Basket

Jako správný blíženec umím od všeho trochu, ale nic pořádně. Myslím, že ve všech sportech, ke kterým jsem se dostal, jsem vždy patřil k tomu lepšímu průměru. Ale nikdy jsem neměl na to, abych v něčem vynikl. V rané pubertě jsem se na okresní úrovni prosadil v atletice, dokonce jsem i se svým těžkým zadkem vedle úspěchů ve sprintu a běhu na jeden kilometr, což byla moje parketa a jistota dobrého umístění, skončil v jednom ročníku Poháru rozhlasu na třetím místě ve skoku vysokém!! Atletika mi dala dobrý základ, takže pak ještě řadu let jsem například při fotbale natrénovanou rychlostí nahrazoval technickou nedostatečnost. Ještě ve vojenském přijímači po studentských letech strávených na Hnátě či Chaloupce pitím kyselého ústeckého piva, říčanského kladiva (nejlevnější vodky) a kouřením stovek startek jsem dokázal zvládnout pětimetrové lano bez přírazu mezi prvním. A pamatuji si ty vyvalené Víťovi oči, když jsem porazil Bulíře v páce (dva týdny jsem pak sice nemohl zvednout ruku, ale stálo to za to!!, překvapil jsem tehdy nejen Vítka, ale hlavně zbytek hospody, který si dost jednoznačně vsadil na Bulíře, jenž s tím obtloustlým Dvořákem přece nemohl prohrát!).

    Nikdy jsem se nenaučil pořádně plavat a lyžování mi dělá radost teprve teď, na stará kolena. Zkusil jsem softball, badminton, volejbal a pořád ještě věřím, že si jednou zahraji tenis se svým synkem. Ale nad všemi sporty vždy vyčníval můj milovaný basket. Dodnes si pamatuji svůj první koš, který padl při tělocviku v šesté třídě v malinké tělocvičně 3. ZDŠ v žateckém Podměstí. Nadribloval jsem do pravého rohu a hodem přes hlavu kráááásně zavěsil! Mezi svými vysportovanými a dlouhými spolužáky jsem se začal prosazovat až někdy v sedmičce. Vždycky jsem byl mrňavej, ale najednou jsem zjistil, že mám cit pro míč, že mi pravidelný atletický trénink nadělil slušný výskok, že mě to prostě hrozně baví. Nestačily mi zápasy při školním tělocviku, ani tréninky v rámci školních sportovních her. S gumovým míčem jsem trávil hodiny a hodiny času na vydlážděné ploše mezi prádelnami u nás na sídlišti a pígloval techniku. Chybějící koš jsem nahradil čtvercem průniku okrasných sloupů mezi přízemními budovami. Z malých kluků, kterých tehdy bylo kolem paneláků dost a dost, jsem sestavil tříčlenná družstva a už jsme to mastili. Když byli kluci fakt malí a neměli šanci na sloup dohodit, stali se náhražkou košů kryty elektrických skříní. A protože při dopadu kryty vždy zazvonily o rám, vžila se záhy pro tuto náhražku košíkové název „cinkaná“. Škoda, že mě záhy přestala bavit, dnes to mohl být olympijský sport J!!

    S basketem a týmem naší základky jsme slavili slušné úspěchy na okresní úrovni. Můj třídní a zároveň tělocvikář Jindřich Svoboda mě záhy začal stavět na místo pivota. I se svou psí výškou jsem díky výskoku a sáhodlouhému dvojtaktu patřil vždy mezi nejproduktivnější hráče. V obraně hrávali dlouháni Jirka Říha s Vláďou Fredym Andresem. Kluci se nikdy nesmířili s tím, že pivotem je ten prcek, co mu ještě v šesté třídě utíkali o jedno kolo. Takže čas od času se utrhli a mrskali své pokusy o střelbu hlava nehlava, zatímco já si marně říkal o přihrávku. Je pravda, že oproti jiným školám na okrese jsme měli výhodu v pověstném „těžko na cvičišti“. V naší školní tělocvičně byly totiž ze zcela neznámých důvodů basketbalové koše o extrémně malém průměru. Takže kdo se trefil zde, musel se trefit všude jinde. Jenže touha předvést se střelbou z dálky byla i jinde spíše brzdou našeho týmu. Věděl jsem to, ale už tehdy jsem také chápal, že je to jen hra, a hlavně jsem pochopil, že moje koše jsou pro ty kluky těžko skousnutelné. I když právě tímto způsobem „mi“ prohráli poslední zápas posledního okresního kola, ve kterém jsem mohl nastoupit. Prohráli jsme tenkrát se „švehlovkou“, žateckou školou, která stála kousek od naší základky. Bylo zvláštní, že z celého okresu se nejlepší basket hrál zrovna v žateckém Podměstí. Ale když tak o tom přemýšlím, nejspíše to bylo tím, že zde na nově vznikajících sídlištích v té době dorůstala silná generace kluků narozených v první polovině šedesátých let. A sídliště měla přece jen jednu velkou výhodu – tou byl volný prostor mezi domy, všude se kopal fotbal, na klepadlech holky trénovaly přemety, mezi stojany na sušení prádla se hrála přehazovaná nebo hlavičkovaná. Mezi paneláky drandily koloběžky a jel jeden cyklistický závod za druhým na pionýrech či eskách. Takže není divu, že fyzicky na tom byla moje generace docela dobře – než jsme postupně zapadli do hospod, ke knedlíkům, gothaji a televizi…

