Mlha nad proseckými stráněmi mi jako každý rok připomněla podzimní víkendy strávené na chalupě v Krušných horách. Za ta léta to bylo desítky hodin strávených za kuchyňským oknem pozorováním cárů mlhy, které se střídavě valily nahoru do kopce z lesů pod námi, anebo naopak, to když začalo studené slunce získávat dočasně navrch. Drtivou většinu všech těch seversky zádumčivých víkendů jsem celé dětství prožil osamoceným touláním po věčně mokrých a mlžných lesích. Když si to tak promítnu zpátky, nic více nejspíše nemohlo formovat moji povahu, než černé bezlisté stromy, nacucané chuchvalce nesekané polehlé trávy, či klouzající fylitycké břidlice a zčernalé ruly a svory sem tam na hranách strašidelných roklí a úvozů vystupujících skal, svědků dávných vrásnění a geologických supertlaků.
Kopce, stráně a údolí pod naší chalupou jsem měl prochozené křížem krážem, myslím, že i kdyby mne odvedli na neznámé místo, do několika minut bych věděl, kde zrovna jsem. Čas od času jsem dokonce vyrážel do nepropustné mlhy, abych se pokusil zabloudit. Nikdy se mi to nepodařilo :-).
Horské svahy mezi měděneckým hřebenem a Perštejnem dole v údolí byly do konce války poměrně hustě osídlené. I tehdejších třicet let po válce zdaleka nestačilo smazat všechny stopy osídlení, i když se o to počátkem padesátých let čs. lidová armáda tak snažila. Mohl jsem tak prochodit docela hustou síť lesních cest a úvozů, narážet na opěrné systémy polodlážděných cest v prudkých svazích, či na tušené stopy dávných zahrad. A tak se k podzimní mlžné melancholii do klukovské hlavy vetřel i neodbytný pocit marnosti a beznaděje...
A nebýt té mé smečky, tahal bych se s tímhle harampádím v hlavě dosud!
Praha, 13.10.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat