Vosto5

Kolonizace by bez Archy nebyla. Sami autoři označují představení za site-specific. Myslím, že ždímání všech technických možností moderní Archy bylo pro celý inscenační tým tou nejnapínavější fází přípravy Kolonizace. V Arše hraje strop, technický most, zdi, ale i podlaha. Průhledy do techniky suplují motory hvězdoletu, zdi sálu se mění z jednolité stěny uzavřeného vajíčka – místa zrodu příští civilizace – v galerii rodících se organismů. Divákům nad hlavami předuní technický most, aby vzápětí nasimuloval umělou atmosféru skvěle zahranou vodní tříští. Zásadní roli hrají světlené efekty, samozřejmě. Dovnitř obrovského vejce se astronauti dostávají za realistického jiskření plazmové rozbrušovačky. A do sluchátek se divákovi hrne změť zvuků včetně komunikace posádky…

Autoři představení se hrdě hlásí k československým sci-fi komiksům, na kterých v sedmdesátých letech vyrostla moje generace. Malý Bůh a Kruan, nepříliš zběhlým perem malovaná Rudá planeta a další, se objevovaly týden co týden především v Ábíčku. V době komiksového temna to pro naše chlapecké období byla živá voda. Ale včerejší večer mi připomněl i díla mé doby adolescentní – Lemovo vrcholné dílo Solaris, ve kterém se obešel bez hvězdoplánů či mraků Magellanových, či na Piknik u cesty bratrů Strugackých. Myslím, že z těchto reminiscencí je zřejmé, že mne představení prostě muselo bavit. (Alane, bavilo by Tě moc! – sakra, nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovala Tvá vesmírná společnost kooperující s mou Sitrou Glading…?!)

Slabiny? Možná příliš dlouhý „rozhlasový“ úvod. Tedy dlouhý pro ostatní Běhounkem nepoznamenané diváky. Já si to užíval. Od mého doprovodu zaznělo několik dílčích výhrad – Kláře se nezdálo, že to ohromné množství energie a nápadů do představení vložených mělo vždy odpovídající výsledek. Ano, automatický průzkumník mohl vypadat více emericky, na druhou stranu takhle vypadal více ábíčkovsky…  Ano, u astronautů pohybujících se ve vychytaných skafandrech nešlo někdy poznat, který právě mluví. Na druhou stranu zcela realisticky působící skafandry hrály samy o sobě – reakce automatického ochránce například na tlumení životních funkcí a jejich startování byla přesná. Málokdo si asi všiml důležitého momentu, kdy v průběhu děje bylo zdůrazněno, že jeden z týmu má možnost ovlivňovat ochránce, a tím životní funkce, ostatních. Zajímalo by mě, kolik lidí si tuto drobnost uvědomilo v překvapivém závěru. Protože pro ten byla tato informace podstatná.

Dalo by se povídat o jednotlivostech představení, o dílčích efektech. O pohybu astronautů mezi statickým, či mírně se přelívajícím publikem, které se stalo nepřítomně neviditelným. A svítící náramky tento přízračný efekt jen umocňovaly. O překvapivém závěru, ve kterém autoři využili zajímavého, téměř sociologického, efektu rozdělení publika. Což pamětníci zažili kdysi u slavného „Vajcete“, tehdy ještě mladé amatérské Vostopětky. Stáli jsme s Klárou v opačných skupinách a kulili na sebe oči přes závěrečnou scénu, abychom vzápětí propukli v patos uvolňující bouřlivý smích. Ale to už je dost na to, abych případné další diváky nepřipravil o radost z představení – zkuste sehnat lístky na další čtyři reprízy 15. až 18. září. A pokud se zadaří, budete jako já zírat, z kterého rohu vykoukne Ripleyová s plamenometem!

Praha, Archa, 7.6.2016



FOTOBLOG - Ke kořenům české státnosti

První výprava na levý břeh Vltavy se snad ani nedá nazvat výpravou na periférii metropole. Celou cestu dlouhou více než 16 kilometrů jsem se totiž pohyboval nad severní hranicí Prahy. Jen při návratu z Únětic zpět do údolí řeky jsem několik kilometrů kráčel po hranici mezi katastry Suchdola a Roztok. Proč tedy takový výpad za severní hranici? Inu, při předchozí cestě mě nadchla po tisíce let osídlená ostrožna Zámka. O řivnáčské kultuře původního hradištního osídlení před více než pěti tisíci léty bude ještě řeč. Na závěr své historické role v šestém až osmém století byl trojúhelníkový prostor sevřený mezi Čimický a Drahanský potok a skalnatý sráz do Vltavy osídlen slovanskými kmeny. Mohutné a snad i nedobytné hradiště, které bylo jedním z hlavních center tehdejšího osídlení pražské kotliny, bylo postupně opuštěno a váha osídlení se přesunula na Levý a Pravý Hradec (více viz předchozí díl Fotoblogu). A tak vedle spojitého "obcházení" Prahy jsem tentokrát byl motivován především přáním podívat se na další místa, kde se rodila česká státnost. Kde jsou kořeny budoucí moci malého a nevýznamného kmene Čechů, který se během jednoho století stal hegemonem v české kotlině.

 

Výprava za severní okraj Prahy začala návratem na Horní libeňské nádraží. Při velké povodni v roce 2002 jsem zjistil, že odtud se nejsnáze a nejrychleji dostanu do centra města. V současné době už nádraží využíváme jen výjimečně. Tentokrát jsem využil přímého a rychlého spojení do Roztok.

 

Tyhle kvetoucí stromy za skleněnou stěnou nádražní haly jsem viděl sázet na jaře 2004 před pražským mistrovstvím světa v hezkém menšinovém sportu - ledním hokeji. Dostal jsem se tehdy na semifinále jen díky vyřazení českého týmu od Spojených států - vlastník vstupenek na očekávané a pro český tým "jisté" semifinále odmítl jít, takže jsem přijal nabídku a viděl na vlastní oči souboj našich, tedy U.S.A., s hledištěm mohutně podporovanými Švédy. Myslím, že jsme tehdy prohráli. Nejsem si jist, pamatuji si jen, že v celé hale jsme byli asi jen čtyři, co fandili Američanům...

 

Pamatujte si, že na roztockém nádraží si můžete v nádražní hale na cestu půjčit knihu!

 

Roztocký zámek vznikl z vodní tvrze vybudované zde ve 13. století. Předloni jsme jej prošli za znuděného synkova nezájmu. Ale v prvním patře stále dokola pouští hezky udělaný dokument o vývoji od tvrze k zámku, a užijí si tu i milovníci všemožných modelů historické stavby. Jinak picoška přes ulici je typický model "pizza jako u nás, ceny jako v Praze". Ale nově otevřená hospoda dole na křižovatce vypadá sympaticky!

 

Cesta v oblouku řeky kolem přívozu, klecanského jezu a zdymadla, kolem připravované hranice pro pálení čarodějnic, a za toho nádherného počasí, byla opravdu příjemná. Sem tam člun či lodička a na druhém břehu impozantní skála stojící v cestě řece pod hradištěm Pravý Hradec. Místo a existence opevněného protějšku významnějšího bráchy na levém břehu, tedy Levého Hradce, bylo potvrzeno nedávno, až na přelomu tisíciletí. Pravý Hradec byl opevněn a osídlen až v devátém století, tedy v době, kdy na významu rychle ztrácelo již zmíněné hradiště Zámka. Dvojice Levý a Pravý Hradec nejspíše tvořila zásadní mocenskou jednotku rodícího se státu ještě před přenesením centra vlády na ostrožnu Pražského hradu. Ve dvojici dohlížela na významnou obchodní stezku kopírující údolí Vltavy a blízký brod. V obou případech se jednalo o mohutná mohahektarová hradiště.

Odbočkou za ohybem řeky jsem začal stoupat na náhorní rovinu rozbrázděnou erozí - v tomto případě Žalovským potokem. Lze celkem se značnou jistotou tvrdit, že rozptýlené osídlení je v tomto úzkém a vlhkém údolí rozsypáno na více méně stejných místech více než 1100 let.

