Jak se nestydět za svého prezidenta

Nikdy jsem netrpěl kvůli tomu, že starostou mého města, senátorem za můj volební obvod či prezidentem země není politik podle mého gusta. Tohle mám v hlavě srovnané a zcela respektuji vůli většiny. Nemluvě o tom, že budeme-li k sobě upřímní, tak největším nebezpečím pro tuto zemi je osoba v pozici premiéra. Ostatní? Co se asi tak změní v mém rodném městě, bude-li starostou topkař, modrý komunista ze zprivatizované ódees, socan včas uniklý spárům komunistické partaje či zástupce strany sportovců a zahrádkářů. Přiznejme si, že případné rozdíly jsou takřka nerozeznatelné! Na celostátní úrovni mám strach z tzv. sociálních demokratů (za tím „tzv.“ si stojím!, nejpozději po nástupu Špidly se tato strana postupně změnila, a dnes není ani sociální, ani demokratická!), protože již opakovaně dokázali, že během dvou tří let jsou schopni zbídačit široké vrstvy obyvatelstva. A nejenom zbídačit a rozfofrovat miliardy naprosto bez užitku (éra ministra financí Vajíčka Sobotky), ale v přímém důsledku radikalizovat extrémní síly, které pod povrchem bublají v každé společnosti. Slušní politici je ovšem drží v přijatelných mezích. Nebo se aspoň snaží držet.

    Přímé prezidentské volby jsem se zúčastnit nechtěl, považoval jsem ji vždy za absolutní úlet a věc v našich zemích nezvyklou a naší politické kultuře cizí. Nemluvě o tom, že mé mínění o soukmenovcích z české kotliny a moravských úvalů je zcela mizerné. Nakonec jsem se nechal přesvědčit a veřejně zde oznamuji, že jsem volil Karla, tolik adorovaného pražskou kavárnou a liberálním mladým voličstvem, ač se vlastně jedná o starého venkovského konzervativního katolíka, tedy někoho, kdo je mladému liberálovi na hony vzdálen. Inu, marketing, i politický marketing, dokáže dělat divy nejenom s užitečnými idioty. Na druhou stranu po vítězství obecnou ztrátou paměti očištěného Zemana jsem nijak netrpěl, v diskusích se známými, co se chtěli věšet, střílet a v lepším případě emigrovat, jsem se většiny voličů, která rozhodla o instalaci podivína z Vysočiny do prezidentského úřadu, dost důrazně zastával. Její volbě jsem rozuměl, velice dobře jsem chápal znechucení nad nepochopitelnou adorací knížete jeho fraucimorem a nakonec jsem byl přesvědčen, že prezident není zrovna tou funkcí, se kterou by stála a padala naše demokracie.

    Vždy mne naopak naplňovala ryzím nepochopením až odporem touha mnohých politických aktivistů stavět na odiv svůj odpor k demokraticky zvoleným osobám v nejrůznějších funkcích, Samozřejmě, že nejviditelnější byly aktivity protiklausovské, trička s nápisy Stydím se za svého prezidenta v to počítaje. Takové pomatení se mně prostě nemůže přinatrefit!! Jak se ale teď vypořádat s pocity, které mne doprovázejí, když sleduji kroky prezidenta Zemana? Řekněme, že drobné rozpaky cítím nad jeho tolik známými excesy. Nemíním je rozpitvávat. Pro mne je totiž mnohem horší sledovat to brutální a hnusné pokrytectví. Zemanovi tak strašně vadila angažovanost Klausových hradních úředníků, že snad v každém předvolebním projevu několikrát zdůraznil, že on se obklopí jenom prostými úředníky, jak se na státní úřad sluší. A pic ho, za pár měsíců jeho kancléř kandiduje v parlamentních volbách. Je to možné? Kolikrát každý občan této země slyšel o tom, že Zeman nebude stranickým, ale přísně nadstranickým prezidentem. A pic ho, celá země je polepena plakáty s jednoznačnou výzvou – Já volím SPOZ! Na dotaz novináře, jak se to slučuje s proklamovanou nadstranickostí má Zeman tolik drzosti, že z novináře udělá blbce s tím, že na billboardech není jeho portrét, ale známka!! Jen tyto příklady mně stačí k tomu, abych byl donucen k uvažování nad tím, zda a jak moc se stydím za svého prezidenta. Nebo za jejich prezidenta?

Praha, 8.9. 2013