Naši dřevěnou boudičku v údolí Skřivaňského
potoka jsem poprvé navštívil jako čtrnáctidenní miminko. Takže směle mohu
tvrdit, že sem jezdím odjakživa. Už si nepamatuji, jak vypadala zahrada paní Fraňkové
před mým narozením. Moje nejstarší vzpomínky jsou již spojené s plotem, kterým
oddělila chaty od zbytku zahrady a vyčlenila jim uzounký koridor mezi lesem a zahradou.
Nejspíše se na ni za to všichni zlobili. Mně to bylo jedno, protože svět
v jiné podobě jsem neznal. Mezi plot a chaty se ještě vešla cestička
užívaná všemi chataři nejen na naší straně potoka, ale i všemi chataři
usídlenými za lávkou. Tato nevýhoda (blbě se třeba obědvalo, protože kolem
stolu pořád někdo coural, a s plnou pusou se blbě zdraví) byla vyvážena
nejdříve blízkostí pumpy, odkud jsem tahal přetěžké konve s vodou, posléze
blízkostí hospody U Rozvědčíka, což jsem s přibývajícími roky oceňoval čím
dál více. A paní Fraňkovou jsem zdravil uctivě až do její smrti, přestože její
podvraťák Bobík na mne zuřivě štěkal. Už jako malý kluk jsem totiž věděl, proč
se hospoda jmenuje u Rozvědčíka, a odbojář Franěk popravený Němci
v Plötzensee byl v mých dětských očích hrdinou. Na tom se ostatně
nezměnilo nic dodnes.
Chatu v roce
1953 těsně před dědečkovou předčasnou smrtí zakoupila babička Jarmila, podle mne hlavně
proto, aby se tak trochu vrátila za svými sestrami Vlastou a Libkou. A nejen za
nimi. Teta Vlasta se strejdou Karlem vlastnili chatu sousední, hned za nimi
měla chatu teta Libka, která se přistěhovala sestrám blíže z původní,
honosnější chaty zpoza potoka. Navíc přes zahradu měl chatu ještě strejda Fanda,
kousek od něj Krausovi. A okolní chatičky vlastnila spousta dalších
rakovnických sousedů a známých. Kupní smlouvu mám dodnes schovanou – na
vytrženém papíru ze školního sešitu je inkoustovou tužkou jedna věta o prodeji
nemovitosti, datum a dva podpisy.
Zatímco
okolní chaty se postupně, především v sedmdesátých letech, kdy bylo
nejsnazší uplatit příslušné úředníky, měnily ve více či méně výstavní letní
sídla, táta za ty roky pouze přestavěl verandu a šupnu na spací minikupátka,
strýčkem Jindřichem přejmenovaná na „příčumky“. Prý se tak nazývaly nějaké
minilóže v kterémsi pražském kinu. Na zásadnější rekonstrukci chaty nikdy
nedošlo. Stavba byla sice založena bytelně a s ohledem na dobu vzniku
krátce po válce i kvalitně. Navíc obložení i vnitřek chaty byl zhotoven z poctivých
modřínových prken. Takže časem k boudičce přibyl jen venkovní zděný komín,
nová veranda a nová střecha. Chatička ale vytrvale sloužila a plnila všechna
naše očekávání. Dlouhá léta se na těch 25 metrů čtverečních vedle babičky vešli
nejen moji rodiče, ale postupně i čtyřčlenná rodina mého bratra a nakonec i rodina
moje. Chata tak byla zastavěna postelemi na každém volném místě, otec přivedl elektřinu,
takže přibyly také předpotopní lednice, zdi se plnily nejrůznějšími hřebíky,
jež sloužily mámě jako náhražka úložných prostor.
Čas běžel
a první generace chatařů opouštěla tento svět. Pomalu mizel i plot kolem
zahrady. Po babičce Jarmile se vlády nad chatou ujala moje máma a každé léto
zde realizovala full service pro svá vnoučata. Činila tak s radostí a
láskou. Hořkou součástí této péče byly pravidelné páteční příjezdy nás rodičů.