 

Akropole spolu s předhradím Levého Hradce zabíralo na rozsáhlé ostrožně plochu o velikosti téměř sedmi hektarů. Terén byl dokonale využit k vybudování opevnění, takže i mezi akropolí a předhradím bylo využito terénní deprese. Předhradí tak v případě útoku opravdu dokonale akropoli chránilo.

 

Dominantou prostoru bývalého hradiště Levý Hradec je kostel sv. Klimenta. Založil jej kníže Bořivoj po návratu z Velké Moravy od Metoděje dlícím na Svatoplukově dvoře, již s nabytou křesťanskou vírou. S knížetem se vrátil i první kněz na území Čech jménem Kaich. Je tedy zřejmé, že kostel sv. Klimenta je prvním křesťanským svatostánkem na českém území. Ovšem informační tabule tuto skutečnost ještě trochu přikrašlují o malou nepravdu. Na Levém Hradci nejspíše nestojí nejstarší kamenný kostel v Čechách. Tady byl celkem logicky nejdříve vystavěn kostel dřevěný. I základy rotundy svou mohutností a dalšími archeologickými zjištěními (například nálezem základního kamene, což je zvyk let mnohem pozdějších) posunují kamenný kostel až někam do druhé poloviny desátého století. A zase v předstihu anoncuji, že následující, poslední pěší výprava této sezóny, logicky musela směřovat opět daleko za hranice metropole, až na Budeč, kde stojí rotunda, nejspíše opravdu nejstarší kamenná stavba v Čechách.

 

Přemyslovskými knížaty vybudované hradiště (zde pohled na model hradiště od východu - vlevo zářez Žalovského potoka, vpravo sráz do údolí Vltavy) využilo typické polohy na ostrožně. Okolí Vltavy takových míst nabízelo řadu. Na modelu je v pozadí vidět kopec Řivnáč, kde v pozdní době kamenné stálo další hradiště - dle vykopávek na tomto území byla pojmenována celá jedna kultura - řivnáčská. Jednalo se o kulturu malých vrcholových i rovinných hradišť především západně od Prahy. V době prvních Slovanů na našem území už byl nejspíše v terénu nerozpoznatelná - její stáří je téměř tři tisíce let př.K., doba trvání téměř dvě stě let. Úctyhodné období, leč mezi řivnáčskou kulturou a prvními Slovany je časový rozestup o více než dva tisíce let větší, než mezi Bořivojem a námi. Levý Hradec záhy přestal hrát úlohu politického centra, již na přelomu devátého a desátého století se centrum kmene přesouvá na pražskou ostrožnu. Leč po celé desáté století, a nejspíše i podstatnou část století jedenáctého, byl Levý Hradec jedním z nejdůležitějších opěrných bodů kmenového území Čechů. Snad sehrál jistou úlohu i ve válce s kmenem Lučanů - z pohledu Čechů pohanskými divochy ze západu české kotliny. Dějiny prý píší vítězové, podle mého laického názoru pohanští Lučané, prostí zemědělci z polabských a rovin a úrodného údolí Ohře, neměli šanci proti cílevědomému a pragmatickému tlaku Přemyslovců.

 Starší pohled na Levý Hradec, tentokrát od západu - v popředí Řivnáč, za osadou Žalov je vidět plocha hradištního předhradí, za ní je zřetelný sráz, na němž stál val chránící akropoli. V každém případě byl Levý Hradec natolik významný v systému přemyslovského osídlení a opevnění, že zde byl ještě v roce 982 zvolen druhým českým biskupem Slavníkovec Vojtěch. Jediný, který unikl vyvraždění svého rodu na Libici. Celý Vojtěchův život by vydal na seriálovou ságu nějakých bojů o trůny. Znechucený poměry v Čechách a více než vlažným přístupem Čechů k víře (což se potáhne až dodnes, nepočítáme-li upalování mnichů a vypalování knihoven za husitského řádění za projev víry) opustil Čechy podvakráte, naposledy v roce 994, rok před krvavou libickou lázní. To se ví, že nepřítomnost biskupa na svém stolci nebyla zrovna dobrým signálem ostatnímu křesťanskému světu, ale na signály jsme v naší kotlince holt kadeti, to zase jo! A pak také na pozdní lítost - takže sv. Vojtěch se po své pruské mučednické smrti po mnoha letech vrací do vlasti (a to kdoví jestli, Poláci dodnes tvrdí, že si kníže Břetislav z Hnězdna odvezl omylem jiné ostatky, aby si pak v roce 1924 nechali ukrást údajnou Vojtěchovu lebku...). Stává se druhým patronem české země vedle sv. Václava. V Polsku a Maďarsku, kde nejspíše křtil prvního uherského krále Štěpána, je ovšem na místě prvním!

 

Takhle nějak vypadal sypaný val opevněného hradiště. Aby se hlína nesesedala, byla nasypána do konstrukce z kmenů, čelní strana valu byla obložena nasucho skládanými kameny, tzv. plentou. Měl jsem počátkem devadesátých let to štěstí, že jsem mohl den po dni sledovat odkrývání původního příkopu oddělujícího žateckou akropoli od předhradí. Archelogové mi ukazovali černé stopy po dřevěném rastru i svalenou plentu do původního příkopu. Jako by ty opukové kameny byly navezeny minulý měsíc...

 

 



Z Levého Hradce jsem se přes bývalou samostatnou obec Žalov, dnes začleněnou do Roztok, vydal ulicí Na vrších na nejvyšší bod svého putování, abych odtud sestoupil do obce Únětice. V těchto místech jsem se dostával až do extatické eufórie, cesta ubíhala, tělo plné sil a i do kopce se mi chtělo běžet. Pár kroků po sejmutí této fotografie jsem zjistil, že časté vytahování mapy z kapsy kalhot způsobilo zmizení všech mých karet. Nemyslím tím filky, ale oupenkárt, entrykárt, pejmentskárt... Byla to ta rána, která nám čas od času připomene, že naše radost není prostě dost trvale vyfutrovaná... Rozběhl jsme se zpátky do Žalova. A protože jsem hodný a poctivý, na křižovatce na mne jedna z karet blýskla odleskem slunce. Ležely tam pospolu všechny... Mohl jsem si s Jungem radostně říci, že náhoda je slovo pro ty, kteří ničemu nerozumí!

 

Svižným krokem jsem sešel do Únětic, které jsou poslední dobou známy spíše svým úspěšným pivovarem, který bude tématem mých příštích zápisků, než dříve světoznámou únětickou kulturou. Únětice jsem proběhl, už jsem neměl čas hledat po pěti letech činnosti zaslouženě proslavený pivovar, protože tentokrát jsem věděl, že budu očekáván v Roztokách zbytkem smečky. Zastavit jsme se musel u Dolního rybníka pod Holým vrchem. Ano, to je ten zarostlý kopec nad rybníkem, před miliony let břeh mohutné řeky, budoucí Vltavy. Buližníkové suky tu vystupují po celé délce celkem frekventovaného Tichého údolí vedoucího podél Únětického potoka až dolů do Roztok. Je to i pro chabého příznivce geologie mého ražení radostná procházka!

 

A takto vypadal Holý vrch v polovině 19. století, kdy si jej vybral krajinář Kosárek jako hlavní motiv pozadí svého obrazu Selská svatba.

 



 

Na těchto dvou fotografiích je krásně vidět, jaké titánské horotvorné procesy na tomto území probíhaly. Přeměněné břidlice, jež se usazovaly před mnoha set miliony lety na dně moře, zde nekompromisně pronikají vyvřelé porfyry. Na prvním snímku je to světle hnědý pruh pod vrcholem skály, na druhé fotografii směřuje porfyrická žíla prostředkem masivu.

 

 

Posledních pět kilometrů s mírným klesáním k břehům Vltavy jsem letěl jak nataženej na péro. Ne proto, že jsem věděl, že mi z našeho Horního libeňského nádraží přijedou naproti moji lidi. Ale bylo 30. dubna, a ta jarní energie pronikala jak prána do mého těla. Blbý je, že takových dní je v roce ... v životě... jen spočitatelně.

