Než zde
vypustím několik svých vtipných poznámek na adresu návštěvníků
z countrylandu ve Stolici, musím zdůraznit, že sám jsem „Sláma z bot“
přivandrovalá z českého západního pohraničí do pražských Vysočan. Čímž
jsem si zase moc nepomohl, anóbrž Vysočany se jen ztěžka a zdlouhavě zbavují
nádechu zapomenuté tovární periférie (Vysočanům, Libni, zdaleka se vyhni!!). Na
druhou stranu patřím k těm, kteří již od raného dětství Prahu upřímně a
nekonečně milují. Dokonce mi matně v paměti probleskuje prastará vzpomínka
na cestu parním vlakem do Prahy, na kterou mne vzala babička Jarmila. Pamatuji
si, jak při přejezdu Negrelliho viaduktu mávala bílým kapesníkem do oken
tehdejšího karlínského bytu tety Libky. A ještě si vybavuji interiér vlečného
vozu zvaného Krasin za starou tramvají (snad T3?). Po letech jsem v dobách
gymnaziálních studií s naším ilegálním KK 5 (Kulturní klub 5) podnikl řadu
tematických výprav, které jsme s kamarády vždy pečlivě připravovali a
plánovali (zpravidla u piva v tehdy populární žatecké restauraci Družba).
Naše cesty měly své názvy – Za Prahou gotickou, Za Prahou barokní… Vedle
historických památek jsme objevovali i jiné krásy hlavního města – hospodu U
Pešků, vinárnu U housliček, U palcátu (krátce po Listopadu uzavřenou),
proslulou pivnici U malvaze, z níž je dnes turistická zcela zaměnitelná
občerstvovna, atd. atd.
I po
příchodu do Prahy jsem pokračoval ve svých toulkách milovaným městem. Klára
tehdy trávila spoustu víkendů na firemních akcích a kongresech. Takže
v sobotu ráno jsem vyrazil a do večera se toulal. Stihl jsem „objevit“
spoustu míst, zákoutí, hospod, starých kinosálů, které s postupem rozvoje
kapitalismu (chvála Bohu za něj!) mizely do nenávratna. Tak se postupně
z ulic ztrácela věkovitá dřevěná lešení chránící chodce před padající
omítkou, ale s nimi se propadly do zapomnění také tajemné pasáže i
průchody, setřen byl stínadlovský nádech zapadlých uliček Starého Města i Malé
Strany. Snad nejhůře jsem nesl totální zničení mé oblíbené hospody U krále
brabantského pod Novými zámeckými schody. Kdysi jsem tu v patře nad
hospodou přespal s kámošem Vítkem u dámy v letech, ke které jsme si
přisedli u Bonyho. Bylo to 30.dubna 1985, následujícího dne jsme oslavili 1.
máj v také již zmizelé hospodě Na Kampě. Seděl jsem zde s vyvalenýma
očima, naproti mně šedivý kapitán pražské paroplavby ve sváteční uniformě,
vedle naondulovaná dáma s psíkem u x-tého piva, prostě figurky
z Kampy. Král brabantský byl potom několik let mým pevným záchytným bodem.
Seděl jsem tu s tátou při jeho poslední návštěvě Prahy, odtud jsme volali
jeho kamarádovi Zdeňkovi, abychom se sešli v černém pivovaru U Tomáše (kde
se dávno nevařilo pivo, což je fuk, protože i tato hospoda zasyčela pod tlakem
doby). Stavoval jsem se tady i se svou Terezkou, když jsme opuštěně a smutně scházívali
z Petřína na Karlův most. Myslím, že ráda to tady měla i Klára – zelňačka,
hermelín, plzeň, nebylo cesty okolo, abychom se tu spolu nezastavili. A nelze
zapomenout na ten večer, kdy Pumpído s Martínkem přivezli dýdžejku Dashu –
tolik srandy už těžko kdy zažiju. No, pak ta ukradená lahev v Malostranské
besedě, ale i to Dasha ustála s totálním nadhledem!! Dnes je tu místo
nádherné hospody prazvláštní děsuplný debilní prostor pro německé a ruské
turisty. Doufám, že toho majitele budou čerti píchat!!
A jak je
to tedy s těmi senochrupy? Ano, trochu jsem odbočil, známí tomu říkají
„Burmova odbočka“… Za ta léta jsem si
vytvořil hitparádu typického chování vidláka v Praze (prosím všechny
vidláky, aby toto označení akceptovali s úsměvem a pochopením):
Na prvním
místě se v poslední době usadilo sveřepé a opakované mačkání tlačítka
otevírání dveří v metru. Je třeba zdůraznit, že tohoto přehmatu se
dopouštějí i pražáci, čemuž nerozumím, nebo naopak rozumím, postřehnu-li výraz
jejich tváře ilustrující dosažení „maximálního“ intelektuálního levelu. Je-li třeba lehkého dotyku k otevření
dveří, tlačítko svítí. Po stisknutí začne blikat. Pokud tlačítko nesvítí, ani
opakované mačkání jej nerozzáří, dveře jsou otevřeny automaticky všechny. Již
několikrát mne dojalo, když za mnou stojící osoba mi dala najevo svou mentální
převahu, když se kolem mne složitě natočila, aby „za mne“, nereagujícího, mohla
stlačit tlačítko na dveřích. Vždy jistě cítí silné zadostiučinění, jak to zase
ukázala nějakému nýmandovi. Jen já vím své, tedy kdo, komu a co ukázal…
Druhé
místo patří také metru! Jedná se o dobíhání rozjíždějícího se vlaku metra.
Kdysi mi jeden pražák dal radu – metro se nikdy nedobíhá! Já se této rady držím. Dobíhat se dal vlak
(motorový! kdo zkusil naskočit do elektrického vlaku, vzápětí zjistil, že se
dopustil chyby – elektrický vlak má totiž neskutečný odpich!!). Vždycky si na
tuto radu vzpomenu, když vidím běžící postavy dobíhající očividně a hlavně
slyšitelně odjíždějící metro. Pokaždé mám chuť křiknout – rychleji, rychleji,
chyťte se za kliku (připomínám pro jistotu – vlak metra samozřejmě žádnou
klikou nedisponuje)!!
Na třetí
místo řadím několikerou zkušenost s podáváním tatarského bifteku. Ta hrůza
v očích, když jest hostu z venkova podán namíchaný tatarák! To musí
být nějaký podvod! Kuchař chtěl nejspíše ušetřit kečup a sojovou omáčku, jinak
by to nepatlal dohromady! Protože po několika zkušenostech takovou reakci
očekávám, ještě dnes pro jistotu upozorňuji – bacha, víš, že ten tatarák
dostaneš namíchaný?!
Že bych
nenašel žádný příklad z oblasti, která je v souvislosti
s venkovanem v Praze zmiňována nejčastěji? Tedy orientace a chování
řidičů v pražském provozu? Nevím, nezdá se mi, že by řidiči
s nepražskou SPZ jezdili nějak výrazně hůře, než ta pražská namyšlená
hovada! Ano, čas od času před sebe pouštím nějakou tu škodovku, protože řidič
do poslední chvíle netušil, že stojí ve špatném jízdním pruhu. Na tom ale není
nic zvláštního – podvakráte jsem projížděl napříč Paříží, díky ohleduplnosti
místních chauffeurs mi hrozila větší havárie jen jednou! Ale přece jen – přesunuji-li
se ulicí se souběžnými jízdními pruhy, dávám si pozor, zda vedle mne neřídí
automobil mladá žena, či na autě není venkovská SPZ. V takovém případě
prudce vzrůstá nebezpečí vybočení z jízdního pruhu na každé křižovatce či
v každé zatáčce!
Všude je
daleko! Jak vysvětlit venkovanovi, že na Zličíně prostě rychleji být nemůže,
přestože je pořád ve stejném městě? Že se musí ujet 15 km, což jejich autobus
do okresního města jede skoro hodinu? A to staví jen v pěti vesnicích po
cestě?
Když si
tak někdy ve vagonu metra dumám či prohlížím spolucestující, vzpomenu si na
jednu cestu metrem spolu s Pumpídem. Ten totiž vypiloval roli vidláka
v Praze k dokonalosti. Při každém hlášení příští stanice přistoupil
pod schéma linek metra a rozhodným pohybem položil prst na anoncovanou stanici.
Poté důležitě a důstojně obrátil hlavu k ostatním cestujícím a nepatrně
pokývl…
Žádné komentáře:
Okomentovat