    Za „třetí základku“ jsem zpočátku hrával s o rok staršími kluky, za zády s Cindou, na křídle s Jožou nebo Honzou z devítky. Poslední rok už kluci hrát nemohli, takže se vedle mne na pravém křídle začal čím dál častěji objevovat Pepa Šíšo. Hrálo se mi s ním špatně, byl to rozený drbal. Míč miloval a nerad ho pouštěl někomu jinému. Ale měli jsme také hvězdné chvíle. Josef byl hrozně líný – přitom ještě nedávno patřil k tenisovým hvězdám celých severních Čech! Při basketu se ale nerad vracel, svým neskutečně líným krokem se snažil prodriblovávat obranou soupeře, místo aby nahrál mně, průraznému blesku na hrotu! Takže většinou jsem bránil i za něj, Josef se pomaloučku vracel z útoku, což se často stávalo výhodou, protože se tak dostával za záda soupeře a mohl zachytávat dlouhé výhozy z naší obrany. A tehdy čas od času přicházela ta rozkoš ze souhry – Pepa přijal míč, rozeběhl se či spíše rozešel šouravým krokem po křídle, čímž na sebe stáhl obránce, a v ten jediný přesný okamžik mi přihrávkou přes hlavu nebo o zem mezi nohama zmatené obrany prohodil míč, někdy tak chytře, že jsem po něm jen hrábl a přešel rovnou do dvojtaktu – díky síle v nohou jsem si mohl dovolit první odraz ještě před hruškou, přišly dva plavné kroky a jisté zavěšení! Tuto souhru jsme po jisté době dotáhli k dokonalosti, takže Pepa po přijetí přihrávky věděl, že stačí, aby ji jen usměrnil, a já si pro ni nějak sáhnu. Hráli jsme to prostě citem, naslepo. Byla to čistá radost. Ovšem sežrat svůj dres jsem mohl, když se Josef dostal k dvojtaktu – dodnes jsem přesvědčen, že Josef byl ve své době mistrem světa v nejkratším dvojtaktu. Ano, rozhodčí mu to párkrát písknul jako kroky (a upřímně – samozřejmě že to byly kroky jako vyšité!!), ale zkuste opakovaně pískat kroky někomu, kdo umí tak strašně bezradně rozhodit rukama a v obličeji se mu v té chvíli zračí všechna křivda světa.

    S Josefem jsme se po prázdninách sešli na gymplu. A vedle v áčku byli kluci z devítky, se kterými jsme se zase potkávali v tělocvičně. A znovu jsme mrskali jen a jen basket. Už jsem se zmínil, že mi chybí ta správná sportovní zabejčenost a touha vyhrávat bez ohledu na okolnosti. Takže když jsem sestavoval náš třídní mančaft, na Josefa nezbylo jeho milované pravé křídlo. Nalevo hrál samozřejmě pérák Béďa, prcek s neuvěřitelným sportovním talentem. Napravo to bylo najednou souzené Kečupovi, který nebyl žádnou hvězdou, ale na rozdíl od Pepy pro něj nebyl žádný míč ztracenej. Stavět Josefa do obrany, to by bylo dost zoufalé. Pro tým, i pro něj. Takže v základní pětce vzadu nastupoval Jirka Šiška a Alan. I více než třicet let po maturitě čas od času od Josefa slyším, jak to bylo vůči němu nespravedlivé. Jenže Alan byl tehdy víc než jen můj nejlepší kamarád, bylo to tak trochu moje dvojče. A nechali byste sedět své dvojče na lavičce??  To by teprve bylo nespravedlivé. A Alan i s tím svým čapím během a nekoordinovaným pohybem rukou zase tolik škody v obraně nenadělal. Možná méně, než Josef, který by byl jistojistě tím nejlínějším obráncem v dějinách basketbalu!! Ale možná je pro nás pro oba lepší setrvat v názoru, že Alan hrál v základní pětce protekčně. Stejně už nikdy nebudeme mít šanci si to ověřit… Ne že bychom si ještě pod ten koš nedokázali stoupnout! Alan má postavu svého jmenovce Delona, Béďa na fakultě vytáhl a dodnes je z něj štíhlý elegán. Moc se nezměnil ani Kečup či Jirka Šiška. To jen já bych v trenclích a tílku vypadal velice, ale velice směšně. Takže raději zůstaneme u té domnělé protekce!

Praha, 24.9.2013