 



 

 Praha, Levý Hradec, Únětice, Roztoky 30.4.2016

FOTOBLOG - Naposledy severní cestou

    Nejspíše na delší čas naposledy jsem vyrazil na severní okraj Prahy. Hraniční oblasti metropole na východě  jsou opravdovou periférií. Včetně podivného mísení všemožné zástavby se zdivočelou, spíše než divokou, přírodou. Sever města je úplně jiný - buližníkové suky, staré háje a zvrásněný okraj České tabule nad hlubokým údolím  ikonické Vltavy. Z výšin na tomto okraji Prahy jsou za vhodných podmínek vidět nejenom Říp, Házmburk a další oblíky čedičového Středohoří, které se vlní jak kopce na Zrzavého obrazech. Také hradba modravých Krušných hor, stolový Děčínský Sněžník, samozřejmě Ještěd... Ale i komíny severočeských elektráren a lány Babišovy řepky táhnoucí se donekonečna.

    Oblíbil jsem si táhlé návrší prastarého starohorního silicitu tvořící útes s názvem Ládví. Tato hornina s nádherným českým jménem buližník vznikala na našem území v nepředstavitelně vzdálené minulosti před více než 600 miliony let, v době, kdy se jednobuněčné organismy pokoušely vytvořit vyšší formy života  (o tajemném Ládví s jeho mořskými jeskyněmi vzniklými za útoků druhohorního moře jsem psal v jednom z přechozích fotoblogů). V posledních týdnech jsem Ládví prošel třikrát. I tentokrát jsem využil toho, že mě autobus vysadil v Kobylisích, před stejnojmenným nákupním centrem a stanicí metra. Za drobných sněhových přeháněk jsem rychle prošel Ďáblickým sídlištěm (které leží částečně na katastru Kobylis a částečně na katastru Střížkova, Ďáblice jsou odtud dost daleko), abych přes západní část Ďáblického háje pokrývajícího většinu Ládví došel do háje Čimického, který mne, stejně jako před časem ten Ďáblický, hodně překvapil. Vzrostlé krásné buky, habry, klid, dvakrát mě jen vylekal rekreační běžec neslyšně klusající na lesní stezce. Za Čimickým hájem jsem uhnul ostře doprava a podél zdi bohnické léčebny se vydal do starých Čimic.

Ne každá modernizace, v tomto případě spojená s výstavbou vestibulu metra, se prostě povede. Lacině působící stavba si na druhou stranu nehraje na Niemayera, jako třeba stanice Střížkov.

V tomto případě bych se ale dokonce přiklonil k doplnění nákupního centra ve stylu původní sídlištní architektury - jednoduchý funkcionalismus, ostře pálený keramický obklad tvořící příjemnou strukturu velkých nepřerušovaných ploch, stylizované písmo. Kam na to s plechem, umělohmotnými obklady, samoúčelnými stříškami a krytými chodníky, které nikdo nepoužívá...



Čimický háj.



Ve všech periférních vesnicích spolknutým metropolí lze snadno dohledat původní prostor návsi. Ovšemto se netýká starých Čimic. Ještě jsem neviděl, aby přirozené centrum bylo tak zpustošeno. Na obrázku je kaplička se zvonicí a sochou sv. Jana. Jak je vidět, před totálním rozebráním ji chrání bytelné mříže a pečlivě vybudovaný pevný plot. To, co je vidět vzadu, je pokus, krajně nepovedený, nějakého Muže na radnici vybudovat nové, honosné centrum. Tak tu teď stojí odporné nákupní středisko s parkovištěm. Tak hnusné, že jsem jej odmítl vyfotit. I to soreální sousoší vedle parkoviště má pozurážené ruce. Děs a běs.

Také čimický rybník dostal místo selských dvorců nové sousedy.

Všechny obce na hraně tabule nad Vltavou stojí na počátcích roklí a terénních zářezů tak, aby stavby nezabíraly úrodnou půdu. Pečlivě využívány byly i svahy a prudké srázy roklí. Severní svahy pro pastvu, jižní pro sady. Dnešní stav je smutný, náletová zeleň dávno převažuje. Pravdou je, že i pod Čimicemi jsem narazil na kousek obnoveného sadu. Na této fotce je ale vidět prastarý třešňový sad - takhle obrovské třešňové stromy jsem ještě neviděl.

I zde, v údolí Čimického potoka, narazíme na buližníky. Miliony let překryté štěrkovými nánosy starobylé Vltavy, posléze odkryté vodní erozí. Vše tato tvrdá hornina přežila.

Údolí Čimického potoka tvoří takové ploché necky. Původně ostrá rokle byla nejspíše znovu zanášena nánosy půdy splavované po tisíce let. Jak je vidět na fotografii, Čimický potok již fakticky neexistuje. Při výstavbě okolních sídlišť byly všechny místní vodoteče svedeny do kanalizace, popřípadě jejich prameniště zmizela. Již obnoven, aspoň v podobě čůrku, byl potok Bohnický. Snad se podaří vrátit i potok Čimický.

Pod Kozoprtským rybníčkem jsem musel opustit údolí Čimického potoka. Zaprvé jsem tušil, správně, že podél potoka až k řece nedojdu. Hlavně jsem ale chtěl navštívit zajímavou trojúhelníkovou ostrožnu, kde po staletí stávalo hradiště Zámka. Na fotografii je tato ostrožna hezky vidět. Údolí vlevo tvoří Drahaňský potok, Čimický potok vytvořil údolí vpravo. Terénní uspořádání umožňovalo efektivní obranu ostrožny. Přístup přes úzké hrdlo, dostatečný prostor a fakticky neprostupné srázy činí z tohoto místa přírodní pevnost. Osídlení je zde doloženo samozřejmě mnohem starší, než až slovanské. Ale při osidlování pražské kotliny sehrálo hradiště Zámka údajně významnou úlohu. Ještě před přesunutím váhy osídlení výše proti proudu, k brodům pod Pražským hradem, význam hradiště převzalo mohutné hradiště na nedalekém Levém Hradci (a také protější Pravý Hradec).

Přístup na hradiště Zámka v nejužším místě ostrožny. Chtělo by se věřit, že vlevo jsou zřejmé zbytky původních valů. Hned pod nimi začíná sráz Čimického potoka, vpravo je sestup do údolí Drahaňského potoka.

Prudký sráz do Drahaňského údolí.



Drahaňské údolí se stejnojmenným potokem.

Při výstupu z údolí narazíme na břehu Vltavy na investici do naší budoucnosti. Tak do mé nejspíše ne. Mne tak leda vytočí ty tuny asfaltu, co se ve jménu zeleného pokroku a cykloprůmyslu objevují tam, kde doposud stačily obyčejné lesní a polní cesty.

Západní stěna hradiště Zámka přímo nad břehem Vltavy. Tudy by nájezdník do hradiště pronikl těžko.

Ústí Čimického údolí je neprostupné kvůli bývalé kapslovně - zde, daleko od obytné zástavby by byly důsledky případného výbuchu mnohem menší.

Odpoledne se udělalo krásně. Vltavské Podhoří.

U Sluníčků bylo dobře. Hezky jsme si zanadávali na komunisty a Babiše. Tahle hospoda na podzim končí. Starý pán řekl, že si s těmi internety nebude nic začínat. A šel nalít dvě slivovice. Taky říkal, že kam nechodí slunce, chodí doktor. A kam chodí Sluníčko, chodí porodní bába...

Tudy žádná značená cesta nevede. Ještě před Trojou jsem odbočil do svahu a vystoupal divočinou Černé rokle. Nikdo by neuvěřil, že se pohybuje v milionové metropoli. Divočina, vodopády, skály.

Při výstupu z Černé rokle skončila idyla rychlém řezem - pohledem na první paneláky bohnického sídliště. Jednoho z těch ošklivějších. Ale jel mi odtud autobus. Příště už žádná sídliště. Vyrazím za hranice města na místa, kde se už utvářela česká státnost. Levý Hradec! Zde byl zvolen Vojtěch českým biskupem! Zůstalo tu něco z té magické atmosféry?

Praha, 23.4.2016