Asi jako každý mám několik izolovaných záblesků
vzpomínek, které se vynořují z šera dávnověku mého časného dětství. Vidím
sestřenici, jak stojí s rozpaženýma rukama před jejich chatou ve stínu
dávno pokácených stromů. Pamatuji si ten pocit nespravedlnosti, kdy mi jakási
holčička ve školce odmítla dát bonbón se zdůvodněním, že se mnou zrovna nemluví.
Zcela přesně si vybavuji chuť suchého rohlíku přikusovaného k rajčeti na
koupališti, kde jsem s mámou trávíval prázdninové dny. Vidím se, jak běžím
po schodech v parku pod Kněžskou bránou naproti tátovi, který se vrací
z práce. Do detailu bych uměl popsat palubní desku našeho prvního
moskviče, protože táta mě vozíval na předním sedadle netuše nic o
bezpečnostních pásech, natož o bezpečnostních dětských sedačkách.
Z předního sedadla jsem samozřejmě viděl jenom tu palubní desku, jsa za ní
ručičkama při jízdě zavěšen… Pochopitelně nejsem schopen takové záblesky časově
seřadit. Ovšem takřka jist jsem si svou první ucelenou, dějovou vzpomínkou. Mým
prvním trekem.
Coby malý
předškolák jsem trávil prázdninové dny s matkou učitelkou doma. Starší
bratr byl s babičkou na chatě. Já na to byl moc malý, a máma na to zase
neměla nervy. Se svou tchyní trávila mimo prázdniny každý večer. Nejdříve ve
starém společném bytě, poté před televizí, když nás armáda vystěhovala z
bývalého služebního bytu dědečka bankéře do vojenského panelákového 2+1 a
babičku do vedlejší garsoniéry (v našem paneláku jsme byli jediná nevojenská
partaj, takže všichni moji kamarádi se rekrutovali z rodin prokádrovaných
pilotů, techniků… prostě lampasáků). Na chatu jsme vyráželi až společně
s tátou každý pátek (tedy přesněji řečeno: zpočátku každou sobotu – ano,
já ještě pamatuji pracovní soboty!!). Dobu do odjezdu jsem trávil
s ostatními dětmi, věřte nevěřte, před barákem. Tehdejší žatecké Podměstí
bylo podivným územím – první paneláky v Zahradách a na Ostrově byly
dostavěné, ale pořád tu byla rumiště na místě původních staveb v sousedství dávných
zahrad zarostlých lány kopřiv a džunglí černého bezu, či opuštěné plochy
kočičích hlav bývalého Okurkového náměstí již bez okolních domů. Samozřejmě, že
to byl prostor pro mnohá klukovská dobrodružství. A taky lovecké výpravy!
Jejich cílem tehdy byly především stáda zdivočelých a dravých hlemýžďů. Jako
úplný prcek jsem starším klukům záviděl jejich krabice plné šneků. Takže když
jsem se po jednom pátečním letním dešti nachomýtl k plánování výpravy do
dalekých krajů na druhé straně ulice, prostě jsem neodolal. Výprava vyrazila směrem
ke křižovatce na Nákladní ulici. Kraj za touto ulicí, to pro mne byla daleká
cizina (je to asi dvě stě metrů od našeho tehdejšího bytu). Už jenom přejít
přes silnici, to pro mne byla neskutečná výzva. Nebezpečí tkvělo ve
skutečnosti, že tudy projíždělo auto snad každých deset minut – Nákladní ulice
byla tehdy tranzitem pro auta ze státní silnice Most – Plzeň! Po překonání
nebezpečné ulice jsme se octli v parku a stoupali po nekonečném schodišti
vedoucím ke Kněžské bráně. Po chvíli se několik nejodvážnějších oddělilo a
opatrně vstoupilo na zarostlou parcelu s ruinami dříve zde stojícího domu. Nemohlo to trvat dlouho, kluci přinesli jen
pár šneků. Ale mně se strašně ulevilo, když starší z kluků rozhodli, že se
vrátíme zpátky. A to přestože se nezdálo, že bychom cíle výpravy – ulovit co
nejvíce šneků – dosáhli.
Celá
výprava nemohla trvat déle, než třicet minut. Maximálně hodinu! Pro mne to ale
tenkrát bylo obrovské dobrodružství. Přesně si vybavuji tu rozechvělost a
nervozitu z nepovolené akce. Na druhou stranu si také pamatuji, že už
tehdy mě překvapila reakce mé mámy. Auto už bylo naložené a připravené k odjezdu
na chatu, jenom já nikde. Oprávněně jsem čekal malér a výčitky. Máma ale jen
řekla – kde jsi tak dlouho, už na tebe čekáme... A to bylo vše! Což zcela
degradovalo celé dobrodružství na úroveň historicky nevýznamné epizody!!
P.S. Je třeba odhaliti, že věk účastníků výpravy se
pohyboval od čtyř do šesti let.
Praha, 12.8.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat