Traviči studní

    Svého času málokdo neměl povědomost o divadelní hře Nahniličko. V éře Doubravky Svobodové mělo tuto hru řadu let na programu Divadlo Na Zábradlí. Autorem, protagonistou a nejspíše i režisérem byl Jan Kraus. Hra byla velice populární, kompanie Jana Krause, Ivany Chýlkové a dalších s ní slavila úspěch nejenom ve Stolici, ale uvedla ji na mnoha venkovských jevištích. Jan Kraus tak pravděpodobně získal jistotu o kvalitě své hry, takže její vykázání z divadla Na Zábradlí bylo provázeno celkem nevrlou až vzteklou páně Krausovou reakcí.

    Také my s Klárou jsme se tehdy rozhodli tento několikaletý hit pražských scén shlédnout. No, nebudu to protahovat, ta hra se mi vůbec nelíbila a její námět či zápletka by dle mého názoru neutáhla ani hodinovou televizní inscenaci. Jenže počátkem tisíciletí prostě Kraus letěl, a tak jsem si rozpor mezi záměrem mistra a mým vnímáním vysvětlil vlastní intelektuální nedostatečností.

    Ve stejné době již byl Jan Kraus více než herec znám jako vtipný a pohotový moderátor svých talk show. Sledoval jsem je rád, bavila mne ta mírně sarkastická póza hlavního protagonisty. Na své hosty byl připraven, a pokud ne, tak to alespoň nebylo poznat. Než se Kraus dopracoval k čisté verzi klasické Late Night Show, byl součástí jeho pořadů vždy nějaký nápad, který rozhovory s hosty ozvláštňoval. Z nápadů nakonec zbyla jen červená pohovka, bohužel, i Krausova pověstná pohotovost se kamsi vytratila. A opět – zpočátku jsem „naše“ míjení přisuzoval vlastní intelektuální nedostatečnosti. Jeden čas jsem Krausovy pořady přestal zcela sledovat. Když jsem tak po čase znovu přepnul program, byl jsem nepříjemně překvapen – z vtipného a pohotového Krause se stal sebestředný nesoustředěný jájínek neschopný minimální empatie k hostu. Postupně se tak ze sledování Krausovy talk show stala soutěž o nejzajímavější nepoloženou otázku. Možná za to může i necitlivý střih, ale nelze si nevšimnout, že pozvaní hosté mají čím dál méně prostoru na odpovědi, nervózní skákání do řeči kamuflované křečovitým humorem je možná horší než tazatelova bezradnost. Není snad jiného talk-showmana, který by s tak nezaměnitelnou jistotou dokázal utnout hosta v okamžiku, kdy rozhovor je nejzajímavější. Ale co, pořad má svou jistě nemalou sledovanost, a lidé jako já, kterým zbytnělé ego bývalé hvězdy vadí, si už našli jinou zábavu.

    Ale rozhovor s mým oblíbeným novinářem Tomášem Poláčkem jsem si nemohl nechat ujít. Poláček je jeden z posledních pop-reportérů a novinářů, co se nebojí vyslovit podiv nad permanentní nespokojeností stále stejného okruhu stejných celebrit, sebevědomě po okraj naplněných jistotou, že jejich názor je pro ostatní tím zásadním a nejdůležitějším. Když už jsem u toho – již řadu let mne udivuje, jak omezený (myšleno rozsahem i intelektuálně) okruh herců, pěvců, rejžů a jim podobných je opakovaně oslovován línými novináři s žádostí o vyjádření na jakékoliv téma. Ještě nikdy jsem nečetl, že by dotyčný odpověděl – ale to je velice komplexní téma, kterým jsem se do hloubky nezabýval, takže můj názor by byl určitě zjednodušený a zavádějící. Proč by měl být názor ctihodného pana Svěráka třeba na aktuální politickou situaci směroplatnější, než názor pekaře? Pan Svěrák, kterého za jeho umělecký vklad upřímně obdivuji a mám rád, žije mnoho let ve skleněné věži plné obdobných intelektuálů, jeho příjmová struktura (nejen výší!!) je totálně odlišná od struktury příjmů drobného živnostníka či zaměstnance.  Jeho osobní zkušenost s fungováním státu, zdravotnictvím, školstvím, úřady atd. přece je logicky zcela odlišná! Nezlobím se na to za něj, je v tom nevinně, leč jeho vnímání reality je jistě podstatně odlišné od vnímání pekařova…

    Zpátky k Poláčkovi. Ten před nějakým časem zařadil Jana Krause mezi další „traviče studní“. Pod tímto označením si představme každého intelektuála, na jehož slova sice nedošlo, ale i když je takový travič chycen za ruku, dál si mele svou – viz jeden z posledních Krausových výroků z úvodu pořadu – v Česku máme „jakobydemokracii“. Samozřejmě, že střih udělal své, a tak Poláček vyšel v TV jako úplný pitomec. Naopak psaný záznam rozhovoru v příloze MF Dnes udělal pitomce zase z Krause. To se dalo čekat a netřeba se nad tím rozčilovat. Co mně tedy vadí? Ta nehorázná Krausova zjednodušení – Poláček je podle něj zbabělec, když není kritický ke všemu, ke všem a v každém okamžiku. Protože on, Kraus, je hrdina, který tepe a tepe a tím posouvá vývoj kupředu. Podle mého názoru je to podstatně jinak – Kraus si na tom svém „tepání“ vybudoval kariéru, svůj okruh diváků, svou tržní hodnotu. A tak tepe, i kdyby na chleba nebylo. Nějak nezaregistroval, že se se svým tepáním řadí k mainstreamu české bavičské scény, ke kalnému proudu pražské kavárna nasrané vždy a na vše. To není žádná odvaha, to je právě zbabělost postavit se proti proudu a říct nahlas svůj názor. Protože tepání, na to vlastnictví názoru nikdo nepotřebuje.

Praha, 12.9.2013