Eloxovaný hliník v tunelu se neosobně leskne,
vypoukle své bulvy tlačí,
a myšlenky jen teskné
mou hlavu ve smutkách si máčí.
Ten strach je neodbytný,
jak tupá bolest hlavy,
ten jednosměr je jistý,
tak jen dál, dál, bez obavy.
Praha, na lince B, září 2013
Píšu pro své blízké a pár kamarádů to, co mě napadne. Vím, že někdy jsou mé nápady hodné zaznamenání, častěji nejsou. Ale nakonec je na náhodném čtenáři, aby si vybral, otevřel, dočetl či nechal být...
Žádné komentáře:
Okomentovat