Nakonec odrostla i vnoučata a mámě zbyla starost o nemohoucího otce. Jednoho
dne se protrápila k rozhodnutí rozdělit rodinný majetek, a tak do mého
majetkového portfolia přibyla dřevěná bouda s odhadní cenou několika
tisíce korun českých. Bral jsem to jako trest, protože jsem poslušným synem, a
věděl jsem, že nedokáži nechat chatu nacpanou vzpomínkami shnít, a tak se
zbavit velké zátěže a starosti. V té době jsem už dlouhé roky žil
s Klárou. Styl našeho společného
života byl hodně daleko od nějakého chataření a budování, natírání, píglování,
hoblování, broušení, lakování, okopávání a podobných úletů. Po několika letech,
kdy byla chata ponechána svému osudu, jsem se překonal a s ohledem na
sousedy, kteří shlíželi na náš chátrající majetek s čím dál větší nevolí,
jsem z chaty vytvořil potěmkinovu boudu. Prostě jsem ji zvenku nalakoval.
Hezky luxolem stará modřínová prkna, šípkově červeným emailem oplechování a
okapy. Chata prokoukla, ovšem uvnitř, to byla dál hrůza.
Někdy
v té době jsme již s naším malým synkem potřebovali na chatě přespat.
Jednalo se o jednu noc a zpětně si vybavuji, že to byla velká improvizace. Ale
ta jedna noc byla nejspíše tou malou jiskřičkou, připomínkou starých šťastných
dob a lákadlem událostí příštích. Během několika dní jsem se rozhodl, že
provedu nejdůležitější opravy tak, abychom na chatě mohli v sezoně dvakrát
třikrát přespat. Pod termínem „nejdůležitější opravy“ jsem si představoval
rychlou výměnu několika shnilých prken v podlaze a přeskupení nábytku
s cílem získat větší prostor. Zkušení již vědí… Po vytržení několika
shnilých prken jsem zjistil, že podlahu musím vyměnit celou, že trámy kdysi
položené na zelenou louku již dávno zmizely, že roh za kamny zakrytý podivnými
plechy v minulosti nejspíše několikrát hořel atd. atd. Zkrátka čekalo mne
několik let víkendového budování a rekonstruování. A to s přihlédnutím ke
skutečnosti, že chata o 25 metrech čtverečních stojí na pozemcích tří majitelů,
takže je třeba pečlivě vážit každou investici, aby nepřerostla rozumný rozsah.
Postupně jsem tak v našem malém getzíku navozil hranolky na podlahová
péra, palubky, cement i ostře pálené cihly, dlažbu pod kamna i na schody na
verandu, nakoupil jsem mafla, vrtačku, přímočarku, brusku, rozbrušovačku a
dokonce elektrický hoblík. A pod rukama se mi chata měnila. Staré postele a
gauče zmizely, nová podlaha prosvětlila celou chatu, příčumky byly nově
obloženy, nová kamna umístěna na betonový sokl se světlou dlažbou, ohořelá
prkna zmizela za vyzděnou stěnou. Na pečlivě rekonstruovaný suchý záchod jsem
konečně mohl pustit i návštěvy, a na kamennou dlažbu kolem celé chaty jsem
stále pyšný.
A tak již
několik let trávíme spoustu letního času na oživlé chatě, z verandy
pozorujeme káňata na obloze a veverky přebíhající přes Karlem posekanou
zahradu, od níž už řadu let nejsme odděleni plotem. Synek stále vyhlíží
drozdíky, i když už nevěří, že jsou to vyslanci mimozemšťanů, jak jsem mu kdysi
namluvil v rámci naší letní hry. Na jaře pozorujeme milostné zápolení
podivných slepýšů a směšný skákavý pohyb myšic lesních ve stráni nad chatou. Po
povodních se objevili i mloci skvrnití, kterými se v dobách mého dětství
okolí jen hemžilo. Akorát už ve stráni nad chatou nebzučí včelíny řezníka pana
Stuchlého, jenž nás kdysi zásobil lesním medem na celou zimu.
Čas od
času přiletí velký motýl, nejčastěji babočka vrbová nebo paví oko. O nich už
babička Jarmila říkávala – hele, děti, dědeček se na nás přilétl podívat. Dnes
už volám na děti já – jestlipak je to pradědeček nebo prababička? Letos
počátkem července usedl malý motýl, nejspíše nějaký perleťovec, mému synkovi na
ruku. Matěj se snažil nepohnout a jen se sladce usmíval. Motýl u něj seděl dlouhé
a dlouhé minuty, jen čas od času pomalounku mávnul křídly. To snad proto, aby
Matěje nevyplašil…
Rozvědčík, srpen 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat