Páteční odjezdy na chatu se pro mne již ve velice
raném dětství staly něčím podobným pozdějším plánovaným poplachům ve vojenském
útvaru 5772 Líně u Plzně – všichni o poplachu věděli předem, stejně se ale vše
odehrávalo v nesnesitelně se opakujícím zmatku a chaosu. Táta pracoval
v komunále do půl třetí, a tuším, že navíc v pátek, jako drtivá
většina národa, utíkal z práce dříve. Na jeho obranu musím uvést, že
v kanceláři sedával dávno před šestou, protože ráno nemohl spát; svoji
denní dávku práce pamáka (PaM = oddělení Práce a mzdy) si odbyl někdy do sedmé
hodiny ranní. V době, kdy v okolních kancelářích úřednice dopíjely svého
prvního turka (turek = standardní a jediná úprava vařené kávy v těch
dobách – do skleničky – dodnes nechápu proč by měl být turek ze skleničky lepší
než z porcelánu – se nasypaly dvě lžičky zvětralé, v sámošce na
zasviněném mlýnku, či lépe řečeno obrovském mlýnu, přepáleně namleté zrnkové
kávy jediného druhu ze státního podniku „Balírny obchodu“, někdo rovnou
přisypal spíše více než méně krystalového cukru (hořký se ten podivný roztok
nedal moc pít) a poté zalil nepříliš vřelou vodou z ponorného vařiče). Takže
v době, kdy v ranním šeru úřednice dosrkaly tento prapodivný rituální
nápoj (starší pamatují tu pověstnou větu: Dáš si kafe?), táta ve svém károvaném
saku přecházel Hošťálkovo náměstí směrem k hotelu Družba (dříve
Stalingrad, ještě dříve Hanslik). Tento kdysi honosný podnik pamatující
předválečnou chmelovou slávu a poválečný pobyt izraelských pilotů se
v těch dobách ještě stále chlubil důstojnou hotelovou restaurací
s nezbytnou šatnou a šatnářkou, sálem obloženým dýhovanými deskami a
zrcadly, výčepem ukrytým za tajemnými zadními dveřmi. Až v pozdním jinošském
věku jsem do zadního výčepu s otcem zavítal, do té doby to pro mne byla
tajemná jeskyně, kam směli vstoupit jen pečlivě vybraní vyvolenci. Táta zde
s těmi vyvolenci (popeláři, dělníky z technických služeb, číšníky,
jimž ještě nezačala šichta) od rána vysedával a popíjel pivo. Netvrdím, že to
bylo denně, a už vůbec ne v pátek.
Protože
v pátek se odjíždělo na chatu! Do svých čtrnácti let jsem s odjezdy
neměl sebemenší problém – v rodném Žatci nebylo jiného povyražení, možná
nedělní pohádka v loutkovém divadle Jitřenka, ta mě ale stejně nezajímala.
Na chatě jsem měl klid, nemusel jsem cvičit na klavír a do nedělního večera a
psaní domácích úkolů bylo daleko. Se vstupem na gympl se vše změnilo. Jednou
jsem doma řekl, že se mi na chatu nechce a moje racionální matka odvětila – tak
nejezdi. A příštích pět let jsem se na chatě neukázal. Na celém víkendu byl
odjezd tím nejkritičtějším okamžikem. Mohutná vlna nervozity se vlila do celého
bytu už v okamžiku, kdy otec cholerik o patro níže otevíral domovní dveře.
Máma byla vycvičená, takže mívávala zabaleno – většinu věcí v různých
síťovkách, později igelitových taškách, což tátu přivádělo k hysterickým
záchvatům (i mne dnes děsí, když Klára zabalí věci do padesáti tašek)! Pomáhal
jsem mu tu hromadu věcí nanosit do našeho Moskviče 407 (později 408 a 412!!).
Nasedli jsme, a to byla moje oblíbená chvíle!! Čekání na mámu! Až teprve
v dospělosti mě mé ženy přesvědčily, že se jedná nejspíše o nějaké
spiknutí latentních feministek, protože i já jsem se musel naučit čekat. Tehdy
jako malý kluk jsem byl přesvědčen, že to matka dělá tátovi schválně.
V prvních minutách otec sedě za volantem jen řval – kde zase je?!? Ovšem
s přibývajícím časem se uklidňoval – nic jiného mu ostatně nezbývalo – a když
jsme tak mlčky vyčkávali patnáct dvacet minut, byl mírný jak beránek, a
v tu chvíli docházelo na pověstnou větu: „Tvá matka má někde doma dobře
utajené housle a tajně cvičí!“ Už v těch šesti sedmi letech jsem dokázal
ocenit takový vtip – až mnohem později jsem zjistil, že jej táta ukradl tolik u
rodičů oblíbenému Miroslavu Horníčkovi.
A
v tom už z prostředního vchodu našeho paneláku vycházela máma
v tmavých brýlích milenky v texaskách, jasně červených kalhotách od tety
z Paříže, na nohou vietnamky (což je totéž, co dnešní žabky). Její chůze sportovní
gymnastky nastupující na žíněnku k předvedení své volné sestavy doprovázel
ladný pohyb pravé ruky, ve které nonšalantně nesla převeliké ruské rádio
v tehdy moderním dřevěném designu (nosila jej zásadně asymetricky, tedy
nedržela jej ve středu držáku, takže jednou došlo k tomu, k čemu
dojít muselo – jednostranně zatížené držadlo se prostě urvalo, naštěstí
přešikovný táta to zase spravil). V tu chvíli již vydýchaný otec do ticha
kabiny ruského sedanu lakonicky prohlásil: „Tvoje matka je přesvědčena, že se
na ni dívá celé sídliště…“. Máma beze
slova nasedla – věděla, že teď už bude klid. Mohli jsme vyrazit.
Praha, 22.8.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat