Každý z nás je trochu pověrčivý, a ten, kdo to
nepřizná, stoprocentně obchází kanály a potká-li černou kočku, třikrát si
odplivne přes rameno. I já mám své malé rituály… Tedy malé, i když Klára by
řekla, že to nejsou žádné rituály, ale chování malého autisty! Tak s tím
bych zrovna nesouhlasil, přestože můj synek nesnáší změny stejně jako já, a
například na přestavěný nábytek reaguje se stejným podrážděním, jako jsem
v dětství reagovával já. Naštěstí pro něj se s přestavbami nábytku
setkává nesrovnatelně méně krát, než já. Protože moje máma byla přestavbami
snad posedlá. Dodnes mě bolí žaludek, když si vzpomenu na své návraty ze školy
do cizího bytu. Nikdy nepochopím, kolik variant se dalo v dětském pokoji
tři krát tři metry vymyslet! Stejně tak máme oba se synem rádi, když věci a
události kráčejí svými standardními naplánovanými cestami.
Již
v dětství jsem záhy zjistil, že nesnáším pocit zklamání (a to jsem ještě
nemohl tušit, že zklamání se stane jedním z určujících pocitů mé rané
dospělosti!!). Samozřejmě platí, že čím více se na nějakou událost těšíte, tím
větší je případné zklamání. Jak se tomu bránit? Inu nejdříve podvědomě,
postupně zcela programově, se přestáváte těšit… A hlavně! Nic „nezakřiknout“!!
Letošní
jaro probíhalo velice podivně. Začalo to nepříliš úspěšnou operací kýly
počátkem března. Možná jsem ten průser nenazval přesně. Tři měsíce poté jsem ob
den docházel na kliniku, aby se mi tam pan asistent se sestřičkou pošťourali
v břiše, zavedli mi drén a objednali na příště. Koncem května jsem už měl
opravdu velký strach, že naše již zaplacená dovolená u moře se uskuteční, ale
leda tak beze mne. Naštěstí díky opravdu důsledné péči pana asistenta
Michalského mi v průběhu června přestaly z břicha vytékat podivnosti.
Už jsem ale neměl šanci připravit chatu na letní sezónu ve standardním modu.
Tedy koncem dubna provést zásadnější opravy, počátkem května uklidit a
nastartovat tak víkendové pobyty, opékání buřtů, grilování, sezení na verandě
při víně atd. Pro mne naštěstí letošní květen svým počasím soupeřil
s pozdním listopadem. Takže mi to nemuselo být tolik líto. A pak – opět
dorazily povodně. Když se v roce 2002 přivalila Berounka až do naší chaty,
považoval jsem to za neopakovatelnou událost. Letos Berounka naštěstí tak
vysoko nevystoupala. Ovšem týden poté, co její hladina začala klesat, se mocně
rozvodnil náš Skřivaňský potok, který v jiných letech touhle dobou
zpravidla vysychá. Škody z roku 2002 se naštěstí neopakovaly, voda se
dostala do šupny, a tedy nejspíše i pod chatu. Ale díky tomu, že chata stojí na
kamenitých naplaveninách, nestihlo se vlhko nějak zásadněji projevit.
Nakonec
se náš první pobyt uskutečnil v rekordně pozdním termínu – předposlední
červnový víkend. A týden na to jsme se už stěhovali na chatu na čtrnáct dní.
Bylo nám opravdu fajn. A také jsem stihl spoustu práce! Matěj si vyprosil svého
miláška plejstejšna, dorazili přátelé i naše dcery s vnoučaty. Se synkem
Matějem jsme objevili Kozí stezku u Eremita, i kouzlo pozdních obědů U Jezzu, a
moje topinky s grilovaným masem a bylinkami? No prostě grandiózní J! Vzápětí jsme odletěli
na Mallorcu a užili si tam nádhernou dovolenou. Oddělím-li dovolené před
narozením dětí a dovolené s dětmi, tak z té druhé skupiny to
jednoznačně byla nejhezčí a nejpovedenější dovolená. Pak ještě pár červencových
dní na chatě a rychle se přesunout na Jiráskův Hronov. A přestože jako staří
rodiče bez hlídacích babiček jsme museli vzít obě děti s sebou, těch pár
dní s divadlem (i dětmi) bylo hrozně fajn. I díky Jardovi a Jitce. A hlavně
naší Terce, která zaskočila jako au-pair, a tak nám umožnila užít si i několik
nočních flámů. Po Hronově ještě na chatu a hned po premiéře zfilmovaných
Požíračů leknínů (musím se k tomuto filmu ještě někdy vrátit) zazimovat
chatu. Super krátká sezóna tak skončila, ale jejím završením měla být víkendová
návštěva festivalu Letní Letná spolu s Jardou, Jitkou a jejich dvojčaty.
Moc jsme se těšili, včas jsem zakoupil vstupenky na všechna vybraná představení,
včas jsme naplánovali menu i nákup vína na sobotní večer… Prostě jsem zapomněl,
že se nesmím těšit. Adélka onemocněla, takže do poslední chvíle nebylo jasné,
jestli se akce uzavírající nejlepší sezónu uskuteční. Nakonec ano,
v očesané podobě. A ponaučení?? Asi žádné. Stejně to bylo moc fajn léto!!
Praha, 2. září 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat